Porovnání : 2. a 3. odboj : Kdo to měl snazší ?
- Details
- Created: Friday, 20 October 2023 13:46
- Written by Ing. Jiří Fiala
- Hits: 666
Pročítání a studium útěku skupiny bratří Mašínů přes NDR vede k porovnání...
Zatímco na druhý odboj se při každé možné příležitosti vzpomíná de facto od konce poslední války, třetí odboj zůstává dodnes v pozadí a nic se na tom nezměnilo ani po tzv. sametové revoluci. Proč ? Protože komunisty - nahradili zase komunisté. A ti si přece nebudou připomínat třeba bratry Mašíny, kteří jim chtěli nekompromisně zakroutit krkem.
A tak zatímco u krypty kostela v Resslovce se každého 18. června vrší náruče květin a věnců, klaní se zahraniční velvyslanci i presidenti (naposledy třeba ten německý, jako zvláštní bod programu pro usmíření s Čechy), po členech skupiny bratrů Mašínů se dodnes žádná ulice nejmenuje, květiny se nikde nevrší, velvyslanci se neklaní, množství Čechů dodnes sotva ví, kdo to vlastně byl. A množství žije stále v přesvědčení - pokud o nich ví - že - banditi.
To asi proto, že v tom slavném sametovém Listopadu vyhráli jen jedni komunisti nad druhými, a ne ti, co proti komunismu skutečně bojovali. Ti tady totiž už většinou nebyli. Byli buďto vyhubeni, nebo emigrovali - zkrátka, neměl kdo bojovat. A následně ani kdo slavit.
V současnosti probíhá na ČRo Vltava četba románu Zatím dobrý, popisující právě tento statečný průchozí boj přes NDR k Berlínu.
Poslouchám to se zatajeným dechem, a to přesto, že už jsem o tom nejednu knihu četl.
Popis těch bojů vede nutně ke srovnání.
Když slyšíte, čím vším museli ti kluci projít - a co všechno dokázali přežít a dostat se z toho, tají se vám dech. Není u nás silnější příběh a nejsou u nás větší hrdinové. A sotva kdy byli.
Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat vážnost 2. odboje, přijde mi, že - díky válce a německé okupaci - to měli - třeba zrovna ti parašutisté - o mnoho snazší.
Bydleli u lidí - většinou sokolů - ti se o ně vzorně starali, všechno zajišťovali, byli v teple, měli co jíst - a měli kolem sebe lidi, kteří se netajili svou podporou. Jednali podle rozkazu a mohli právem doufat, že i když padnou, světlá památka po nich rozhodně zbude (pokud sami nezradí) - a po válce jim budou stavět pomníky a pojmenovávat ulice.
Co Mašíni ? Vojáci nebyli, rozkaz si dali sami. O to větší je pak odpovědnost, kterou za něj nesli. V zemi poválečného zblbnutí komunismem museli nutně počítat s tím, že určitá nemalá část obyvatelstva je proti nim a považuje je ne za hrdiny, ale za teroristy, resp. tehdy ještě bandity. A to nejen sami komunisté, ale i přisluhující zbabělý plebs, který se koukal hlavně přizpůsobit.
Výsadkáři, co zabili Heydricha, svedli vlastně jediný - závěrečný - boj, ze kterého se živi nedostali.
Při popisu situací, z jakých se dokázali Mašíni naopak dostat, tají se dech a tuhne krev v žilách. Prokázali nejen neuvěřitelnou statečnost a odvahu, ale i rozhodnost, předvídavost, inteligenci - jež by jim mohli závidět mnozí zkušení vojenští velitelé.
Každá armáda by si takové vojáky pokládala za čest mít ve svých řadách - přitom oni vojenským výcvikem dosud neprošli, teprve je čekal.
Když si představíte situaci, kdy ležíte na kraji nevelkého lesíka a blíží se k vám rojnice po zuby ozbrojených vojáků se psy, už jen z toho jde na člověka hrůza - a myslím, že málokterý ze současných 20-ti letých by to bez újmy ustál. Natož pak se skrýt pod hromadou větví, přežít tam - a čekat každou chvíli kulku do hlavy či do zad, od vojáků, kteří se přímo nad vámi baví, jak hromadu větví prostě rozstřílejí. A to ne jednou, ale několikrát.
Dostat se - a to opakovaně - z těchto obklíčení, je jednoduše neuvěřitelné a je to škola statečnosti, vytrvalosti a toho, že žádný boj, a to ani zdánlivě vysloveně ztracený, ztracený nemusí být, pokud ho sami nevzdáte.
Zázračné situace, které se jim opakovaně při obklíčení stávaly, když se z beznadějně vypadajícího sevření dostávali, svědčí o ochraně vyšší silou, o tom, že "odvážným štěstí přeje" a bůh vždycky chrání ty, co bojují za pravdu a spravedlnost - a pokud je chrání, dokáže je vyvést i z těch nejtěžších a nemyslitelných situací a potíží.
Fyzická zdatnost, houževnatost a odolnost, kterou při tomto útěku předvedli, by měla sloužit jako symbol opaku prý pověstné slovanské měkkosti, měla by být vzorem všech českých skautů, skautek i sokolů - a ukazuje, že pro fyzickou odolnost není důležitá národnost, ale vůle a výchova, spolu s přesvědčením a mravní pevností.
Všichni členové této skupiny měli dávno dostat nejvyšší státní a vojenská vyznamenání, Řád Bílého lva v první řadě. A při pohledu na ty, kteří ho už mají, je i to otázkou, jestli by to bylo ocenění dostatečné.
Otec bratrů Mašínů sice postavil laťku hodně vysoko, ale oba bratři, ale i jejich souputníci, ji dokázali zvednout, a posunout ještě o stupínek výš, i když by se to zdálo už nemožné.
Podle toho, co tato skupina jako celek předvedla, včetně toho, že se prostřílela až k úspěšnému konci, by se dalo říci, že nemáme větších novodobých hrdinů než právě tyto bratry a jejich druhy.
Je příznačnou ostudou, že si toho většinově nevážíme a nedoceňujeme.
A měli bychom to rázně napravit.
70. výročí tohoto útěku k tomu přímo vybízí.
______________________
Jan Novák: Zatím dobrý. Mašínovi a největší příběh studené války | Vltava (rozhlas.cz)
______________________
______________________
____________________________
____________________________
_______________________________
_______________________________