VideoarchivKoudelka ze Zvole
- Details
- Created: Wednesday, 28 May 2014 00:00
- Written by Jiří Fiala
- Hits: 715
Na cestách vždycky zažijete něco zajímavého, své o tom věděla už Popelka, když chtěla, aby jí kočí přivezl, co ho cvrnkne cestou do nosu. A nelitovala.
Pravda, ne pokaždé natrefíte na takový poklad jako Popelka, resp. dotyčný kočí - ale i tenhle měl srovnatelnou hodnotu.
Jedu si to takhle jednou po vlastech českých - o to vzácnějších, že po rodné Moravě, navíc po části Vysočiny, kam se moc nedostanu - a maje - vzácně - ještě dostatek času - odbočil jsem z hlavní silnice a že pojedu venkovem, podívat se, jak vypadá.
Bylo navíc nádherně, teplo - den, jako ze zlata.
Vedlejší cesty nabízejí často skryté krásy, o kterých jsme neměli ani potuchy, ač byly na dosah, často také pro řidiče nepříjemná překvapení - díry, neoznačené křižovatky - ale sálají klidem a jarem, a můžete-li se jim trochu věnovat, je to vlastně toulání přírodou a venkovem - což - zejména teď, na jaře, má rozhodně něco do sebe.
Přijel jsem do vísky, která mi připadala nad jiné malebná - hezká náves, kostelík, navíc otevřený - opravený, čistý - i ta náves vypadala tak nějak větší, prostornější, prostě - byl z ní pocit, že to není úplně tuctová vesnice.
A na návsi obchod.
A protože už jsem dostal od rána pořádný hlad, zavítal jsem tam koupit si něco k svačině, případně i k večeři, protože kdoví, kdy zas budu mít čas zastavit.
Prázdný venkovský obchůdek, jak dopoledne na venkově pravidelně bývají - potěšilo mě, že už se zase vrátilo mléko v lahvích (tedy - skleněných), vrstevníci jistě z dětství ještě pamatují - tohle mělo napsáno, že je to experiment a že to je jen 3/4 litru.
Možná dobrý nápad, litr je moc, půl litru zase pro hladového jako nic - natož pro dva - takže to možná i trefili.
Tak jsem něco naložil do košíku - a jdu k pokladně zaplatit.
Paní pokladní, velmi zachovalého středního věku i zevnějšku, vyndávala věci z košíku na pult a povídala nahlas: "Pět rohlíků, mlíko v láhvi, slanina, ředkvičky - a ještě máte malýho Koudelku".
Myslel jsem, že špatně slyším, ač jsem to slyšel naprosto zřetelně - a tak jsem se pro jistotu zeptal:
"Cože to mám?!" - snažíc se, aby ta otázka zněla, jak byla myšlena - tedy jako čistě zjišťovací dotaz, nikoliv jako výhrůžka.
- No - Koudelku. A malýho.
- Tady máme pekaře v Bystřici - to je Koudelka - a tenhle chleba je malej, ještě peče velkej, jak můžete vidět...
Mohl jsem. Ba jsem i zíral.
Tak oni tady mají dva druhy Koudelků! Velkýho - a malýho!
A dá se do nich zcela beztrestně píchnout nožem, ba je i rozřezat napůl - no, říkám, z úžasu jsem nevycházel.
Maříková s Hauptmanovou by jistě pozavíraly půlku žďárskýho okresu za pohrdání soudem.
Musím je tam poslat ne exkurzi. Jistě je tam rádi uvítají. 
Tenhle Koudelka byl navíc dobrej, čerstvej a hlavně - užitečnej. Najedl jsem se - když jsem pak cestou zastavil u vonícího prohřátého lesíka - dosyta.
A teprve pak jsem si vzpomněl, že jsem si vlastně nevšiml, jak se ta kouzelná víska jmenovala - no, světe div se - Zvole.
Pro bohemisty upraveno jako "Zvůle".
Tak Koudelka má v Bystřici takhle užitečnýho Koudelku, co - na rozdíl od něj - peče pro lidi velký a malý Koudelky - zatímco tenhle, o kterým je řeč, se naučil upíct akorát dohodnutý rozsudky - a musí se upíct zatepla, aby nám obžalovaný nevychlad´...
I ten malej vychladnutej Koudelka už nebylo to pravý...
Jo, na Moravě je krásně.
Měli by si tam z Kladna někdy udělat zájezd...
__________________
___________________