Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Dobrý soudce soudí...

Details

Created: Saturday, 07 June 2014 00:00

Written by Ing. Jiří Fiala+redakce

Hits: 1458

... i podle špatných zákonů spravedlivě.

Špatného soudce ani ty sebelepší zákony nemohou spravedlnosti naučit.

Zákon o  m o ž n o s t i   nařízení střídavé péče máme v civilním kodexu od r. 1998 - tedy 16 let!! Až včera ji Ústavní soud změnil v   n u t n o s t.

Na zákoně z r. 1998 zapracovala  generace otců před námi, vzpomeňme alespoň některých spolubojovníků z první polistopadové vlny, kteří jej považovali za svou zásluhu - resp. zásluhu utrpení svých dětí, na které se někteří zákonodárci již nemohli dívat.

Slepý otec Přemek Donát, redaktor a sociolog Zbyněk Šimůnek, zakladatel Spravedlnosti dětem Luboš Patera...

Jistě by sem mnozí přidali další jména, další osudy - většinou vesměs hrůzné.

Nikdy u nás neexistoval zákon o tom, že dítě patří matce - přesto se to "stalo ustálenou soudní praxí", ačkoliv to nemělo nejen oporu v zákoně, ale ani v národní tradici, natož pak v křesťanských kulturních základech, kam naše země po nejméně tisíc let patří.

Pokud někde komunismus na celé čáře zvítězil - a to za historicky velmi krátké období - pak právě tady, a to tak důkladně, že to přešlo do krve celých (i dnešních) generací, které naprosto nelogickou zvůli státních orgánů nebo svých manželek považovali za samozřejmost, odpor za hloupost nebo mačistickou nadutost, obrovské škody na celých generacích dětí za přirozené.

Za těch dlouhých 16 let to feministická justice dotáhla na celá 2% (!!) střídavé péče - což je jistě překotný vývoj, hodný obdivu .

Spočteme-li to na roční průměr, pak naše justice kráčí kupředu vskutku mílovými kroky, tedy asi tempem 12 desetin procenta ročně, které by na dosažení standardu (dnešní) západní Evropy potřebovalo 125 let. Kde za tu dobu už zbytek světa bude, škoda domýšlet.

To čistě pro představu, jak "prudce" se bude justice vyvíjet na úroveň přijatelného právního státu, ponecháme-li ji jejímu vlastnímu osudu.

I Eskymáci za tu dobu budou létat na Mars, zatímco my akorát tak... do... no - přesně tam.

Poslední dva nálezy Ústavního soudu právě ve věci střídavé péče jsou vlastně neskutečně děsivým přiznáním pravdy:

Pravdy, že u nás dobrých soudců jsou asi necelá dvě procenta (odpovídá počtu spravedlivě vyřešených rodinných kauz) a že ten zbytek je tak špatný a nepředělatelný, že dojít s ním do vyspělé Evropy je holý nesmysl, protože by brzdil ještě generace našich pra pra vnuků, resp. se má sám od sebe tendenci ještě zhoršovat, nežli naopak.

Špatný soudce je podobný špatnému občanovi: Nestačí mu dát tu možnost, nestačí mu jasně ukázat, že to dělal celá léta blbě a ke škodě všech dětí, že napáchal a dále páchá neskutečná zvěrstva a vychovává z budoucích generací pokřivené chudáky - musí se mu to nařídit.

To je zhruba rozdíl mezi nevolníkem a svobodně myslícím, chápajícím a samostatně uvažujícím občanem.

Nevolník udělá jen to, co nezbytně musí. Co kdyby neudělal, ohrožovalo by ho to přímo na životě nebo existenci.  Samostatně myslící a k myšlení vychovaný občan se nad úkoly a výsledky své práce zamýšlí, sám většinu chyb odhalí a včas napraví - a příště ví, že se jim musí vyhnout.

Efektivita i účinnost takové práce jsou nesouměřitelné.

Ten první přístup zajišťuje holé přežití, ten druhý je zárukou lidského pokroku a štěstí.

Z toho jasně  plyne i přesná definice, v čem až dosud žijeme a co většina občanů ve skutečnosti dělá: - přežívá.

Nemyslí, jak co zlepšit, jak žít lépe a svobodněji, dávno zjistili, že se jim to nemusí vyplatit - stačí jim zavelet, třeba blbost, ale jasně a srozumitelně.

Nejen při pohledu na rozvrácenou ekonomiku, pramenící z rozvrácené morálky a státního mechanismu, ale zejména při pohledu na stav justice a vymahatelnost třeba rodinného práva u nás je, myslím, jednoznačná odpověď na otázku: Kam jsme se za to celé čtvrtstoletí vlastně posunuli: Blíž Evropě - nebo blíž Rusku?

Ač verbálně bylo proklamováno to první, skutečnost je přesně opačná a rudí a podlí Komančové by to nedokázali lépe a účinnněji.

Dva poslední nálezy Ústavního soudu ve věci střídavé péče mají 16 let zpoždění.

16 let draze vykoupených tisíci osudy nevinných dětí, z nichž ty nejdrastičtější - včetně mrtvé Jany Komárkové - o desítkách živých mrtvol v péči matek ani nemluvě - hovoří, bohužel, zcela jasnou řečí.

O tom, jak špatné máme soudce, si většina těch, co s nimi kdy přišla do styku, jistě nedělala iluze - ovšem v naprosté většině případů i tak, skutečnost předčila očekávání, a málokde to bylo vidět tak jasně, jako právě v opatrovnických kauzách.

Dobrý soudce soudí tak, aby i ta právem poražená strana (a tou by v opatrovnictví nikdy nemělo být dítě, ba ani žádný z plnohodnotných rodičů, který chce o své dítě pečovat) necítila svou porážku jako neskutečnou a neodčinitelnou křivdu...

Natož pak, aby s tímto pocitem odcházela od soudu strana, která podle zákona, objektivních odborných posudků i prostého selského rozumu byla v právu a měla spor vyhrát.

Česká opatrovnická justice na mne až donedávna působila dojmem, že vysloveně prahne po krvi, že zcela uměle vyvolává problémy tam, kde vůbec nejsou nebo kde by se jim dalo snadno předejít, že vysloveně potřebuje obraz a tvář nepřítele - a byl to skoro vždycky otec- kterého je nutno zdeptat tak, aby už nikdy nevstal. A to se tedy dařilo vcelku masově a vcelku snadno. Konečně, kdy by tak asi mohl mít jedinec šanci proti státní moci?!

Justice dávala - zejména svým kritikům, ale i celým zatracovaným sociálním vrstvám ( jejichž seznam nikdy neexistoval - přesto všichni ví, kdo to je - otcové, vlastníci bytů, tzv. "extrémisté", "nepřátelé státu" - což jsou všichni, kdo kdy vyhráli jakoukoliv při  se státní mocí, natož pak před mezinárodním orgánem, atd.) - jasně na srozuměnou, že je tu zkrátka od toho, aby rozdávala rány, namísto spravedlnosti  - a nestačila se pak divit, když - byť velmi vzácně - nějakou dostala zpátky.

Není žádným tajemstvím, že ženská malost, závist a zejména pomstychtivost v tom hrály a hrají nezastupitelnou roli. Vlastnosti se spravedlivým soudcem neslučitelné... 

16 let s fungující střídavou péčí v praxi - a Jana Komárková mohla dál žít a být radostí svého otce, stovky dětí nemusely přijít o svého tátu, stovky otců o své děti, postavení, čest, důstojnost, kariéru, majetek a často i to poslední - osobní svobodu.

Víme už teď všichni, komu za to můžeme poděkovat a víme také, kam bychom došli, kdybychom i nadále nechali justici její vlastní "sebekontrole" a jejímu vlastnímu osudu - za peníze nás všech: 

Neboť - nezapomeňte, sami to právě přiznali: Dobrých soudců jsou u nás 2 % a dohánět dnešní stav vyspělé Evropy jim - bez vnějšího zásahu -  potrvá 125 let!

A to je také můj komentář k "převratným" nálezům Ústavního soudu, když už jste ho tak všichni chtěli slyšet... Howgh.

__________________

Předek vztyčený "ke skoku" (asi do budoucna) - Tykadla ostražitě nastavená (co kdyby přeci jen někde narazil na někoho mocnějšího?!)  - a hrne si to vstříc ke (své) šťastné budoucnosti!! Kdyby nenastávala, zaleze rychle do zlaté ulity...

___________________