Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Zbyněk Janata se narodil 1. 2. 1933 v Bartoušově (spádová obec Libáň) na Jičínsku jako druhý syn učitele Ladislava Janaty (první syn Jaromír, 1931). Matka Julie, rozená Brzáková, zemřela v roce 1936, kdy byly Zbyňkovi pouhé tři roky. V roce 1938 se jeho otec znovu oženil s kolegyní učitelkou, s níž měl ještě dalšího syna Jiřího (1943) a dceru Hanu (1948).

Janatovi měli s dětmi velké plány a nejstarší Jaromír je jako vzorný student medicíny plnil. Se Zbyňkem však byly větší problémy. Studium na gymnáziu v Nymburku a v Poděbradech nedokončil. V roce 1948 byl přijat na vyšší průmyslovou školu v Mladé Boleslavi. Tam sice problémy neměl, ale ve třetím ročníku se dal zlákat spolužáky k účasti na pokusu o krádež motoru z vraku auta odstaveného na školním dvoře a po něm následoval přísný trest: vyloučení ze všech škol. Místo kariéry konstruktéra v mladoboleslavské automobilce se tak Zbyněk Janata musel spokojit s brigádnickou prací v hutích na Kladně a později s místem technického úředníka v podniku Kovolis – Čáslav, provozovna v Hedvíkově.

Další osudy Zbyňka Janaty jsou spojené s činností odbojové skupiny bratří Mašínů. Rodinu Mašínových poznal už jako dítě za okupace, kdy jeho otec, který tehdy působil v Poděbradech, pomáhal paní Mašínové v těžké situaci poté, co jejího manžela Josefa Mašína st. zatklo gestapo. Janata se účastnil například přepadení stanice SNB v Čelákovicích v září 1951, jehož motivem bylo získat zbraně pro další odbojovou činnost. Tato akce vyvolala zuřivou reakci bezpečnosti, byl při ní zabit příslušník SNB Honzák, který měl oné noci službu.

Členové skupiny začali uvažovat o emigraci, jejich přípravy však překazilo zatčení a vyšetřování bratří Mašínových a jejich strýce Ctibora Nováka v říjnu 1951. Těsně před zatčením Zbyněk Janata společně s Milanem Paumerem a Egonem Plechem za dramatických okolností uprchli z bytu Mašínových v Poděbradech a společně ukryli zbraně, které by jinak nepochybně vedly k odhalení činnosti skupiny. Po odsouzení Ctirada Mašína k trestu odnětí svobody vykonávaném v uranových dolech na Jáchymovsku se Zbyněk Janata aktivně zapojil do hledání možností, jak opatřit finance k jeho vysvobození a další činnosti. Především díky Janatovi (vzhledem k jeho znalosti podmínek v Kovolisu Hedvíkov) vznikl plán přepadnout vůz s výplatami pro zaměstnance Kovolisu, který provedli v srpnu 1952. Sám se přepadení neúčastnil, aby ho nepoznal někdo z posádky vozu. Smrt pokladníka Rošického sice akci nezhatila, ale zvýšila riziko prozrazení. Přesto skupina provedla další akce (odcizení trhaviny donarit z dolu u Kutné Hory – srpen 1953 s aktivní Janatovou účastí, dále podpálení stohů slámy v domovském regionu dalšího člena skupiny Václava Švédy na Moravě – září 1953, tentokrát se Zbyněk Janata neúčastnil). Hořící stohy sice vyvolaly náležitý ohlas mezi místními rolníky, nespokojenými s poměry v JZD, ale zároveň přivedly bezpečnost na stopu Václava Švédy (viz Životopis Václava Švédy) a odchod za hranice byl znovu na pořadu dne. Došlo k němu na počátku října 1953; místo přechodu hranic: lesnatá krajina na Chebsku, cíl: západní okupační zóna Berlína. Zbyněk Janata byl jediný z pětice uprchlíků, který neměl zbraň. Při střetu s východoněmeckou policií na železniční stanici v Ucro se ve zmatku při přestřelce ztratil. Jeho šance se bez prostředků a znalosti jazyka výrazně ztenčily a východoněmecká policie jej brzy zadržela.

Následovaly vysilující výslechy a v roce 1954 předání k soudu do Československa. V lednu 1955 byl v monstrprocesu odsouzen za velezradu, pokus o vraždu, loupež a rozkrádání národního majetku k trestu smrti. Jeho otec se pokoušel všemi možnými prostředky dosáhnout synova omilostnění (viz žádost o milost v příloze) a podle dostupné dokumentace přesvědčil i rodinné známé, o kterých se domníval, že mají v očích režimu pevnou pozici, aby žádali o přijetí u prezidenta Zápotockého ve věci zmírnění trestu pro jeho syna. Nebylo to však nic platné.

Zbyňka Janatu popravili v Praze na Pankráci společně s Václavem Švédou a Ctiborem Novákem dne 2. května 1955 ve věku 22 let.

Václav Švéda se narodil 26. 4. 1921 v obci Pivín na Moravě. Jeho otec František Švéda se vyučil zedníkem a později dokázal vybudovat malé zemědělské hospodářství. S manželkou Hedvikou měli tři syny: po Václavovi ještě Zdeňka (1922) a Vratislava (1927). Přes skromné poměry rodiče umožnili synovi studovat (v letech 1931–1938 na gymnáziu v Kolíně a v Olomouci).

Po okupaci republiky se Václav Švéda pokusil překročit hranice protektorátu s cílem připojit se k zahraničním československým jednotkám. Štěstí mu nepřálo, byl zadržen a uvězněn gestapem. V roce 1940 uprchl, určitou dobu se skrýval pod falešnou identitou v Německu a poté chtěl původní plán naplnit cestou přes Švýcarsko. Byl znovu zadržen, předán gestapu a v roce 1942 odsouzen k patnácti letům káznice. Osvobození se dočkal v Brandenburgu v dubnu 1945.

Po návratu do vlasti dokončil Václav Švéda gymnázium. V roce 1946 si našel místo pomocného dělníka v podniku bratří Kasparidesů v Kolíně, kde poznal i svoji budoucí manželku Ludmilu, dceru jednoho z majitelů (v témže roce se vzali). Ludmilu adoptovali příbuzní Josefa Mašína staršího (hrdiny protinacistického odboje ze skupiny „Tří králů“), kteří vlastnili statek v blízké obci Lošany. V roce 1947 manželé Švédovi převzali správu tohoto hospodářství a v témže roce se při odhalování pomníku Josefa Mašína st. v Lošanech Švéda seznámil s jeho syny Josefem ml. a Ctiradem.

V roce 1950 byli Švédovi donuceni předat hospodářství státnímu statku a posléze je z jejich domova i se dvěma malými dětmi vystěhovali jako „kulaky a třídní nepřátele“. Nezbývalo jim než se uchýlit k Václavovým rodičům do Pivína. V letech 1950 až 1953 Václav Švéda vystřídal řadu krátkodobých zaměstnání: pracoval jako krmič vepřů, brigádník na Dole Kaňk u Kutné Hory, jako závozník nebo jako dělník na pile. V tomto období se podílel na činnosti skupiny bratří Mašínových. V srpnu 1952 se účastnil přepadení vozidla vezoucího výplaty podniku Kovolis, při němž byl zastřelen pokladník Rošický. Měl rozhodující podíl na provedení krádeže donaritu na Dole Kaňk a aktivně se podílel i na zapalování stohů nedostatkové slámy na Moravě. Cílem této akce bylo destabilizovat situaci v místních zemědělských družstvech.

Brzy poté se u zaměstnavatele Václava Švédy objevili tajní spolupracovníci StB. Akutní hrozba prozrazení skupiny vedla její členy počátkem listopadu 1953 k překročení hranic s NDR na Chebsku s úmyslem přejít do západního Berlína a vstoupit do armády USA. Německá policie podporovaná armádou zahájila proti pětici uprchlých Čechů rozsáhlou pátrací akci. Václav Švéda byl raněn a zadržen. Česká strana trvala na jeho vydání k soudu na domácí půdě, k němuž po opakovaném ujištění německé strany o výměře maximálního trestu pro „nebezpečného teroristu“ došlo v roce 1954. Výsledek pečlivě režírovaného a střeženého procesu (viz Životopis Ctibora Nováka) mohl německé bezpečnostní orgány plně uspokojit: Václav Švéda byl odsouzen pro trestný čin velezrady, sabotáže, pokusu o vraždu, trestný čin loupeže a rozkrádání národního majetku k trestu smrti, vykonanému dne 2. května 1955. Trest podstoupil ve věku 34 let.

Komunistický režim se pomstil i celé jeho rodině: manželka Ludmila byla bez ohledu na nezletilého syna a dceru odsouzena k trestu odnětí svobody na osmnáct let, otec František na patnáct let a oba bratři na dvacet let.

Ctibor Novák se narodil 25. 10. 1902 v Praze. Jeho rodiče byli dobře situovaní středostavovští měšťané. Otec Ing. Leopold Novák pracoval jako geometr, matka Emma Nováková byla v domácnosti. Rodina bydlela na Moravě (konkrétně v Olomouci). Po maturitě na reálce se Ctibor rozhodl pro kariéru vojáka. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a dělostřelecký výcvik v Olomouci. Jeho další životní dráhu výrazně ovlivnila známost a pozdější sňatek (1929) sestry Zdeny s Josefem Mašínem starším (významná postava protinacistického odboje ze skupiny „Tří králů“ spolu s J. Balabánem a V. Morávkem).

Poprvé vstoupil do stavu manželského rovněž v r. 1929, kdy se oženil s Marií Veselskou. Z tohoto svazku se narodily dvě děti: v r. 1931 dcera Míla a v r. 1932 syn Ctibor. Manželství však nemělo dlouhého trvání a již v roce 1934 skončilo rozvodem.

Poměry v armádě po mnichovském diktátu přiměly Ctibora Nováka k odchodu z činné služby v hodnosti štábního kapitána. Podle svědectví přátel z armády a bývalých spolužáků z vojenské akademie (pplk. K. Préma, gen. J. Studlara) podnikl mnohé kroky (např. změna českého křestního jména Ctibor na německé Anton a příjmení na Nowak), aby získal důvěru německé branné moci, měl přístup k informacím a mohl působit ve prospěch polské a československé zpravodajské služby v Londýně. Výše uvedení svědci potvrdili po skončení války jeho rozhodující podíl na diverzních akcích proti strategickým cílům v Berlíně. Poté se půda v hlavním říšskoněmeckém městě stala pro Ctibora Nováka příliš horkou. Při přechodu jugoslávských hranic byl zatčen a dopraven do Prahy na Pankrác a po deseti měsících tvrdých výslechů zpět do Berlína. Spojitost s diverzními akcemi se Novákovi prokázat nepodařilo, ale podezření ze špionážní činnosti vedlo k jeho odsouzení na šest let káznice. Dočkal se osvobození v r. 1945, ale jeho zdraví mezitím trvale poznamenaly výslechy a strádání v káznici.

Na přelomu let 1945–1946 zastával funkci velitele čtyř internačních táborů pro Němce na Jesenicku. Byla to temná stránka jeho kariéry: s jeho souhlasem bylo popraveno několik osob německé národnosti. Následně bylo proti němu zahájeno kárné řízení, zastavené posléze na pokyn Bedřicha Reicina. Tehdejší vypjatě protiněmecké poměry charakterizuje další prohřešek kladený Novákovi za vinu. Zasadil se o provedení „změny národnosti nastávající manželky a tchyně z německé na českou na základě neznámou cestou získaného Osvědčení o národní spolehlivosti nevěsty“ (jednalo se o Janu Hänichovou, rozenou Melcherovou, se kterou se oženil v r. 1946. Jejího syna Richarda přijal za vlastního a vychovával ho jako Vladimíra Nováka).

Vzhledem k očistě armády od „reakčních živlů“ a ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu byl v r. 1950 v hodnosti majora poslán do výslužby. V letech 1951–1953 pracoval jako recepční ve vojenské zotavovně v Karlových Varech a jako trafikant v Jeseníku. Do tohoto období spadají jeho četné kontakty se synovci Ctiradem a Josefem Mašínovými a s jejich odbojovou skupinou na Poděbradsku. Hodnocení role Ctibora Nováka v aktivitách bratří Mašínů v dostupných pramenech nebo svědectvích pamětníků není zcela jednoznačné. Pravděpodobně působil spíše jako „technický poradce“ a snažil se synovce mírnit, zejména poté, co byl v r. 1951 společně s nimi zatčen a vyšetřován StB ve spojitosti s obviněním z přechovávání zbraní a napomáhání k ilegálnímu opuštění republiky. Tehdy jej ještě propustili pro nedostatek důkazů.

Ovšem v září 1953 byl zatčen znovu, záhy poté, co bratři Mašínové společně s M. Paumerem, V. Švédou a Z. Janatou opustili republiku při útěku do západní zóny Německa. Tentokrát již „třídnímu pojetí spravedlnosti“ neunikl. Když se StB nepodařilo uspět se žádostmi o vydání bratří Mašínů, došlo ve vedení vyšetřování a přípravě procesu k posunu: Ctibor Novák se měl stát jeho ústřední postavou, inspirátorem aktivit skupiny a podněcovatelem ostatních mladistvých účastníků ke špionáži ve prospěch imperialistických mocností. „Trestní věc proti Ctiboru Novákovi a spol.“ soudil Nejvyšší soud v Praze (předseda senátu JUDr. Jan Novák, prokurátor JUDr. Václav Šáňa) po více než rok trvajícím vyšetřování ve dnech 25.–29. 1. 1955. V procesu figurovalo celkem sedmnáct obviněných a tři z nich včetně Ctibora Nováka byli odsouzeni k trestu smrti (trestný čin velezrady podle § 78, odst. 3 písm. d, zák. č. 86/50), který byl vykonán dne 2. 5. 1955.

Ani matce Emmě Novákové nebylo umožněno syna před popravou navštívit, přestože o to opakovaně žádala. Jeho sestra Zdena Mašínová byla odsouzena za spoluúčast ve „zločinném spiknutí proti republice“ v samostatném procesu na 25 let. Již tehdy byla velmi vážně nemocná a zemřela ve vězení necelý rok po vynesení rozsudku. Zbytek rodu Novákových a Mašínů byl vystaven trvalému tlaku a provokacím StB.

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.