K 213

Z ohlasů, které se nám za poslední dobu donesly, je zjevné jedno : § 213 je masově zneužíván takřka výhradně proti otcům (můžeme doložit několik případů, že neplatí-li výživné matka, ponechává to příslušné – takřka výhradně zfeminizované orgány – v naprostém klidu), přičemž drzost soudkyň zejména ohledně stanovení výživného se neustále stupňuje a svědčí o tom, že vůbec nemají potuchy, kde jsou meze normálnosti, natož slušnosti a tyto nástroje (výživné, § 213 TZ) zneužívají jako nástroj své osobní msty vůči mužům za většinou domnělá příkoří, která kdy utrpěly a nyní si takto léčí své pošramocené sebevědomí.

Milí naši členové a příznivci, opět uběhnul další měsíc, a tak je načase se zase vzájemně informovat, co kde nového.

Za všechny snad zvláště křiklavý případ Přemka Donáta, slepce, který navíc přišel i o část ruky a stát mu přiznal plně invalidní důchod, což pro normální lidi celkem jasně znamená, že nemůže pracovat a že je dokonce otázkou, neměla-li by ho živit bývalá manželka už proto, že kdysi živil on ji. Soudkyně na Praze 6 byla jiného názoru a při osmitisícovém invalidním důchodu mu na dvě děti vyměřila deset tisíc korun výživného měsíčně, neboť prý má další příjmy ze své firmy na slepecká čtecí zařízení . Doplňme, že tato firma mu vynáší zhruba 10.000,- Kč měsíčně, takže jeho příjem i s invalidním důchodem dohromady je 18.000,- Kč. Opravdu justiční humanismus v praxi. Asi jako názor, zastávaný soudkyní Kloudovou z Prahy 9, že přiměřené výživné placené povinným z vazby, je 5.000,- Kč měsíčně.

Tyto případy nejsou, bohužel, vůbec ojedinělé. Jednomu z našich členů, vojákovi, který byl vyslán na zahraniční misi, aby tam reprezentoval a hájil zájmy našeho státu se zbraní v ruce, se tento stát odměnil tím, že mu po návratu zpětně „doměřil“ astronomické výživné, které prý údajně dluží ze svého služného za dobu pobytu v zahraničí (cca 50.000,- Kč, které má zaplatit ve třech splátkách, a to co nejdříve, jinak mu bude taky hrozit trestní stíhání). Dodejme, že dnes už je zpátky, takže ty peníze, co bral v zahraničí, zase nebere, takže pokud svůj příjem v zahraničí tam také utratil, nebude mít evidentně z čeho splácet „dluh“ na výživném. Takže se mu vlast za službu v zahraničí s nasazením života odměnila uměle vytvořenými dluhy a potenciálním trestním stíháním.

Začali jsme se proto u některých zvláště křiklavých případů zajímat o to, jak a kde tyto soudkyně složily soudcovské zkoušky, jakými školami a s jakým výsledkem vůbec prošly a jakou praxi mají za sebou – a světe, div se, pan předseda soudu (na Praze 9) začal tyto informace znenadání utajovat (ač soudce je ústavním činitelem a tyto informace by tudíž měly být veřejně přístupné, zvláště pokud souvisejí s jeho profesní dráhou a hodnotovou orientací) a odmítnul nám je sdělit. Lze z toho celkem jednoduše dovodit, že utajovat je asi co, že k tomu pan předseda má pádný důvod a že bychom pravděpodobně nevycházeli z úžasu, kdybychom zjistili, jakým způsobem tyto dámy studovaly a vystudovaly a jak a kde skládaly soudcovské zkoušky a jaké nároky přitom na ně byly kladeny.

Lze jistě ocenit, že ministerstvo spravedlnosti naše odvolání vůči tomuto utajování informací kladně vyřídilo a věc vrátilo na Prahu 9 k novému rozhodnutí (což samo o sobě ještě nezaručuje, že nám požadované informace předseda soudu skutečně sdělí). Na druhé straně to ale dokumentuje hloubku totalitního myšlení na našich soudech, které si zjevně nezvykly a ani zvyknout nehodlají na veřejnou kontrolu. Ohánět se statutem ústavních činitelů, to by soudcům skutečně výtečně šlo, ale přijmout i obrácenou stranu téže mince, na kterou si například politici již dávno (jistě asi taky neradi) museli zvyknout, tedy zveřejnění veškerých informací souvisejících s jejich osobou zejména po stránce profesní, to se jim tedy zatraceně nechce.

Zde bych doplnil, že u soudce by měl být přístup k informacím o jeho profesní dráze naprostou samozřejmostí a u soudkyň pečovatelských odborů soudů nejen to. Vzhledem k tomu, že samy rozhodují o problematice rodiny, o tom, co je správné a co ne ohledně výchovy dětí a rodinných vztahů, měly by jednoznačně samy prokázat (a to především vlastním životem), že k tomuto rozhodování mají morální právo, tedy například že samy nejsou třikrát rozvedené a nehoní otce svých dětí ( přičemž u výrazu „otce“ se jedná o plurál) po celé republice, případně po celé Evropě (a tudíž že nemají důvod se mužům mstít). Prostě že samy ví, co to je dobrá rodinná morálka a že podle ní také skutečně žijí.

Domníváme se, že by ministerstvo spravedlnosti mělo jasně určit, jaké hodnoty – pokud jde o rodinu – vlastně chrání a po svých soudkyních požadovat jednoznačné uznání těchto hodnot a především pak jejich aplikaci v praxi.

S tím by pak mělo souviset i znovuzavedení zjištění zodpovědnosti za rozvod (rozpad manželství nebo partnerství) s tím, že by byl před soudem – a zejména pak při rozhodování o svěření péče o děti – jednoznačně zvýhodněn ten z rodičů, který rozvod nezavinil, případně který je přístupnější dohodě, zvláště pak v otázce společné péče o děti.

Soudy by pak měly vycházet z názoru, že svévolné, bezdůvodné nebo jinak lehkomyslné rozbití rodiny s nezletilými dětmi je zločin a podle toho zacházet jak s viníkem, tak s obětí (přičemž nutno zdůraznit, že hlavní obětí jsou samozřejmě nezletilé děti, které definitivně přišly o klidný domov a tedy i jednu ze základních životních hodnot).

V současnosti se mnohé soudkyně chovají spíše tak, že pokud vidí, že manželství (partnerství) lehkomyslně rozbila žena (ať už nevěrou, anebo z jiných – ještě horších – hlavně zištných důvodů), dávají okatě najevo svou radost, jak to alespoň tahle tomu svému nandala (když ony se doma na nic podobného nevzmohly), a dotyčná se namísto morálního odsouzení dočká plné spolupráce v ožebračování a vydírání manžela.

II.

Někteří soudci pochopili, že by po nich za jejich rozhodnutí mohla poškozená oběť časem požadovat náhradu škody. A tak jsme se na jednom shromáždění organizovaném Městským soudem dozvěděli, že soudci by se pod své rozsudky nejraději nepodepisovali vůbec a zůstávali v anonymitě. Rozsudky by se vydávaly bez podpisu, jako že je vydala jakási anonymní justice – a běžte si pak (od čerta k ďáblu) stěžovat !!

To by tedy, vážení soudci a soudkyně, opravdu možné nebylo, alespoň ne v členském státu demokratické Evropské unie a lze se jen divit, že vůbec někdo s takovým nápadem může 15 let po revoluci přijít. Lze Vám jen doporučit, abyste si na veřejnou kontrolu Vaší - většinou nevalné - činnosti koukali rychle zvyknout, protože tento princip patří k oporám demokracie. I když samozřejmě chápu, že v anonymitě by se Vám žilo lépe, a to už proto, že se v ní dobře schová každý podprůměr a každá lumpárna.

Jak že to říkal už Havlíček ? „Policie jako kočky ráda potmě chodí, v jasném světle veřejnosti nerada se brodí.“ O justici to samozřejmě platí jakbysmet a lze jen s údivem konstatovat, jak málo se toho v Čechách od časů Bachova absolutismu (tedy za 150 let) změnilo.

Na druhé straně je ale nutno konstatovat, že se toho hodně málo změnilo i v nás, v občanech, našich myslích, našem jednání a vnímání. Být plnohodnotným občanem demokratického státu také není u nás až takovou samozřejmostí a samozřejmě to mimo jiné usnadňuje naší justici možnost dlouhodobě přežívat ve svém dnešním žalostném stavu. Nemohla by vypadat tak, jak vypadá, kdyby se každý nekompromisně hlásil o svá práva a mlčky se nesmiřoval se zvůlí a nespravedlností, které se mu u soudu dostalo s tím, že stejně nic nezmůže. Možná, že sám ne, ale sám už dnes rozhodně nemusí být a justice se bude měnit jedině pod nekompromisním tlakem. Sama od sebe rozhodně ne, především proto, že jí samotné dnešní stav plně vyhovuje. Naopak stav, po kterém voláme my, tedy stav přímé osobní odpovědnosti soudců za svá rozhodnutí, a to včetně možnosti prokazatelně špatného soudce nekompromisně zbavit funkce, stav, kdy bude vyžadováno permanentní celoživotní vzdělávání soudců a veřejná kontrola úrovně jejich vzdělání s možností ji kdykoliv přezkoušet a vyhodnotit (a hlavně prokázat), tento stav je – zejména dnešnímu většinovému podprůměru – solí v očích. V praxi by totiž znamenal konec nabubřelého spaní na vavřínech za nehorázné peníze daňových poplatníků, znamenal by vytrvalé úsilí pracovat sám na sobě s tím, že pokud toto úsilí nebudu vyvíjet, mohu o svůj plný žlab docela rychle přijít. Znamenal by i povinnost odškodnit oběti svých nezákonných nebo prokazatelně špatných a nekvalifikovaných rozhodnutí, a to – a teď to přijde – z vlastní kapsy – a ne už za anonymní peníze daňových poplatníků, respektive ministerstva spravedlnosti.

K tématu kvalifikace soudců bych rád doplnil, že mohu-li hovořit z vlastní zkušenosti a zejména s ohledem na soudkyně pečovatelských odborů soudů, je tato kvalifikace v naprosté většině zcela úděsná a člověku zůstává rozum stát nad skutečností, jak je možné, že těmto ženským někdo mohl svěřit tak neuvěřitelné pravomoci k mrzačení našich dětí.

Přirovnal bych je k absolventům zednického učebního oboru, kteří přijdou na stavbu a pletou si maltu s vápnem, neví, co je to cihla a jak se liší od panelu a když je pošlou vykopat základy, tak napřed zlomí krompáč a pak ještě zmrzačí tři okolo sebe stojící druhy. Je vskutku šokující, že tento stav nikomu nevadí a že ministerstvo spravedlnosti klidně připustí, aby naše děti ve velkém mrzačil někdo, kdo nemá ani potuchy o dětské psychologii a jejích nových poznatcích ze zahraničí. Někdo, kdo si masově vystačí s přesvědčením, že jedinou jeho povinností je svěřit dítě matce (ať je, jaká je), zjistit příjem otce a z něho vyměřit výživné, a to třeba až do jeho 100%, anebo ještě výš (s poukazem, že dotyčný se málo snaží a že kdyby se snažil víc, také by si víc vydělal).

Následuje známý scénář : Vznik nesmyslných, ničím nepodložených „dluhů“ a následně trestní stíhání podle § 213 pro údajně „úmyslné“ zanedbání povinné výživy.

Znovu opakuji, že za tento žalostný stav si do jisté míry můžeme sami – především tím, že jsme ho nechali dojít tak daleko, že jsme se hlasitě nebránili už od revoluce a hlavně tím, že k němu budeme i nadále mlčet a tolerovat jej.

Krásné pozdní jaro provoněné omamnou vůní karafiátů spolu s neméně omamným pocitem, že už jsme – alespoň formálně – zase v Evropě a že se tudíž budeme znovu blížit tradici, ve které jsme spokojeně již před více jak 60 lety žili a kterou jsme byli nuceni nesmyslně opustit, Vám všem za K 213 přeje

V Košíku, dne 25. května 2004