Sabotáž - nový standard výkonu soudnictví v České Lípě

Aneb : Das ist mein Kroj - in Bömisch Leipa... 

 

Nejen opatrovnická justice nefunguje. Soud v České Lípě namísto souzení provádí už otevřenou sabotáž.

Ing. Jiří Fiala

Nedávno jsem se zúčastnil jednoho z parlamentních seminářů – na téma práva dítěte být slyšeno u soudu a na zohlednění jeho názoru. Téma nebylo samo o sobě až tak zajímavé, mluví se o tom pořád dokola, s dětským názorem, stejně jako s mnohým jiným, soudy neumí zacházet celá desetiletí – a pohybují se od extrému do extrému, tedy od jeho slepého poslušenství až k totální ignoranci, přičemž ani jedno, ani druhé není v pořádku.

Zajímavější, než téma samo, ovšem byla jeho organizátorka a to, co jsme od ní hned v úvodu slyšeli. Tou byla poslankyně Helena Válková a hned v úvodu přiznala, že opatrovnická justice nefunguje.

Výborně !! Slyšet to od bývalé ministryně spravedlnosti a dnešní vládní zmocněnkyně pro lidská práva – to je jistě výmluvná ukázka její kompetence. Ještě by mohla dodat, co udělala ona sama pro to, aby fungovala.

Jsou u nás jisté četné anomálie, o kterých se sice obecně ví, ale přesto stále zůstávají neměnnou „hodnotou“ našeho života, a lidé si na ně zvykli. Nic se s nimi za celá desetiletí neděje, nikdo se o nápravu nesnaží (až na nečetné čestné výjimky, které ovšem nemají reálnou možnost chod věcí ovlivnit), ač jsou to anomálie naprosto drastické a jinde nevídané, vylučující tento stát z civilizovaného společenství.

V nacistickém Německu a jím okupovaných zemích se také lidé přestali divit, že Židé nosí hvězdu a že pomalu mizí neznámo kam, že nesmí na veřejnost a žijí (pokud ještě žijí) v ghettech. Kdybyste se na to někoho, někoho typicky průměrného,  tehdy zeptali, proč to tak je a proč se to nemění – nespíš by jen pokrčil rameny a odpověděl :  Vždyť jsou to Židé. Tak to prostě je.

Totéž platí, pokud u nás kdekoliv nadhodíte téma diskriminace otců v opatrovnických záležitostech, anebo samotnou existenci paragrafu 213, dnes 196, umožňující zavírat tzv. „neplatiče“ výživného i na dlouhá léta do vězení.

Zdánlivě chvályhodné opatření (kdo by neodsoudil toho, kdo nechce platit na svoje děti !!!), jenže cesta do pekel vždy vedla přes líbivé úmysly a chvályhodná opatření. Asi jako Istanbulská smlouva si nedá do záhlaví, že chce zlikvidovat tradiční rodinu, což by i dnes sotva prošlo, ale namísto toho líbivé heslo – Stop násilí na ženách ! No, kdo by nechtěl zastavit násilí, natož na ženách, že ??

 Dnes už většina společnosti dobře ví, že věznění neplatičů nikam nevede, především ne k tomu, aby se vymohly údajně dlužné částky – přesto se to masově děje dál, a nikdo s tím nic nedělá.

Vraťme se ale ke konstatování paní poslankyně Válkové, že „opatrovnická justice nefunguje“. Aniž bychom zkoumali, co ona udělala pro to, aby fungovala, když za to byla léta královsky placena, posuňme se k úvaze, proč tomu tak je.

A zde zjistíme, že sotva by existovala jedna část jinak dobře fungujícího celku, která by se vymykala celkové situaci a obecným trendům. Tedy že by jediná část fungovala tak špatně, když by vše ostatní fungovalo skvěle.

Z toho nám pak nutně vyplyne, že to asi sotva bude „jen“ justice opatrovnická.

Ano, funguje všude špatně, někde ještě hůř, někde o něco lépe, přičemž rozdíly mezi jednotlivými soudy jsou dány pouze a jedině individualitami jednotlivých soudců, kdy ne úplně všichni jsou lhostejní tupci, kteří si přišli do justice jen bezpracně nahrabat. Občas se tam totiž najde i takový, co se – alespoň sám sebe – přeci jen zeptá po smyslu toho, co denně u soudu dělá. A tomu se pak snaží přizpůsobit svou činnost alespoň v rámci svých možností.

Přičemž : Nic ho k tomu nemotivuje, nikomu se z výsledků nezodpovídá – je to jen a jedině to, že se v něm hnulo vlastní svědomí.

Nakolik výjimečná tato situace je, nechť poreferují odcházející účastníci soudních jednání. Můžete si mezi nimi kdykoliv udělat anketu při východu ze soudu.  

Jestliže občas narazíte na odchylku kladnou, nutně musíte také narazit i na odchylku zápornou, která se od šedého průměru ještě výrazně liší směrem dolů – a která vám občas, i přes dvacetileté zkušenosti – vyrazí dech.

Takovou „odchylku“ jsem během posledního půl roku zažil u soudu v České Lípě.

Jeden z otců mne, resp. naše odborové sdružení, pověřil tamním zastoupením jeho případu. Vzal jsem ho – a také k němu přistupoval – standardním způsobem, tedy bez toho, že bych tamní soud z čehokoliv podezíral. Prostě – se svým předchozím zástupcem nebyl spokojen, tak si vybral mě – budiž, měl k tomu jistě svoje důvody.

Záhy jsem je pochopil, a to nejen v jeho předchozím zastoupení.

Když mi byla doručena plná moc (otec totiž žije dlouhodobě v cizině a soud toho okatě zneužívá, jak jsem se měl později přesvědčit), poslal jsem ji soudu. V té době právě soud vyhotovil rozsudek, vydaný v předchozím řízení – a měl ho doručit.

Dlouho mi nic nešlo, ani nepřišlo. Ač naše sdružení má datovou schránku, a není problém do ní okamžitě cokoliv doručit. A  to velmi pohodlně, bez nákladů na poštovné a vyhotovování písemné podoby rozsudku.

Nic se nedělo. Dlouho. Tak jsem se na soud objednal, s tím, že chci nahlédnout do spisu.

Do spisu jsem nahlédnul, zjistil jsem, že mj. je v něm skoro dvacet už rok starých a nevyřízených podání (návrhy na výkony rozhodnutí) – a učinil o tom zápis. Současně jsem zjistil, že rozsudek byl prý „vyvěšen“ - jakožto nedoručitelný - na úřední desce soudu. A to – navíc – toho samého dne, kdy soudu došla moje plná moc.

To už jsem začínal větřit, že to s tímhle soudem nebude asi tak úplně v pořádku. Protože tohle se už standardně neděje. Když nic jiného, alespoň úřední rozhodnutí obvykle soudy doručují bez větších potíží, zvláště když k tomu mají pohodlnou datovou schránku.

Zápis o nevyřízených podáních ve spisu asi nahněval soudkyni natolik, že po pár dnech mi dorazil – ne sice rozsudek, dodatečně doručovaný, ale – přípis soudu (ne usnesení, proti kterému se lze odvolat) – o tom, že prý nelze připustit zastupování firmou. A že prý mi o tom přijde usnesení.

To už mi začínalo být jasné, že paní soudkyně moc rozumu sice nepobrala, ba ani nezná platnou judikaturu, ale zato by se mě chtěla všemi silami zbavit ještě než mne vůbec potkala.

Podal jsem na ni stížnost zastupující předsedkyni soudu. To byla druhá kapitolka sama pro sebe.

Neodpověděla nijak, později jsem se dozvěděl, že prý proto, že stížnost nebyla adresována jí (v titulku zásilky jasně stálo : Stížnost předsedkyni soudu) – a pouze – jak jsem se rovněž později – dozvěděl, šla za dotyčnou soudkyní, které sdělila, že moje plná moc je v pořádku a že s ní nic nenadělá a se zastupováním odbory se bude muset smířit.

A – dál se nedělo nic. Tedy – vlastně ano. To, že soud přestal komunikovat zcela.

Na podanou stížnost neodpověděl (přece nebyla určena předsedkyni soudu !!), nevyřízené návrhy nijak nevyřídil, slíbené usnesení o nepřipuštění zastoupení nezaslal. Dobře věděl, proč.

Protože by jen dokumentovalo chatrnost právního vědomí vydávající soudkyně, dalo by se proti němu odvolat – a odvolací soud by je se skoro stoprocentní jistotou musel zrušit. A hlavně : Věci by se daly do pohybu !!

Tomu, jak jsem pochopil, soudkyně chtěla zabránit především.

Objednal jsem se tedy u předsedkyně Krajského soudu, v Ústí – ta se tomu podivila a slíbila, že případ prověří.

Následně mi přišla odpověď od předsedkyně z České Lípy – právě o tom, že stížnost prý nepovažovala za to, že by ji měla řešit ona (ona, předsedkyně soudu, nepovažovala stížnost na její soud za něco, co by měla řešit !!) .

A – dál se nic nedělo. Žádné rozhodnutí, žádné usnesení, žádné další sdělení, žádné vyřízení ležících návrhů. Soud – mrtvý brouk…

V tom zasáhla vyšší moc, jako to tak bývá, že když se dlouho nic neděje, něco nečekaného se stane.

Stalo se to, že se ozvala matka dítěte, do té doby totálně bojkotující vykonatelný rozsudek o uskutečňování hovorů otce s dcerou na dálku, skypem. A ta, při vědomí totální anarchie na místním soudě, nabyla nebývalé drzosti – a sdělovala otci, že nejen že mu rozhovory s dcerou neumožnila, ale že je neumožní ani nadále, neboť prý dcera již otce – jiného, tedy jejího aktuálního manžela – má. A basta.

Sdělení, že dcera má jiného otce, mne zaujalo natolik, že jsem na ni podal trestní oznámení pro podvod, protože vědět – a tvrdit, že dcera má jiného otce – a pobírat a vymáhat alimenty od původního – je – samozřejmě – podvod. Vzhledem k výši výživného za 18 nebo i více let, podvod ve třetím odstavci.

Současně jsem soudu podal návrh na změnu výchovy a předběžné opatření. A – dál se nic nedělo.

Protože to už bylo několik měsíců, protože na předběžné opatření jsou dány zákonné lhůty, a to poměrně krátké, a hlavně proto, že už jsem všechny prostředky nápravy vyčerpal – tedy jak u předsedkyně Krajského soudu v Ústí, tak u předsedkyně OS v ČL – a stále se nic nedělo, soud dělal několik měsíců mrtvého brouka, a to za výjimečného stavu, kterým stav nouze jistě je – podal jsem na hlavní aktérky tohoto případu trestní oznámení pro sabotáž. Protože to nic jiného není.

                              http://www.k213.cz/JOOMLA/3256-sabotaz-a-zlocinne-spolceni

Od května nastoupil na post předsedy soudu nový předseda soudu – a dál nedělal nic.

Ale – věci se přesto začaly dávat do pohybu, asi i díky vzrůstající mediální pozornosti – a najednou jsem se od původní předsedkyně, dnes místopředsedkyně soudu, dozvěděl, že prý je údajně problém v plné moci, protože nemají jistotu, že ji otec skutečně podepsal (mimochodem, kdyby to tak bylo, tak mi to mohli sdělit již při jejím obdržení, tedy v prosinci loňského roku, a – krom toho – otec na soud sám několikrát volal a ptal se na stav vyřizování kauzy – vždy bez konkrétní odpovědi – a nejen že jim sdělil, ale i mailem poslal – že se mají výhradně obracet na jeho zástupce, tedy na mne. Tak jsem paní místopředsedkyni napsal, že by mne velmi zajímalo, z čeho dovodila konkrétní pochybnosti o autenticitě plné moci).

Asi z toho, že věděla, že otec žije v cizině a – a že si nemůže dojít na soud sám, natož aby tam byl denně.

Přitom : Plná moc jim (tedy soudu) byla zaslána datovou schránkou, byť oskenovaná – což je ale přípustný způsob i pro Ústavní soud, o těch ostatních ani nemluvě. Běžný denní standard.

Závěrem :

Je u nás normální, že opatrovnické soudkyně jsou – na pár nečetných výjimek -  neschopná a nevzdělaná telátka. Ale aspoň běžně fungují v tom smyslu, že vydávají rozhodnutí, často sice velmi špatná, ale aspoň nějaká, a lze se proti nim odvolat, prostě s nimi něco dělat. Stav, kdy soud cíleně 4 měsíce sabotuje své základní povinnosti, a to navíc, za nouzového stavu, je patrně naprostým unikátem.

Stejně tak unikátem je, že ani jedna ze zodpovědných osob (tedy předsedkyně OS v ČL, ale i předsedkyně KS v Ústí) nebyly schopny problém nijak řešit – tedy uvést soud do chodu a zajistit jeho běžnou činnost, což je jejich základní zákonnou povinností. Spokojily se s tím, že prý byly zaslány – ryze formální, a v případě České Lípy i opakovaně urgované – odpovědi.

Názorná ukázka, kam jsme se to s justicí až dostali.

Jedna totálně se flákající soudkyně – a nad ní dvě předsedkyně, které nejsou stavu s ní hnout, ba ani se o to nepokusí. Protože stačí přece „napsat odpověď“.  Řešit ve skutečnosti nic nemusí.

Zbývá vysvětlit, v čem vlastně spočívá jejich odpovědnost a za co tedy vlastně berou horentní platy.

Je to stav totálního rozvratu a anarchie – a jen naprostý jelimánek si může takový stav plést s demokracií.

S tou to totiž dávno nemá co dělat.

A pro doplnění uvádím, že takový rozvrat by nebyl možný ani v justicích diktátorských režimů, protože i tam musí soudy fungovat – a také fungují, byť jen podle představ vládnoucích diktátorů.

U nás už ani podle těch… 

___________________

___________________

 

 

 

 

 

____________________

____________________