v Praze, 13.05.10
„Nesouhlas jednoho z rodičů nemůže být bez dalšího vysvětlení překážkou pro střídavou péči o dítě.“ – deklaroval letos v únoru Ústavní soud ČR. Jak se však toto rozhodnutí publikované s velikou slávou sdělovacími prostředky právě ve chvíli, kdy byla na předsedu bezesporu nejdynamičtější otcovské organizace K 213 uvalena zcela účelová protiprávní vazba s cílem předního aktivistu za nápravu rodinných poměrů v naší zemi umlčet a na co nejdelší dobu „uklidit“ mimo veřejné působení, promítne vlastně do běžné praxe? Zlepší se něco skutečně pro děti postižené rozvodem v této zemi? Nebude vše jen prázdnou bublinou pro dočasné zklidnění veřejnosti, která po čase splaskne, aniž by se poměry skutečně reálně pozitivně změnily?
Tyto otázky si musíme velmi vážně klást, protože náhlá změna přístupu orgánů (jakoby mávnutím kouzelného proutku), které rodině a budoucnosti státu celá desetiletí záměrně škodily, je bez dalšího přeci jen utopií.
Obecné soudy si dál budou dělat, co chtějí – vzkazuje např. vlastně lidem paní místopředsedkyně KS v Plzni Eva Vydrová ve svých odpovědích na nedávný dotaz Plzeňského deníku:
„Prozatím mohu říci, že si rodič, který usiluje o střídavou péči, v žádném případě nemůže ze stanoviska ÚS automaticky dovodit, že soud jeho návrhu vyhoví. Soudy budou při rozhodování i nadále přihlížet k situaci v rodině,“ uvedla doslova místopředsedkyně Krajského soudu v Plzni.
Také soudkyně Marie Kříhová (pro kterou mimochodem otázky související s charakterem a morální úrovní matky, které předem bez důkazů svěřila dítě, nesouvisí s předmětem řízení – to veřejně a otevřeně deklarovala viz. http://www.k213.cz/start.php?act=read&art=1957 ) zase nedávno zamítla střídavou výchovu s tím, že by prý ta znamenala nevratné změny v psychice dítěte (viz. http://www.krihova.info/ ).Před tím jí ale vůbec nevadilo se o nevratné a hlavně skutečné poškození dítěte pokusit podporou počínání matky, která svého chlapce připravila bezdůvodně o rodinu a vytrhla ho z přirozeného rodinného prostředí.
Jak je vidět z následujícího dokumentu, navíc patrně největší a skutečně opravdovou snahou soudkyně Kříhové (na rozdíl od deklarovaného zájmu dítěte) je, aby její počínání bylo co nejméně pod kontrolou veřejnosti, což jistě nevzbuzuje zrovna důvěru v její rozhodování:
Jak je vidět se starými strukturami, které mají na svědomí již bezpočet bezpráví napáchaného na těch nejmenších, na dětech, nebude změna tak hladká, jak se skrze sdělovací prostředky prezentovalo po citovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Bez další tvrdé práce a usilovné snahy o nápravu přístupu k rodině v naší zemi opravdové (nejen demonstrativní na několika málo případech) zlepšení nemusí přijít a patrně vůbec nepřijde.
Jinými slovy: Dokud nebude střídavá výchova naprostou prioritou ze zákona, takovou prioritou, aby soudům (kromě skutečně výjimečných a hlavně moc dobře odůvodněných případů) nic jiného prakticky nezbývalo, budeme o ní stále jen usilovat a naše děti budou nadále zbytečně strádat.
