Mnohem více, než jste chtěli říci

Details

Created: Wednesday, 03 February 2016 07:36

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2439

Vzpomínám si na povídky Karla Čapka. Nevím teď z hlavy, která přesně to byla - ale důležitou je - aspoň pro mě - podstata sdělení, ne přesně každý detail.

Začíná vzpomínkou jednoho zkušeného soudce, tuším, již ve výslužbě, který říká asi toto : Lidi lžou v podstatě permanentně, často i bez toho, že by si to vůbec uvědomovali a že by lhát chtěli. Prostě - podvědomě. A to i jako svědci před soudem. Já je proto moc neposlouchám, nechám je vymluvit, unavit - a pak teprve přijde ta pravá chvíle  . Chvíle, kdy - opět čistě podvědomě - něco svědek vypustí z úst, nad čím moc neuvažoval. Resp. to řekne ještě než stačil zvážit, co vlastně říká a jaký to má dopad. Nebo se přeřeknou. A -  TO JE TEN OKAMŽIK PRAVDY,  na ten já čekám. Pak se ji teprve dozvím.

Protože jsem u soudů skoro denně, mohu tuto hlubokou a od života odpozorovanou moudrost jedině potvrdit, čas na ní nic nezměnil, naopak.

Život tropí hlouposti, ba i naschvály, a tak se obávám, že soudkyně zpravodajka ÚS Kateřina Šimáčková sotva tušila, co všechno vypovídá o sobě a o ústavním soudě jako takovém, když poskytla novinářům následující stanovisko.

Stanovisko ve věci pokuty udělené p. Šimůnkovi, coby obecnému zmocněnci otce v opatrovnickém řízení za vyjadřování se na adresu plzeňské soudkyně Hany Jarošové, mimochodem bývalé manželky tamního předsedy krajského soudu, naštěstí již rovněž bývalého.

Stranou a bez povšimnutí nelze nechat ani skutečnost samotného zorganizování tiskové konference - která nebyla veřejně nijak oznámena, ani označena na soudě - a ač jsme tam fyzicky u jednání byli, zjevně záměrně se snažila tisková mluvčí Miroslava Sedláčková, abychom se o ní nedozvěděli a nešli tam ( i když Zbyněk Šimůnek samozřejmě novinářem je, a dlouholetým, já sice o něco služebně mladším, ovšem pokud jde o registraci, a tedy i nezbytné oficiality a formality, tak ty splňuji dávno rovněž, včetně novinářského průkazu. Nesplňujeme - oba dva - coby novináři - jediný, zjevně zásadní požadavek - totiž nezbytnou míru servility k oficiálním strukturám) .

Takže se ti servilnější novináři pojednou začali hrnout do zjevně prázdné síně, kde předtím byl vyhlášen nález Ústavního soudu - a procházeli jí někam dozadu, kde se zřejmě - výhradně pro vybrané - tato tiskovka, o níž nám nejlepší důkazy poskytuje sama ČTK, konala.

Mohu se už tady ptát : To JE ROVNÝ PŘÍSTUP K PRÁVU NA INFORMACE ?  Navíc v podání Ústavního soudu ?

Pokud vyjdeme právě z oficiální zprávy ČTK, tak ta - s odvoláním se právě na soudkyni Šimáčkovou - uvádí :

"Tento případ je ale úplně jiný ... Vulgarismů se nedopustil otec, ale jeho obecný zmocněnec...", čímž chtěla autorka říci, že ten není v případu nijak citově zaangažován a má mít podle ní od případu odstup.

Možná má, ale jiný, než měla paní ústavní soudkyně na mysli.

Tohle stanovisko totiž - pokud ho domyslíte do detailu - říká : Nespravedlnost, páchaná na někom jiném, mě nezajímá a tudíž mě nemůže ani nijak vzrušit - natož popohnat k silnějším výrazům. Od těch si musím zachovat odstup, stejně jako od citového zaangažování se v případě.

Myslím, že paní ústavní soudkyně nemohla vystihnout rozdíl mezi registrovaným advokátem - a námi, údajnými neprofesionály, tedy nevystudovanými advokáty, kteří to dělají v podstatě za ně - a hlavně všude tam, kde tito "profesionálové" zcela selhali nebo dlouhodobě selhávají - přesněji a výstižněji.

Protože zastupování - zejména otců, ale nejen jich - před soudem, stejně jako pan Šimůnek, dělám velmi často, dnes výrazně častěji než on, mohu tento paní soudkyní nastíněný rozdíl jen hluboce potvrdit.

Advokátům je to jedno, v případě opatrovnických sporů, a zejména v případě otců, je jejich jedinou rolí, se kterou jsou vnitřně naprosto smířeni a nikdy je ani nenapadlo o ní přemýšlet, připravit (= psychicky připravit) klienta na konečný debakl, který neodvratně přijde a vysvětlit mu, že to je to jediné možné, čeho vůbec mohl dosáhnout, a to ještě jen díky jejich kontaktům a známostem, protože jinak by býval dopadl ještě mnohem hůř - tak ať moc nereptá, přijme věci, jak jsou - a založí si novou rodinu a na tuhle zapomene.

Idiotismus, u nás tak běžný, jako jsou běžní průměrní advokáti vystudovaní na PF UK, případně v Brně (o Plzni raději ani psát nebudu).

Idiotismus, se kterým se myslící člověk nikdy nedokáže smířit - a nutně pak zabředne do konfliktu s mocenskými strukturami, které z tohoto idiotismu vycházejí, tento předpokládají a považují za automaticky samozřejmý.

Základní psychologické pravidlo pak říká : Podle sebe soudím tebe.

Paní soudkyně nám tak všem otevřeně říká - a to bychom rozhodně neměli přeslechnout :

Pro soudce Ústavního soudu je naprosto nepředstavitelné, že by se někdo citově angažoval ve věci - notabene cizího - dítěte, jenom proto, že ho zastupuje u soudu. To je něco, co jsme nikdy neviděli, neznáme to - a co nikdy nedokážeme pochopit, natož z toho vycházet jako z nezbytného předpokladu pro nalezení spravedlnosti.

Dokážeme si představit jediné : Že zástupce (kteréhokoliv z rodičů) shrábne prachy za zastoupení - tomu rozumíme velmi dobře - a citově zcela oploštělý si je jde roztočit s čůzami (Užít s milenci), protože to je to, co známe, co jsme mockrát viděli a z čeho automaticky vycházíme.

Všechno ostatní jsou pohádky pro malé děti - alespoň v našem stylu myšlení a chápání.

Děkujeme, paní soudkyně, za otevřené přiznání. Ani jsme takovou - byť poněkud zaobalenou - upřímnost nečekali. Samozřejmě víme, že to tak - u vás - je.

U vás - tím myslíme soudce, právníky a vůbec všechny, co se tím "profesionálně" zabývají.

U nás to ale je, vždycky bylo - a bude - jinak.

Přesně, jak to velmi výstižně - a již hodně dávno - zformuloval zakladatel křesťanství, na němž dodnes stojí Evropa : "Cokoliv jste jednomu z nich učinili, mně jste učinili."

Cokoliv jste jednomu z těch dětí, které před vašimi pokřivenými, morálně zvrácenými a profesně naprosto nepřipravenými soudy, učinili, našim dětem jste učinili - to ostatně již před dlouhou dobou, bez toho, že by za to byl kdokoliv potrestán či hnán k odpovědnosti.

Jakákoliv nespravedlnost, páchaná na někom jiném, notabene oficiálně páchaná jménem této republiky, kterou máme považovat za svoji, se nás OSOBNĚ  dotýká - a je nám líto, že pro soudce ústavního soudu je tento vjem a cit tak nepochopitelný a nepředstavitelný.

Je nám líto, že máme takový Ústavní soud a soudce v něm.

Stydíme se za něj a hlasitě říkáme : Nemluví za nás. Ani za spravedlnost v této zemi.

My s ním nechceme nic mít.

_____________________________

_____________________________