Pro český postkomunistický stát je vzorným otcem kdejaký pobuda, který o výchovu svých dětí nejeví nejmenší zájem, ale zasílá - anebo je mu soudním rozhodnutím sráženo - výživné. Otec, který chce své děti řádně vychovávat, a matka mu v tom brání, je pro tentýž stát nepřítelem číslo 1. Už tím, že se vymyká z ustálených - a zcela mylných - postkomunistických tézí o tom, že otec není k výchově dětí třeba a jediné, co je na něm zajímavé, je právě výživné, jednak proto, že je příkladem samostatnosti a v dnešní době i nemalé statečnosti, a konečně proto, že ruší soudkyně a pracovnice OPD z jejich pohodlného spánku za hříšné peníze daňových poplatníků a chce po nich, aby mu zajistily k dítěti řádný a rovnoprávný přístup a umožnily mu rovnoprávný podíl na výchově, na který má samozřejmě zákonné i přirozené právo.

Výživné se vývojem doby stalo otevřeným nástrojem feministické justice k terorizování otců, zejména pak těch, kteří se této hloupé a zkostnatělé justiční struktuře staví na odpor. Stačí výživné otci stanovit tak, aby na ně prostě neměl, nebo ho nesnížit při nezaměstnanosti anebo jiné zásadní změně příjmových poměrů otce, a pak ho doslova začít vydírat podle komunistického paragrafu č. 213 z r. 1950. K tomu dodejme, že v době svého vzniku, tedy za hluboké totality, měl tento nástroj přece jen jakýsi logický smysl, neboť všichni museli být povinně zaměstnáni, a to včetně vězňů, takže nakonec každý nějaký výdělek (byť skrovný) musel mít a pokud někdo výživné neplatil, dalo se dovodit, že to s velkou pravděpodobností činí schválně a pokud ho zavřeli, pak ve vězení opět musel něco vydělávat, takže mu výživné bylo z čeho srazit.

Za situace, kdy nezaměstnanost je zcela přirozeným jevem a kdy naprostá většina vězňů nepracuje, protože pro ně není práce, si nutně musíme položit otázku, k čemu vlastně § 213 slouží, jestliže otec uvězněný podle tohoto paragrafu nejen že ve vězení nic nevydělá, takže mu není co srazit, ale ještě mu naroste dluh za uvěznění a po propuštění z výkonu trestu nesežene žádné zaměstnání.

§ 213, legalizující v českém právním řádu uvěznění pro dluh, byť dluh specifický svým vznikem, je v přímém rozporu s mezinárodními úmluvami, ke kterým ČR přistoupila (jedná se zejména o Protokol č. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a které uvěznění pro dluh výslovně zakazují. Stává se tak reliktem komunistického trestního řádu a v dnešní demokratické Evropě je naprostou raritou. Svým způsobem zůstává rozum stát, že EU přijala ČR za plnoprávného člena bez toho, aby trvala na vypuštění tohoto paragrafu.

Podle § 213 je v ČR ročně odsouzeno zhruba 11.000 lidí !!

 

Tyto lidi musel někdo vyšetřovat, obvinit, obžalovat, odsoudit - a pokud byli i uvězněni, pak také hlídat ve vězení a zajišťovat jejich základní potřeby na státní náklady. Lze se potom divit, proč jsou policie i justice údajně přetíženy a proč mají tak zoufale malou úspěšnost ve stíhání skutečných trestných činů, tedy především krádeží aut, kapesních krádeží a násilné trestné činnosti ?

Je smutnou skutečností, že současná česká justiční praxe vychází ze zcela mylného předpokladu, že každá rozvedená ženská je týranou chudinkou, kterou je třeba za každou cenu chránit a každý rozvedený muž násilníkem a darebákem, který určitě lehkomyslnými zálety rozvrátil rodinu a teď je ho třeba neustále trestat a perzekuovat za něco, co nikdy neudělal a ani udělat nechtěl. A protože to ani podle současně pokřiveného právního řádu není samo o sobě možné, je zde po ruce účinný klacek - § 213, který ještě lze - zcela demagogicky - vydávat za "trestný čin proti dítěti".

Čeho tedy chceme dosáhnout ?

 

Stručně a jasně :

-         V krátkodobém horizontu vypuštění § 213 z českého trestního zákoníku jakožto reliktu komunistické éry, který ztratil jakékoliv opodstatnění v demokratické společnosti. Do jeho vypuštění udělování výhradně alternativních trestů. Svobodný přístup k dosud uvězněným osobám odsouzeným podle § 213.

-          

-         V horizontu střednědobém dosažení naprosté rovnoprávnosti mužů v přístupu k výchově dětí a podílu na ní a přenesení této rovnoprávnosti do každodenního života (tedy zejména praxe státních orgánů – orgánů péče o dítě a soudů).

-          

-         Za stejně důležitý střednědobý cíl považujeme i zlidštění české justice spojené s její zásadní reformou a personální obměnou. Současný odlidštěný, posttotalitní stav justice je pro nás zcela nepřijatelný stejně jako její nespravedlivé, bezkoncepční, nahodilé a často protizákonné rozhodování přecházející v otevřenou zvůli.

-          

-         V horizontu dlouhodobém nám jde o zlidštění celé naší společnosti, její přiblížení tradičním evropský hodnotám, kdysi u nás běžným a nyní – bohužel – zapomenutým a přehlíženým, jakými jsou především spolehlivost, poctivost, píle, věrnost, upřímnost opravdovost, pečlivost a vytrvalost.

-          

-         Naším nepřítelem jsou povrchnost, lajdáctví, podlost, neupřímnost, křivé jednání a podvod, přetvářka, zákeřnost, nabubřelost, lenost a celková morálně-kulturní ubohost.

 

     mluvčí