Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

PRESUMPCE VINY

Details

Created: Wednesday, 10 January 2007 00:00

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2571

Těchto vznešených zásad spravedlnosti ovšem nedbaly inkviziční soudy, fašisté, nacisté a zvláště sovětská právní věda a praxe. Zlopověstný prokurátor Vyšinskij vštěpoval svým učedníkům zásadu, že doznání je jako jediný usvědčující důkaz dostačující. Postupně se pouhý fakt zatčení čekou začal považovat za důkaz viny: soudruzi čekisté, kteří mají horoucí srdce a čisté ruce, by přece nezatkli nevinného… V kruzích komunistických trestních orgánů začaly platit obrácené zásady: in dubio contra reo (v pochybnostech v neprospěch obviněného) a presumpce viny. Toto zvrácené myšlení bylo vštěpováno do hlav příslušníků také čsl. trestních orgánů od 50. let minulého století, kdy spolu se sovětskou strukturou orgánů činných v trestním řízení začaly přejímat jejich zločinné pracovní postupy. Dík přetrvávajícímu zamoření PČR, státních zastupitelství a soudů pohrobky totality pozůstatky tohoto myšlení přežily do naší doby.

Totalitní režim vypěstoval ve svých biřicích pocit nadřazenosti nad občany a nad zákon, vědomí, že si beztrestně smí dovolit cokoliv až do chvíle, kdy se to znelíbí nevypočítatelné vládnoucí straně. Z těchto kořenů vyrostlo povědomí stavovské solidarity, na jehož základě si soudruzi příslušníci trestních orgánů vzájemně kryli záda a zajišťovali si beztrestnost. Také tento úkaz přežil do naší doby. Protože příklady táhnou, zvrácené „čekistické“ myšlení přebírají od svých starších kolegů i někteří příslušníci trestních orgánů, kteří vstoupili do praxe až po Listopadu 1989. Právo na beztrestnost nezákonně jednajících policistů, státních zástupců a soudců má dokonce i právní vyjádření. Např. ustanovení zákona o soudech a soudcích podmiňuje trestní stíhání soudce pro zneužití pravomoci souhlasem prezidenta a čl. 16 Pokynu obecné povahy č.12/2003 nejvyšší státní zástupkyně praví:

(3) Jestliže je příslušnému státnímu zastupitelství doručeno podání označené jako oznámení o trestném činu, státní zástupce přezkoumá, zda v podání jsou uvedeny alespoň základní skutečnosti umožňující závěr o podezření ze spáchání skutku, ;který lze posoudit jako trestný čin. O takový případ však nejde, spatřuje-li podatel podezření ze spáchání trestného činu jen ve výkonu působnosti soudu, státního zastupitelství nebo jiného státního orgánu nebo v plnění povinností svědka, znalce, tlumočníka či osoby, která podala odborné vyjádření, pokud z obsahu podání nevyplývá zřejmé porušení zákona způsobem zakládajícím možné podezření z trestného činu.

(4) Trestním oznámením nejsou zejména m) podání vyjadřující nespokojenost oznamovatele s postupem či rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu… pokud v případech uvedených v písm. c) až m) z podání nevyplývají zřejmé poznatky nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin státním zástupcem, zaměstnancem státního zastupitelství, policejním orgánem, svědkem, znalcem, tlumočníkem, soudcem nebo jinou soudní osobou, po případě kteroukoli jinou osobou.“

Potíž s čl.16 nespočívá tolik v jeho textu jako v praxi orgánů, které z něho čtou jen ty části vět, které se hodí k odůvodnění ochrany provinivších se příslušníků represních složek. Mohou tak jednat, protože proti jejich rozhodnutím v podstatě neexistují opravné prostředky a za zneužití předpisu jeho překroucením nejsou nikdy trestáni. Ostatně tato ustanovení se dají považovat za porušující ústavní princip rovnosti občanům před zákonem, protože není žádný právní důvod, proč by mělo být speciálním předpisem upraveno trestní stíhání právě zmíněných profesních skupin.

To vše společně způsobuje, že dochází k porušování lidských práv občanů, kteří se dostali byť jen hypoteticky do konfliktní situace s orgány činnými v trestním řízení: jsou vinni již tím, že se v nesprávnou chvíli dostali na nesprávné místo. Někteří příslušníci trestních orgánů si přisvojují právo nakládat s nimi jako s otroky, které lze libovolně zadržovat, mlátit, omezovat v osobní svobodě, ponižovat či podezírat ze lži. U některých nositelů těchto tendencí mezi příslušníky orgánů činných v trestním řízení se jako doprovodný jev vyskytuje antisemitismus, solidarita s příslušníky předlistopadových represních orgánů,náklonnost ke komunismu, neonacistické tendence.

Příkladů lze najít spoustu. Známý je případ poslankyně Kateřiny Jaques, zmlácené totalitním „mlátičkářem“, jemuž se podařilo přežít v řadách PČR až do konfliktu s ní. Jeho trestní stíhání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 Mgr. Martina Ševčíková zastavila, protože dle jejího mínění surovosti, spáchané na mladé ženě a omezování její osobní svobody nebyly trestným činem. Vydala k tomu usnesení, v němž se m.j.praví: „ …v průběhu přípravného řízení bylo výpověďmi svědků prokázáno, že se … trestného činu (pozn.:zneužívání pravomoci veřejného činitele) nedopustil, neboť nejednal v úmyslu způsobit jinému škodu…naopak jednal zcela prokazatelně v úmyslu zabezpečit pořádek…obviněný Čermák postupoval v souladu se zákonem…o Policii České republiky, když poškozenou Kateřinu Jaques opakovaně vyzýval jménem zákona, aby opustila prostor…Co se týče použití donucovacích prostředků obviněným Čermákem vůči poškozené, ani zde nedošlo k žádnému pochybení, neboť poškozená nejenže neuposlechla výzvy policejního orgánu, ale aktivně se bránila tomu, aby jí byla nasazena služební pouta a aby byla předvedena na nejbližší policejní služebnu…(pozn.: doprovázely ji dvě děti) policista Tomáš Čermák nepoužil vůči poškozené jiné než zákonné donucovací prostředky, tedy chvaty, hmaty, údery a kopy sebeobrany, služební pouta a obušek (pozn. patrně příklad dvorného chování k mladé ženě).“ Státní zástupkyně dále dovozuje, že policista se nemohl dopustit trestného činu ublížení na zdraví, protože jeho zákrok proběhl v souladu se zákonem. A dodává: „Zranění, která poškozené Kateřině Jaques vznikla, utrpěla… v důsledku použití donucovacích prostředků, které byly použity v souladu se zákonem.“ Státní zástupkyně navázala konstatováním, že Kateřina Jaques byla přistižena při jednání, které mělo charakter přestupku (pozn.: nikoli trestného činu! Má to význam pro posuzování přiměřenosti zákroku ) a korunovala pak svůj literární skvost zjištěním: „…služební zákrok obviněného Čermáka mohl a zcela jistě i měl být veden humánněji a ne tak s přílišnou horlivostí…“ V usnesení jsou citovány výpovědi všech policistů, kteří byli svědky Čermákova zásahu. Potvrzují popis skutkové podstaty jeho jednání, který udala poškozená. Navíc je z nich zřejmé, že o provokaci ze strany Kateřiny Jaques by se mohlo jednat pouze v tom případě, že by si policistu sama objednala, aby přišel a umožnil jí sehrát divadlo, že se tedy nechala účelově zbít. Kdyby tomu tak bylo, stíhaný policista by to jistě při obhajobě prozradil. Státní zástupkyně zjevně nepřihlédla k tomu, že Zelení na místě činu uplatnili své občanské právo protestovat proti pořádání demonstrace, propagující zvrácenou a našemu ústavnímu pořádku cizí ideologii neonacismu, takže policie měla spíše chránit Zelené před neonacisty (ty chudáky dle usnesení znervózňovalo bubnování dětí Zelených na bubínky) než obráceně. Dále pominula okolnost, že „mlátičkář“ se od počátku choval svévolně, protože Zelení demonstrovali pokojně a v souladu s předchozími pokyny těžkooděnců, čili jeho výstup lze chápat jako zásah do občanských práv. Jeho nepřiměřenosti si zřejmě je vědoma i státní zástupkyně. Policista měl určitě v úmyslu způsobit napadené ženě trýzeň (přímý úmysl způsobit jí škodu),zlomit tím její vůli, přimět ji, aby se podřídila jeho svévolným příkazům. Při svých zkušenostech musel vědět, že jí může způsobit újmu na zdraví a s možným následkem se ztotožnil (nepřímý úmysl způsobit škodu). Jeho brutalita byla nepřiměřená počínání napadené, které mělo v nejhorším případě povahu přestupku. Pochybná strážkyně zákonnosti zcela pominula aspekt společenské nebezpečnosti počínání policisty. Pokud bychom přijali její argumentaci, souhlasili bychom s tím, že policisté mají neomezené právo svévolně zasahovat do našich ústavních práv a vynucovat si poslušnost ničím neomezenou brutalitou. To bychom se ovšem vrátili před Listopad 1989. Výraznější příklad zvráceně pojaté stavovské solidarity, která se nezastavuje ani před znásilněním práva, si sotva lze představit.

Jiným příkladem totalitní svévole tohoto druhu je nedávný zásah PČR a jistého státního zastupitelství (nejmenuji, jde o neuzavřenou záležitost) proti korunnímu svědkovi obžaloby - poškozeném v jistém ostře sledovaném trestním řízení. Svědek se opakovaně nedostavil k soudnímu jednání a policie ho nedokázala na pokyn soudu předvést. Na vysvětlení svého jednání dotyčný uvádí strach z obžalovaného, který možná není nedůvodný. Mimo to se odvolával na to, že neměl komu svěřit dítě, s kterým tehdy žil sám. Soud to neuznal, prý si měl k svěřenému dítěti zajistit dozor (zřejmě bez ohledu na možné právní důsledky selhání dozoru). Svědek-poškozený se nakonec dostavil k soudu dobrovolně a kvůli obstrukcím obhajoby byl vyslýchán plné dva pracovní dny. Soudce ho za neúčast na dřívějších jednáních potrestal pokutami v celkové výši 50 tis. Kč. Řízení probíhá v atmosféře nátlaku na soudce: v soudní síni vysedávají různé významné osobnosti, které svou přítomností vzkazují soudci, k jakému rozsudku se má dopracovat, aby s ním byly spokojeny, obžalovaný a jeho obhájce se snaží nepustit soudce ke slovu, takže svědci odcházejí domů nevyslechnuti, sympatizanti obžalovaného se občas chovají v soudní síni neslušně a státní zástupkyni obtěžovali na chodbě tak dlouho, až odmítla v případu vystupovat. Soudce podal na jednoho z obhájců trestní oznámení pro pohrdání soudem. V zájmu objektivity je ovšem třeba ve prospěch obžalovaného uvést, že v počátcích trestního stíhání byl zjevně vystaven nezákonnému jednání policie a držen dva a půl roku ve vazbě. Následkem dlouhého trestního stíhání utrpěl obrovské materiální i morální ztráty. Důkazy, jež obžaloba předkládá, jsou v některých případech až otřesně špatné, obstarané procesně nepřípustným způsobem. Sám souzený trestný čin se patrně stal a poškozený utrpěl újmu, jde však o to, kdo byl pachatelem. Celý proces patří k největším ostudám polistopadového trestního soudnictví. Náprava není ovšem možná jinak než cestou korektně provedeného procesu, a v této chvíli se soud chová skutečně korektně, až příliš. V této situaci podal obžalovaný na poškozeného trestní oznámení pro pohrdání soudem, kterého se měl dopustit oněmi výše uvedenými pokutovanými absencemi. Byl jsem svědkem více pokusů obžalovaných vyvolat trestní stíhání jiných účastníků řízení, žádným z nich se orgány činné v trestním řízení nezabývaly. V tomto případě se stal přesný opak. Na věci začala pracovat mimopražská policejní složka. Po prvním podání vysvětlení, které proběhlo na její služebně, kam se obviněný - poškozený dostavil dobrovolně, byl 30.10.2006 pozván telefonicky na jistou pražskou policejní služebnu, kam přišel opět dobrovolně. Tam byl v 8,46 zadržen eskortním komandem „zakuklenců“, byla mu nasazena pouta a byl eskortován k vyšetřující mimopražské jednotce. Byl umístěn do cely předběžného zadržení. Až následující den v poledne se dostavil policejní komisař, provedl krátký výslech a předal obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání z 10.7.2006 a předvolání k seznámení s výsledky vyšetřování na 21.12.2006. Zcela jistě nešlo o úkony tak neodkladné, aby bylo nezbytné kvůli nim s obviněným tímto způsobem nakládat. V této věci podalo občanské sdružení Šalamoun-Spolek na podporu nezávislé justice v ČR trestní oznámení proti policejnímu komisaři u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, které je ze zákona příslušné pro stíhání trestných činů policistů. Dozorové státní zastupitelství k tomu podalo pozoruhodné vysvětlení, z něhož je patrné, že mělo pochybnosti o své příslušnosti pro tuto věc, ale Vrchní státní zastupitelství v Praze ji příslušnému OSZ Praha 1 odebralo a přidělilo ji „na venkov“. Dále lze ze stanoviska zjistit, že státní zastupitelství zahájilo trestní stíhání bez ohledu na to, že oznamovatel-obžalovaný trestním oznámením napadl jednání, jímž se zabýval soud, který je vyhodnotil jako přestupek a potrestal pokutou (porušení čl. 40 odst. (1)(5)Listiny základních práv a svobod – za stejný čin nesmí být nikdo dvakrát trestán a rozhodování soudu má přednost před míněním policie a státního zástupce). Pozoruhodné je i to, že státní zástupce výslovně nepovažuje za potupu, že obviněný byl z Prahy eskortován v poutech. Vedení v poutech je ale pro normálního člověka potupou vždy. Policie se zde nemístně dotkla osobní důstojnosti obviněného. Prý se to tak dělá vždy, aby se přepravovaný nepokusil o útěk. Že obviněný přišel na policejní služebnu dobrovolně, „po svých“, a projevil ochotu zajet na mimopražskou policejní služebnu sám? Koho to zajímá, prostě si někdo zamanul, že obviněného poníží, tak to udělal. Nedávno celý národ sledoval zatčení a převoz z letiště Rostislava Roztočila, dle mého názoru nevinného, ale formálně zatím stále pravomocně odsouzeného za vraždu, tedy vlastně nebezpečného zločince. Jel z letiště bez pout. Zde korunní svědek obžaloby, jenž se nikdy násilí nedopustil, byl pro radost obžalovaného vlečen v poutech. Na svévolném věznění v cele předběžného zadržení zajímá státního zástupce jen to, že netrvalo déle než zákonem povolených 48 hod. Nedbá, že omezení osobní svobody je ze zákona krajním prostředkem, který se smí použít jen v případě krajní nezbytnosti, a ta zde nenastala. Že ze dvou dnů života obviněného byly účelně využity přibližně dvě hodiny, ho rovněž nijak neznepokojuje, protože čas zadrženého pro něj nemá cenu hadru, jímž si čistí zablácené boty. Je naprosto jasné, že policie se dopustila bezdůvodného šikanování korunního svědka obžaloby v zdaleka neukončeném trestním procesu, kterého vůbec neměla právo stíhat, a státní zástupce, který by měl dohlížet na zákonnost jejího počínání, to kryje. Že by policii a státní zastupitelství popohánělo špatné svědomí vůči obžalovanému a chtěli by ho takto aspoň trochu odškodnit za příkoří, kdysi na něm spáchaná? Nezavání postup zmíněných orgánů korupčním jednáním? Mimochodem, popsaná symbióza policie a státního zastupitelství při porušování občanských práv obviněného-poškozeného svým obsahem silně připomíná stav, který nedávno veřejně kritizovala nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká. Tato „pohádka“má ale aspoň částečně šťastný konec: státní zastupitelství podmíněně zastavilo trestní stíhání obviněného-poškozeného. I tento výsledek je ovšem nepřijatelný, neboť trestní stíhání mělo být zastaveno úplně. Dozorový státní zástupce by se měl odpovídat z nezákonného jednání.

Do kategorie občana nižší třídy řadí většina příslušníků orgánů činných v trestním řízení každého, kdo už byl aspoň jednou odsouzen. Znám mladého muže, úspěšného podnikatele, abstinenta a nekuřáka, obecně slušného člověka, odsouzeného k podmíněnému trestu ve věku blízkém plnoletosti na základě domněnky, že se podílel na odcizení vonného stromečku a několika drobností z auta na parkovišti. Pak vykoupil ve svém bazaru zboží, pocházející z loupežného přepadení. Jako recidivista šel okamžitě do vazby pro podezření z účasti na loupeži. Následkem neléčeného onemocnění ve vazbě trpí epilepsií; pobírá proto invalidní důchod. Protože z účasti na loupeži nebyl usvědčen, soud aspoň „nabyl přesvědčení“, že věděl o kriminálním původu vykoupeného zboží a odsoudil ho k podmíněnému trestu. Když sám a ve zcela jiné souvislosti podal trestní oznámení na policistu, který ho údajně vydíral, vysloužil si odsouzení k dalšímu podmíněnému trestu pro trestný čin křivého obvinění. Policistovi svědčila policistka, která ho doprovázela ve službě, obžalovanému „pouze“ kamarádi, které v kritickou chvíli vezl v autě. Laskavý čtenář může hádat, komu soud uvěřil a ujasnit si, jak soud v tomto případě chápal rovnost občanů v soudním řízení. Posledním „životním úspěchem“ mladého muže je trestní stíhání za vydírání, kterého se měl dopustit tak, že s kamarádem navštívil dlužníka kamarádovy maminky a při vyjednávání hrozil, že mu hodí do domu ruční granát, který drží v ruce. Poškozený před soudem přiznal, že si granát vymyslel a k jeho popisu ho přivedli policisté při výslechu. Oba kamarádi stanuli před soudem, kde s pomocí několika svědků prokazovali, že v udaný den a hodinu nemohli být na místě činu, protože ve skutečnosti byli úplně jinde. Datování alibi odvozovali od medializované události, vyšetřované policií. V pokročilé fázi jednání soud vyčlenil věc jeho kamaráda do samostatného řízení. V té době soud také požádal policii o ověření alibi a dostal zprávu, že zmíněná událost se nestala. Předseda senátu se domníval, že mládenci na něj „našili boudu“ a obžalovaného odsoudil, ačkoli obhájce předložil výstřižek z novin, jenž uvedenou událost popisoval. Při odvolacím řízení již bylo známo i číslo policejního vyšetřovacího spisu, vztahujícího se k alibi. Ale soud se vůbec nezabýval přezkoumáním skutkových zjištění první instance. Předsedkyně senátu si pohodově notovala se státním zástupcem, že jde o „klasickou recidivu“ a rozsudek prvního stupně potvrdila. Za dvacet minut bylo „vymalováno.“

Chce-li nesvědomitý soudce uhájit svou pravdu, zpochybněnou opravným prostředkem, neostýchá se jakkoli pošpinit obžalovaného. Vidíme to na dalším příkladu: Ústavní soud zrušil rozsudek nad mladou ženou, která byla odsouzena za pokus o vraždu. Vytkl obecnému soudu, že nekriticky přejal výpověď poškozeného a neobjasnil motiv jejího jednání, bez jehož znalosti není možné jí prokázat vražedný záměr. V procesu nebylo jiných důkazů než výpovědi obžalované a poškozeného. Nešťastnice tvrdila, že se bránila pokusu o znásilnění, kdežto poškozený tvrdil, že ho bezdůvodně napadla nožem. Soudkyně nahradila objasňování motivu jednání obžalované pátráním v jejím soukromí a samozřejmě všechny poznatky projednala v soudní síni plné novinářů. Žádný z údajů se souzenou událostí nesouvisel. Nakonec na obžalovanou prozradila, že překonala pohlavní nákazu. Neuvedla ovšem, že ji nakazil manžel kapavkou. Soudkyně se prostě snažila vylíčit obžalovanou jako opilou šlapku, aby mohla odůvodnit opakování rozsudku s nepodmíněným trestem tvrzením, že příčina vražedného útoku vychází z její narušené osobnosti. Pokus o kárné stíhání soudkyně byl neúspěšný.

Někdy se Kainovo znamení přenese z obžalovaného i na svědky, kteří pak mohou být ponižováni soudem. Pamatujeme si, že soudce v kauze H-systému vyslýchal jednu z poškozených tak nevlídně, až se rozplakala. Pokusy o jeho kárné stíhání pro neetické jednání byly marné. U jednoho severočeského okresního soudu přiměl soudce svědkyni obhajoby, sestru obžalovaného, aby v soudní síni v přítomnosti veřejnosti referovala o bratrových dřívějších trestech, vymazaných z trestního rejstříku déle než před deseti lety. Svědkyně se tím cítila ponížena a na soudce si stěžovala. Ale předsedkyně soudu a po ní předseda krajského soudu k jejím pocitům nepřihlédli (má vůbec účastník soudního řízení právo na lidské pocity?) a stížnost zamítli. Podle nich ji soudce neponižoval. Věděli lépe než postižená, co cítila, jak své ponížení vnímala.

Všechny uvedené případy sjednocuje skutečnost, že příslušníci trestních orgánů v nich nakládali s jejich účastníky jako s méněcennými lidmi, ačkoli zákon jim ukládal, aby až do rozsudku s nimi jednali jako s nevinnými. Nepochybně by k takovým výstřelkům nedocházelo, kdyby bylo možné jejich pachatele účinně trestat. Jenže to bychom museli poněkud poopravit představu, které propadli někteří policisté, státní zástupci a soudci, že jejich nezávislost je zbavuje povinnosti chovat se v souladu se zákony a dobrými mravy.