Denemarková - projednání k tíži soudu

Details: Created: Wednesday, 04 February 2026 14:28; Written by Ing. Jiří Fiala; Hits: 255

Víte, jak vypadá babská justice ? Fakta jdou stranou, trestní řád taky, důležité jsou dojmy. Na základě těch se soudí. Soudy jako bezplatná ochranka justiční pakáže. Jejich jediným smyslem je chránit sama sebe - a kořistit z platů nás ostatních. Tak vypadá pokleslá justice, degradující celou společnost.

V tomto duchu se odvíjelo i jednání u soudu pro Prahu 2 - a to přesto, že se dodatečně zjistilo, že nejméně další dvě osoby, přímo z tohoto soudu, jsou do věci zapojeny - a že tedy by se měl soud vyloučit. Ono je to nakonec stejně jedno, servilní jsou k sobě všude stejně.

Soud si tam přizval - asi aby se Denemarková nebála - justiční drobotinu, aby dělala veřejnost. Případně, aby zabírala místa, kdyby tam přišla ještě veřejnost jiná.

Nakolik vykonstruované řízení to bylo, je výmluvně vidět už z obžaloby - a beze změny jí překlopené do rozsudku (resp. trestního příkazu).

Podstatou věci bylo, že vedení Městského soudu dlouhodobě neřešilo naschvály soudkyně Denemarkové, která znemožňovala účast u soudu tím, že ho nařizovala na termíny, kdy jsem tam prokazatelně nemohl přijít a odmítala odročovat na jindy, což se u jiných soudců ještě nestalo. Pak mi začala posílat pokuty, vycházející právě ze soudu pro Prahu 2, který nejen že podané žaloby neprojednával, ale ještě je - k vylepšení - i ztratil. Což považoval za normální a vůbec se tím nehodlal vzrušovat - stejně jako zdegenerované ministerstvo.

Po několika marných upozorněních vedení soudu jsem se jej zeptal, zda hodlá čekat, až proletí Denemarková oknem. A to bylo podstatou věci.

Hodně zajímavé na tom bylo, že trestní oznámení bylo podáno až 8 měsíců od dopisu - a to v právním prostředí, kde všichni mají právní vzdělání. Tedy - 8 měsíců to nikomu nevadilo (a nikdo to za trestný čin nepovažoval), pak si - záhadně - někdo vzpomněl, že to trestný čin je - a pikolíci se začali servilně hýbat - bez ohledu na trestní řád, bez ohledu na podstatu věci - a především : Bez ohledu, zda skutek je nebo není trestným činem.

K tomu postačilo konstatování samotné Reifové, která usoudila, že je - a basta. Bez dalšího vysvětlování. Kde na to vzala patent, když není schopná ani doručit předmětné usnesení o určení soudu účastníkovi řízení, není zřejmo.

Proto ji taky nezajímalo, jak ke skutku došlo a co mu předcházelo - a že se jednalo jen o vrcholek pyramidy naschválů, započatých na OS P - 2 a končících u Denemarkové.

Pro představu, nakolik objektivně řízení probíhalo, lze zmínit, že když jsem se zeptal na psychický stav soudkyně Denemarkové (která údajně po přečtení dopisu dostala strach o život), byl jsem pod hrozbou použití zbraní vyveden z jednací síně - a nemohl výslech dokončit.

Ostatně, podrobně jsem to popsal a rozepsal v podaném odvolání, tak kdo chce, může si počíst.

________________________

_________________________

Odvolacímu soudu

K č.j. 6 T 5/2025 - 368

ODVOLÁNÍ do rozsudku ze dne 2.2. 2026

+ NÁMITKA ZMATEČNOSTI jednání před soudem 1. stupně, i na něm vydaného rozsudku

Doplňuji tímto při jednání podané ODVOLÁNÍ a současně i námitku zmatečnosti proběhnuvšího jednání z následujících důvodů :

I. Pokud jde o ZMATEČNOST JEDNÁNÍ :

§ Jednání proběhlo u soudu, jehož dvě osoby jsou přímo do konfliktu zapojeny, a to sice soudkyně Kateřina Takácsová a úřednice Markéta Galetková. Konstatování soudkyně, že o podjatosti a vhodnosti už rozhodl Vrchní soud, je zcela mimo danou argumentaci, protože Vrchní soud v době rozhodování tuto informaci neměl a tudíž o ní ani nerozhodoval. Údajně poškozená soudkyně Denemarková byla ve skutečnosti až vrcholem pyramidy a vyvrcholením konfliktu, na který navázala a který vyhrotila. Je zcela nemyslitelné, aby se objasnily příčiny údajně trestné činnosti, již má soud vyšetřit, bez zapojení těchto dvou osob, a to minimálně v roli svědkyň.

Jestliže předseda senátu odvolacího Městského soudu v Praze Mgr. Jan Šott vypracoval a podal dosti pečlivě zdůvodněný návrh na odnětí a přikázání věci ze dne 27.11. 25 právě z důvodu toho, že poškozenou má být soudkyně zdejšího soudu – a Vrchní soud tomuto návrhu jako důvodnému vyhověl – je zcela proti smyslu tohoto rozhodnutí, aby ve věci rozhodoval soud 1.stupně, který má zcela identický problém jako soud odvolací, navíc ještě zdvojený – totiž že do věci jsou zapleteny jeho nejméně dvě osoby, včetně jedné jeho současné soudkyně.

Odvolatel na tuto skutečnost včas upozornil, soudkyně ji zcela ignorovala, jako ostatně všechno, co se v řízení prokázalo a co nešlo do jejího předem připraveného scénáře, kde měl být obžalovaný v podstatě jenom nutnou dekorací, vyžadovanou trestním řádem (viz dále – NEKOMPETENTNOST SOUDKYNĚ).

Odvolatel má proto za to, že je to závada natolik zásadní a závažná, že nebylo lze v jednání pokračovat, soudkyně správně měla věc předložit k novému rozhodnutí o odnětí a přikázání věci, s tím, že se objevily nové důvody (ty se mohly ovšem objevit jedině v důsledku zcela zfušovaného přípravného řízení, ve kterém by jinak dávno vyplavaly na povrch). Protože tak neučinila a protože jednání proběhlo níže popsaným způsobem, má jej odvolatel zcela odůvodněně za zmatečné a za neplatné od samého počátku.

§ K důvodům zmatečnosti dále přistupuje i zjevně zmanipulované přípravné řízení, resp. přípravné řízení vedené k jinému případu, ve kterém nevystupovala tato poškozená.

Před soudem totiž v roli poškozené vystupovala soudkyně Denemarková, zatímco v přípravném řízení policajtka sdělila obviněnému, když navrhoval její výslech, že Denemarková není osobou poškozenou, že poškozeným není nikdo – a když se ptal, proč tedy trestní řízení nezastaví, když není žádný poškozený a nevznikla žádná škoda, tak tvrdila, že poškozeným byl veřejný zájem (asi myšleno na výkonu spravedlnosti). Jestliže v přípravném řízení nebyla Denemarková osobou poškozenou – zatímco před soudem ano, znamená to, že přípravné řízení bylo zcela zmatečné, a to ve zcela zásadní věci (osoby poškozené) – a proběhlo de facto k jinému případu. Za to rozhodně někdo nese odpovědnost – tedy především státní zástupkyně, která měla věc dozorovat a sama vrátit k došetření, a ne podávat obžalobu, když nebyly objasněny ani základní skutečnosti, kladené obviněnému za vinu – a především pak symptomy trestného činu, tedy kdo je poškozeným, zda vznikla škoda a komu a jaká a případně, zda se vůbec může jednat o trestný čin.

I na toto odvolatel soudkyni důrazně upozornil, ta reagovala tak, že už se s tím nedá nic dělat. To odvolatel považuje za výraz a potvrzení nekompetentnosti a absolutní neschopnosti soudkyně vůbec vést hlavní líčení a objasňování před soudem – protože se vším lze „něco dělat“ – a kdo udělal chybu, či dokonce úmyslně sabotoval přípravné řízení, musí chybu odstranit, a to na vlastní náklady – a ne že se s tím „nedá nic dělat“.

Nic se nedá dělat akorát s vlepenou fackou, tu už nikdo nikdy neodpáře.

§ Třetí důvod zmatečnosti jednání a neplatnosti řízení před soudem 1. stupně spatřuje odvolatel v neplatně vyřešené stížnosti a námitce nezpůsobilosti soudkyně 1. stupně ze dne 14. listopadu 25 – viz zmatečné a vrácené usnesení KS č.j. 11 To 392/2025 ze dne 18.12. 2025 - kde jasně namítal diskriminaci podle pohlaví, tato námitka nebyla nijak vyřešena, ani zohledněna – a následné „projednání“ před soudem 1. stupně potvrdilo všechny jeho uvedené výhrady – namísto jednání objektivního soudu jakýsi feministický lynč, zorganizovaný zcela v rozporu s trestním řádem, kde „projednání“ mělo sloužit jen jako kulisa předem sestaveného sankčního divadla, jež neslo všechny typicky ženské rysy hysterie s ignorací nejen faktů a prokázaných skutečností, ale především trestního řádu.

ZE VŠECH TĚCHTO TŘÍ DŮVODŮ MÁ ODVOLATEL ZA TO, ŽE JEDNÁNÍ PŘED SOUDEM 1. STUPNĚ VYKAZUJE ZÁSADNÍ ZNAKY ZMATEČNOSTI, a to v nejdůležitějších procesních otázkách, a nemohlo tudíž platně proběhnout, na což včas a důrazně upozornil.

II. Dále má odvolatel za to, že jednání vedla nekompetentní a neschopná soudkyně, a to nikoliv nestranným způsobem. Naopak. Svou podjatost a angažovanost na straně soudních osob dávala okatě najevo od samého počátku, i v průběhu celého důkazního řízení, které následně neslo prvky zmatečnosti, a to opět v zásadních bodech, tedy především při výslechu údajné poškozené. Ten byl zkrácen na minimum a soudkyní zneužit k bezdůvodnému vyloučení odvolatele – a tím i znemožnění provádění zásadních důkazů.

Nekompetentnost se však projevovala i v mnoha dalších aspektech, a to opět od samého počátku jednání – viz např. požadavek odvolatele na zaslání rozhodnutí Vrchního soudu stran určení soudu odvolacího – viz 19 Ntd 4/2025 ze dne 9.12. 2025 . Toto rozhodnutí nebylo odvolateli do té chvíle zasláno – a nejenom to (už to je zásadní pochybení soudu, že ho neposlal automaticky spolu s usnesením KS o zamítnutí stížnosti a námitky nezpůsobilosti soudkyně – účastník řízení má jistě právo vědět, který soud bude v jeho věci rozhodovat a má právo vyjádřit se k tomu, případně vznést námitky). Odvolatel na toto pochybení předem upozornil a dodatečné zaslání požadoval, což soud zcela ignoroval – a navíc, při zahájení jednání, soudkyně nebyla opakovaně s to pochopit, co po ní odvolatel vůbec chce, opakovaně se vracela k usnesení KS o jejím nevyloučení ( o kterém odvolatel ale vůbec nemluvil) a tvrdila, že mu je zaslali, teprve až asi na popáté konečně pochopila, že odvolatel chce usnesení VS – a ze spisu – konečně – zjistila, že mu je vůbec neposlali.

Protože odvolatel absolvoval v minulosti celou řadu podobných případů, kdy se soudy různě vylučovaly a byla přenášena či měněna jejich působnost – a NIKDY se přitom nestalo, aby příslušné rozhodnutí o změně příslušného soudu nebylo odvolateli zasláno, má odvolatel nutně za to, že se jedná o exces a zásadní pochybení, stavící tuto soudkyni do jiného světla než všechny dosavadní ostatní.

Kdyby mu bylo bývalo toto usnesení zasláno včas, nejpozději spolu s rozhodnutím KS ve věci vyloučení soudkyně, byl by namítal nevhodnost takového rozhodnutí a podjatost KS v Praze, soudu, kde je vedení soudu jedno, že přímo na na soudě má insolvenční organizovanou zločineckou skupinu zaměřenou na krádeže majetků v řádech desítek milionů korun, která na soudě beztrestně vyvíjí svou činnost, ač o tom vedení soudu dobře ví.

K nekompetentnosti soudkyně dále odvolatel přibírá jí vystavený TRESTNÍ PŘÍKAZ, který komentoval již v průběhu jednání. Přesto považuje za důležité jej důkazně shrnout.

Po citaci předmětné věty z dopisu ze dne 22.3. 2023 je uvedeno : Takto jednal s vědomím, že dopis, adresovaný nadřízené soudní funkcionářce, bude poškozené předán…

Když se při hlavním líčení odvolatel dotazoval, jak na to soudkyně přišla, že „jednal s vědomím“, jestli se k tomu někde přiznal, nebo ho z toho někdo usvědčil, nebo prostě jaké má k tomu zdůvodnění – tak prostě žádné neměla. K tomu odvolatel uvádí, že pokud soud do tak závažného dokumentu, jakým trestní příkaz jistě je (nebo jakýkoliv jiný, odsuzující soudní dokument) uvádí svoje smyšlenky, které nedokáže nijak podložit, pak dotyčná nezná základy trestního práva, které vždy vychází z presumpce neviny obviněného a ze zásady bez důkazu žádné provinění – a žádné tvrzení nelze přičítat k tíži obviněného. Jinými slovy – co není prokázáno, neexistuje – a už sama skutečnost, že si soudkyně vůbec dovolí napsat do trestního příkazu svoje smyšlenky – navíc na konci kariéry a na pokraji důchodového věku – znamená, že celý soudní život neměla a neznala zásady trestního práva nebo je nerespektovala – a že tedy všechna její rozhodování jsou zralá k revizi nestranným – a hlavně kvalifikovaným – orgánem.

K tématu se – dosti obsáhle - vyjadřovala i státní zástupkyně – na rozdíl od soudkyně výrazně mladší, nelze tedy říci, že by se jednalo o degeneraci, ale v jejím případě o omezenost – a vyjadřovala se tak, že přece vždycky se předávají stížnosti tomu, proti komu směřují.

Poučuji tímto státní zástupkyni – a soudkyni samozřejmě rovněž – že VŽDYCKY SE NEPŘEDÁVAJÍ STÍŽNOSTI TOMU, PROTI KOMU SMĚŘUJÍ, a když, tak až na závěr stížnostního řízení, kdy je jasné, zda pochybil nebo ne, případně zda se provinil nějak jinak.

Praxe, kdy se stížnosti předávají tomu, proti komu směřují, je VÝHRADNĚ JUSTIČNÍ PRAXÍ, jinde nemyslitelnou – a pokud si státní zástupkyně nedokáže ani nic jiného představit, znamená to jedině to, že nikdy nic jiného nezažila – a tedy i v jakém ghettu se vlastně pohybuje. Je to samozřejmě i poměrně jasný důkaz o retardaci celého tohoto oboru a oblasti a převážné části osob, které v něm pracují, zcela izolovaných od zbytku společnosti, jež je – naštěstí – dávno někde jinde - a podstatně dál.

Poučuji současně státní zástupkyni o tom, že v normálních firmách a organizacích se stížnosti, natož závažné, např. na zneužívání postavení, zpronevěru, apod. – prověřují tak, že osoba, proti níž směřují, je naopak tou poslední, která se to dozví, pokud jsou vyšetřeny a shledány nedůvodnými, tak se to nemusí dokonce dozvědět vůbec. Každý zodpovědný šéf takové organizace, pokud dostane takový podnět, tak si naopak zjistí všechno kolem, ideálně bez vědomí podezřelého – a teprve nakonec zajde za ním (za ní), buďto s pádnými důkazy o provinění (a rovnou i přijatém řešení – ukončení smlouvy, předání k trestnímu stíhání, apod.) – anebo s omluvou, že museli vyšetřit to a to – a že se to nepotvrdilo.

Z TOHOTO STAVU TAKÉ OBVINĚNÝ VYCHÁZEL při psaní a předání daného dopisu – a na chvíli pozapomněl, že se opět dostává do této kulturní totalitní reservace, nemající obdoby a srovnání jinde ve společnosti. Dotyčná státní zástupkyně by to sama nejlépe zjistila, kdyby ji z justice vyhodili a musela se živit sama někde jinde. Patrně by s úžasem zjistila, že je cizincem ve vlastní zemi, že sice mluví stejným jazykem, ale pokud jde o zvyklosti – a zejména přístup k práci – tak je naprostým exotem, v ostatních oblastech těžko upotřebitelným.

Věřím, že z výše uvedeného jasně plyne, pokud to ještě někdo nepochopil, že jsem VŮBEC ŽÁDNÉ TAKOVÉ VĚDOMÍ NEMĚL a vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že by Denemarková měla daný dopis dostat do rukou. Měl jsem za to, že státní správa soudu je tam od toho, aby věc sama vyšetřila – tady to navíc nebyl žádný problém, stačilo si vypůjčit příslušný spis – a potom rozhodla. A je proto otázkou, zda by neměli být vyslechnuti - a to už jako podezřelí – oba zúčastnění místopředsedové Městského soudu (Lenka Marynková a Michal Roubíček) proto, že pokud je daný výrok trestným činem, tak ho sice nenapsali, ale údajné poškozené doručili – a tím čin buďto dokonali, anebo přímo sami spáchali.

„Vzbudil oprávněnou obavu o život a zdraví…“

O tom, že soudkyně až na popáté pochopila, co za usnesení mi měli doručit a i přes písemné upozornění nedoručili, jsem se již zmínil – a jaký to budí dojem, i pochybnosti, nechť si každý vyhodnotí sám.

Co od takové soudkyně čekat, když se jí zeptám na její povědomí o 30-ti leté válce.

Zírala, jakoby spadla z višně. Přitom i školák ví (zjevně na rozdíl od soudkyně) – že 30-ti letá válka začala u nás, a to vyhozením z oken tří místodržících (a jednoho písaře). Divit takové otázce se může jen pologramota, který neví, co má projednávat. A zvláště pak za situace, kdy je obviněný obviňován, že vyhrožoval SMRTÍ. Státní zástupkyně to pak – pod tlakem neudržitelnosti – zmírnila alespoň na „těžké ublížení na zdraví“.

Tak až si justice zorganizuje základní školení o historickém povědomí vlastních národních dějin a dozví se – jistě s úžasem – co to byly pražské defenestrace – tak zjistí, že tuhle defenestraci PŘEŽILI VŠICHNI ČTYŘI VYHOZENÍ, a to BEZ ZÁVAŽNĚJŠÍ ÚJMY NA ZDRAVÍ (všichni čtyři byli po pádu schopni odejít po vlastní ose) – a to přesto, že padali z výšky přibližně 15 metrů. „Vyhrožování smrtí“, ale i „těžkou újmou na zdraví“ je tedy evidentní spekulace, na hranici pomluvy. Žádné podklady pro ni neexistují, natož spojené s tímto obviněným. Vyhození z okna je vyhození z okna – a nic víc.

K tomu je nutno dodat i vlastní zkušenost – a příklad – právě tohoto obviněného, což, kdyby nebyly obě dámy (soudkyně a SZ) líné si vůbec zjistit základní okolnosti a souvislosti, tak by to věděly – že právě tento obviněný VYSKOČIL NA SOUDĚ Z OKNA – a za ním půlka tehdejší justiční stráže na Ovocňáku (březen 2009) – a NIKOMU SE NIC NESTALO. Zato to přitáhlo nekončící mediální pozornost a následně – pozornost veřejnosti.

„VYHROŽOVÁNÍ SMRTÍ“ tedy není nic jiného než čistá – a typicky babská – hysterie a ničím nepodložený blábol vytvořený za jediným účelem – škodit zájmové osobě stůj co stůj.

NEKOMPETENTNOST a PODJATOST pak vyvrcholily při výslechu údajně poškozené, Denemarkové. Ta tvrdila, že jednak se s něčím podobným ještě nikdy nesetkala (ergo všichni ostatní si od ní nechali líbit naschvály a psychopatické výlevy i křivé rozsudky mlčky a odevzdaně – a že jich tedy bylo, když začali své poznatky psát do příspěvků pod články o ní) a jednak že údajně dostala strach o život. Tento strach se ovšem – krajně netradičně – projevoval tak, že nejen že nešla sama podat trestní oznámení, ale čekala (asi jako osoba nesvéprávná) celých 8 měsíců (!!!), až předmětné oznámení podá vedení soudu. I proto je zcela zásadní provedení zamítnutého výslechu obou místopředsedů soudu, tedy Lenky Marynkové a Michala Roubíčka, aby vysvětlili, co je zdrželo po dobu osmi měsíců od podání trestního oznámení, když údajně měli strach o život soudkyně – a přesto 8 měsíců měli na práci cosi mnohem důležitějšího. A to všechno za situace, kdy se údajně cítili ohroženi mimořádnou událostí a hlavně : Kdy všichni zúčastnění mají právní vzdělání, tudíž by měli vědět jak to, co je trestným činem a co ne, tak i to, jak se podává a kam trestní oznámení, případně jak se v takovém případě postupuje.

Výslech Michala Roubíčka je rovněž zásadně důležitý kvůli okolnosti, jak se o celé věci údajně dozvěděl a z čeho, protože jako trestní místopředseda samozřejmě NEMÁ přístup do civilních spisů, ani do správních spisů civilního úseku soudu.

Pokud by to vedlo ke zjištění, že jím podané trestní oznámení vzniklo na základě kárného provinění či dokonce trestného činu, pak samozřejmě takové oznámení je procesně nepoužitelné – a je to jen další důvod pro vyslovení zmatečnosti celého na něm postaveného jednání (hlavního líčení).

Otázka na vyslýchaného svědka (Denemarkovou), který dostane strach o život na základě jediné věty ze správního spisu, jež navíc žádnou přímou výhrůžku neobsahuje a nebyl mu adresován, přesto nepodá trestní oznámení, tedy otázka, kdy naposledy jej viděl psychiatr, byla a je zcela na místě – a pokud soudkyně (Reifová) začala vyhrožovat tazateli, namísto svědkovi za to, že na ni neodpověděl, je to samozřejmě důkaz o podjatosti, zmanipulovanosti řízení a hlavně – ZMAŘENÍ ZÁSADNÍHO DŮKAZU – o věrohodnosti a vůbec použitelnosti svědka, když vše nasvědčuje tomu, že buďto svědek lže jako když tiskne, anebo může trpět nějakou psychózou, jestliže takováto věta, s otázkou, navíc neurčená přímo jemu, může vyvolat obavy o život.

Vyvedení obžalovaného z jednací síně jenom proto, že soudkyni připomněl, kdo tady vede jednání, když ona sama to předtím hlasitě prohlašovala (že jednání tady řídí ona) – asi těžko by to musel prohlašovat někdo, u koho by to bylo zřejmé na první pohled – a přitom realita byla zcela jiná ( v daném okamžiku jednání řídila svědkyně, s podezřením na nějakou panickou ataku) – je důkazem o nezvládnutí role soudkyně a neschopnosti vést soudní jednání. Normální reakce standardního soudce totiž je, že pokud mu svědek začne řídit jednání, tak ho napomene, pokud to nepomůže, dá mu pokutu a JEHO nechá vyvést, a ne toho, kdo na to upozornil.

Jasnější důkaz o nekompetentnosti, neschopnosti a také nepopíratelné zbabělosti – opět typicky ženské – tak mohla soudkyně sotva podat.

Pokud si Denemarková nakonec vzpomněla, že se obžalovaný jednání přece účastnil, tak to je sice pravda, došlo k tomu ovšem naprostou náhodou, kdy dříve nařízené jednání v Ostravě bylo na poslední chvíli – den předtím – zrušeno pro nemoc právní zástupkyně protistrany, což ale nemohla Denemarková vědět (stejně jako to nevěděl obžalovaný) a sama udělala vše pro to, aby se jednání zúčastnit nemohl. Když k jednání – jen shodou náhod – nakonec přišel, mohl se hlavně přesvědčit o tom, jak měla všechno rozhodnuto – včetně připraveného rozsudku – předem, tedy k situaci, kdy tam obžalovaný nebude, a proto jej mohla nejen sepsat (to měla už před jednáním), ale i odeslat do 24-ti hodin po jednání, což vedení soudu nepřipadlo nijak podezřelé, ještě se hloupě chlubilo rychlostí vyřízení.

III.

v Vrcholem podjatosti, až na hranici pochybností o svéprávnosti soudkyně, pak bylo konstatování při zdůvodňování rozsudku, že se prý nejedná o ojedinělý exces, učiněný např. v silném rozčilení (a proto nelze uvažovat o subsidiaritě trestního stíhání). A o co by se tedy jednalo ?? Má snad takových dopisů s takovými dotazy více ? Situací, kdy soudkyně odvolacího soudu upírala dotčenému účast u soudního jednání ? Posílala mu pokuty, proti kterým není odvolání, z řízení, která vznikla jednoznačně vinou soudu (viz ztráta spisu) ? Krom toho, soudkyně si výslovně protiřečí, když sama poslala spis nejprve na probační službu, která navrhovala zastavení trestního stíhání oproti omluvnému dopisu.

v A účelnost trestu pak spatřuje v čem ?? Že bude odsouzený 4 měsíce přemítat o tom, jestli měl ten dopis psát nebo ne – když zkušební doba – tedy 3 roky – od napsání dopisu právě uplynula – a žádný další takový dopis nenapsal - a soudkyni z okna nevyhodil, ani se o ni nijak dál nezajímal ?? Tak to se osvědčil už při vyhlašování rozsudku, ne ? Není to spíše akutní rozdmýchávání dávno vyhaslého konfliktu jen proto, aby měla justice co dělat – a hlavně se pomstít ?

IV.

Potvrdilo se tedy všechno, co obžalovaný od samého počátku namítal… A to v míře vrchovaté, ještě bohatší, než bylo původně namítáno.

Pokud jde o soudkyni samu a její následné zdůvodnění rozsudku, tak ji snad lze ocenit za jedinou ucelenou právní myšlenku – a zformulovaný závěr – totiž že je údajně jedno, co poškozená cítila nebo necítila, že rozhoduje, zda taková výhrůžka byla učiněna (pokud ovšem nic necítila, tak čím je tedy poškozená ? Pak je skutečně poškozen veřejný zájem, nikoliv soudkyně).

To jistě musela být pro „svědkyni – poškozenou“ nečekaná rána, když se dva roky poctivě učila, jak má vypovídat o tom, že se bála o život – a najednou je to jedno.

A pokud je to jedno – pak je vlastně otázkou, proč vůbec „svědkyně – poškozená“ byla vyslýchána. Protože věta byla jasná z dopisu – a co cítila nebo necítila Denemarková, kdy a jak se o tom dozvěděla, je potom zhola lhostejné.

Za pro tento případ nepoužitelné lze potom i označit zdůvodnění, že smyslem § je, aby se soudce nebál vynést rozsudek. To ať se nebojí – ale ať se – a naprosto správně – bojí zneužívat postavení, jako evidentně v tomto případě Denemarková, k šikaně účastníků řízení, tedy v bránění jim v účasti na jednání nebo v zasíláním bezdůvodných pokut za nic, notabene když sama Denemarková vypověděla, že soudní osoba musí být odolnější vůči urážkám než běžný občan. Tady předvedla pravý opak, a to v desetinásobně zesilující intenzitě.

Je typické pro lidi, kteří nezvládají ani vlastní profesi, že mívají pocit, že mají patent na rozum – ohledně všech ostatních. A tak i Reifová sice neumí doručit usnesení soudu a trvá jí pět minut, než pochopí, přes předchozí písemnou výzvu, jaké, nemá potuchy o historii vlastního národa ani o tom, čím může často končit pád z okna a jak v minulosti i z velmi vysoké výše skončil – ale zato je tak skvělá češtinářka, že i bez jakýchkoliv lingvistických znalostí ví, co je vyhrožování – a že projednávaná věta to rozhodně je, ačkoliv se jedná o přímou otázku, navíc vůbec neadresovanou dané osobě, která měla utrpět újmu. O újmě se asi dozvěděla až před soudním jednáním, protože v přípravném řízení o ní ještě nebylo řeči, naopak, vyšetřující orgán tvrdil, že Denemarková poškozenou není. Pak je na místě otázka zfalšování přípravného řízení a jeho faktické bezcennosti, za kterou nese plnou odpovědnost státní zástupkyně.

Na lingvistickou otázku soudkyně nepotřebuje znalecký posudek, prostě – si zafušuje do cizího oboru, a ví to docela spolehlivě. Neověřenou otázkou je, co sama měla ve škole z češtiny a nakolik ji podnes umí a ovládá.

A i po jiné stránce je tahle všeumělkyně naprosto všestranná – když nejen lingvistice, ale také psychiatrii rozumí natolik skvěle, že by sama mohla psát posudky na kdekoho a kdeco.

Výsledkem je, že pouhá otázka na poslední psychiatrickou kontrolu svědkyně, trpící panickými atakami už při čtení dopisu, vede k vyvedení obžalovaného z jednací síně – zatímco soudkyně sama klidně předčítá, před početnou soudní veřejností, psychiatrický posudek na obžalovaného, aniž by k tomu měla jakékoliv svolení, posudek, který navíc ani nebyl v tomto řízení vystavován, natož obhajován, který je starý 13 let – ale soudkyně přesto ví, že je použitelný i dnes a že se nic nezměnilo – a hlavně posudek, který konstatuje, že obžalovaný je osobou zcela zdravou a žádnými psychickými potížemi netrpí. Proč ho tedy čte – je záhadou – a jen dalším důkazem její nekompetentnosti (nepříčetnost obžalovaného nikdo nenamítal).

Možná by mohla přečíst ještě gastronomický posudek, o tom, že obžalovaný má i zažívací ústrojí naprosto v pořádku, případně posudky z dalších vědních zdravotních oborů.

To, co má zvládat – je zejména výklad práva a zohlednění důkazního řízení, což jí tedy nešlo ani omylem. Dokazování v bodech, které sama začala, okamžitě utnula, jakmile se začalo vyvíjet v její neprospěch – tedy například při popisu právního prostředí, ve kterém se pohybujeme. Prý to s tím nesouvisí. Jak by to nemohlo souviset ??

Jestliže byl obžalovaný bezdůvodně fyzicky napaden justiční stráží na tom samém soudě a v tom samém právním prostředí (resp. důvodem bylo, že šel po schodech) – a podle názoru OSZ to nebyl žádný trestný čin, tak jak by mohl být trestným činem pouhý písemný dotaz na soud, na který má každý – a nejen účastník řízení – právo ?

Kde vůbec bere soud právo soudit lidi, kteří se u něj domáhali nebo domáhají náhrady újmy za škody způsobené soudci, za situace, kdy :

§ Spis 45 C 196/20 byl – bez projednání – ztracen. Ztratila jej soudkyně Takácsová, ta samá Takácsová, od které se odvíjí pokuta 30.000,- Kč – kterou vyhrotila Denemarková.

Jinými slovy : Soud ztratil spis, nijak ho nenahradil, věc neprojednal, škodu nenahradil – a účastníku řízení, který se domáhal projednání, dal pokutu 30.000,- Kč. Tu ještě vystupňovala Denemarková. Co už by bylo zjevnou nespravedlností, když ne tohle ?

§ Spis 49 C 34/22 – je spis o ztrátě spisu, resp. odškodném za něj. Vyřizovala soudkyně Babičková. Pokuta 50.000,- Kč bez projednání věci. V souvislosti s nepřiznáním osvobození od SOP, které všude jinde přiznáno bylo.

§ Spis 15 C 45/2015 – Spis o náhradě škody za rozkradený majetek exekutorem Fendrychem. Ten sám příznal, že zabavený majetek nemá a neví, kde je. Škoda – 200 tisíc. Odškodnění nula + přiznání „nákladů řízení“ protistrany – dopravného – za cestu k soudu (exekutor má kancelář 4 stanice nad soudem) – 3.500,- Kč

§ Spis 45 C 108/21 – odškodné za bezdůvodné trestní stíhání v délce 1 roku, 3 jednání před soudem – odškodné nula – věc neprojednána, pokuta za vyjádření ke Galetkové 30.000,- Kč. Od této pokuty se věc přesně odvíjí až k Denemarkové. Soud to nezajímá – přestože Denemarková a její údajná škoda je předmětem řízení.

§ K tomu připočtěme nikdy nevyšetřenou trestní věc – napadení obžalovaného na veřejnosti, přímo v soudní budově justiční stráží.

Jen pár příkladů právního prostředí, v jakém se jednání odehrává. Za funkční právní stát to může považovat jedině blázen. Soudkyni to nezajímá.

Soudkyni nezajímá ani zohlednění, byť i zmanipulovaného důkazního řízení, protože i tak v něm přece jen vyplynulo na povrch, že konflikt s obžalovaným vyprovokovaly Denemarková, spolu s Takácsovou a Galetkovou, kdy mu napřed daly pokutu za nic – za prosté vyjádření k upření práva na soudní projednání případu – a potom ještě Denemarková se snažila upřít právo žalobci i na projednání odvolání tím, že ho nařídila na termín, kdy měl být žalobce u jiného soudu.

Ø Soudkyně sama začne rozebírat rozsudek z Příbrami, který teď ruší – a spis měla k dispozici dobře měsíc – a když se obžalovaný zeptá, jestli si hlavně všimla, že byl odsouzen bez důkazů, na základě holého prohlášení křivého svědka před soudem, jenž byl navíc z křivého svědectví na místě usvědčen – tak ji to zase nezajímá, neví a nepatří to k věci. Co už by tam patřilo, když spis začala sama rozebírat a k rozsudku zohledňovat ?

Když má zvládat posouzení osobnosti obžalovaného, tak začne mluvit o rejstříku trestů, i když ví, že ho má obžalovaný čistý a začne vytahovat stará odsouzení za dnes neexistující trestné činy, aniž by byla schopna vysvětlit, proč to vlastně dělá. Že má obžalovaný k disposzici 12 zprošťujících rozsudků, včetně jednoho od ESLP, o tom samozřejmě nemá ani potuchy, nebo to nechce slyšet. Zmíní se sice o rejstříku trestů a začne předčítat jednotlivé paragrafy, dnes už zčásti zrušené – ale když obžalovaný chce jednotlivá odsouzení okomentovat, s tím, že byl odsouzen vesměs v následně zrušených řízeních anebo za znalost trestního řádu, který znal zjevně výrazně lépe než daný soudce (v tomto případě kretén Rajm), tak po chvíli rychle skončí s tím, že se na obžalovaného hledí jako na netrestaného, protože všechna dřívější odsouzení jsou staršího data a byla zahlazena… Tak proč je tedy vůbec zmiňuje - je asi na posouzení, možná také psychiatra.

Pak ještě prohlásí, že subsidiarita trestního řízení tady nepřichází v úvahu (u předtím netrestaného obžalovaného s čistým trestním rejstříkem, kde je posuzována věta z dopisu…) - zatímco u fyzického napadení na veřejnosti zřejmě přicházela.

K čemu by to zahlazování bylo, kdyby každý soudce neustále dokola omílal stará zahlazená odsouzení, navíc za trestné činy, které dnes ani trestné nejsou (viz zanedbání povinné výživy).

Už jenom tohle je VYSOCE NEPROFESIONÁLNÍ - a v civilizované justici také důvodem ke kárnému řízení s cílem ukončení působení takového soudce, který ani tohle nedokáže zvládnout.

ZÁVĚR obsahuje SHRNUTÍ nejdůležitějších bodů :

· Jednání bylo ZMATEČNÉ, především proto, že nebyla vyřízena námitka účasti soudních osob téhož soudu na projednávaném skutku. Ale i z jiných, výše popsaných důvodů.

· Všechny dříve uplatněné NÁMITKY vůči soudkyni Reifové byly její praxí nejen potvrzeny, ale ještě i zvýrazněny. Soudkyně Reifová je profesně, intelektuálně i osobnostně slabým jedincem, urážka soudu. Jako zneužití pravomocí k napadení (a to i fyzickému – hrozba je stejně trestná jako napadení samo) obžalovaného a hlavně ke zmaření důkazního řízení pak zcela jistě.

· Soudkyně Reifová není žádnou definovanou soudkyní, v nejlepším případě a nejslušněji by mohla být nazvána úřednicí, kolonkářkou, lépe ještě – kancelářskou služkou, která si potřebovala – stůj co stůj – udělat čárku do kolonky, že má splněno. Bezdůvodně na ni ostatně čekala celý rok. Nezajímá ji objasnění příčin „trestné činnosti“, jak jí to výslovně ukládá trestní řád, nezajímají ji zásadní pochybení přípravného řízení, nezajímá ji prostě nic. Měla hotový smyšlený rozsudek, na kterém nehodlala nic měnit. Ani to, co bylo důkazním řízením jednoznačně vyvráceno (jako třeba že obžalovaný musel vědět, že se dopis dostane Denemarkové do ruky, apod. )

· Pokud obžalovaný namítal diskriminaci podle pohlaví, tak to bylo a je zcela na místě, protože celé dosavadní řízení vykazuje prvky typické zdeklasované feministické justice, kde zásady trestního práva nehrají žádnou roli, roli hrají babské tlachy a hlavně dojmy namísto konkrétních důkazů (viz vyhrožoval smrtí, ač tam nikde žádná taková výhrůžka není). K typicky babské justici také patří absence vlastního názoru, natož názoru právně podloženého, zbabělost a patolízalství, i když lze připustit, že tyto vlastnosti nejsou ryze ženského charakteru a mají i svou mužskou mutaci.

· Soudkyně Reifová je profesně, intelektuálně a psychicky slabou osobností, jedincem, který se za všech okolností podřizuje osobám nebo vlivům, jež považuje za mocnější a bezvýhradně a oddaně jim slouží, a to i za cenu vlastního zesměšnění. O dodržování trestního řádu, natož pak základních principů trestního práva (není viny bez důkazu, při pochybnostech ve prospěch obviněného) má jen velmi mlhavé pojetí a v praxi je rychle opustí, pokud má pocit, že by to mohlo být v zájmu jejím nebo její kariéry. O objasnění podstaty věci jí vůbec nešlo a ani se tím nijak netajila (viz nezájem zjistit, jak ke konfliktu vůbec došlo, kdo jej vyvolal a kdo vystupňoval a čím). Vůči svědkyni z nadřízeného soudu se chovala natolik servilně, že deklasovala soudcovskou roli jako takovou a její chování by mohlo být posouzeno i jako znevažování a urážka soudu.

· Posuzovaný skutek NENÍ A NIKDY NEMOHL BÝT TRESTNÝM ČINEM, není ani přestupkem, jako není trestná žádná otázka na vedení soudu, jakákoliv, a Reifová nemá žádnou odbornou kvalifikaci k tomu, aby to mohla posuzovat. Nezvládá ani právo, ani vedení hlavního líčení– natož pak aby měla kompetenci k tomu, aby rozhodovala o lingvistických záležitostech.

Trestný čin předpokládá úmysl nebo nedbalost a zaviněnou škodu – tady nic z toho nelze dohledat. Úmyslem bylo zastavit naschvály a šikanu ze strany Denemarkové, které vedení soudu dlouhodobě neřešilo (úmysl tedy zcela legální a legitimní) – jako ostatně neřeší nikdy nic a je tam naprosto k ničemu. Že by někdo napsal dopis z nedbalosti, je holý nesmysl.

SPOLEČENSKÁ NEBEZPEČNOST

A je jistě na místě zmínit i SPOLEČENSKOU NEBEZPEČNOST. Ta tady bezesporu je, a nemalá, pokud někdo zneužívá úředního postavení k bezuzdnému šikanování veřejnosti. Toto společensky vysoce nebezpečné jednání lze dohledat – a hlavně doložit – u všech zúčastněných justičních osob. Od policajtky, přes státní zástupkyni, až po personál soudu.

U jediné osoby to doložit nelze – a tou je obžalovaný. Ten se řádně domáhal ochrany svých práv a náhrad škod za předchozí bezdůvodná trestní stíhání nebo exekuční řízení.

O nezpůsobilosti soudkyně (Reifové) ostatně výmluvně vypovídá sám závěr jednání, kdy při zdůvodnění rozsudku prohlásila, že obžalovaný měl mít četné urážky soudu, když měla říct jaké, nevěděla ani jednu.

Dá se tedy konstatovat, že soudkyně Reifová zjevně považuje za urážku už to, že se obžalovaný vůbec hájil, zatímco ona mu přidělila roli bezmocného statického panáka, který je tam od toho, aby tvořil požadovanou kulisu a mlčky si nechal všechno líbit.

Už samotný trestní příkaz, jakož i celý dosavadní způsob vedení řízení jednoznačně svědčil pro její vyloučení, protože o něm – v rozporu s námitkou – rozhodovaly tři soudkyně podjatého senátu – tak vyloučena nebyla.

Celé řízení, od začátku do konce, je nejlepší ilustrací stavu justice, trestní justice pak zvláště, jejího bezbřehého a srovnání nemajícího úpadku, volného pádu, kdy zjevně i justice nacistického Německa byla na kvalitativně profesně podstatně vyšší úrovni než tyhle svévolné chudinky, hájící výhradně vlastní zájmy a kariéru a mající pocit, že stát je k tomu, aby jim tvořil bezplatnou soukromou ochranku – zatímco ony mají veřejný sektor jen na bezuzdné obohacování své a svých blízkých.

Soudkyně Reifová je právně zhola bezcennou osůbkou neschopnou vést hlavní líčení (které jí klidně vede svědkyně), neschopnou vést a zejména zohlednit dokazování, nezvládající základní zásady trestního práva, jež nahrazuje svými dojmy a smyšlenkami. Jejími hlavními charakteristikami jsou zbabělost a servilita. Včetně duševní pokleslosti. Její profesní život nutně musí být přehlídkou zmařených šancí a křivých, bezcenných rozsudků, za něž by měla nejen vracet všechny svoje bezpracně získané platy, ale taky hradit nemalé škody, které svými křivými rozsudky bezesporu způsobila.

Soudkyně Reifová (stejně jako Protivová v Příbrami) je i výkladní skříní neschopnosti příslušných odvolacích senátů, protože kdyby ty za něco stály, tak by tyhle soudkyně buďto dávno jednaly jinak, nebo by nebyly soudkyněmi. Typické představitelky zdegenerované, nikomu nezodpovědné feministické justice.

Řízení jako takové je jasným příkladem, že bez zásadních legislativních změn – zejména volitelnosti a časového omezení mandátu soudců a státních zástupců a zavedení soudních porot, především pak pro ty případy, kdy se soudí občan se státem, natož pak se soudcem – se žádné nezávislé, natož civilizačně vyspělé justice nikdy nepodaří dosáhnout.

Odvolacímu senátu, až se soudy na nějaký nezatížený a nestranný vzmohou, lze navrhnout, aby jednání prohlásil za zmatečné a aby obžalovaného buďto rovnou obžaloby zprostil, s tím, že popisovaný skutek není a nikdy nebyl trestným činem, anebo věc vrátil do přípravného řízení, s tím, že je zapotřebí vyslechnout některé důležité svědky, především oba místopředsedy Městského soudu v Praze, Marynkovou s Roubíčkem, zda při podávání trestního oznámení nedošlo k neoprávněné manipulaci se spisem, natož pak zneužití úředního postavení k neoprávněnému přístupu do civilních spisů. Dále je zapotřebí doplnit dokazování o výslech státní zástupkyně Olgy Chovancové a zjistit, jakým způsobem dozorovala přípravné řízení, když policajtka nevěděla, kdo je poškozeným a tvrdila, že NIKDO - a následně tak nemohl proběhnout výslech údajně poškozené soudkyně Denemarkové (která až před soudem zjistila, že poškozenou je).

Veškeré námitky uplatněné vůči Krajskému soudu v Praze, především pak námitka diskriminace podle pohlaví – kdy v případu se zatím vystřídalo 6 bab a žádný soudce – zůstává samozřejmě v platnosti.

Ing. Jiří Fiala,

odvolatel

____________________________

Nahrávka z jednání :

https://youtu.be/OA6aNY_aDCc

https://youtu.be/eQay2DpFsIA

_______________________________

____________

___________________

Státní zástupci radši přišli ve dvou... Aby se nebáli - a mohli hrát přesilovku.

To je TAHLE státní zástpkyně :

OSZ - 2 : TO Chovancová

Samozřejmě, vůbec není podjatá...

__________________________

Soudkyně se krčí vpředu v dostatečné vzdálenosti :

___________________________

Denemarková : Poskytuje příležitost součtu

Firma Kohn a Roubíček nabyla přesvědčení...

__________________________

DOKUMENTY :

Dopis z 5.12.22 - tedy 1/4 roku před předmětným dopisem. Tak hrozně se vyhýbá obžalovanému, který je psychopat - že se nevyloučí ani při jasně formulované námítce podjatosti...

___________________

Čím to začalo :

Pokuta 30.000,- - od Takácsové, která postupně skončila až u Denemarkové.

Galetková mi upřela právo na projednání věci před soudem, za to dostala ten dopis, co je v usnesení zmíněn. Mimochodem, bez vyhrožování, pouze s dotazem, co její rodiče asi byli zač, když se nevzmohli na nic lepšího než takovou chudinku - a že bych si ji rád doplnil do zvěřince, až budu potřebovat opici, protože v ZOO lepší nemají.

Máte pocit, že to je na pokutu za 30.000,- Kč ??

Naposledy o podobné pokutě vím, když jel jeden chlap ožralej a bez papírů na diskotéku a chytli ho policajti... Myslí si někdo, že je to srovnatelný s pořád ještě slušně formulovaným dopisem ? Navíc ani ne soudkyni, ale běžné pracovnici soudu ?

Připomenu jen, že to bylo v době, kdy Takácsová ztratila spis. Už se údajně nikdy nenašel a věc nebyla nikdy projednána. Náprava ?? No - samozřejmě, vůbec žádná, co byste tak asi chtěli po justici, že ?

Máte za to, že tenhle chlív má vůbec jakékoliv právo kohokoliv pokutovat, natož soudit ??

_________________________

Na tomhle usnesení je zajímavá pouze datace. Na soud přišel - podle podacího razítka - 8.8. 2023, vystavaen byl 4.8. 23. Autorka ? Denemarková...

Natolik se bojí o život a natolik se mi snaží vyhnout, protože jsem psychopat, že půl roku poté, co hrůzou málem sama vyskočila z okna a rok poté, co jí byla vznesena námitka podjatosti, klidně dál vyhledává moje kauzy a vystavuje v nich usnesení...

___________________________

Blažek dostal už v září 22 dopis, ať ten soud zavře, že je naprosto, ale naprosto k hovnu...

__________________________________