Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Asi tak by se dal stručně shrnout postoj libereckého soudu k potrestání bývalého bachaře v Minkovicích a poslance za KSČM Josefa Vondrušky.

Vypadá to, že scénář je stále stejný: jakmile se objeví obžaloba za činy, kterých se dopouštěli posluhové bývalého komunistického režimu, soudy najednou mají dost času.
Bývalý komunistický poslanec Josef Vondruška, kterého za bití politického vězně vydala Sněmovna trestnímu stíhání už v roce 2007, měl stanout minulý týden konečně před soudem.
Jenže nestanul. Z jednání se na poslední chvíli omluvil advokát.
Nový termín je v nedohlednu. Tedy přesněji: soudce jej pro jistotu vůbec nestanovil.
Kdo si počká, ten se dočká, říkávalo se. V Česku to tak úplně neplatí. Kdo si počkal, ten se většinou úspěšně nedočkal. Soudy nespěchají, žijí si svým pomalým životem,mají svou vlastní rychlost.

Vzpomeňme si na soudy s vyšetřovateli tajné policie Aloisem Grebeníčkem či Ludvíkem Hlavačkou, které se vlekly šest let. Ačkoli ani jeden z nich do jednací síně nikdy nevkročil, nic se nestalo. Prostě nepřijdete, omluvíte se. A je to. A znovu. A pak advokát. A pak ještě jednou. A zase. Klidně až do smrti. Podle podobného modelu se možná bude vyvíjet i Vondruškův případ. I na něj přitom už dříve padlo podezření, zda při něm nejsou průtahy. Zkoumal jej kvůli tomu i státní zástupce. Ale nevyzkoumal nic. Soudce se prohlásil za podjatého, a než se ukázalo, že podjatý není, uběhl skoro rok.
A nyní tedy věc zase komplikuje advokát. Skoro to vypadá, že soud s komunistickým exposlancem se nehodí do předvolebního období. To napadne každého. Ale až bude po volbách, situace se změní?
Ano, soudy i soudci žijí svým vlastním životem. Jsou ostrůvkem klidu a rozvahy v oceánu prudce se měnícího světa. Bylo by to v pořádku, kdyby ten ostrůvek nebyl hned na počátku zamořen dvacet let starou komunistickou nákazou.
Když už se soudí, ani se neodsoudí: Karel Vaš je zodpovědný za vraždu generála Píky. Ale potrestán nebude. Soudkyně, která odsoudí Havla, neodsoudí Štrougala. Zatímco stíny minulosti už z okolního moře pomalu odnášejí proudy, ostrůvek zůstává: občas na to někdo upozorní. Vyvěsí v galerii obrovské tváře soudců, kteří posílali nevinné lidi za mříže na přímý, nebo dokonce jen tušený pokyn z nejvyšších pater moci. A přesto stále ještě soudí. Tisíce lidí procházejí galerií a hledí na tváře těch, kteří požívají výsad, aby mohli být nezávislí a spravedliví. A důvěryhodní. Ti lidé jdou galerií a přemýšlejí. A ptají se: Důvěřuji jim? V období po volbách se mluvilo dokonce o tom, že soudci, kteří si zavdali s komunistickým režimem, by měli odejít. Že by se měly zrušit vrchní soudy, kde je takových soudců nejvíc. Ale zase: nic se nestane. Soudnictví je ostrůvek čelící proudu ča
su i rozumu.
Kdo si počká, ten se většinou ničeho nedočká. Jistě, už dnes můžeme zkusit počítat: když se během tří let Vondruška nedostal ani k soudu, jak dlouho bude trvat samotné soudní řízení? A jak dlouho odvolací?

Prostě se soud posune. A znovu. A pak se zase něco stane. Také můžeme zapátrat, kdo všechno působí na příslušném soudu a kdo se s kým zná. A odkud se znají? Možná i to hraje roli v naší malé zemi.
Jistě, soudit minulost je mimořádně těžké: soudcům tento úkol těžko můžeme závidět. Ale když se na věc podíváme podrobněji, vidíme, že minulost dokážou zpětně měnit docela úspěšně: kolik už jmen zmizelo na základě soudních verdiktů ze seznamů StB? Všechno to má jednu výhodu. Již dnes se dá předběžně odhadnout, jak Vondruškův případ asi nakonec dopadne. A to je dobře, soudní rozhodování má být předvídatelné.

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.