Představte si. Představte si, že máte spokojenou rodinu, vychováváte děti tak, jak nejlépe umíte, podle svého nejlepšího přesvědčení, milujete je nade vše. A teď si představte, že jednoho dne otevřete lednici, vybafne na vás ježibaba a začne vykřikovat, jak  a co máte dělat. Jak se máte o děti starat, kolik času s nimi máte trávit. Proleze vám celý byt a pak řekne, že takhle teda ne, to by teda nešlo, mávne kouzelnou hůlkou a děti jsou fuč.

 

Zdá se to neuvěřitelné? Snad. Já bych po zkušenostech se soudem a OSPODem nebyla překvapena vůbec ničím.

Máme pětiletého syna, který byl v roce 2010 "svěřen do výlučné péče matky – tedy mě – bez stanoveného rozsahu styku s otcem". Stručně řečeno to znamená, že to, kdy dítě tráví čas s tatínkem, není nijak popsáno v rozsudku a je to čistě na dohodě rodičů. Ještě přesněji, jelikož je stanovena výlučná péče matky, je zejména na ní, souhlasí-li s takovým či onakým stýkáním otce a syna. Na popsané péči jsme se jako rodiče oba shodli, stejně tak i na výši výživného. V praxi to znamenalo víceméně pravidelný režim, kdy pracovní dny trávil syn převážně se mnou, víkendy s tatínkem.

Toto naše nastavení prošlo přirozenou změnou v loňském roce, kdy Matýsek nastoupil do školky a já o něco později do práce. Opět jsme si po vzájemné dohodě stanovili určitý harmonogram, podle které se péče o Matýska rozdělila prakticky rovným dílem mezi oba rodiče. Vzhledem k těmto změnám jsme se rozhodli obrátit se společně na soud se Žádostí o schválení dohody o společné péči.

(§ 907 odst. 1 – Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.)

Proč?

Protože jsme přesvědčeni, že naše forma péče o Matýska se ze všeho nejvíc podobá právě této.

Protože v průběhu celé doby po našem odloučení jsme si sami dokázali rozvrhnout rozsah a časové uspořádání péče o našeho syna tak, jak to nejlépe vyhovovalo nám třem.

Protože nám oběma nepřipadá spravedlivé platit si vzájemně výživné, trávíme-li se synem téměř stejně dlouhou dobu.

Protože já, maminka, se necítím jako výlučně pečující rodič a jsem šťastná, že můj syn má milujícího otce, který má o jeho péči a výchovu maximální zájem.

Protože starostlivému a milujícímu tátovi není pochopitelně nijak příjemné, že jeho jediný syn NENÍ v jeho péči, ač je to „jen“ napsané na papíře.

Nařízené jednání jsme chápali jako pouhou formalitu, ani návštěvou pracovnice OSPODu v obou našich domácnostech jsme se nenechali vyvést  z míry – přesvědčeni, že i to je součást nezbytných úkonů před soudním jednáním, kde bude schválena naše vzájemná dohoda.

Bohužel už před samotným jednáním se ukázalo, že průběh bude zcela určitě úplně jiný, než jsme si představovali.

Už před vstupem soudkyně do jednací síně nás tato bez pozdravu atakovala s neurvalým dotazem, víme-li vůbec, co je to společná péče, a že něco takového ona v žádném případě nikdy neschválí. Samotný průběh jednání byl jako ze špatného snu. Soudkyně několikrát zopakovala, že pro společnou péči je nezbytná jedna společná domácnost (ve které dítě pobývá stále a rodiče se u něj střídají). Na námitku otce, že v zákoně není o společné domácnosti ani zmínka, prakticky nereagovala. Ani naše tvrzení, že současná péče rozhodně neodpovídá výlučné péči jednoho rodiče, a proto žádáme její změnu, ji nezajímalo. Několikrát se zmínila o péči střídavé – poté, co jsme ji označili jako pro nás časově neuchopitelnou, protože se nám osvědčila určitá forma nezávislosti a možnosti postupovat při péči o našeho syna podle momentálních potřeb, od ní upustila.

Arogantním a konfrontačním způsobem vedené jednání vygradovalo, když soudkyně přistoupila k osobním výslechům každého z nás. Kladla nesrozumitelné otázky nijak nesouvisející se současnou situací, otce obvinila, že nechce platit výživné (ačkoliv jsem opakovaně potvrdila, že žádné nepožaduji), mně bylo zcela zřetelně naznačeno, že se zřejmě nechci o našeho syna starat.

Nakonec požádala o názor přítomnou sociální pracovnici, která pravila: „Vzhledem k tomu, že otec pracuje v jiném městě, nejedná se o společnou péči. Trváme na výlučné péči matky se zachováním vyživovací povinnosti.“ Jakoby snad Matýskovi záleželo na tom, jestli pro něj přijde táta do školky pěšky anebo přijede autobusem.

Závěr jednání jen potvrdil celý jeho průběh – žádost zamítnuta.

Odcházeli jsme naprosto otřeseni – chováním soudkyně, průběhem jednání, rozsudkem.

Nedovedli jsme pochopit, jak je možné, že samotný fakt, že jsme RODIČE, nestačí k tomu, abychom sami rozhodovali o tom, jak se budeme starat o naše dítě.

Jak je možné, že na místě, kde se v drtivé většině setkávají ti rodiče, kteří nejsou schopni se na péči o děti ani náznakem dohodnout, jsem my za náš přístup peskováni, ponižováni a jedná se s námi jako s nesvéprávnými.

Jak je možné, že zástupkyně Orgánu sociálně-právní OCHRANY DĚTÍ, se vyslovuje proti tomu, aby o dítě pečovali táta i máma stejnou měrou.

Měli jsme štěstí. „Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je třeba respektovat stanoviska obou rodičů nezletilého, že je možné takovou dohodu schválit a že rozhodnutí soudu nemůže být autoritativní. V důsledku toho změnil napadený rozsudek, neboť je nepochybné, že takto uzavřená dohoda je v souladu se zájmem nezletilého.“ (zkráceno)

A vyjádření OSPODu? Ten ve svém vyjádření k odvolání rodičů uvedl, že navrhuje potvrzení napadeného rozsudku, neboť nejsou splněny předpoklady pro společnou výchovnou péči.

Dosáhli jsme toho, co jsme si přáli. O Matýska se staráme společnými silami a není žádný papír, kterým bychom se museli řídit. Nikdy by nás ale nenapadlo, kolik sil nás to bude stát. Ano, i při neschválení naší dohody bychom pečovali o Matýska stejně jako doposud. Zažili jsme ale úplnou bezmoc. Bezmoc, kdy stojíte v soudní síni před někým, kdo rozhoduje o vašem životě bez ohledu na cokoliv, dokonce i na zákony (!), protože prostě může. Protože může všechno. A vy nemůžete nic. Přijdete společně jako milující rodiče a odcházíte jako zpráskaní psi, kteří kdyby se jen o trochu víc ohrazovali, přijdou snad o své dítě úplně, protože se jedna cizí jedu plná baba zřejmě špatně vyspala.

Vůbec si neumím představit, jak je takovou osobou vedeno jednání, kde se rodiče dohodnout neumí nebo nechtějí. Je přece třeba tolik citu a empatie, pokud jde o tak choulostivou záležitost jako svěřování dětí do péče komukoliv..! Že by v takových situacích pomohl OSPOD?? Tak určitě...