Před pár dny napadl Ázerbájdžán Arménii. I když nedošlo k okupaci ani masové uprchlické vlně, po krátké drsné přestřelce zůstaly na obou stranách desítky mrtvých. Česká média se tváří, jako že se zase perou na Kavkazu, obviňují se tam navzájem, už je to taková tradice, pořád mají nějaké souboje a spory. Žádní arménští uprchlíci do Evropy nepřijdou, nikdo nebude novinářům vyprávět, jak se musel v noci sbalit a utíkat z dosahu střel.

U Putina mají všichni jasno – je to diktátor. Naopak Zelenský je demokraticky zvolený prezident, kterého s radostí bereme do Unie. V kavkazském konfliktu se do podrobností nejde, přitom srovnání je ještě drsnější. Ázerbájdžán je nominálně republika, ve skutečnosti totalitní monarchie ve stylu Kim Čong-una. Moc se dědí z otce na syna, vládnoucí klan se jistí natolik, že první dáma je rovnou viceprezidentka. Arménie je fungující demokracií, kde se politici střídají u moci podle výsledku voleb. Už to by mohlo být jistým vodítkem, kdo by měl být Evropě bližší, a kdo má zájem rozdmýchávat konflikt na Kavkazu. Historie ukazuje, že k válkám a násilí vždy více tíhly diktátorské režimy.

Člověk nemusí být žádný vojenský stratég, aby mu bylo jasné, že zaútočil Ázerbájdžán. V karabašské válce si vyzkoušel silovou převahu a nezájem světa o krveprolití někde daleko, obzvláště pokud je pozornost upřena jinam. Jednou pandemie, podruhé válka v Evropě s energetickou krizí k tomu. Ázerbájdžán má za zády Turecko, vyrábějící nejmodernější zbraně, Arménie nemá nikoho. Řeční-li evropští politici a novináři o demokratických hodnotách sdílených s Ukrajinou, měli by se stejně zastávat i Arménie. Ale potíž je v tom, že Ázerbájdžán má plyn, který může zčásti nahradit ruský, a proto se tentokrát společných hodnot nedočkáme. Zato asi bude dobrý plynový kšeft s diktátorem. A to moc příznivě o evropských hodnotách nevypovídá.