Istanbulská úmluva a ČCE :

Details: Created: Sunday, 04 November 2018 12:42; Written by Ing. Jiří Fiala; Hits: 1711

Aby se dávná odvaha, čistota a pokrokovost nevyměnila za stádovou neznalost a mainstreamovou strukturální tupost :

Otevřený dopis Synodní radě ČCE

__________________

(jíž jsem rovněž členem) - k jejímu stanovisku stran Istanbulské úmluvy a jejího přijetí. K němuž nechci ani mlčet, ani nečinně přihlížet. Neboť jde o věci zásadní.

_________________

Synodní rada ČCE

Jungmannova 9, Praha 1

Vážená synodní rado a současní představitelé ČCE,

Seznámil jsem se s vaším stanoviskem k Istanbulské úmluvě a diskusi o ní (viz https://www.e-cirkev.cz/clanek/6386-Vyjadreni-synodni-rady-k-Istanbulske-umluve/index.htm) a považuji za svou povinnost vám sdělit, že toto stanovisko je obrazem poměrně hluboké neznalosti problematiky, jíž se týká – a že s ním hluboce nesouhlasím a protestuji proti němu.

Současně, jako člen ČCE, se od tohoto stanoviska rozhodně distancuji a prohlašuji, že není stanoviskem mým, že se mne na můj názor – nebo na názor mých kolegů – nikdo neptal a že tato problematika ani nebyla v církvi nikterak diskutována, takže je to stanovisko vás samotných jakožto soukromých osob, nikoliv představitelů církve.

Jsem předsedou občanského sdružení, které s problematikou domácího násilí přichází denně do styku, a to proto, že se na ně obrací ti, kteří byli touto problematikou postiženi – tedy ne že by většinou sami na sobě domácí násilí zažívali (i když někdy i to), ale že z něj byli křivě a účelově obviněni – a následně si prošli martyriem, jež jim připravily nekvalifikované státní orgány právě ve zdánlivě bohulibé honbě za přeludy tzv. domácího násilí a domácích násilníků.

Jsou to případy navzájem si podobné jako vejce vejci, svědčící shodně o několika skutečnostech :

a) Současné státní orgány nemají ani v nejmenším skutečně kvalifikované pracovníky pro rozeznání domácího násilí a to, co v současnosti masově předvádí, by se dalo nejlépe přirovnat k pohybu slona v obchodě s drahým rodinným porcelánem, kdy každý jeho krok znamená další škody mnohonásobně vyšší než ty, co byly původně nahlášeny a kvůli kterým celý proces začal.

b) Domácí násilí a problematika kolem něj je masově zneužívána zejména těmi, kteří vědí, že státní orgány, díky své nekvalifikovanosti, budou bez důkazů stát na jejich straně – a účelově zlikvidují toho, na koho ukáží. Obvinění, byť zcela fingované, z domácího násilí, poskytuje důležitou komparativní výhodu v boji o děti nebo o majetek zejména při rozvodu manželství.

c) Celá oblast domácího násilí se tak stala organizovanou státní podporou těch nejprimitivnějších a nejhorších pudů, emocí a lidských špatností - zloby, vzteku, podlosti, závisti, žárlivosti, mravní ubohosti a naschválů všeho druhu – jež, povýšeny na státní zájem, požívají té nejvyšší zákonné ochrany, zatímco křivě obviněný se zpravidla práva, ale ani spravedlivého procesu, vůbec nemá šanci dovolat.

Istanbulská úmluva, o údajném potlačování násilí na ženách, ač to – pochopitelně – nemá v preambuli, znamená ještě další drastické zhoršení tohoto stavu a – de facto – likvidaci právního státu, kde ten, jenž bude z takového násilí obviněn, bude už automaticky také odsouzen – a vyčleněn ze společnosti bez možnosti ochrany nebo nápravy. Spravedlnosti se nedovolá a je to v podstatě jakýsi hon na čarodějnice naruby, ovšem podle stejných pravidel. Tedy – stačí smyšlené obvinění – a už se povezete na hranici, a v té cestě sotva co (nebo kdo) může zabránit.

Byl jsem – bohužel jen jako veřejnost a reportér – účasten u několika takovýchto procesů a viděl tak na vlastní oči, že stejně, jako nejsou soudci, kteří by měli sebemenší odborné znalosti stran domácího násilí a psychologií kolem něj, tak i masově selhávají tzv. odborníci, včetně soudních znalců, kteří nedokáží – nebo nechtějí – rozeznat a popsat naprosto zjevné indikátory neviny obžalovaného, bijící v oboru vzdělané lidi do očí na první pohled, včetně snadno rozeznatelného účelového lhaní tzv. oběti a jejích svědků.

Stejně tak, jako nejsou připraveni a vzděláni soudci nebo soudní znalci, nejsou nijak pro tuto problematiku vzděláni ani právníci, kteří mají obžalované obhajovat, takže ti jsou pak odkázáni na pomoc právě takového sdružení jako je to naše (o jiném obdobném u nás nevím), ovšem bez možnosti aktivně vystoupit před soudem, paradoxně z důvodu prý chybějící kvalifikace, zatímco ti, kteří tyto požadavky kvalifikace oficiálně splňují, ve skutečnosti žádnou pro tento obor nemají – a obžalované pak nemá kdo obhajovat.

Píši o tom hlavně proto, že mi přijde jako těžce pochopitelné mrhání cennými zdroji vydávat takto nekvalifikovaná stanoviska za situace, kdy přímo v církvi máte lidi – a dokonce celé sdružení – jež tuto problematiku zná jako nikdo jiný a je v tomto oboru uznávanou autoritou, na kterou se postižení v nouzi nejvyšší obracejí – obvykle až poté, co vyzkoušeli tzv. oficiální právní pomoc a sami se přesvědčili, že nikam nevede, stejně jako o tom, jak dopadnou před našimi tzv. nezávislými (ve skutečnosti nezávislými zejména na potřebné kvalifikaci a platných zákonech) soudy, pokud se za ně nikdo nepostaví.

Já osobně jsem vstoupil do ČCE proto, že jsem ji považoval za církev pokrokovou, za dědice těch nejlepších křesťanských tradic u nás – především Husa a Komenského, ale i Masaryka, českých bratří a Bible kralické – tedy symptom vzdělanosti a pokroku – oproti kdysi zkažené a zpátečnické církvi katolické.

V současnosti ale právě postoji k aktuálním tématům, a Istanbulské úmluvě pak obzvláště, se – bohužel - prokazuje pravý opak – tedy to, že představitelé katolické církve si zachovali zdravý logický úsudek a jsou poměrně dobře informováni o stavu společnosti a událostech v ní, a tedy i hrozícím nebezpečí, zatímco představitelé ČCE – bez jakékoliv konzultace se svými členy – zastávají stanoviska mainstreamová, ve skutečnosti velmi škodlivá, křesťanství cizí, ba škodlivá – a liberální či pokroková snad jen pro toho, kdo neví, co tato slova znamenají, anebo nezná podstatu problému, jak se obávám, že se děje právě vám.

Vyslovovat se k problematice, o níž dotyčný mnoho neví, nesvědčí zrovna o odpovědnosti a schopnosti kvalifikovaně utvořeného názoru.

Slyšel jsem starší členy, některé i velmi známé, naší církve, jak litovali nezásadovosti postojů ČCE v průběhu komunistické totality, čemuž přikládají i skutečnost, že ČCE i po pádu komunismu zůstala okrajovou, a nikoliv hlavní, církví u nás.

Mám za to, že právě vydaným stanoviskem, ale i dalšími postoji, v této smutné tradici ČCE pokračuje – a také sklízí stejné ovoce.

Zatímco katolická církev, právě díky odvážným a prozíravým výrokům některých svých představitelů, se právem dostává do středu společenské pozornosti a nabývá (a ještě nabyde) popularity ve společnosti, a to díky své předvídavosti a znalosti společenských procesů.

Je mi líto, že církev, kterou stále považuji za svou, tuto historickou šanci promarňuje a staví se po bok silám, v minulosti vysloveně protikřesťanským, jež se snažily tuto zemi a její křesťanskou tradici zničit a zlikvidovat.

Žádám vás, abyste uvedené stanovisko k Istanbulské úmluvě přehodnotili a zejména se pro příště zeptali svých členů na jejich názor – dříve, než něco takového za synodní radu vydáte.

S pozdravem

Ing. Jiří Fiala

člen velenického sboru ČCE

předseda o.s. K 213 a bývalý politický vězeň

Příl. : - Dopis proboštu Piťhovi ohledně jím vyjádřených stanovisek k Istanbulské úmluvě

http://www.k213.cz/JOOMLA/2909-probost-pitha-a-jeho-kazani-statecnost-by-vzdy-mela-dojit-uznani

_________________