VideoarchivKdyž komunisté soudí svou minulost
- Details
- Created: Friday, 21 January 2011 00:00
- Written by LN + Ing. Jiří Fiala
- Hits: 1791
Teprve se zveřejněním bývalých členů KSČ mezi soudci a státními zástupci konečně vyplynulo na povrch, proč justice 20 let sabotovala jak potrestání komunistických zločinců, tak i rehabilitace těch, které komunistický režim pronásledoval, případně restituce jejich majetku.
Pro nás je docela pozoruhodné sledovat, jak se dnes soudci zoufale dušují, že komunistická minulost na ně neměla žádný vliv - když sami dobře vidíme, že nejen že měla, ale hlavně - že ho má i dnes.
Co si asi tak myslet o estébákovi Krumlovi z Kolína, který si v tichosti, bez důkazů - ale dokonce už i bez obžaloby, což je novinka dosud nevídaná - zinscenuje politický proces proti předsedovi K 213, kde mu dá dva roky nepodmíněně ?!!
A to není žádná minulost, to je zatraceně žhavá současnost !
Následující článek, převzatý z LN, je poměrně zajímavý, a to i přesto, že je od autora, se kterým zatím nebyly dobré zkušenosti. Asi na sobě přeci jen zapracoval.
A už úvod stojí za to. Popisuje zkušenosti a tvrzení Moniky Křikavové, místopředsedkyně OS pro Prahu 2, která se dušuje, že komunistická minulost na ni neměla pražádný vliv.
K tomu lze dodat jen dvě věci - pokud někdo v 19 letech, těsně před pádem komunistické totality, vlezl do KSČ, prokázal tím neskutečnou hloupost, omezenost a neschopnost politického rozhledu, která mu zcela zabraňuje se kdykoliv v budoucnu vydávat za vzdělaného člověka, natož pak druhé soudit.
A Monice Křikavové rádi připomeneme, že to pro ni žádná odbytá minulost není - neboť když nás její soud - a to v roce 2008, ne v osmdesátých letech - soudil za blokádu Městského soudu v Praze - tedy odůvodněný protest proti nedodržování mezinárodního rozsudku českou justicí - byla to ona, kdo později zrušený rozsudek (v mém případě dokonce nepodmíněný) obhajoval jako správný a nepodmíněný trest za dožadování se výkonu práva jako přiměřený, neboť prý byly vyčerpány mírnější prostředky - no prostě a stručně - hloupá husa samozřejmě zůstane hloupou husou, a to za všech režimů.
V tomto ohledu se ostatně neobyčejně přiblížila Daniele Kovářové, která vstoupila do KSČ přibližně ve stejné době a ve stejném věku "pod vlivem řeckého boha" a obě tak potvrzují vcelku známou skutečnost - že na práva chodí především studentský odpad, který by náročnější školy nevystudoval.
A dnes mají tu drzost se vydávat za "výkvět inteligence" a rozhodovat o lidech, kterým nesahají ani po kotníky.
A teď už předejme slovo Vladimíru Drchalovi z LN :
_____________________________________
______________________________________
Když komunista soudí svou minulost
Diktatura proletariátu skončila v Československu před 21 lety. Ovlivňuje ještě někdejší členství v KSČ práci soudců a státních zástupců?
Zhruba 1000 dnešních soudců a státních zástupců bylo před listopadem 1989 v KSČ. Právě oni nechali uniknout spravedlnosti Aloise Grebeníčka, nenašli také důkazy proti Miloši Jakešovi či Jozefu Lenártovi a odmítli rehabilitovat faráře Jana Šimsu, který strčil za normalizace do estébáka, když šikanoval jeho rodinu.
Monika Křikavová se stala kandidátkou strany v 19 letech a do KSČ vstoupila o dva roky později. Někdy v roce 1987 či 1988. „Když se dostal k moci Gorbačov, mělo to na mě obrovský vliv. Zpětně si říkám, jak tomu mohl člověk propadnout, já ale opravdu chtěla něco změnit. Nebyla jsem u komunistů, ale věřící komunistka,“ vzpomíná po letech. Dnes je z ní místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 a říká, že její rozhodování krátká stranická zkušenost nikdy neovlivnila.
Pochyby začala mít mladá studentka práv v lednu 1989: „Zavolali mě, abych promluvila do televize a odsoudila, jak se studenti chovali na Václaváku při demonstracích. Měla jsem pocit, že se mnou manipulují, a odmítla to.“ Rozchod se stranou přišel na konci roku: „Po tom, co se dělo v listopadu, už pro mne členství bylo naprosto nepřijatelné.“ V roce 1992 se Křikavová stala soudkyní a v polovině 90. let dostala na starost rehabilitace lidí, které poškodila komunistická justice. „Pokud bych připustila, že ve mně ještě nějaké zbytky ideologie mohly zůstat, tak tehdy padly. Dostaly se mi do rukou tisíce spisů a z některých bylo očividné, že soudce byl dřív jen slouhou výkonné moci. Jsem pevně a vnitřně přesvědčena, že mě má minulost v rozhodování nikdy neovlivnila,“ tvrdí Křikavová a dodává, že se díky těmto zkušenostem stala alergickou na zásahy výkonné moci do justice. V praxi to dokázala v roce 2005, kdy dlouho, a nakonec neúspěšně bránila ministerstvu spravedlnosti, aby vydalo „katarského prince“ Hámida bin Abdal Sáního do vlasti a zachránilo jej tak před trestem.
Komunista a zase komunista Příběh Moniky Křikavové je jen jeden z tisícovky možných. Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo předminulý pátek jména více než 600 soudců a 350 státních zástupců, kteří byli před listopadem 1989 členy KSČ. Řada soudců byla ve straně daleko déle než Křikavová, hodně z nich soudilo již před rokem 1989 a někteří z nich i politické procesy. Věřit, že se nikdo z nich nikdy nenechal při své práci minulostí ovlivnit, lze jen hodně těžko.
Z ministerských seznamů plyne, že soudci komunisté často rozhodovali důležité případy, které měly spojení s minulým režimem. A zároveň se ukazuje i to, že často rozhodli ve prospěch lidí, kteří komunistickému režimu sloužili, či naopak v neprospěch jejich obětí.
Jen namátkou. Málokterý historik pochybuje o tom, že Miloš Jakeš a Jozef Lenárt kolaborovali v roce 1968 se sovětskými okupanty, když se podíleli na vytváření tzv. dělnickorolnické vlády. Městský a Vrchní soud v Praze však měly jiný názor a oba komunistické prominenty osvobodily.
Pod rozsudky jsou podepsáni Hana Hrnčířová a Jindřich Fastner - podle ministerských seznamů oba bývalí komunisté.
Spravedlnosti unikl i Alois Grebeníček, který podle svědků mučil v Uherském Hradišti politické vězně. Případ se táhl tak dlouho, až Grebeníček v roce 2003 zemřel. Případ měl na starosti státní zástupce Pavel Hruška a bývalá soudkyně Radomíra Veselá - opět oba komunisté.
Neptejte se Evangelický farář Jan Šimsa seděl osm měsíců ve vazbě za to, že v roce 1978 strčil do estébáka, který jej šikanoval. Ústavní soud v březnu 2008 rozhodl, že farář má nárok na rehabilitaci, a tvrdě zkritizoval Nejvyšší soud, který ji před tím zamítl. Nejvyšší soud si podle Ústavního ulehčil práci, když si neobstaral některé důkazy - třeba zprávu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) o perzekuci evangelíků.
Soudce Nejvyššího soudu a někdejší člen strany Pácal, který o Šimsovi rozhodoval, LN řekl, že jeho dávné členství ve straně se do jeho dnešní práce nijak nepromítá: „To mě neovlivnilo nikdy v ničem.“ O zodpovězení dalších otázek ale neměl zájem a telefon zavěsil.
Existují pochopitelně i opačné případy. Například soudce Nejvyššího soudu a někdejší člen komunistické strany Robert Fremr o dva roky zvedl trest Karlu Hoffmanovi, který po invazi Sovětů v roce 1968 nařídil zastavit vysílání Československého rozhlasu a stal se tak jediným Čechem potrestaným za sovětskou invazi.
Případy, kdy soudci s komunistickou minulostí rozhodovali tak, jak by lehce paranoidní člověk očekával, přesto bijí do očí. Dost možná je to jen náhoda. Ústavní soud ovšem ve svém přelomovém rozhodnutí z loňského listopadu jasně řekl, že členové KSČ „zůstávali členy organizace, jejíž vedení a politická praxe se stále zřetelněji rozcházely nejen se základními hodnotami lidskosti a demokratického právního státu, ale i s vlastními programy a zákony.“ To se podle soudce zpravodaje Vojena Güttlera projevilo i na myšlení samotných soudců. „Hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále může - ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců - členů KSČ,“ stojí dál v nálezu Ústavního soudu.
Takovou možnost soudci vesměs odmítají a Güttlerova slova považují za přehnaná. Už proto, že Güttler byl v minulosti představitelem Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Řada lidí, která se s prací českých soudů dennodenně setkává, však dává Güttlerovi za pravdu. Obrácená pyramida Nepříjemné zkušenosti měl ve své advokátní praxi třeba Milan Hulík, člen předlistopadového Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Hulík se svým antikomunismem nijak netají a opakovaně podle svých slov u soudů narazil. „Mám třeba jednu kauzu na Kladně, kde se ke mně starší soudkyně chovala bez důvodu naprosto odměřeně. Říkal jsem si, proč je taková - a našel jsem ji v tom seznamu,“ říká. V minulosti měl také několik restitučních případů, které prý neočekávaně prohrál. „Jména vám pochopitelně neřeknu, protože souvislost se členstvím ve straně nemohu dokázat,“ dodává.
Také Pavel Bret, šéf již zmíněného ÚDV, tvrdí, že někdejší členství soudce v KSČ roli hrát může: „Několikrát se nám stalo, že mladý soudce z okresního soudu, který nemohl mít žádnou zkušenost s minulým režimem, rozhodl dobře, ovšem jeho starší kolegové z vyšších soudů pak stíhání zastavili.“
_______________________________________________
Dobrý den, pane Fialo,
celý původní článek v LN není špatný, ale autor sedl na špek Křikavové a vykresluje ji jako prozřivší idealistku. V tom se ovšem hrubě mýlí a jeho popis není správný. Myslím, že soudkyně Křikavová už dávno vyčerpala počet tolerovaných zmetků a množstvím svých totalitních názorů dává jednoznačně závěr, aby ji justice propustila a prováděla si neveřejná jednání akorát u sebe doma.
O.S.