Dnešní soud - Sněhota

Dnešní soud - Sněhota

v Praze a Košíku, 12.11.10

Protože nikdo z redakce na soudě nebyl  a nemáme tudíž ani reportáž, přebíráme jen komentáře účastníků.



Pan Kutěj se sekal jak Sparťané u Thermopyl, bohužel zvratu nedosáhnul. Senát pod vedením Maříkové, čítající průměrný věk něco kolem 65 let tvrdě šel již od počátku, chluchý , slepý k jakýmkoliv argumentům obhajoby, bylo očividné že je rozhodnuto již dopředu. Tatíka dlužícího 30.000 na výživném přivedli v medvědu, přitom stát resp. MS mu dluží z minulosti za nezákonné vazby asi 300.000, Kutěj to spočítal, že MS vyplácí za den nezákonné vazby asi 1000kč. Tatík tedy neplatí, neb je pro údajné domácí násilí uvržen do vazby, čímž mu vznikne dluh na výživném, poté se zjistí, že vazba byla nezákonná, ale tatík musí na odškodné od MS čekat, a stále dluží. Taková Hlava 22 na Český spůsob. Prostě, tatíka soudí stát který mu dluží voběživo!!! To mi pošlap prsa i genitálie !!! Čeho mi se tady ještě dočkáme?

P.S. Pan Kutěj říkal před jednáním, že jsi některou z těch slepic v senátu již před léty odvolal z funkce, svým způsobem, Olda Mezl

________________________________________

Jo, to nelhal - a sice tu slepici hlavní,  Maříkovou, předsedkyni senátu. Po tom, co jsem dnes slyšel, tak rozhodně ne zbytečně a dneska jen potvrzovaly správnost tohoto rozhodnutí.Měli jste se jí zeptat, co tam ještě pohledává, případně zda zas čeká na to, až jí rozsudek zruší nejvyšší soud - jako u mně - a zda bude obžalovanému platit odškodnění z vlastní kapsy.
To by se pak nedoplatily ještě její děti. J.

Viz též: 

http://www.k213.cz/start.php?act=read&art=1421

________________________________________

Mimochodem, v pondělí prý má mít další soud, za to, že dal facku policajtovi, co vstoupil na jeho pozemek nebo tak něco - ale podrobnosti mi zatím nikdo neposlal. J.
_______________________________________

Pro ing. Fialu:

Byl jsem dnes cca jednu hodinu přítomen jako veřejnost soudu s panem Sněhotou. Žaloba zněla na neplacení výživného na dítě - a za to uvalena vazba a asi i nepodmíněný trest. Celý senát bylo sestaven ze tří žen.

To je v přímém rozporu, co tvrdí Fórum 50%: vize: SPOLEČNOST S VYROVNANÝM ZASTOUPENÍM ŽEN A  MUŽŮ VE VEŘEJNÉM ŽIVOTĚ.

Průměrný věk soudkyň podle vzhledu a zejména naprosto drzého a arogantního chování k obhájci: 60 – 70 let.

Způsob, jakým vedl jednání senát se 100% účastí žen, byl veden přesně ve stejném duchu a stejným způsobem, jako když v padesátých letech zasedal u nás v ulici lidový soud a soudil mojí spolužačku, že se rozhodla rozvést a nežít s manželem. Dnes to bylo naruby: Stejným způsobem, prakticky  bez možnosti obhajoby, soudily tři  přestárlé ženy mladého muže a poslaly ho do vězení pro dlužníky. Že vězení pro dlužníky  je středověký relikt, který již byl ve všech vyspělých zemích s výjimkou České republiky,  zrušen, je ostudou naší společnosti.

Navrhuji, aby K 213 zorganizovalo PETICI k Evropskému parlamentu a žádalo zrušení věznění pro dlužníky v České republice. Rovněž tak požádalo o pomoc výbor OSN pro lidská práva. V České republice se nápravy nedočkáte.

Občané za svá práva, občanské sdružení, Vás aktivně podpoří.

Zdraví

Karel Berka

_________________________________________

_________________________________________

Dnešní soud byl dalším z klasických případů "fungování" naši
postbolševické justice.
Pan Sněhota, ročník 1965,  byl souzen za úmyslný trestný čin, dle
staršího znění TZ, zanedbání povinné výživy. Příběh je prostý, pan Sněhota
získal od své maminky peníze na koupi domu v Hovorčovicích, které
maminka získala prodejem svého bytu, dům si pan Sněhota koupil spolu se
svou družkou, na zbytek domu si vzali hypotéku. Dům byl a je ve
spolupodílovém vlastnictví.

Panu Sněhotovi a jeho družce se narodila
dcera. Před pár lety to vše začalo, neshody mezi partnery. Faktický
zákaz styku s dcerou pro otce, vykázání z domu za údajné domácí násilí,
prostě další opatrovnická klasika. Jěště předtím byl ve svém domě
napaden a zmlácen mužskými členy rodiny své družky, protože byl bohužel
při svém zmlácení sám, soud jeho výpovědi -  na rozdíl od výpovědi třech
útočníků - neuvěřil. Vzhledem k výše uvedenému, např. tomu že pan Sněhota
neměl kde bydlet, tj. byl vyhozen ze svého vlastního domu nastupují
zcela logicky psychické problémy jako deprese, pan Sněhota ztrácí práci
a tím pádem i možnost výdělku. Díky trestním oznámením družky je pan
Sněhota dvakrát vazebně stíhán, celkem více než 100 dní, obě tyto vazby
soud následně označí za neoprávněné.

Pan Sněhota byl souzen za neplacení výživného na dcerku kterou mu
družka neumožňuje vídat. Celková částka je cca 30.000 Kč. Pan Sněhota se
soudí se státem o několik set tisíc Kč za neoprávněnou vazbu. Pan
Sněhota má nevyřešené spoluvlastnictví domu se svou družkou. Dnešní
potvrzení odsouzení se určitě bude družce hodit v dalších "kauzách",  kde
se na něj jako již na odsouzeného kriminálníka zcela jistě budou soudy a
Policie dívat jinak.

Paní soudkyně, tedy asi přesněji řečeno,  soudružka soudkyně,  byla
opravdu velmi slabá, ptala se např. asi v polovině jednání, jestli
náhodou někdo nepořizuje zvukový záznam, nevěděla ani, že toto nemůže
povolit či zakázat, může to pouze vzít na vědomí.

Soudkyni zjevně otravovala
excelentní řeč advokáta žalovaného Mgr. Kutěje, přerušovala ho, stále se
ho ptala, jako by nechápala, co říká "a co tím vlastně chcete dokázat?",
popravdě se ani nesnažila pochopit to, co říká. Např. to, že v hlavním
líčení byla zástupcem dítěte u soudu jako oprávněného právě družka pana
Sněhoty, což nejde, neboť tam je jasný konflikt zájmů. To, že první stání
u hlavního líčení nebylo nahráváno tak, jak to určuje zákon, a pak se dle
toho i jaksi lišily výpovědi v protokolu od toho, co bylo skutečně
řečeno. Pan Mgr. Kutěj také kromě dalších věcí navrhoval, ať je pan
Sněhota propuštěn z vazby, ať se počká,  až dostane odškodné od státu, aby
mohl dlužné výživné uhradit. Také se upozorňovalo na to, že s družkou
žijí jeden až dva vošoustové, kteří, ač užívají jeho dům, neplatí nájem a
nic, ze kterého jakož příjmu by pan Sněhota mohl např. dlužné výživné
splácet..
Soudkyně, i když pak i vypadala, že aspoň poslouchá, se po poradě
babiček v senátu rozhodla, že jí to stejně nezajímá a odsuzující
podmíněný trest prvoinstančního soudu potvrdila.. Spravedlnost opět
zaplakala..
----
Za případné nepřesnosti v textu se omlouvám, vše bylo naslechnuto při
jednání bez možnosti nahlédnutí do spisu. Dívák, sledující dnešní soud.
______________________________________________

Pozn. red. : Takhle, a ještě hůř, dopadají ti, kteří se neumí aktivně bránit a zejména, zůstanou sami, mimo sdružení. Pro justiční chobotnici jsou pak snadným soustem, asi jako opuštěné a nezkušené mláďátko pro hada, a v kriminále pak mohou léta přemýšlet o spravedlnosti tohoto světa.
Pozdě pak většinou přijdou na to, že spravedlnost je jenom pro toho, kdo ne že má pravdu, ale větší ramena a lokty a umí si svou pravdu prosadit. Pro ty ostatní je kriminál.

Taková už je holt realita v ČR 20 let po sametu, co s námi zamet.
______________________________________________

Vážený pane inženýre,
pan Olda Mezl zmiňuje ve svém článku bitvu u Thermopyl.
Tož odkaz na jednu z možných interpretací této bitvy.
Nepřipomíná to čtenáři dnešek a konkrétní hrdiny např. z K 213?
JK
________________________________________________

Leónidás a bitva u Thermopyl

Vložil/a Hypatia, 7 Duben, 2010 - 21:27

Král Leónidás se stal legendou především díky své statečné smrti u Thermopyl roku 480 př. n. l., kde jen s hrstkou bojovníků dokázal vzdorovat mnohonásobné přesile. Kdo však Leonidás ve skutečnosti byl, a jaký život vedl před tím, než ho osud zavedl k Thermopylám?

Sparta, v níž se Leónidas narodil, byla velmi netypickým státem s vojenskou ústavou a správou. Obyvatelstvo spartského státu, který ostatní Řekové nazývali Lakedaimón, se dělilo do několika tříd, z nichž jen rodilí Sparťané měli plná občanská práva. Jediným zaměstnáním plnoprávných spartských občanů byla válka a obrana vlasti. Pro boj byli vychováváni, pro boj žili.

Mezi Sparťany se nebylo možná přiženit, přivdat ani přistěhovat – rodiči Sparťana mohli být zase jen Sparťané. Maximální počet spartských mužů byl devět tisíc, ale kvůli neustálým válkám, které Sparťané vedli, se vždy pohyboval v číslech ještě menších. Z tohoto důvodu bylo jedním z největších společenských přestupků ve staré Spartě neoženit se a nemít děti. Neženatí muži byli považováni za bezectné, i přestože jinak pro obec vykonali mnoho dobrého. Například, když se výborný spartský vojevůdce Derkyllidés dožadoval na přítomném mladíkovi, aby mu uvolnil své sedadlo na slavnosti, chlapec ho odmítl s tím že „vždyť tys nezplodil toho, kdo by jednou podstoupil své místo mně.“

Leonidův otec, král Anaxandridés, ženatý byl, ale zůstával bezdětný. Spartští starří ho proto nutili k tomu, aby manželku zapudil a vzal si jinou. Anaxandridés však svou ženu miloval a na něco takového nechtěl ani pomyslet. Kvůli nátlaku svých spoluobčanů ale přistoupil na to, že si vezme ještě druhou manželku, která dá státu následníka trůnu. Tím se podle řeckého spisovatele a cestovatele Pausania (2. stol. n. l.) stal jediným spartským králem, který měl dvě řádné manželky. Za krátký čas králova druhá manželka porodila syna Kleomena. Hned na to ovšem otěhotněla i Anaxandridova první žena a někdy kolem roku 540 př. n. l. postupně porodila tři syny: Dóriea, Leónidu a Kleombrota.

Krutá sparťanská výchova

Nezachovaly se nám žádné zprávy o tom, že by chlapci z královského rodu byli vychováváni nějakým jiným způsobem než ostatní děti. Lze proto předpokládat, že i na Leónidu ihned po narození čekala pověstná prohlídka u starších, která měla odhalit, jestli je dostatečně silný a zdravý. Leónidás „inspekcí“ prošel bez problémů a starci ho proto opět odevzdali zpět do „péče“ matky a chůvy. Do péče v uvozovkách píši proto, že mnohé ze sparťanských výchovných prostředků bychom dnes bez nadsázky mohli považovat za týrání dětí. Spartské chůvy dětem nedávaly plenky, koupaly je ve víně, krmily je jen malým množstvím potravy a často je nechávaly o samotě a ve tmě.

Když bylo Leónidovi sedm let, převzal jeho výchovu stát. Prvně jmenované praktiky v péči o novorozence ovšem nebyly nic proti tomu, jak „sparťanská“ výchova pokračovala dál. Od sedmi až do dvaceti let museli spartští chlapci chodit s oholenou hlavou, bosí a s výjimkou jediného lehkého pláště také zcela nazí. Byli rozděleni do družin, v nichž trávili veškerý svůj čas. Spali společně na stelivu z rákosí, a učili se snášet zimu a tělesné nepohodlí. Podle spisovatele Plútarcha (2. stol. n. l.) se myli pouze několikrát za rok. Tělesné tresty, za jakoukoliv projevenou slabost nebo nedokonalost, byly na denním pořádku.

Chlapci se také společně vzdělávali. Vědami se ovšem zabývali jen okrajově. Naučili se psát, recitovat, se staršími diskutovali o ctnosti. Učili se mluvit stručně a příhodně, proto mezi ostatními Řeky prosluli, jako „lidé, kteří nepotřebují mnoho slov.“

Když Leónidás dospěl kolem roku 520 př. n. l. do jinošského věku, zemřel jeho otec Anaxandridés a Sparťané podle dávného zvyku prohlásili novým vládcem jeho nejstaršího syna a Leónidova nevlastního bratra Kleomena. Všichni ovšem věděli, že lepším následníkem trůnu by byl Anaxadridův druhorozený syn Dórieos, který nad ostatní Sparťany vynikal svým rozumem i odvahou. Dórieos považoval své nejmenování králem za velkou křivdu, a proto ze Sparty odešel a založil nové město v Itálii, kde však brzy po té zemřel.

alt

Kleomenova třicetiletá vláda byla bouřlivá. Vedl mnoho válek se sousedy, vměšoval se do politiky okolních řeckých měst, nedbal starých vojenských nařízení a spáchal mnoho bezbožných skutků. Kupříkladu když do Sparty přišli poslové perského krále Dáreia a žádali pro něj spartskou vodu a zemi (tj. poddanství), rozčílení Sparťané, v čele s Kleomenem, je shodili do hluboké obecní studně s tím, že právě zde najdou země i vody pro krále dostatek.

Ke konci svého života už Kleomenes vykazoval natolik jasné příznaky šílenství, že ho Sparťané museli zbavit vlády a zavřít do vězení. Ve vězení potom spáchal sebevraždu. Protože po sobě nezanechal žádné mužské potomky, přešla v roce 488 př. n. l. vláda na Leónidu, který měl za ženu jeho jedinou dceru Gorgó. Leónidovi tehdy mohlo být kolem padesáti let.

O Leónidově kralování, stejně jako o jeho mládí se nedochovaly takřka žádné zprávy. Víme však, že vládl ve vypjaté době, kdy perský král Xerxés (panoval mezi lety 485–465 př. n. l.) začal shromažďovat svou obrovskou armádu proti Řecku. Jeho úmyslem bylo především odčinit porážku vojska svého otce Dáreia u Marathónů roku 490 př. n. l. v předchozí řecko-perské válce.

Xerxova výprava proti Řecku

Dáreios poslal proti Řekům asi sto tisíc mužů. Xerxés v roce 480 př. n. l. vytáhl do Řecka s vojskem, které podle antických pramenů bylo desetkrát až padesátkrát větší. Řecký dějepisec Héródotos (asi 484–425 př. n. l.) zaznamenal, že řeky, z nichž se Peršané chtěli napít, často vyschly. Obyvatelé ostrova Thassu si zase chtěli Xerxovo přátelství naklonit hostinou, kterou uspořádali pro něj i jeho vojsko. Po jídle ovšem děkovali bohům za to, že Xerxés nemá ve zvyku jíst dvakrát denně, protože v takovém případě by byli úplně zničeni.

Xerxés s oblibou nechával pořádat přehlídky svého vojska. Při jedné z nich se zeptal přítomného Řeka Démárata, jestli s myslí, že je možné, aby někdo perskému útoku odolal. Démáratos mu však odpověděl, že i kdyby se vzdali všichni ostatní, v Řecku je jeden národ – spartský – který se mu nepodrobí nikdy. Královi vysvětloval, že Sparťané žijí v chudobě a jediné, co mají, je svoboda: „Budou s tvým vojskem bojovat, i kdyby jich bylo jen tisíc. Jejich pánem je zákon a před ním mají daleko větší úctu než tvoji lidé před tebou. Konají to, co jim ukládá zákon: neutíkat z bitvy před žádným množstvím nepřátel, nýbrž vytrvat v šiku a buď zvítězit, nebo padnout.“ „Jen tisíc?“ podivoval se Xerxés. „Proti takovéto armádě? To je tlachání zoufalců,“ vysmál se mu král. Zanedlouho však měl poznat, že Démáratos mluvil pravdu.

Řekové se proti Peršanům snažili shromáždit co nejvíce posil, ale příliš se jim to nedařilo. Severořecká města se přidávala ke Xerxovi jedno za druhým, protože král sázel na osvědčenou taktiku shovívavosti vůči poddajným a krutosti vůči neústupným. Řekové se sešli na strategické poradě v Korinthu a dohodli se na obraně Thermopyl, kde měl být zpomalen postup Xerxova vojska s tím, že mezitím Řekové zaútočí na perské loďstvo v soutěsce u mysu Artemísion.

Spartský král se svou válečnou výpravou proti Peršanům neváhal. Podle historika Diódóra Sicilského (1. stol. př. n. l.) si Leónidás vyžádal od eforů pouhé tři stovky Sparťanů a tisíc ostatních Lakedaimonských. Hérodotos však mluví o tom, že k Thermopylám šla třístovka Sparťanů jako předvoj, protože ostatní spartské zdržel svátek karnejí (přibližně konec srpna), během něhož bylo zakázáno vyrážet do boje – a díky němuž také Sparťané zmeškali bitvu u Marathónu roku 490 př. n. l.

Tři sta Sparťanů si Leónidás vybral osobně z nejlepších svých spoluobčanů, kteří již měli syny – to proto, aby v případě porážky bylo zajištěno pokračování jejich rodů. Sparťané vyzbrojeni dlouhými kopími, bronzovými štíty s písmenem lambda (jako Lakedaimón) a meči, odění do pověstného červeného pláště, který „nejrychleji zazáří a nejpomaleji se špiní“ potom rychle vyrazili směrem k Thermopylám ve středním Řecku. Thermopylská úzká soutěska byla výborně zvoleným místem bitvy, místo totiž z jedné strany ohraničovaly vysoké hory a z druhé strany moře, takže zde Peršané nemohli využít ani svou početní převahu, ani jízdu.

altV thermopylském průsmyku stála starobylá tvrz s obrannou zdí, kterou Leónidás a jeho muži provizorně opravili a čekali na příchod barbarů. Podle Hérodota průsmyk bránilo tři sta spartských těžkooděnců, a z ostatních měst dalších asi pět tisíc mužů. Spisovatelé Diódóros a Pausániás uvádějí čísla o něco málo větší. O velikosti perského vojska se dodnes mezi historiky vedou spory. Podle Héródota bylo Peršanů a jejich spojenců několik miliónů, ale i pokud by byly přesné ty nejnižší odhady moderních historiků (cca 100-200 tisíc), stále museli Řekové u Thermopyl čelit mnohonásobné přesile.

Slavná bitva u Thermopyl

Když perská armáda dorazila k Thermopylám, Xerxés vyslal napřed hlídku, aby zjistila kolik Řeků je a co dělají. Když se perští zvědové přiblížili k řeckým pozicím, nemohli uvěřit svým očím. Neviděli celé vojsko, které bylo skryto za obnovenou hradbou pevnůstky, ale jen necelé tři stovky Sparťanů. Někteří z nich se cvičili, jiní leštili své zbraně, další si česali a zdobili vlasy. Peršanů si přitom vůbec nevšímali. Udivení zvědové se proto ihned vrátili zpátky a hlásili to králi.

Král chování Řeků nedokázal pochopit a tak celé čtyři dny vyčkával. Z dálky jim předváděl svou sílu a předpokládal, že je tím vyděsí a donutí k útěku. Pátého dne k Řekům poslal hlasatele. „Složte zbraně!“ volal na ně. „Přijď si je vzít!“ odpovídali mu Sparťané. „Buďte rozumní,“ zkoušel to dál hlasatel. „Jakmile perské vojsko vystřelí šípy, zakryjí slunce jako mrak!“ „To je dobře!“ volal na něj Sparťan Diénekés „Alespoň se nám bude ve stínu lépe bojovat!“

Když hlasatel neuspěl, král Xerxés se velmi rozzlobil nad drzostí svých protivníků a poslal na Řeky vojáky s rozkazem, aby je zajali živé a přivedli před něho. Myslel, že je snadno porazí, ale Řekové Peršany bez velkých potíží odrazili. Další den tedy král vyslal proti Řekům svou elitní bojovou jednotku, kterou nazýval „nesmrtelní“. Nesmrtelní proto, že za každého padlého vojáka byl připraven náhradník, který ihned zastoupil jeho místo, takže se zdálo jako by neubývali. Tato jednotka byla složena výhradně z Peršanů, kteří měli na asijské podmínky poměrně dobrý výcvik i zbraně. Proti Řekům však nepořídili o mnoho lépe než jejich kolegové o den dříve. Sparťané na ně dokonce několikrát nasadili svůj pověstný černý humor. Z ničeho nic se k nepřátelům obrátili zády a dali se na předstíraný útěk. Rozradostnění barbaři se vrhli s křikem a prudkostí za nimi, a když už je téměř dostihli, Sparťané se otočili, zapřeli do země svá kopí a rozeběhnutí Peršané se na ně sami nabodávali.

altPeršané se pak pokoušeli průsmyk dobýt po jednotlivých oddílech „i všelijak jinak“, ale příliš se jim nedařilo. Král Xerxés bojům osobně přihlížel a dokonce prý třikrát vyskočil z trůnu v obavě o osud svého vojska. Byl na rozpacích, co má dělat a nakonec dal rozkaz k ústupu.

Krále Xerxa ale v této těžké chvíli zachránila náhoda. Na perskou stranu přeběhl jistý Efialtés z Mélie a plánoval vyměnit osud svých soukmenovců za zlato od Xerxa. Bydlel totiž poblíž a dobře znal místní krajinu, včetně horské stezky, kterou bylo možné Thermopyly obejít. Navrhl králi, že mu tuto stesku za patřičnou odměnu ukáže. Xerxés měl radost, že má konečně šanci dostat se Řekům na kobylku, Efialta bohatě odměnil a poslal s ním své vojáky.

Řecké horské hlídky o perských vojácích v horách okamžitě informovaly Leónida. Spartský král však ani za této situace nepokládal za čestné opustit stanoviště, k jehož obraně ho sem vyslala obec. Možná si také vzpomněl na delfskou věštbu, podle níž měl padnout buď on, anebo Sparta – a něco takového nemohl riskovat. Nechtěl ovšem, aby jistou smrt podstoupili i spojenci, proto je odeslal domů. V Thermopylách tak k ránu zůstali jen Sparťané, sedm set statečných mužů z nedalekých Thespií a čtyři stovky Thébanů.

Brzy ráno dal Xerxés rozkaz k útoku. Vyděšeným perským vojákům, se ale do boje proti Řekům příliš nechtělo. Jejich velitelé je museli pobízet biči, takže zepředu byli masakrováni od Řeků a zezadu ušlapáváni od svých tlačících se spolubojovníků. Řekům se čtyřikrát podařilo zahnat Peršany na útěk. Potom jim ale vpadly do zad oddíly nesmrtelných, které v noci přešly hory, a Řekové museli ustoupit na kopec u tvrze. Když zlámali svá kopí, bránili se meči. Když přišli o meče, bojovali rukama i zuby. Proti množství perských šípů se však ubránit nemohli.  V krvavé řeži na kopci padl i Leónidás. Ve zběsilém boji o jeho mrtvolu se Řekům povedlo zabít dva Xerxovy bratry. Za nedlouho na to thermopylské bojiště utichlo.

Král Xerxés po bitvě procházel Thermopylami, rozzloben kvůli smrti bratrů i tisíců svých mužů. Mezi mrtvými Sparťany nechal vyhledat Leónidovo mrtvé tělo a pro výstrahu potrestal alespoň to: dal mu useknout hlavu a nabodnout ji na kůl. Smrtí ale Leónidův příběh nekončí. Po bitvě u Thermopyl dostali Lakedaimoňané věštbu z Delf, že mají u Xerxa žádat náhradu za smrt svého krále. Vypravili tedy k Peršanům poselství. Král se Sparťanům vysmál a řekl, že patřičnou náhradu vyplatí Řekům vojevůdce jeho pozemního vojska Mardónios, až k tomu bude vhodný čas. Myslel patrně, že to bude právě on, kdo Řekům zasadí konečnou porážku, ale věci nakonec dopadly jinak.

Za necelý rok po bitvě u Thermopyl, v roce 479 př. n. l. se střetli Řekové s Mardóniovým vojskem u Platají. Perský velitel v bitvě padl a Řekové zde dobyli rozhodné vítězství „nejkrásnějšího ze všech, o nichž víme.“ Vítězství, odměnou za něž byla svoboda...

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie 4/2010

_______________________________________

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.