Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Nutno připomenout, že kraje jakožto mezičlánek mezi ústředními orgány v hlavním městě a městy či obcemi jsou v historii územního členění českých zemí poměrně novinkou. České země, jak už samo z tohoto označení vyplývá, fungovaly od lucemburské éry v 14. století až po druhou světovou válku na principu zemském. Jejich pospolitost byla deklarována jako nerozdělitelná, přesto se nikdo neodvážil narušit tento prastarý a tradiční pořádek. Jedinou významnou korekcí bylo sloučení Moravy a zbytku Slezska (většinu Slezska dobyli v　letech 1740-1742 Prusové) do jedné země po roce 1918. Pokus po vzniku ČSR přetvořit české země do žup, tedy jakýchsi krajů, byl nakonec v roce 1927 zamítnut. Teprve brutální komunistická moc se v roce 1949 odhodlala ke zboření všeho starého, tradičního, zrušila zemské zřízení a zavedla zřízení krajské, které mělo více vyhovovat zářným “socialistickým zítřkům”. V roce 1960 došlo k dalšímu překopání dobře fungujícího systému státní správy pro potřeby komunistického centrálního plánování – okresy, jež věrně odrážely přirozené spádové mikroregiony, byly až dvojnásobně zvětšeny, a to i bez ohledu na zemskou hranici mezi Moravou a Čechami. Zároveň byl na polovinu redukován počet krajů. Po Listopadu 1989 mnozí věřili, že se územní uspořádání státu vrátí k　osvědčeným modelům z　doby před rokem 1948. Kromě zrušení velkých krajů z roku 1960 však zůstalo pouze u očekávání. Neodůvodněný strach z toho, že by Morava se Slezskem mohly následovat příklad Slovenska (v 90. letech tím vyhrožovala snad jen hrstka pomatených moravských radikálů), vedl k tomu, že princip zemského členění byl trvale odkládán, nakonec zcela odsunut a nahrazen modelem – světe div se – Gottwaldových krajů z　roku 1949 (s jediným rozdílem, že nynější kraje jsou samosprávné). Na reorganizaci okresní soustavy také nedošlo: soudní správa se velkými okresy z　roku 1960 řídí dodnes, ve výkonu státní správy okresy zcela zanikly a byly nahrazeny jednak kraji a jednak přenesením části působnosti na pověřená města. Máme zde tedy jeden z největších hybridů, jaké historie našich zemí pamatuje. Občan laik většinou nemá ponětí o tom, že na městském úřadě se vykonává kromě vlastní působnosti pro potřeby města také tzv. přenesená působnost pro desítky obcí z　okolí (tj. radnice spádového města supluje úlohu někdejších malých okresních úřadů z doby před rokem 1960). A co je alarmující, vytrácí se v posledních letech povědomí o vzájemné pospolitosti uvnitř malých regionů: problémy či naopak rozvojové iniciativy spádových regionů se neřeší v přirozeném centru, jak to bývalo možné za dob starých okresních úřadů, nýbrž až v dalekém krajském městě, kde většina úředníků problémy venkova a krajské periferie nezná, a pokud ano, nedokáže je pochopit a účinně řešit, v nejlepším případě je vůči nim indiferentní. Krajské zřízení tak nejlépe vyhovuje krajským městům samotným, neboť zaměstnává stovky pracujících a pomáhá látat díry v rozpočtu krajských měst…

Ano, současná Česká republika, která se posledních dvacet let snaží vrátit do lůna vyspělé západoevropské civilizace, navázala ve svém vnitřním členění na odkaz socialistických plánovačů a kulturních novátorů, kteří tvrdili, že úcta k historickému členění českých zemí je archaický či buržoazní přežitek, že lidé si na kraje zvyknou a že staré země nikomu nechybí, ba naopak, že by to údajně vedlo k　rozdmýchávání nacionalistických vášní. Je to z mého pohledu naprosto fatální omyl. Hrůzné je na tom především to, jak většina českých občanů zrušení okresů a zavedení krajů mlčky akceptovala, jako by to byl nezvratitelný diktát shůry.

Naprosto nevěřím, že by existoval a mohl v budoucnosti vzniknout majoritní separatistický proud, volající po odtržení Moravy či Slezska od Čech. Všechny tři země jsou již od 18. století natolik hospodářsky propojené a vlivem národního obrození z 19. století a vyhnání Němců v 20. století natolik scelené společným kulturním povědomím i rodinnými vazbami, že rozpad není reálně možný. Naopak odmítání zemského principu uspořádání českých zemí představuje pokračování komunistického glajchšaltování a kulturního vymývání mozků představou o jakémsi domnělém “tradičně unitárním” uspořádání českých zemí. Učebnice dějepisu či vlastivědy na základních a středních školách, i když se v mnohém za poslední roky zlepšily, jsou toho stále důkazem. Přitom historické regiony a jejich diverzita jsou jedním z hlavních fenoménů, na kterých stojí i současná Evropská unie.

Jaký tedy nalézt recept? Vzorem nám podle mého soudu může být Německo či Rakousko se svým spolkovým uspořádáním. Tedy maximální redukce ústředních orgánů státní správy – tzn. v Praze by zůstalo pouze ministerstvo obrany, zahraničních věcí a financí, zbytek agendy by byl převeden na obnovené země. Česká republika by se dělila na tři celky – hlavní město Prahu, Zemi českou a Zemi moravskoslezskou. Kraje jako nepotřebné a hlavně nesmírně nákladné mezičlánky by byly zrušeny a na jejich místě by vznikla soustava malých okresů po vzoru systému z doby před rokem 1960 či dnešních tzv. obcí III. stupně. Městské úřady by poté vykonávaly opět vesměs pouze vlastní působnost a nedocházelo by k dnes tolik časté “systémové podjatosti”, kdy například odbory památkové péče, životního prostředí, dopravy či stavební úřady jednají ve strachu před “šikanou” starostů v prospěch jednotlivých městských samospráv, i když by měly dle správního řádu zůstat maximálně neutrální a nestranné.

Mohu takto psát dál a dál, ale nebude to mít smysl, dokud politické špičky samy nezahájí seriózní diskusi o další podobě územního členění České republiky. Občany by v současné době ekonomické krize a rozpočtových škrtů zajisté velmi zajímalo, jak šíleně drahý je současný chod státu na bázi 14 krajských “pašalíků” a přetrvávajících ministerských “kolosů” a o kolik levnější by eventuálně byl chod státu na bázi zemské a okresní. Podle mého názoru by takový model byl určitě efektivnější a výkonnější. Nemluvě o tom, že samotný aspekt návratu k historickým kořenům české státnosti by rovněž našemu státu velmi slušel a prospěl. Budu vděčný za jakoukoli diskusi k tomuto tématu.