Už jsme konečně doslavili...
- Details
- Created: Monday, 20 January 2020 20:13
- Written by Ing. Jiří Fiala
- Hits: 1897
Staník, drsnej maník... Se nám zase ozval po Novém roce. S dokonalou analýzou nejen justice, ale i současného stavu společnosti. A se svým vytříbeným slohem... Jistě oceníte - a počtete si. Aneb : Tři Havlovy justiční zásady - jak zachovat vše při starém… A bolševiky u koryt.
Kterak justice chrání systém - a samu sebe. Ta demokratická ovšem má chránit občany a právní řád...
Uf, tak už jsme snad konečně doslavili…
tři hlavní opatření k zachování bolševiků u moci a nápadné sjednocení západních i východních levičáků v boji proti polské demokratické reformě justice...
_________
Musel jsem trochu rozdýchat listopadové oslavy, abych se z té všeobjímající demokracie a svobody neudusil. Tak bych se k tomu teď vrátil. Podíval se na justici a poukázal, proč se ani po třiceti letech nemůžeme z toho marasmu vyhrabat.
17. 11. přišli poděkovat překabátění bolševici za sametovou revoluci. A mají skutečně za co. Za jejich vraždami, násilím, vyvlastňováním, nucenou emigrací, vystěhováváním a dalšími zločiny udělal Havel tlustou čáru a zajistil jim tak naprostou beztrestnost.
Dnes nás naše minulost opět dohání a prožíváme návrat dominance státu s příklonem k totalitním praktikám úřadů, policie, justice, společně s neustálým okrajováním svobody a restaurováním totalitních kádrů.
Havel slíbil komunistům v Moskvě, že proti českým komunistům nebude uplatňována revanš.
Ukážu zde na tři hlavní opatření, jenž prosadil, aby komunisty dlouhodobě ochránil.
Prvně musel přesvědčit veřejnost, že „nejsme jako oni“ a že nesmíme připustit „hon na čarodějnice“ což se mu povedlo.
Občané tehdy neměli touhu po krvavé pomstě, přesto ale chtěli spravedlnost a zúčtovaní s totalitním režimem.
Hlasy po vyrovnání se s totalitou a spravedlivém odsouzení však byly důsledně ignorovány. Ještě dnes, po třiceti letech, se oběti komunistické zvůle na soudech nedomohou, aby jejich mučitelé byli potrestáni.
Havel a s ním Charta 77 si uvědomovali, že spravedlnost by mohla odstranit i nejednoho reformního komunistu.
A reformní komunisté, komunisté vyhození a odpadlí, židobolševici, chartisté, zkrátka oběti vnitrostranických čistek, měli oprávněný strach, že s vyrovnáním se s minulostí by také mohli nést část odpovědnosti, především pak za padesátá léta, a unikly by jim vytoužené posty.
Dalším opatřením, které Havel prosadil, bylo zrušení časově ohraničeného mandátu komunistických soudců na mandát bez časového omezení.
Tím zabetonoval soudní moc na desetiletí dopředu a zamezil tak odstranění zločinců a loajálních poskoků z justice.
Tímto se soudci, přešlí z totalitního režimu, stali neodvolatelnými a měli velký důvod k vděčnosti.
Tak bylo zajištěno, že i kdyby se nějaký komunista, byť už z jakékoli frakce, dostal před soudce, bude s ním zacházeno v rukavičkách.
A dalším opatřením bylo převedení pravomoci z volby soudců sněmovnou (ČNR) na volbu soudců hlavou státu, tedy samotným presidentem Havlem.
Ten si tak mohl ohlídat, pokud by se náhodou objevila skutečná pravice, aby se soudcem nemohl stát nějaký komunistobijec, který by se náhodou držel zákona o protiprávnosti bolševického režimu.
Do justice se tak dostali reformní komunisté z Charty 77, jejich potomci a ti, kdož byli chartě loajální. Rozhodně se za Havla, ale ani po něm, nedostal na pozici soudce nikdo, kdo by chtěl s komunisty zamést.
Dnes je tedy justice, pokud se podíváme na strukturu a její stavbu, podobně vzdálena občanovi jako za komunismu.
Není to instituce na ochranu občanů, ale na ochranu politického systému, jeho represivních orgánů, jeho prominentů a sebe sama. A pokud se najde pár soudců, kteří jdou proti systému, jsou to výjimky jdoucí proti proudu, tak jako pár jednotlivců za komunismu.
Tímto způsobem zabetonovanou justici překabátěnými komunisty, chartisty a podobnými tipy budeme mít do té doby, dokud nezačneme požadovat justici vystavěnou na demokratických principech.
Do budoucna tak máme výhled, že pokud by reformní komunisté v justici přesluhovali jako soudruh předseda Rychetský, pak by ti poslední opouštěli justici až k roku 2050. Tím by ovšem konec nenastal, protože justici již okupují potomci těchto komunistických pseudoelit.
Například takový předseda nejvyššího soudu Šámal.
Podíváme-li se na seznam komunistických soudců, uvidíme Miladu Šámalovou na pozici předsedkyně senátu u NS a Martina Šámala u okresního soudu v Ústí nad Labem. Toho Martina Šámala, kterého sama justice potrestala snížením platu, aby konečně zvedl prdel a začal něco dělat.
Takto vypadá spravedlnost v demokracii, pokud její budování zůstane v rukou bolševiků, ať už z jakékoli frakce.
Demokratická společnost je naopak něco, co jde proti zájmům těchto skupin a jednotlivců.
Chtít vybudovat svobodnou společnost s komunistickými soudci, navíc na základech komunistického právního systému, může jen naiva nebo lotr.
Komunisté desítky let destruovali spravedlnost tak, aby vyhovovala pouze jim samotným. Nehledě na to, že jsme převzali zákony od bolševického Ruska, které mělo v tvorbě bolševického justičního systému třicet let náskok. A nulovou evropskou právní tradici.
Pokud chceme, aby náš stát začal slušně fungovat, musí být nejdříve reformována justice.
Už dnes politici i špičky justice si jsou vědomi vzrůstajícího napětí ve společnosti a zvýšené kritiky justice.
Budou tedy muset vytvořit alespoň zdání řešení problému. Uvidíme politiky s justicí zasedat a vytvářet komise ke zlepšení funkčnosti a navodění dojmu, že „problém se řeší“.
Avšak jsou to právě oni, komu tento model vyhovuje.
Jestli se k nějakým změnám odhodlají, budou jen kosmetické. Tito lidé rozhodně nepůjdou ke kořenům, či k systémovým změnám. Dočkat se od nich můžeme jen rádoby reformy, jakou vidíme u policie. Nějaké složky se rozpustí, nějaké nové ustanoví. Skončí to tak nějak, škatulata hejbejte se.
Jistě si vzpomenete na nápad, jak budou jednotliví krajští policejní ředitelé rotovat. Ještě rotují, nebo už dorotovali? Podobně to dopadne v justici. Budou zasedat komise, pořádat se semináře či konference - bez jakéhokoli výsledku.
Na druhé straně tu ale budou snahy, nenápadně a se zamlženým důvodem, prosadit věci zcela protichůdné, zabalené do reformního hávu a vydávané za pokroková řešení.
Již jsem zde psal, jak chtěl Baxa občanům zkomplikovat přístup ke správním sporům, podivným kočkopsem psaného a precedentního práva. Tento plán je opět oprašován.
V nedávné době to byl zase nápad předlistopadové prokurátorky Benešové na zvýšení soudních poplatků.
Ministryně nemá zřejmě příliš vědomostí o tom, že tam, kde nemají lidé možnost přístupu ke spravedlnosti, se postupně rozvíjí starozákonní právo, zub za zub, oko za oko, tedy vendeta.
Ale koho by to zajímalo, soudci jsou přece přetížení…
Tyto snahy se opakují a budou opakovat v různých obměnách, protože zlodějská neobolševická sebranka, která tu vládne, chce vládnout nerušeně a absolutně.
Také je to v současné době snaha omezit občanům přístup k informaci, kdo, kde a kdy se soudí. Tato inovace se roubuje na ochranu osobních údajů, protože přece prozrazením jmen účastníků sporu je porušeno jejich právo na soukromí.
Tedy alespoň to tvrdí s Benešovou, předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová.
K této velkolepé myšlence se přidávají i další právní velikáni, například rychlostudent mafiánské sorbóny v Plzni, Marek Benda.
Také obhájce Sokol tuto myšlenku podporuje. Ale tomu se není co divit. U každého soudu ho obtěžují novináři, a takhle by se to mohlo třeba obejít bez nich.
Státní aparát opět zkouší bdělost veřejnosti ve snaze přesvědčit ji bezmezně se spoléhat na soudce, státní zástupce, represivní aparát, úředníky, politiky.
Ti všichni přece pracují bez vedlejších zájmů, ve dne v noci, na sto procent pro blaho lidu.
My ti, občane, zajistíme klid na práci a placení daní, a tak se na tu veřejnou kontrolu vykašli.
Každopádně je to další pokus justice sdělovat toho občanům co nejméně. Neboť informace – to je zbraň…
Ale nejedná se jen o justici. I Hamáček na vnitru se snaží. A opět je to zákon na ochranu osobních údajů, který se hodí jako záminka pro omezování informovanosti veřejnosti v novelizovaném zákonu o přístupu k informacím.
Zkrátka naši volení zástupci dělají, co nám na očích vidí. A kdyby utažení šroubů svobody zachránilo byť jen jediný život...
V justici samotné nikdo o reformu nestojí.
Najít tam někoho, kdo by se opovážil kritizovat náš postbolševický soudní model, natož aby přišel s představou a koncepcí její přeměny, by se rovnalo profesní sebevraždě.
Navíc je třeba přiznat, že většina soudců takových myšlenek ani není schopna. Většina soudců je nastavena na: čekáme na befél a podle toho soudíme.
Ostatně do dnešního dne nepochopili, že naše ústava zakazuje zavírat dlužníky, kteří nejsou schopni dostát finančním závazkům. Přesto, bez problémů posílají do vězení na dlouhé roky otce, kteří se dostali do finanční tísně. Od takové justice opravdu nemůžeme očekávat žádný ozdravný proces. Ti to musí dostat nalinkované shora.
Nebo raději - zdola?
Připomněl bych ještě loňské téma dětských exekucí. Nejen že by měl soudce vědět, že dluh je po třech letech promlčen. Také by měl vědět, že dítě nenese právní odpovědnost, a to ani tehdy, pokud si svůj prohřešek uvědomuje, že soudruhu Rychetský.
Proto je v ústavě napsáno, že děti do patnácti let nenesou právní odpovědnost a nese ji za ně jejich zákonný zástupce.
Podobně by předseda Ústavního soudu mohl chápat časovou osu. Čin, který je jinak v rozporu se zákonem, může být postihován jen zákonem, který je v onom čase platným a za okolností daných v tomto čase.
Asi jako kdyby blázen spáchal čin v nepříčetnosti, ale soudce Rychetský by ho začal soudit, či vyžadoval náhradu, hned po té, co by se pacient po letech léčení vrátil do civilního života.
To nemá s normálním zákonodárstvím nic společného. To je právo nacistů, komunistů a podobné verbeže. Na tom je krásně patrné, že smyslem takového zákonodárství je sedřít lid až na kost. Ale tomu se u bolševika není co divit, to je pro něj standart.
U dětských dlužníků je i jiná zajímavost. Jakmile to pro Bureše začalo být politické téma, stačilo zvednout výstražně prst a veškeré stíhání dětských dlužníků se zastavilo. Jistě to mnohé naznačuje o justiční nezávislosti.
Justice nemá žádnou brzdu, nemá žádnou vnější kontrolu. Je uzavřená sama do sebe, bez schopnosti reflexe. V některých místech je situace už tak dokonalá, že jeden člen rodiny sedí na soudě, další na státním zastupitelství a třetí pro dokonalost soukolí dělá exekutora.
Už principielně nemůže být takový systém spravedlivý, ale kořistnický.
K tomu je celá instituce zpolitizovaná.
Tak jsme se třeba dočkali toho, že Soudcovská unie s Unií státních zástupců píší vyděšeně do Bruselu.
Odsuzujíc pravicovou polskou vládu a její snahu vyčistit tamní justici.
Naše justice má z reformních kroků v Polsku skutečnou hrůzu, protože co se děje v Polsku, se po čase rozšíří i do tak konzervativně zatuchlé země, jako je naše a soudruzi vědí, co znamená dominový efekt.
Se svou troškou do mlýna přispěchalo také Rusko a vyzývá Evropskou komisi ke zvýšenému nátlaku proti polské reformě justice.
Zkrátka, je to taková hezká ukázka euroasijské bolševické provázanosti.
Kominterna se svých členů ve vysokých pozicích rozhodně vzdát nehodlá, a tak levičáci ze západu i z východu zintenzivňují nátlak na polskou pravicovou vládu.
Tyto informace se samozřejmě k českému občanovi dostávají jen sporadicky, a pokud, tak výrazně selektivní.
To, jakým směrem se u nás situace, a to nejen v justici, vyvíjí, je vidět na kandidátech.
Ať už to byla soudružka Válková na pozici ombudsmanky, nyní nahrazena dalším levičáckým exotem, jenž rozebral naše základní školství -Valachovou.
Nebo překabátění komunisté, kandidáti na ústavní soudce Gerloch, nebo v současnosti Šámal.
Že si Šámala vybral rudoch z Hradu, není překvapující. Ale že byl jednohlasně doporučen i ústavně právním výborem Senátu, kde sedí i rádoby pravicoví zástupci ODS Burian, Červíček, Hraba za STAN, či Jelínková za KDU-ČSL je trošku udivující.
Ale možná dali na doporučení současného předsedy výboru, jakéhosi Miroslava Antla. A čím že byl Miroslav Antl před rokem 89? Že by komunistickým prokurátorem, stejně jako ministryně spravedlnosti? - Tak to jó !
Teď už to do sebe zapadá.
Antl? Není to náhodou ten, kvůli kterému máme zavedenu fikci doručení a prodlouženou dobu projednání přestupku, neboť se tento čestný muž vyhýbal doručení předvolání k projednání přestupku, podotýkám v činné službě. Tak mockrát děkujeme. Za všechno.
Tento stát, Hradem počínaje, vládou, soudy, státním zastupitelstvím, přes silové složky, ač si to těžko připouštíme, vedou bolševické kreatury všech typů, tvarů a směrů, což na první pohled nemusí být zřejmé.
Teprve když si rozebereme jednotlivé aktéry. Podíváme se na jejich minulost. Jakým procházejí výběrem. Kdo je nominuje. Kdo je schvaluje. S kým se paktují.
Zjistíme, že přes veškeré mimikry, je to levičácký, kariérní, bezpáteřní odpad. Rádoby elity, toužící po úctě občana, avšak morálně zaostávající za pozicemi, po kterých se derou.
Tak, to mi přišlo na mysl, při všech těch oslavách a veselicích.
Příště třeba o tom, jak by měla spravedlivá a nezávislá justice vypadat.
Stanik, drsnej manik.
________________________
________________________
K tomu snad jen doplním, že je až nápadné zacházení "nikoliv v rukavičkách" se skutečnými komunistobijci, pokud by se náhodou zaměřili na justici... Evidentně ze strachu, aby se to náhodou nerozšířilo... A další si je nevzali za vzor. To jsou pak na místě ty nejkrutější tresty a nejpřísnější postupy, o kterých se ani Husákovým prokurátorům nesnilo...
_______________________
A o tom, že tzv. "nezávislá justice" funguje ve skutečnosti na povel - výmluvně svědčí třeba prakticky okamžité zrušení ping-pongu mezi odvolacím a nalézacím soudem - které šlo prakticky ze dne na den, a ze dne na den přestaly odvolací soudy vracet věci zpátky (to už jen opravdu velmi výjimečně) - a začaly rozhodovat samy. A - šlo to...
Totéž, pokud jde o žaloby na stát. Totéž, pokud jde o opatrovnické spory … Prostě ti na to pakáž tak zvykla, jí to vyhovuje - a dál se na nic neptejte.
A skutečnost, že tahle postkomunistická pakáž zredukovala výchovu dětí na placení výživného (a jeho neplacení naopak na nejhorší možný zločin, hned po útocích na soudce) - výmluvně svědčí o tom, jaké morální hodnoty zastává a z jakého skutečného společenského odpadu vzešla. A také co jí jako morálka stačí.
A kam by dospěla celá společnost, pokud by tuto morálku bez odporu přejala...
________________________