Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Žďár: Naschvály přestaly procházet

Details

Created: Friday, 27 June 2014 00:00

Written by Jiří Fiala+redakce

Hits: 973

Výrazný posun v chápání rodičovské rovnosti dnes demonstroval žďárský opatrovnický soud, který - konečně bez předsudků o nedoknutelnosti matek - a také bez okolků nařídil jediné správné opatření ve věci nezletilé, sedmileté dcery, které matka bránila ve styku s otcem - k úžasu matky i její zkoprnělé právní zástupkyně  nařídil soud okamžitou změnu výchovy od matky k otci, včetně vyměření výživného matce a matka byla upozorněna, že pokud by z tohoto kroku nevyvodila pro sebe a své chování dostatečné ponaučení, může přijít o dceru úplně, případně totéž řešení může být zvoleno i pro druhou (starší) dceru, která jí dosud zůstává v péči.

Nutno dodat, že tomuto rozhodnutí předcházel vývoj, který podobné řešení na počátku vůbec nesliboval, ba ani nenaznačoval.

Matka zhruba před rokem uzavřela s otcem u soudu dohodu o poměrech dětí, otec jí přenechal prostorný rodinný dům i s velkou zahradou - a měl za to, že za svou velkorysost bude odměněn stejnou velkorysostí, pokud jde o přístup k dětem.

To se ale - jak už to tak bývá - přepočítal.

Matka začala své naschvály stupňovat - a podle klasického sénáře feministek začala okolí přesvědčovat o tom, jak velmi dětem styk s otcem škodí - ač to bylo sotva pár měsíců, co s nimi otec ještě žil ve společné domácnosti, a žádné násilnosti, ba ani výraznější problémy nikdy nikde hlášeny nebyly.

Zpočátku - ba i dost dlouho - to matce procházelo, úřední orgány, uvyklé standardním postupům, nad jejíchž účinností či efektivitou nikdo neuvažoval a nikdo je nikdy nezkoumal, se tvářily, že matce všechno věří - ač pro to žádné důkazy neměly - matka, dobrá herečka a dobře poučená, jak má věci narafičit, aby naschvály procházely, ústně tvrdila, jak velmi jí záleží "na obnově kontaktů" dcer s otcem (kdy byly údajně porušeny, nedokázala nikdy nikde spolehlivě vysvětlit), fakticky ovšem dělala pravý opak - což bylo dlouho - a bez sebemenších důkazů - přičítáno otci, který měl být k dcerám v bývalé rodině nespecifikovaně hrubý a bít je (nikdy nikdo nezjistil, kdy, jak, žádné hlášení o tom - jako obvykle - nikdy nikde nebylo).

Přesto šly úřady dlouho matce na ruku.

Vrcholem jejího "umění" byla pak zpráva z Psychocentra v Třebíči o tom, jak se otec prý uchyluje k "silovým řešením", když odmítá "postupné navazování kontaktu", které se ale - jak jinak - jaksi pořád nechtělo dařit, ba, co víc - stav vzájemných vztahů se prokazatelně rychle zhoršoval.

Nutno dodat, že značné zpoždění v řešení této situace bylo zaviněno nejen naivitou a asi i pohodlností státních a městských orgánů, ale také tehdejším právním zastoupením otce, které nechalo zcela bez povšimnutí právě zprávu z Psychocentra v Třebíči, jež otce stavěla do velmi negativního světla - a ze které, bohužel, vyšel Krajský soud v Jihlavě, jenž - bez jakéhokoliv jejího dalšího ověření - původně nařízené předběžné opatření o styku zrušil s tím, že se otec nezodpovědně uchyluje k silovému řešení, aniž využil "dobrodiní" psychocentra.

A v tomto stavu - někdy hned zkraje roku - se otec obrátil, již na pokraji zoufalství - na naše odborové sdružení, neboť v praxi dobře viděl, že žádné "postupné navazování kontaktu" nikdy fungovat nebude - a ani nemůže, protože na něm matka nejen že nemá zájem (ač verbálně prohlašuje opak), ale že ještě dělá, co může, aby poslední zbytky důvěry dětí k otci zničila stůj co stůj.

Když mi předložil podklady, bylo mi rychle jasné, oč se jedná - stejně jako diletantismus, ne-li předem zlé úmysly "psycholožek" z Psychocentra, které jen sbíraly argumenty, proč to nejde a nikdy nepůjde, namísto aby jasně indikovaly původce problému i jeho motivaci, stanovily jasnou diagnozu a postup, jak dosáhnout zlepšení, tak šířily jen plané a bezcenné bláboly o tom, že se "rodiče musí dohodnout" a "musí mít dostatek trpělivosti", apod.

Tuto situaci lze přirovnat k vyvolání Pavlovových reflexů u zvířat: Když psa pokaždé, když má přijít jeho nový majitel a zazvoní na zvonek, praštíte kladivem, tak se bude nový majitel marně divit, proč ho ten pes tak nenávidí a pořád k němu nechce, když mu přece nic neudělal.

Protože tyhle znalosti, a hlavně zkušenosti mám již z mnoha případů, napsal jsem k tomuto jasné stanovisko, včetně diagnozy, oč se vtéto kauze jedná, co bude následovat, když se matka nechá beztrestně řádit dál - tak zvaně se "bude vyčkávat, až se situace sama uklidní" a hlavně jak neodčinitelně to postihne obě děti, jestliže soud nevyužjije všech svých - zejména mocenských - prostředků, aby této zvůli zabránil.

Upozornil jsem i jihlavský senát, v čem se dopustil zásadního omylu, když uvěřil ničím nepodložené zprávě Psychocentra z Třebíče, o kterém zatím začaly vyplouvat na povrch velmi nelichotivé zvěsti.

Nějakou dobu se zdálo, že se stejně nic nezmění, protože prostě systém není připraven, ani vybaven tyto problémy řešit, neumí to a nechce to dělat.

Bylo nám doporučováno, že když máme špatné zkušenosti s Třebíčí, ať se jdeme poradit do Žďáru - no, ještě že jsme to neudělali, neboť tahle centra jsou navzájem propojena, ty ženský se tam vzájemně znají a podporují - a výsledkem by byl jen další bezcenný blábol o tom, jak "to nejde" - a na vině je otec, protože nemá "dostatek trpělivosti" "navazovat" - nikdy nezpřetrhané - kontakty. 

Matka naštěstí, vycházejíc ze zjevně mylného předpokladu vlastní nepostižitelnosti, poskytovala jeden důkaz o svých naschválech za druhým - a konečně se začalo zdát (ač na moje podněty nikdy žádná oficiální odpověď nepřišla), že i jihlavský senát si uvědomil, jak nemile naletěl "odbornicím" a s čím a s kým má ve skutečnosti tu čest. Ba, co víc, začal - konečně - cítit za svá rozhodnutí odpovědnost a začal zjevně usilovat o nápravu.

To se u nás dosud zas tak často nedělo.

Prvním jasným signálem tohoto vývoje bylo nařízení předběžného opatření o styku otce s dětmi přímo krajským soudem - tedy přesně opačný postup než před půl rokem na podzim. To byl nezaměnitelný signál o tom, že postoj krajského soudu se začíná zásadně měnit a přehodnocovat - a matka to zcela podcenila a přehlédla (ne nadarmo se říká, že pýcha předchází pád).

Předběžné opatření krajského soudu začalo platit od června - dnes jsme na jeho konci - a měsíčním výsledkem platnosti bylo a je, že otec nepřevzal děti ani jednou.

Pokud měly být předány doma, tedy v místě bydliště matky, matka předvedla obvyklý, dávno obehraný scénář: Zavřená branka, na 30 metrů děti z okna zaječely: "Běž pryč, nemáme Tě rádi, nikam s tebou nepůjdeme a nikdy Tě nechcemem vidět...!" - což matka, poučena dosud běžnými feministickým standardy, měla za to, že je pro zmaření předání zcela postačující. Neboť děti přeci "vyjádřily svou svobodnou vůli" - a přes tu vlak - jak známo - nejede!

Jel.

Matčina podivného chování si začaly všímat i učitelky ve škole. Poté, co třídní té mladší z dcer několikrát bezdůvodně seřvala, že "je spojena s otcem" a ztropila jí scénu po celé škole, napsaly obě dvě (tedy i učitelka té starší) zprávu o podivnostech v chování matky.

Ani nemusely, ty podivnosti totiž byly markantní na první pohled.

Když měly být dcery předány ve všední den ze školy, prostě do školy nepřišly. Matka jim napsala omluvenky. Strašně prý psychicky trpí...

Jenže matka totéž začala zkoušet posléze i vůči OSPODu, který chtěl na předání dohlédnout.

A vrcholem jejího umění bylo, když mladší dcera, která se velmi těšila na třídní besídku, poté, co to sdělila otci i učitelce a otec slíbil, že se na ni přijde do školy podívat, do dvou hodin (!) tak prudce onemocněla, že se nemohla besídky zúčasntit.

To už by pochopil i slepý, že to není dítětem, ale matkou - a i tradičně velmi opatrnému OSPOD došla trěplivost, a napsal zprávu, která dnes byla u soudu čtena.

Snad si vzal i poučení z literatruy, snad ze starších případů SZR, snad i z mých odvolání, stanovisek a dopisů - zkrátka jsme se vzácně a téměř stoprocentně shodli:

Běžný styk při takovéto matce nikdy fungovat nebude a ani nemůže, budou-li děti svěřeny do střídavé péče, budou trpět pokaždé, jakmile se budou mít vrátit do prostředí u matky.

Jediným - byť doufejme - dočasným řešením, je okamžitá změna výchovy, a to alespoň u té mladší, která měla k otci zjevně daleko pevnější vztah - a hlavně se ji matce ještě nepodařilo tak poštvat.

Resp. poštvání hrála jen v přítomnosti matky, jakmile se dostala mimo její kontrolu, chovala se k otci normálně jako dřív, včetně toho, že vzpomínala, co spolu prožili, recitovala mu básničky - prostě všechno možné jen ne dítě, které "má hrůzu z otce - násilníka".

Shodli jsme se i na tom, že bude lépe, bude-li - zatím - nařízena změna výchovy jen u té mladší, a to včetně dočasného oddělení obou dcer od sebe - neboť matka bude motivována, aby s otcem normální vztahy co nejdříve obnovila, nechce-li o dceru přijít úplně.

A podle toho, jak se zachová, jak bude či nebude spolupracovat, jaké si ze svého chování vyvodí nebo nevyvodí ponaučení - bude zvolen další postup, třeba už po prázdninách.

Troufám si tvrdit, že pokud by soud totéž stanovisko dal jasně na srozuměnou každé takovéto matce, která si myslí, že bude donekonečna - a hlavně beztrestně - štvát děti proti otci - a bude jí to donekonečna procházet, jen když to bude maskováno "maximálním úsilím", které se záhadně ne a ne podařit při "obnově" - nikdy nezpřetrhaných - vztahů - že by byl do několika málo let vymýcen SZR u nás stejně, jako ve všech vyspělých státech, převážně na západ od našich hranic.

Ve Žďáru to tedy dneska šlo.

Věřme, že to půjde i jindy a jinde.

Soudy se (alespoň ty opatrovnické) - konečně - pod vlivem mnoha průšvihů, které zcela zbytečně napáchaly - začínají opravdu měnit, a stačil k tomu jediný nález Ústavního soudu a jasné vyjádření, že "takhle dál už teda ne" ze strany předsedy Ústavního soudu.

KONEČNĚ.

Pro naše sdružení je to druhý případ svěření do péče otci během dvou měsíců: V květnu v Chrudimi (tam ovšem ještě nešlo o změnu výchovy, byť původním záměrem ani soudu, ani znalkyň rozhodně nebyla výhradní péče otce) - a nyní ve Žďáře.

Odpověď na otázku, proč tahle zásadní, byť zcela jednoduchá, logická a dávno odůvodnitelná změna musela trvat tak dlouho a musela stát tolik obětí - dětských, profesních, majetkových - už asi nikdy nedostaneme.

Vzhledem ke skutečnosti, že zásadní zprávy se šíří rychlostí blesku, a to zejména mezi babami, věřme, že i tahle - o tom, že naschvály ke škodě dětí se přestávají vyplácet a že změna výchovy přišla už po měsíci marné platnosti PO - dojde správných uší a masového poslechu...

Rodiče jsou pro děti přirozenou oporou a autoritou v neznámém světě plném nástrah a nebezpečí.

Vyvrátit, pomluvit či zničit jeden z těchto životních sloupů v očích dítěte je neodpustitelným zločinem a nefalšovaným týráním nejhoršího kalibru, které může vést až ke zhroucení dítěte - a které bylo dosud velkoryse státními orgány přehlíženo a masově předem pardonováno.

Na rozdíl od neplacení výživného, které - zejména pro malé děti - nemá vůbec žádný význam, ani vliv na jejich další zdravý vývoj...

___________