Pomozte nám rozvinout K213


I. Provolání : V současném trestním zákoníku České republiky existuje jeden zvláště křiklavý relikt komunistické totality, a to právě § 213 –tzv. zanedbání vyživovací povinnosti. Vymysleli si jej a zavedli komunističtí zákonodárci, kteří nejprve rozbili respekt k tradičnímu živiteli rodiny – otci, a když zjistili, že nyní musí lehkomyslně rozvedené matky a jejich děti živit stát různými dávkami, snažili se lásku otců k dětem, v níž jim v praxi často přímo bránili, zdegradovat na placení tzv. výživného.

V plánované komunistické ekonomice, kdy každý byl povinně zaměstnán, bylo navíc jednoznačné, že každý nějaký příjem měl a neplacení soudem stanoveného výživného tudíž bylo skoro vždy projevem nevůle, nikoliv neschopnosti platit.

Časy se změnily, soudy však ve své totalitní podobě zůstaly.

Proto i nadále posuzují každé neplacení výživného jako nevůli, a tudíž i naschvál, ač mají soudy povinnost podrobně vyšetřit poměry na straně povinného a ověřit, zda je vůbec schopen výživné platit a v jaké výši. Naschválem je v chápání totalitních soudů i takové neplacení, kdy se na straně povinného – často nedobrovolně - změnilo prakticky vše, od bydliště, přes zaměstnavatele a výši příjmu až po sociální postavení.

Totalitní soudce, který si sám práci nikdy hledat nemusel a který navíc má jistý vysoce nadstandardní výdělek do svých 70-ti let (a to navzdory často velmi problematickým výsledkům své práce, kterou nikdo nekontroluje a z které se nikomu nezodpovídá), si ani nedovede představit, co to znamená hledat si práci, zvláště pak pro člověka, který je – díky údajnému zanedbání vyživovací povinnosti – permanentně trestně stíhán.

Zde podotkněme, že už samotné trestní stíhání (tedy jeho přípravná fáze) často znamená diskreditaci, a tudíž následnou ztrátu zaměstnání, zejména pokud jde o prestižnější povolání či místo.

Po podání obžaloby se pak údajně objektivní soud mění ve zcela sprosté - státem organizované - vydírání charakterizované postojem : Zaplať, nebo Tě zavřem ! Kde na to vezmeš, nás nezajímá.

Zaplať ! To je podle státních soudů to jediné, co můžeš pro své dítě udělat.

Že by dotyčný mohl využít své nezaměstnanosti k tomu, aby třeba dítě naučil cizímu jazyku, aby mu předal svoje zkušenosti a znalosti z kteréhokoliv oboru (pochopitelně zdarma, na rozdíl od soukromých učitelů, kteří by třeba z jeho výživného byli bývali placeni) - to je zcela nad schopnosti chápání současných českých soudů.

Je jistě s podivem, že pokud je rodina úplná, nikdo se nepozastavuje nad tím, že v případě nezaměstnanosti otce se pochopitelně přiměřeně snižují i příjmy celé rodiny, natož aby někoho napadlo za to otce ještě trestat.

Zatímco u rozvedených otců se zcela v rozporu s prostou logikou předpokládá, že by nezaměstnanost otce neměla na vyživované osoby nijak dopadat, anebo dokonce, že dotyčný je nezaměstnaným schválně, aby nemusel platit výživné (logika argumentu, že dotyčný raději přijde někdy o statisícové příjmy než aby zaplatil výživné, je opravdu hodna pouze myšlení české totalitní soudkyně).

Hloupost podobných názorů nám nestojí za vyvracení.

Pokud tedy není z čeho zaplatit a dotyčný „zločinec“ je odsouzen, což se děje stále častěji, znamená to, že pokud dosud sháněl zaměstnání jen těžce, nyní ho nesežene už vůbec.

Následuje další odsouzení, tentokrát už nepodmíněné, punc zločince, znemožněný profesní rozvoj na zbytek života .

Výsledek ?

Pokud dítě dostávalo před odsouzením málo, protože otec nemohl sehnat práci, nedostane do budoucna už vůbec nic a bude ho muset různými dávkami živit stát. Stejně tak otce jako budoucího nezaměstnaného.

Odsouzený (většinou otec) získá doživotní nálepku kriminálníka, což sociálně a společensky odrovná nejen jeho, ale nakonec se to přenese i na jeho potomka, v jehož zájmu byl údajně tento paragraf vytvořen.

II. Jsme tedy proti placení výživného ?

To určitě nejsme (a jsme připraveni na to, že nám tyto úmysly budou různými feministicko-komunistickými hnutími podsouvány), zvláště pak v situaci, kdy je má platit ten z rodičů, který zklamal a rodinu – třeba i z malicherných důvodů – opustil.

Jenže praxe ukazuje, že tento případ, který laická společnost naivně považuje za převažující, je spíše menšinovým. Stále častěji je to naopak matka, která lehkomyslně rozbila rodinu spoléhajíc na podporu feministické justice, jež jí - a to zcela bez ohledu na míru zavinění rozvodu - obvykle přiřkne nejen děti a byt, ale také nemalou část platu bývalého manžela, takže se dostáváme do zcela amorální situace, kdy manželka urve prakticky všechen společně vybudovaný majetek a bývalý manžel ještě musí živit nejen děti, ale také ji a často i její nové známosti.

A zde se nám pak zdá, že požadovat výživné na někom, kdo zhruba v 35 - 40 letech musí začínat úplně znovu z ničeho, zatímco jeho expartnerka si užívá plodů předchozích deseti, patnácti let práce a ještě se nestydí bývalého manžela neustále finančně i citově prostřednictvím dětí (a tudíž výživného) vydírat, se dostává do rozporu s dobrými mravy i prostou lidskou slušností.

To pak ještě může být umocněno situací, kdy matka dětí dělá nejrůznější naschvály při předávání dětí a v příkrém rozporu se zákonem, nicméně s tichým souhlasem soudu, je bezostyšně štve proti jejich otci.

Při typické nevůli a nechuti soudkyň zajistit otcovská práva jejich vynucením silou státního aparátu na matce , které byly děti svěřeny, zůstává pak otci z dětí jen výživné a není-li schopen je v plné výši hradit, pak i permanentní trestní stíhání.

K zajištění výživného navíc slouží oprávněným osobám řada nástrojů, neplatí-li povinný (obvykle otec) výživné dobrovolně, a to od exekuce na plat, přes obstavení účtů až po exekuce na movitý i nemovitý majetek.

Jestliže pak povinnému není co zabavit (z čeho peníze srazit, atd.), znamená to, že prostě nic nemá a zavírat ho kvůli tomu do vězení považujeme za holý nesmysl.

Pobyt ve vězení ještě nikomu na majetku nepřidal !

Stejně jako nepřidal nikomu na společenské prestiži a tím i možnosti legální obživy.

Uvěznění osoby jenom proto, že není schopna dostát svým závazkům, navíc hrubě odporuje ustanovení Protokolu č. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kde se v článku č. 1 přímo zakazuje uvěznění pro dluh.

Že ČR je signatářským státem této Úmluvy, je neoddiskutovatelnou skutečností.

III. Komu je tento klub určen ?

Zcela logicky je tento klub určen především všem, kteří kdy byli či jsou odsouzeni, obviněni anebo jen vyšetřováni podle § 213 TZ.

Všechny tyto lidi ( a je jich v republice ročně asi 11.000 ! ) považujeme za nevinné, nespravedlivě odsouzené nebo stíhané. Naším cílem je a bude jim všestranně pomáhat.

Dále je klub určen i všem sympatizantům, kteří – stejně jako my – považují § 213 TZ za relikt komunismu, srovnatelný s „trestnými činy“ jako opuštění republiky, nenávist ke státnímu a společenskému zřízení republiky apod., jež byly už z trestního zákoníku dávno vypuštěny.

IV. CÍLE KLUBU

1) Všestranně usilovat o novelizaci trestního zákona s tím, že tento paragraf se do jeho nové podoby už nemůže dostat.

2) Všestranně podporovat osoby, které jsou v současnosti podle tohoto paragrafu vyšetřovány, stíhány, odsouzeny a zvláště pak ty, které se nacházejí ve věznicích, ať už ve vazbě, anebo ve výkonu trestu.

V. JAK SE STÁT ČLENEM ?

Stačí se zaregistrovat na jedné z níže uvedených adres. To je možno buď písemně, nebo osobně. Registrace bude spojena s jednorázovým poplatkem 100,- Kč, který bude použit jednak k úhradě manipulačních nákladů, jednak na podporu cílů klubu, tedy především osob stíhaných a odsouzených podle § 213 TZ.

O registraci osoby v K 213 bude vystaveno potvrzení.

VI. CO ČLENSTVÍ PŘINÁŠÍ ?

Všem členům klubu se budeme snažit poskytovat bezplatnou právní pomoc v rámci našich možností, znalostí a zkušeností, a to jak v průběhu trestního řízení, tak zejména před soudem, ale i později, ve výkonu trestu.

Členům, kteří budou podle § 213 odsouzeni a uvězněni se budeme snažit – opět v závislosti na našich možnostech – všestranně ulehčit výkon trestu.

Členům propuštěným z výkonu trestu se budeme snažit pomoci při hledání nového uplatnění a celkové resocializaci do společnosti. Ostatní společnost budeme usilovně přesvědčovat o nevině těchto lidí a jejich nespravedlivém odsouzení a tím i potrestání.

VII. DO BUDOUCNA

Budeme apelovat zejména na naše zákonodárce, ale i všechny vlivné osobnosti jak české, tak i zahraniční, aby se zasadily o vymazání této ostudy českého trestního práva.

Budeme apelovat na členy a soudce trestních senátů, aby odmítali soudit podle tohoto paragrafu.

Budeme apelovat na vězeňskou a justiční stráž, aby odmítala eskortovat, dozorovat a věznit občany obviněné nebo odsouzené podle § 213 TZ.

Budeme to dělat tak dlouho, dokud se vědomí této postkomunismem nemocné společnosti nezmění k lepšímu.

V Praze a v Košíku, únor 2004




Otevřený dopis vládě


Otevřený dopis od

Občanských sdružení:
Občané za svá práva v Praze, Občané za svá práva v Plzni, Spravedlnost dětem a K 213

ministru spravedlnosti ČR a vládě ČR

o současném stavu pečovatelské justice a zohledňování Syndromu Zavrženého Rodiče (SZR) v její denní praxi

Na vědomí : Čeští poslanci Rady Evropy a Evropského parlamentu

Vážený pane ministře spravedlnosti, vážení členové vlády ČR :

Dne 10. listopadu 2004 projednala česká vláda na svém řádném zasedání doporučení ministerstva spravedlnosti týkající se zohledňování syndromu zavrženého rodiče (SZR) při svěřování péče o nezletilé děti českými soudy a doporučení k vytvoření seznamu soudních znalců ohledně SZR. Cílem těchto opatření je snížení výskytu SZR u dětí zejména z rozvedených manželství, zajištění práv dítěte na oba rodiče i po rozchodu rodičů, resp. rozvodu manželství a celkově tedy boj s tímto častým doprovodným jevem dlouhodobého štvaní dětí proti jednomu z jejich rodičů druhým rodičem.

Rozhodnutí vlády se týká především činnosti pečovatelských soudů, neboť ty mají plně v kompetenci vymáhání práva dítěte na výchovu druhým rodičem, tedy tím, jemuž dítě nebylo do péče svěřeno. Zatím tak většinou nečiní a liknavě přihlíží k maření úředního rozhodnutí většinou prováděného matkami dětí, jimž je v obrovské většině péče o dítě svěřována. Činnost těchto soudů by se proto měla výrazně změnit a zlepšit ve prospěch práva dítěte na oba jeho rodiče.

Ve dnech 3. a 24. listopadu 2004, tedy souběžně s tímto rozhodnutím vlády, probíhalo před pražským městským soudem odvolací řízení ve věci dětí Tomáše a Martina Fialových, které jsou čítankovým příkladem výsledků dlouhodobého štvaní matkou proti otci a které byly použity i jako ilustrativní příklad sdělovacími prostředky k právě probíhajícímu jednání vlády. Jejich případ neproběhl médii poprvé a lze jej proto označit za vcelku známou odstrašující kauzu s ponaučením, kam až může nekorigovaná nenávist matky k otci dojít a kam vede dlouhodobé přehlížení a tolerování jejích excesů příslušnými státními orgány, především pečovatelskými soudy.

Vzhledem k tomu, že věc je zažalována u mezinárodního soudu pro lidská práva soudu ve Štrasburku a nezávisle na tom již dva české soudy (Ústavní a OS Prahy 2) konstatovaly vážná pochybení a neodůvodněné prodlevy v dosavadním vyřizování případu, které vedly až k tragickému postižení dětí, bylo by lze očekávat, že se na projednání tohoto případu senát pražského městského soudu pečlivě připraví.

Senát zasedl ve složení JUDr. Čestmír Slaný, JUDr. Blanka Slezáková a JUDr. Olga Petrová, přičemž již z počátečního přednesu referující soudkyně Petrové bylo zjevné, na čí straně jsou sympatie soudu a koho považují za svého nepřítele. Zjevné to bylo především z omylů, kterých se ve svém referátu Dr. Petrová dopouštěla a které kupodivu vždy vyzněly v neprospěch otce. Tyto „omyly“ byly dotaženy ad absurdum při druhém jednání dne 24.11., kdy součástí listinných „důkazů“ bylo například i předčítání zrušených rozhodnutí o spáchání přestupku.

O tom, jak jsou senát i jeho jednotliví soudci obeznámeni s problematikou syndromu zavrženého rodiče, svědčila nejlépe skutečnost, že součástí 1. jednání bylo i vyslechnutí dětí, přičemž ve všech odborných studiích věnujících se problematice SZR se lze snadno dočíst o nesmyslnosti takového počínání, neboť je předem snadno odhadnutelné, co dítě vypoví a taková výpověď je pak psychologicky i právně samozřejmě zhola bezcenná. Je to totéž jako vyslýchat duševně narušeného jedince, přičemž o nesmyslnosti takového počínání málokterý soud pochybuje. Poukazy na „svobodně vyjádřený názor“ takového dítěte pak svědčí jedině o tom, že dotyčný soudce nemá ani potuchy, v jaké oblasti se vlastně pohybuje. Soud navíc ještě v hrubém rozporu s procesními předpisy a s použitím fyzického násilí zamezil účasti obecného zmocněnce otce na vyslechnutí dětí, takže nebylo lze vůbec ověřit, jaké otázky soud dětem pokládal a co ve skutečnosti děti vypověděly.

Na tomto místě není od věci poznamenat, že podporovat psychicky narušené děti v umělé nenávisti proti jednomu z jejich rodičů je činnost natolik zavrženíhodná, že by v demokratické společnosti měla stát zcela mimo jakoukoliv diskusi, a ne být součástí práce důležitého a respektovaného orgánu vykonávajícího státní moc. Štvaní dětí proti jejich rodičům patřilo k vrcholným úspěchům stalinských ideologů zejména ve 30. letech minulého století, přičemž není od věci poznamenat, že nemálo těchto dětí poté, co se vymanily z vlivu stalinské demagogie, skončilo sebevraždou.

I v mnoha jiných ohledech lze mít za prokázané, že zejména soudce Slaný se značně pletl v čase a prostoru, ve kterém se momentálně nachází, neboť i mnohá další mravní poselství vysílaná tímto šiřitelem státem podporované morálky by zjevně nalezla ohlas spíše na sibiřských pláních poloviny minulého století nežli ve střední Evropě počátku století jedenadvacátého – a to ať už jde o programové tolerování, bagatelizování a kamuflování evidentního lhaní a podvodů ze strany matky, omlouvání zmaření předání dětí na pohřeb jednoho z prarodičů dětí, který je v útlém dětství vychovával či zcela absurdního názoru, že v péči matky, která přivedla děti na pokraj psychického zhroucení ( neboť 3. stupeň SZR lze přirovnat k těžké psychóze ), nedokázala navíc zajistit ani jejich zdravý rozvoj fyzický a prokazatelně jim dlouhodobě zpronevěřovala peníze z výživného, nenachází tento soudce sebemenších závad.

Po prvním jednání, kdy soudce Slaný pochopil, že tam, kde chybí síla argumentů, zbývá jedině argument síly, už nemělo další jednání s objektivním a nestranným soudním projednáváním v civilizované zemi nic společného. Důkazy byly prováděny jen jedné ze stran, otcem navrhované důkazy nebyly jednoduše prováděny vůbec a á priori zamítány, ač jejich provedení bylo pro soud velmi jednoduché a pro posouzení případu naprosto zásadní (např. vyslechnutí svědka, který seděl na chodbě před soudní síní a měl vypovídat o chování dětí o víkendu v matčině nepřítomnosti). Za zaznamenání rozhodně stojí i skutečnost, že pokud otec argumentoval tím, že se soud má ze zákona držet a řídit zájmem dětí, což nečiní, soudce suše odvětil, že ho to nezajímá.

Ke koloritu případu je třeba doplnit, že k psychologickému zastrašování otce i jeho případných sympatizantů byla masově nasazena justiční stráž, která svým počtem značně převyšovala počet účastníků řízení i veřejnosti, takže jednání připomínalo spíše trestní kauzu nebezpečné, organizované a ozbrojené mafie, nežli civilní řízení o svěření péče o nezletilé děti.

Přirovnání k procesům zinscenovaným komunistickým režimem proti signatářům Charty ´77 v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, provedených totalitní justicí, není zde rozhodně od věci.

K tomu lze jenom poznamenat, že ještě nikdy žádná fyzická síla nestačila k zastavení pokrokových myšlenek, zejména pak těch, které v základech ohrožovaly jakoukoliv totalitní strukturu.

Při vynášení rozsudku byli dva ozbrojení strážci postaveni přímo za otce, tedy pana Fialu, asi pro případ, že by následující zvůli nelibě nesl.

V rozsudku šel soudce Slaný ve své nenávisti k otci dětí tak daleko, že byl dokonce ochoten narušit i ustálenou judikaturu samotného městského soudu, když rozhodl, že přiměřené výživné, placené otcem z vazby, do které byl loni o Vánocích nezákonně odvlečen a na měsíc uvržen poté, co odjel se svým synem na víkend, je 5.000,- Kč měsíčně a že uvěznění osoby není žádnou podstatnou změnou, a tudíž ani důvodem ke změně výživného.

Zde je třeba se ptát už nejen po kompetentnosti, ale přímo i po duševním zdraví jednotlivých členů senátu.

S odkazem na usnesení vlády ze dne 10. listopadu t.r. je na místě připomenout, že teorie SZR hovoří poměrně jasnou řečí : U dětí, postižených 3. stupněm SZR, tedy bezuzdně štvaných až na pokraj psychického zhroucení, je jedinou správnou a ověřenou terapií jejich odnětí tomu z rodičů, který je měl dosud v péči a předání dětí buďto druhému rodiči, anebo ústavní péči.

Nic takového však neměl senát vedený Dr. Slaným v záměru, ač na to byl opakovaně upozorňován.

Děti tak byly ponechány ve zcela patologickém prostředí u matky, jehož důsledkem bude jejich těžké celoživotní psychické poškození.

 

II. Z Á V Ě R Y :

Právě proběhnuvší odvolací řízení ve věci dětí Fialových na Městském soudě v Praze jednoznačně prokázalo vcelku známou skutečnost, totiž že na projednávání případů SZR není česká justice nijak připravena a ani se připravovat nechce a ve své naduté nedůtklivosti považuje jakýkoliv požadavek na změnu za osobní útok na svou podstatu.

Vzhledem ke své postkomunistické totalitní podstatě a myšlení většiny soudců je pravděpodobné, že takováto změna (tedy správné zohledňování a aplikace znalostí ohledně SZR v praxi pečovatelských soudů jakož i demokratického rodinného práva obecně) útokem na současnou strukturu pečovatelských soudů skutečně je. Lze tudíž očekávat – a praxe to potvrzuje- zuřivý odpor současných justičních struktur.

Nicméně překonání tohoto odporu je jedinou možnou cestou ve snaze o zavedení evropsky přijatelného soudnictví.

Na základě těchto poznatků je možno přejít k následujícím logickým závěrům :

  1. Současné – Sváčkovo – vedení Městského soudu v Praze není schopno zajistit uvedení vládních směrnic a pokynů ministerstva spravedlnosti do denní praxe příslušných senátů a ani se o to nepokouší, což lze označit za sabotáž vládních rozhodnutí.
  2. Tím se vedení pražského městského soudu dostává nejen do rozporu s definicí justice, jakožto služby společnosti zajišťující požadavky na výkon práva a spravedlnosti, ale i do izolace od ostatní společnosti, které namísto aby sloužilo a prospívalo, tak jí za peníze daňových poplatníků škodí.
  3. Definici soudcovské nezávislosti si pražský městský soud vykládá jako nezávislost na vůli společnosti, reprezentované svými legálními orgány, tedy vládou a parlamentem, ač na této společnosti bezostyšně parazituje.
  4. Takový stav je neudržitelný kdekoliv na světě.

K řešení nastalé situace navrhujeme :

  1. Personální výměnu ve vedení pražského městského soudu podle osvědčené zásady „Starého psa novým kouskům nenaučíš“.
  2. Dočasné pozastavení vyřizování agendy pečovatelských kauz Městským soudem v Praze pro zásadní rozpor mezi rodinnou morálkou demokratického státu a morálkou šířenou soudci městského soudu.
  3. Urychlené zorganizování přeškolení vybraných soudců ohledně teorie SZR a její aplikace v praxi, jejich následné pečlivé přezkoušení a sestavení senátů specializovaných pouze na pečovatelské kauzy.
  4. Seznámení soudců se zásadami evropské kultury a morálky, a to jak v právu rodinném, tak i hospodářském a trestním.

Současně se domníváme, že právě anulace proběhnuvší soudní frašky ve věci dětí Fialových, nové projednání a rozhodnutí v této věci se stane ověřovacím testem, nejen zda se pražský městský soud dostal na úroveň požadavků doby (nebo zda nadále konzervuje totalitní právo rodinné i trestní), ale také zda jsme se na ni dostali my všichni a jsme schopni si prosadit justici, která bude sloužit většině společnosti na evropské úrovni, a ne ji poškozovat.

Tento dopis dáváme na vědomí českým poslancům Rady Evropy a Evropského parlamentu jednak proto, aby byli informováni, co se u nich doma děje, a jednak proto, aby se necítili zaskočeni, pokud pan Fiala, jakožto jeden z mluvčích Štrasburského výboru, bude o případu svých dětí a jeho vyřizování českou justicí na lednovém zasedání Rady Evropy, kam je pozván, referovat.

Pokud se ministerstvo spravedlnosti, anebo vláda rozhodnou podniknout nezbytná opatření směrem k nápravě situace, kterou jsme popsali, jsme připraveni pomoci jak zprostředkováním odborné rady, tak i skutkem.

Jménem občanských sdružení

Občané za svá práva v Praze
Ing. Aleš Moravec,
Rooseveltova 5, 160 00 Praha 6 - Bubeneč

 

Občané za svá práva v Plzni
Dalibor Pech

Spravedlnost dětem
Luboš Patera
273 63 Běleč 33

K 213
Karel Hájek
Milánská 451, 109 00 Praha 15

V Praze a Plzni, dne 30. listopadu 2004




Ú V A H A pro změnu – zase justiční

 

 
Elektrikář pan Brejcha a kuchařka paní Prchalová byli středočeským krajským soudem definitivně osvobozeni, když předtím strávili osm měsíců ve vazbě a následně pak byli i pravomocně odsouzeni k šestiletému žaláři pro údajnou loupež, o které se později ukázalo, že ji nikdy nespáchali. Tato skutečnost vyšla najevo nikoliv dodatečným šetřením policie nebo státního zastupitelství, ale proto, že se k předmětné  loupeži přiznala její skutečná pachatelka, mnohonásobná vražedkyně Dana Stodolová.  Pokud by se nepřiznala, pan Brejcha a paní Prchalová by si pravděpodobně trest za nikdy nespáchanou loupež odseděli celý.
 
Člověk nemusí být příliš velkým odborníkem na justici, aby si snadno uvědomil, co tady všechno selhalo, co bylo v sázce a jak moc nakupené lajdáctví a letitý šlendrián státem dobře – a za nic – placených úředníků zničily dvěma nevinným lidem život.
 
 Co dělal policejní vyšetřovatel, na základě čeho vůbec vznesl obvinění, co předložil státnímu zastupitelství za důkazy, že to bylo schopno vypracovat obžalobu, jak prováděl soudce důkazní řízení, jak asi proběhnul odvolací soud a všechny opravné prostředky ?  Stručně řečeno – nijak. Jeden opisoval od druhého předchozí zjevně nepodložené nesmysly, namísto aby se snažil sám si skutečnosti ověřovat, jak je jeho dobře placenou povinností. Mozek tito justiční myslitelé neměli buďto vůbec nebo nebyli schopni ho použít a o smyslu pro spravedlnost nebo i jen základní lidskou slušnost darmo mluvit.  Hlavně už aby to měli ze stolu a běželi si pro prémie za zdárně vyřízený případ.
 
Tento týden přišlo ministerstvo spravedlnosti s tvrzením, že od počátku tohoto roku nastoupilo (resp. bylo dodáno) do vazby a výkonu trestu dalších 800 lidí a že to je strašně moc a že věznice nestačí a že by ministerstvo proto rádo postavilo  věznici novou za několik miliard korun z kapes daňových poplatníků. Zbývá se zeptat : Kolik lidí z těchto osmi set a i z těch zhruba devatenáctitisíc ostatních, kteří ve věznicích už  trávili čas před začátkem tohoto roku, jsou ti, kteří neměli to štěstí, že by se k „jejich“ vraždě, loupeži, krádeži nebo podvodu přiznal skutečný pachatel, takže to na ně policie (a následně pak i celá – zjevně nefungující – justice) prostě hodila, protože z nějakých důvodů měli tu smůlu, že byli zrovna „při ruce“. Kolik z těchto uvězněných je otců, kteří odjeli se svými dětmi na víkend a kolik je „domácích násilníků“, které si jejich expartnerka umínila vypudit z bytu a s překvapením (a potěšením) zjistila, že to jde velmi snadno ničím nepodloženými pomluvami a smyšlenkami ?
 
Při zjištění, k jakému justice dospěla v případě pana Brejchy a paní Prchalové, by se v civilizovaném státě dalo očekávat, že buďto na hodinu poletí ze svých míst všichni státní zástupci a soudci, kteří se na jejich případu jakkoliv podíleli, anebo odstoupí ministr spravedlnosti. A co se stane u nás ? Už teď si troufám předpovědět, že – nic. Prostě se holt justice „spletla“. A že by se aspoň co nejpokorněji omluvila ? Na co, splést se přece může každý, ne ?
 
 
 
Občanům nezbývá než se zeptat : Jak dlouho a hlavně jak často se bude justice za naše peníze takto „plést“? Dokud nezakusí ničím nepodloženou zvůli většina národa, aby pak byla přístupnější myšlenkám o tom, na co tento zatraceně drahý aparát „pletoucích se“ talárníků vlastně potřebujeme ? 
 
Třešnička na závěr : Oba nevinní mohli být osvobozeni mnohem dříve už soudem 1. stupně, pokud by se státní zástupce neodvolal. Jinými slovy : Pan státní zástupce u soudu 1. stupně už věděl, že čin nespáchali obžalovaní (neboť měl přiznání Stodolové) – a přesto se odvolal ? To jako aby přece jen potrestali nevinné, aby z toho státní zastupitelství nevyšlo zas tak špatně ?
 
Při této úvaze už vskutku jde mráz po zádech a vyvstává otázka, čí zájmy státní zastupitelství vlastně hájí . Zájem spravedlnosti rozhodně ne, zájem státu také asi ztěží. Zbývá pak už jen zájem vlastní – tedy udržení bezpracného příjmu na co nejvyšší úrovni po co nejdelší dobu .
 
A takovéto lidi že máme platit ze svých daní ? To snad nikdo nemůže myslet vážně !!
 
 
 
   Ing. Jiří Fiala
 současný mluvčí K 213 a Štrasburského výboru
 
 
 
 
 
 
 




O ROLI PREZIDENTA

 

 

O ROLI PREZIDENTA
 
Tak jako se říká, že každý národ má vládu, jakou si zaslouží (a vzhledem k osobě  současného premiéra se bojím domyslet, kam náš národ v civilizovaném světě patří), tak lze do značné míry dovodit, že i prezident má v každé republice místo, jaké si především svou osobností vydobude na tradičně pestré politické scéně.  A to bez ohledu na oficiálně delegované pravomoci, které mu ten či onen parlament přisoudí. A tak můžeme mít různé typy presidentů, od kladeče věnců a do objektivů se usmívajícího manekýna až po osobnost respektovanou širokou veřejností domácí i zahraniční.
 
 Abychom tyto skutečnosti pro názornost ozřejmili  na domácích příkladech, do té první kategorie lze nejspíš zařadit prezidenta Novotného, sveřepě lpícího na svém postu ještě i v prvních měsících Pražského jara, kdy jeho všeobecně skandalizovaná osoba se stala přítěží už i jeho zahraničním ochráncům, do té druhé pak prezidenta Masaryka, jehož pouhý vztyčený ukazováček byl dostatečnou výstrahou všem křiklounům, kteří na politické scéně překročili meze slušnosti. Dlužno podotknout, že politická kultura zděděná po Rakousku byla podstatně vyšší nežli je ta, zděděná po komunistických normalizátorech.
 
Pan president Klaus si na jedné straně stěžuje, že má pravomocí málo a že ho tudíž odsuzují do role statisty, na straně druhé zjevně nevyužívá ani těch, které skutečně má.
 
Jednou z neoddiskutovatelných pravomocí prezidenta je kromě udílení milostí také zastavení trestního stíhání v jeho přípravné fázi (a tím i šetření nemalých státních prostředků za zjevně nesmyslná soudní řízení) . Pan prezident ji programově nevyužívá ani ve zjevně křiklavých případech, jakým se naposledy stal případ Mgr. Pavla Štičky, za jehož propuštění z ničím neodůvodněné, v současnosti již šestiměsíční vazby  se v uplynulém týdnu sbíraly podpisy před pražským městským soudem (dlužno dodat, že úspěšně, jedním ze signatářů petice za jeho propuštění se stal i známý zpěvák a disident komunistického režimu Jaroslav Hutka) .
 
 Pro informaci uveďme, že případ Pavla Štičky je názornou ilustrací toho, jak to u nás bude vypadat, až parlament vyslyší ječení různých feministických hysterek o „domácím násilí“ a uzákoní rozšíření již beztak bezbřehé zvůle policie a státního zastupitelství. Pavel Štička byl obviněn z celé řady násilných trestných činů a následně i vzat do vazby, přičemž jako jediný důkaz proti němu slouží výpovědi jeho exmanželky a její matky o tom, jak je prý údajně týral a ohrožoval.  Pokud by se však policie zabývala prokazatelnými skutečnostmi, a ne babskými tlachy, tak nutno říci, že není čím se zabývat, protože k žádnému zranění, natož pak jiné újmě (alespoň u exmanželky a její matky) nikdy nedošlo. Zato jsou k dispozici výpovědi dětí o tom, že je matka bije, jsou k dispozici znalecké posudky hovořící o vyrovnané osobnosti obviněného, zato o značně nevyrovnané osobnosti jeho exmanželky. Dodejme, že právě na základě těchto posudků jakož i vlastního pozorování kupodivu dospěly orgány sociálně právní ochrany dětí k závěru, který začaly prosazovat i u Obvodního soudu pro Prahu 6, že totiž bude lépe, dojde-li ke změně výchovy a svěření dětí do péče otci. Nebo-li : Změna výchovy a odejmutí dětí matce se začalo stávat velmi reálnou vizí. A tak rychle – šup : Domácí násilí ! A do té doby milující otec a jediný ochránce dětí putuje bez jediného důkazu (vynecháme-li zlomyslné babské pomluvy ) na půl roku do vazby s obviněními, z nichž by vstávaly vlasy hrůzou na hlavě i Al Caponemu.
 
Děsím se vize, až tato zvůle delegovaná tradičně přihlouplé policii a feministicko-komunistickému státnímu zastupitelství bude u nás povýšena na zákon.
 
Dodejme, že i z vlastní zkušenosti mohu uvést, že jsem pana prezidenta – poté, co zděšení poslanců Rady Evropy nad mým případem nenechalo nikoho na pochybách, na čí straně je evropské právo a morálka – požádal loni v červnu o zastavení trestního stíhání, a to ne proto, že bych se bál jeho výsledků, ale proto, že jsem se nezvratně přesvědčil, že škodí jménu republiky v zahraničí. Pan prezident – jako obvykle – nic neudělal, takže proběhly dva soudy (a to za nemalé peníze daňových poplatníků), které potvrdily, že jsem vskutku nic neudělal, což bylo průměrně inteligentnímu člověku nezatíženému komunistickou morálkou jasné už dávno před jejich zahájením.
 
Obávám se domyslet daňovou zátěž pro běžného občana, pokud se bude justice zabývat potvrzováním nevinnosti všech, co nic neudělali.
 
Na druhé straně i tomuto rozhodnutí vděčím za dvojnásobné soudní vítězství, kteréžto k rozvoji a popularitě našeho hnutí K 213 značně přispělo. 
 
Pan president odpovídá ve stejném duchu jako mně i mým kolegům z dalších občanských hnutí, když se na něj obracejí s různými náměty a stížnostmi na někdy zcela markantní lumpárny, kde by pochopitelně prezidentská intervence – a většinou už i jen zájem  prezidentské kanceláře – sehrály svou podstatnou roli. Pan president ale nikdy nemůže nic dělat a dál jen přihlíží.
 
Rád bych mu proto vzkázal, že mlčky přihlížet k evidentní zvůli a bezpráví je prakticky totéž, jako se na nich aktivně podílet, a to zvlášť z pozice prvního muže ve státě.
 
Jestliže Masaryk se honosil čestným, oficiálně nikdy neuděleným titulem „President Osvoboditel“, který byl natolik výstižný, že se obecně vžil do paměti lidí a přežil až do dnešních časů, panu presidentu Klausovi udělila naše spřátelená občanská sdružení (tedy K 213, Občané za svá práva, Spravedlnost dětem a Štrasburský výbor) čestný titul „President-Pozorovatel“.
 
Nutno dodat, že si nevolíme prezidenta ani ke kladení věnců, ani jako manekýna pro kamery, a také ani proto, aby ze svých výšin pasivně pozoroval a mlčky přihlížel ke zvůli páchané na jeho bezbranných spoluobčanech obrovskou převahou státní – dosud zcela totalitní – moci.
 
 
 
                                                                                              Ing. Jiří Fiala
                                                                       současný mluvčí K 213 a Štrasburského výboru




Soudní přelíčení s „domácím násilníkem“ na Praze 6 pokračuje

 

 
 
Návštěvu tohoto nevšedního soudního procesu lze vřele doporučit všem, kteří dosud trpí pocity, že u nás justice až na občasné výstřelky víceméně funguje a že není možné, aby pronásledovala někoho, kdo nic neudělal. Současně taková návštěva poskytne i věrohodný obraz o tom, čeho všeho jsou u nás orgány činné v trestním řízení schopny v honbě za výrobou neexistujících „domácích násilníků“, na kampaň proti nimž byly vyhozeny obrovské peníze daňových poplatníků, a proto je třeba veřejnosti ukázat, že nikoliv neúčelně.
 
Není totiž zapotřebí žádné mimořádné bystrosti, aby již po půl hodině důkazního řízení bylo soudnému člověku   jasné, kdo je tady útočníkem a kdo obětí.
 
Již samotná osobnost a fyzická dispozice obžalovaného napovídá, že tento člověk může být lecčíms, jen ne domácím agresorem. Evidentně introvertní typ člověka spíše méně nežli více obdařeného fyzickou silou vzbuzuje dojem spíše trpícího mučedníka nežli agresivního rváče.  Skutečnosti, které během líčení vycházejí najevo, tento dojem jedině potvrzují : Manželka Karolína Štičková – podle znaleckých posudků i výpovědi obžalovaného – dominantní, vůdčí typ diktující svému okolí bez skrupulí svou vůli – mu zakazovala chodit do práce (neboť tam údajně „chodí za děvkama“) i na vycházky s dětmi, pokud sám neuklidil, doma uklizeno nebylo, manželka nutila děti i jeho jíst jen jednou denně (aby neměla tolik práce s vařením), každou neposlušnost ze strany dětí fyzicky trestala, ona i její matka vlastní střelnou zbraň, se kterou chodí pravidelně střílet a kterou také obě zastrašovaly manžela a otce dětí jeho fyzickou likvidací. Mám pokračovat ? Již jen tyto okolnosti svědčí jednoznačně o tom, kdo v případě Štičkových páchal na rodině domácí násilí a kdo byl jeho víceméně bezbrannou obětí vystavenou na milost a nemilost.
 
Toto násilí muselo být takového druhu a tak markantní, že dokonce i odbor péče o děti na Praze 6 dospěl na základě důrazných varování znalců o tom, že dětem hrozí ze strany matky opravdu vážné fyzické ohrožení, ke zcela netradičnímu a velmi vzácnému závěru, že bude vhodné změnit výchovu a svěřit děti otci. Poté, co matka utekla z kanceláře OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) s podstatnou částí spisu, která dokumentovala její osobnost i její „péči“ o děti a poté, co se nechala opakovaně slyšet, že raději děti zahubí, než by připustila, aby je dostal do péče otec, začaly orgány OSPOD naléhat na obvodní soud, aby opatrovnické řízení značně urychlil a bezodkladně rozhodl o změně péče a svěření dětí otci. Dodejme, že pokud současně obžalovaný otec děti nějaké vady má, pak to jsou podle věrohodných svědků zejména dvě následující – jednak značně sníženou schopnost bránit se a jednak tendenci podceňovat lidskou zákeřnost a podlost, což z něj činí ideální objekt útoku.
 
 
 
Pokud by se státní zastupitelství byť jen sebeméně zajímalo o pozadí případu, asi sotva by mohlo se vší odpovědností rozhodnout o vzetí otce dětí do vazby poté, co matka přišla s udáními, pro něž neměla sebemenší důkazy a z nichž podstatná část se měla odehrát před dlouhým časovým úsekem, což samo o sobě značně snižuje věrohodnost takových oznámení.
 
K dokreslení  osoby obžalovaného Mgr. Štičky je ještě třeba doplnit, že je husitským farářem, kazatelem a tudíž i hluboce věřícím člověkem, což opět značně snižuje věrohodnost tvrzení o jakékoliv jeho agresivitě.
 
Na druhé straně to ale vzbuzuje úvahy nikoliv neopodstatněné o tom, na koho vlastně chtělo státní zastupitelství, o jehož dosud zcela komunistické podstatě a způsobu myšlení pochybuje málokdo, ve skutečnosti zaútočit. A také zaútočilo.
 
Dodejme, že poté, co se prvního dne jednání zúčastnil – kromě početné veřejnosti z řad občanských sdružení Spravedlnost dětem,  K 213 a dalších – také vládní zmocněnec pro lidská práva pan poslanec Svatopluk Karásek, který měl to historické potěšení vyzkoušet si totalitní zvůli státního zastupitelství na vlastní osobě a který se vyjádřil v tom smyslu, že se děsí vize, kdy by se boj proti domácímu násilí měl obrátit proti jeho obětem, namísto pachatelům,  tedy poté, co se stalo nad slunce jasnějším, že tiché odklizení Pavla Štičky na léta do kriminálu se asi konat nebude moci, nebo alespoň ne bez povšimnutí veřejnosti, rozhodla soudkyně v následném neveřejném zasedání o propuštění Pavla Štičky z vazby na svobodu.
 
Takové rozhodnutí obvykle bývá prvním signálem, že trest, pokud vůbec bude vysloven, nebude nepodmíněný.
 
Nicméně státní zástupkyně JUDr. B. Kusáková si podala stížnost do usnesení o propuštění z vazby, neboť je zjevné, že pokud Pavel Štička bude z vazby propuštěn a všechna obvinění se ukáží jako křivá, kdo pak ponese odpovědnost za to, že byl nevinný držen přes půl roku na základě nepodložených smyšlenek ve vazbě ?  Kdo se mu omluví a kdo zaplatí nemalé odškodné ?
 
A tak je téměř jisté, že státní zastupitelství bude opět hájit – jako již tradičně – nikoliv zájmy spravedlnosti, ale především svoje vlastní, a to i tehdy, kdy o nevině obžalovaného již nemůže pochybovat. Nebude to ostatně ani poprvé, a zřejmě – bohužel – ani naposled, kdy se veřejnosti státní zastupitelství prezentuje v roli sice ne příliš důstojné, zato velmi věrně vystihující jeho současnou komunisticko-feministickou podstatu : Nejprve naivně naletí na ničím nepodložená křivá obvinění, a pak svou neudržitelnou pozici hájí stůj co stůj, namísto aby otevřeně přiznalo zásadní omyl a vlastní selhání od samého počátku.  
 
Díky této stížnosti státního zastupitelství tak zůstává i nadále Pavel Štička ve vazbě. Od soudu ho odvádí eskorta, zatímco skutečná pachatelka domácího násilí odchází volně dál terorizovat svoje děti. Jediné, čeho veřejnost zatím dosáhla, je to, že jí poněkud zamrzl úsměv na rtech.
 
Na zemi, která by se měla řídit platnými zákony a která se vydává za právní stát, je to samozřejmě žalostně málo.
 
V kauze Pavla Štičky zůstávají stále hlavní otázky nezodpovězeny. Osvobodí soud  zjevně nevinného Štičku ? Omluví se mu státní zastupitelství za bezdůvodnou vazbu – a hlavně : Potrestá skutečnou pachatelku nejen domácího násilí, ale zejména křivých obvinění ?
 
I to jsou důvody, pro které lze květnová pokračování těchto jednání považovat za velmi zajímavá.
 
Záhadou však zůstává, proč o tomto jistě zajímavém a ilustrativním případu stavu české justice  většina médií, která jindy referují o sebemenší hlouposti, dosud decentně mlčí. Jako už se stalo zvykem v případech, kde se naplno projevuje současný totální kolaps české justice a elementárního smyslu pro spravedlnost v českých zemích ze strany těch, kteří jsou státem dobře placeni právě za to, aby ji hájili.
 
 
 
                                                                                              Ing. Jiří Fiala
                                                                       mluvčí K 213 a Štrasburského výboru