12 let po potlačení Pražského jara ruskými tanky se komunistům začala situace rychle vymykat z rukou v sousedním Polsku. V srpnu 1980 založili odboráři v gdaňských loděnicích nezávislé odborové svazy Solidarita, když samozřejmě všichni věděli, že ty dosavadní, oficiální a komunisty ovládané, pochopitelně nehájí zájmy dělníků, ale komunistických zaměstnavatelů.

Polsko zachvátila vlna stávek, jev to v socialistickém táboře do té doby naprosto nevídaný. S nimi padlo i několik nedotknutelných komunistických mýtů - jako třeba ten o údajné samovládě lidu a o tom, že mu všechno  patří. Tedy i veškeré národní bohatství.  Proti komu naráz stávkovali polští loďaři, když byly loděnice údajně jejich ?

Komunistický režim reagoval tradičně vyzkoušenými prostředky - mlčením navenek (nebýt západního rozhlasu, většina obyvatel nejen Českolsovenska, ale ani Polska by zřejmě netušila, že se něco děje) a zastrašováním uvnitř. Jenže tentokráte se jindy osvědčené prostředky - tedy pozavírat vůdce a ostatní zastrašit - nějak míjely účinkem.

Účinkem se míjely ze dvou důvodů : Jednak Poláci byli tradičně bojovnější nežli třeba my a jednak už měli skutečně všeho dost, životní úroveň tam byla mnohem nižší než třeba u nás, a tak mnozí z nich už neměli co ztratit. A konečně - což je důsledkem dvou důvodů předchozích - vlna nespokojenosti se přelila na celý národ. A to už je pak pro každou vládu opravdu problém.

I ruský medvěd vyzkoušel tradiční metody - manévry "spřátelených armád" na polském území, posílení své zjevně nevítané vojenské přítomnosti v Polsku - a neurvalý diplomatický nátlak na polskou vládu spolu s hrozbami intervencí.

Rok a půl trvalo toto bezradné přešlapování na místě, o kterém všichni věděli, že nemůže dobře skončit. Ne v roce 1981. Všem bylo jasné, že ruský medvěd Polsko v žádném případě ze svého smrtícího objetí nepustí, a to ani za cenu války, která v případě intervence reálně hrozila.

Až v noci na neděli 13. prosince 1981 generál Jaruzelski, zodpovědný i za vpád polských jednotek do Československa v roce 1968,  předvedl celému světu své "šalamounské" řešení - proti vlastním lidem poslal vlastní tanky a vojáky.

Po pádu komunismu otevřené archivy však přesvědčivě potvdily to, co od samého počátku mnozí i u nás tušili - totiž že nechybělo mnoho a proti polské Solidaritě nemusely vyjet jenom vlastní jednotky.

Československá armáda hrála v plánech Kremlu na "poskytnutí bratrské pomoci spřátelenému Polsku" nemalou úlohu, což konec konců logicky pramení už z prostého pohledu na mapu, kde délka polských hranic právě s Československem suverénně vedla přede všemi ostatními.

Ruský medvěd samozřejmě dobře věděl i to, že Husákův režim, nastolený po potlačení Pražského jara a známý celé Evropě svou ustrnulou servilitou směrem ke kremelským vládcům, poskytne zcela jistě i veškerou možnou součinnost.

A tak se začala v nejvyšším utajení připravovat vojenská operace nemalých rozměrů, která získala krycí název podle pohraniční česko-polské hory :  Operace Sněžka.

V jejím rámci byly početné divize, v komunistickém Československu tradičně rozmístěné podél našich jižních a západních hranic, tedy hranice s Rakouskem a zejména s Bavorskem, přesunovány na severovýchod do Podkrkonoší, do nástupního prostoru omezeného městy Náchod a Trutnov, kde byly soustředěny pro připravovaný útok do polského Slezska.

Bylo mi tehdy osmnáct. Měl jsem po maturitě a nebýt toho, že jsem byl přijat na vysokou školu, čekal mě povolávací rozkaz. A začínal jsem si uvědomovat, jak zatraceně blízko jsem možná zásadnímu životnímu rozhodnutí. Z vysoké školy mě mohli konečně snadno vyhodit - a čekala mě okamžitě vojna. Při představě, že by mě normalizační režim poslal potlačovat polskou Solidaritu, k niž jsem tehdy cítil nemalý obdiv - jako ostatně ke každému, kdo se dokázal postavit komunistickému režimu -  mi přebíhal mráz po zádech.

Když se to skutečně stane - tak co pak ?

Jedno jsem věděl určitě : Že proti Polákům, notabene Polákům, kteří se postavili komunistům, bojovat nepůjdu za žádnou cenu. Jenže vojáka se samozřejmě nikdo neptá, stejně jako se nikdo tehdy neptal občanů na jejich názor. A tak jsem často přemítal, jestli je snazší se boji nějak vyhnout, anebo přeběhnout na druhou stranu, o níž jsem věděl, že i kdyby mi nakrásně uvěřila, tak že nemá šanci vyhrát a že je jen otázkou velmi krátkého času, kdy se změní ve skupinky utečenců a psanců, pro mě navíc ztížené tím, že bych byl v cizí zemi, kde nikoho neznám.

Jsem rád, že jsem nakonec tento problém nemusel řešit a že Operace Sněžka zůstala jen ve štábních plánech. Ale chybělo velmi málo - a naše armáda se skutečně mohla dostat do role agresora a okupanta spřáteleného národa, který navíc udělal velký kus práce v boji proti komunistům.

Pamětníci si možná ještě vzpomenou na hukot vojenských kolon zaplavujích tehdy silnice z jihu na sever, ze západu na východ. A na vojáky, kteří tehdy měli jedinou starost : Jen abychom nemuseli do Polska !

Patří poděkování Osudu, že tyhle kolony skončily jen u Náchoda. A dál nikdy nedojely.   

V neděli v podvečer rozeslalo tento článek hromadně Polské kulturní středisko jako český příspěvek k výročí vojenského puče v Polsku.