Výsledek vlády populistů

může v současnosti každý nejlépe vidět na Venezuele. 

Naprostý státní rozklad, rozpad finančnictví a měny, která nemá cenu ani papírů, na nichž je natištěna, nefunkční infrastruktura od zdravotnictví po silnice, obyvatelstvo masově prchající ze země. 

To obyvatelstvo, jemuž měla populistická vláda údajně sloužit a v jehož jménu vládla. 

Takhle končívají populistické - nutno říci : vždy levicové - experimenty všude na světě. Chaosem a rozvratem. Zbývá  jim pak často jediné : Vojenská diktatura, neboť není-li vláda schopna udržet celou ekonomiku, vždy zbývá ještě její silová složka, na kterou pak tyto režimy sázejí nejčastěji. 

V bipolárním světě mívaly tyto režimy to štěstí, že se stačilo následně přimknout k tzv. světové socialistické soustavě - a už tam masově proudila materiální i vojenská pomoc, která zkrachovalou levicovou diktaturu udržela ještě nějaký ten pátek při moci. 

Zdá se, že lidé jsou stále stejně nepoučitelní a ačkoliv viděli tento scénář už mnohokrát zopakovat, stále se nechají nachytat na sliby masově zaměstnanosti, příležitostí pro všechny - a podobné nesmysly - jakoby snad všichni lidé byli intelektuálně a mentálně úplně stejní a mohl každý dělat cokoliv - chvíli pilotem, pak čističem kanálů, pak senátorem nebo presidentem, pak zase opatrovníkem dobytka a chovatelem skotu. 

Na populistickou notu slyšeli a slyší - zejména ti méně schopní - vždy a všude, majíce za to, že jejich odsunuté postavení je dáno jen spiknutím bohatých, nepřízní okolností či jejich bezuzdným vykořisťováním. Nikdy jimi samými, jejich schopnostmi, vlastnostmi, tedy hlavně pracovitostí, pílí a vytrvalostí. 

A zdá se i, že prodavačům snů pšenka kvete u všech národů a ras - u kulturně vyspělých Němců, stejně jako kdekoliv po rozvojovém světě u národů, jež by se kulturní tradicí delší než 200 let sotva mohly vykázat.

Smutné na populismu je mj. to, že ač si ho zvolí vždy menšina obyvatel - byť někdy i dosti početná - doplatí pak na něj unisono všichni. Neboť konečný rozvrat zasahuje pak všechny stejně.

Rozbité Německo na konci války je toho názorným příkladem - stejně, jako současná Venezuela.

A co české země ? Jsou snad proti populismu, s tradiční remcavostí a nedůvěrou ke všemu shora, imunní ?

Jak vidno - ani náhodou.

Nejprve s nadšením - byť menšiny - vpluly do vln totalitního komunismu, a nyní, v současnosti, se stejným nadšením v podstatě stejné lůzy do vod slibovaného ráje populisty z ANO.

Všimněte si, jak jsou si ty totality podobné, jako vejce vejci.

Vždy nějaký gigantický plán - tak třeba vládní čtvrť v Letňanech - vždy mazání medu kolem huby nejpočetnějším skupinám voličů - viz důchodci a slevy na jízdné či zvyšování důchodů, vždy preference mocenských složek a státních úředníků, kteří se začnou masově nabírat - a najednou … dojde dech.

A najednou, i estébák, ze dne na den, začne mluvit o "šetření". Neboť vidina státního bankrotu, třeba ve venezuelských barvách, se začíná stávat reálným strašákem, co ho budí ze spaní.

Nutno dodat : Venezuela byla jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky, s obrovskými zásobami ropy a bohatstvím z ní plynoucí.

Nakolik jim toto bohatství pomohlo, když se řízení země ujal řidič autobusu, je nyní názorně vidět.

Kam dojedeme my, můžeme se jen domýšlet - když zemi řídí - původním povoláním - udavač.   

 

__________________

__________________