29. 9. 2014 13:23, autor: Věra Nosková

Než spustím, musím rovnou odrazit očekávané kritiky, spíš kritičky, namítačky a taky zastánce údajné ženské křehkosti a nezpochybnitelného laskavého mateřství; tedy – je mi známo, že existují muži psychopati, dále agresivní závisláci (na alkoholu, tvrdých drogách, patologičtí hráči), muži lenoši, paraziti, slaboši, násilníci a extrémní sobci. Je hrozné s nimi žít a mít s nimi děti, je komplikované a nervy drásající se jich zbavovat rozchodem a rozvodem.

O těch nejhorších, kteří třeba i zabijí, se dozvídáme z médií, vídáme je v televizi, jak si, většinou na chodbě soudu, zakrývají před objektivy tvář. Ponechme psychologům a předmanželským poradnám, aby před nimi ženy varovali, nechť se na neštěstích, které tihle podřadní jedinci rozsévají, pase krvelačný bulvár. Já byla vtažena do jiného světa, do příběhů, kde je slušný starostlivý muž, milující manžel, partner a otec z malicherných příčin opuštěn, vyvržen a připraven o majetek, čest, dítě, domov. Načež je i nadále pustošen finančně, psychicky a společensky. Kým? Bývalou partnerkou, za níž se často postaví i její rodina, soudy a další přidružené instituce.

Stále týž model

Scénář, podle něhož se někdy celá léta hraje, tento pochmurný kus, je téměř vždy týž. Obsahuje tyto hybatele a opěrné sloupy: Partnerka se rozhodne svého muže zbavit, omrzí ji, má za něj náhradu. Ženy muže, i otce svých dětí, dokáží opouštět snadno, bez skrupulí a neodvolatelně. Muž nechápe, zoufá si, jeho život je vyvrácen z kořenů. Snaží se porozumět, hledá vinu u sebe. Žena má v tu chvíli jiné starosti. Potřebuje vyvolat dojem, že za rozbití vztahu může muž.

Následují monstrózní lži, při nichž partnerka ignoruje i přísahu před soudem, ordinérní nevkus, s nímž matky při rozvodech, dnes až příliš často, tvrdí, že partner, manžel sexuálně zneužíval jejich společné dítě. Evidentní je potřeba muži škodit, zadupat ho do země, která někdy bývá v rozporu s přáním, aby musel platit co nejvyšší výživné, ale hlavně a především, žena usiluje o to, aby měl tatínek minimální, nejlépe žádný, přístup ke společnému dítěti, dětem. Souběžně pracuje na tom, aby dítě tatínka nesnášelo, nenávidělo a děsilo se ho.

Tyto fúrie manipulují okolí lží a úskoky, vedou dcerky a syny k masívní nenávisti. Jak k tomu ty čisté duše přijdou? Děti, které ještě nedávno tátu držely za ruku, důvěřovaly mu, jsou teď vycvičené matkou, aby utíkaly, jakmile ho spatří! Matkou vštípená nenávist, opovržení k biologickému otci, je někdy neopustí po celý život. Jindy prohlédnou, mají tu manipulaci matce za zlé, a pak se jejich nenávist obrátí k ženě. Vychovávat dítě k jakékoli nenávisti je kontraproduktivní a obludné. Mrzačí jeho charakter, místo rovného jedince vyrůstá nešťastný paskřivec.

Ale kromě postižených otců je to snad všem lhostejné.

Soukromá pekla a křivdy soudy nedojímají

Přitom stát by mohl tento jev potlačit, eliminovat. Jenom těch soudních znalců – psychologů, kteří věčně testují členy rozpadající se rodiny, mnohdy zbytečně a vždy za tučný peníz. Vidí přece, co se děje, jak tvárná hlína dětské duše v rukách nenávistné matky tvrdne. Měl by na nesmyslně nenávidící dítě upozornit soud a další instituce, které by s matkou pracovaly, domlouvaly jí, udělovaly sankce, a dítě jí třeba, v nutném případě, i odebraly. V jiných zemích se to děje.

Právě tak je třeba pracovat s dítětem, zajistit jeho častější kontakty s otcem, přimět ho ke změnám matkou pěstovaných postojů. Děti mívají velmi křehké a nejisté ego a nedisponují větší vnitřní silou. Je tak snadné vychovat z nich téměř zrůdu!

"Největším lákadlem ke špatným skutkům je naděje na beztrestnost," pravil Cicero. Co se stane ženě, která křivě přísahá, zničí život muži, který ji měl rád, děti vychovává k nenávisti k němu, poníží muže odpornou lží, že vlastní dítě sexuálně zneužíval, že ji znásilňoval, připraví ho o bydlení, klidný život, čest atd. atd.? Nic. Naprosto nic. Ještě bývá litována. Když se zeptáte bezdomovců, jak se jim stalo, že se ocitli na ulici, mnozí odpovědí: "Rozvedl jsem se a přišel jsem o bydlení..."

V knize Chraňme muže jsem shromáždila odpovědi na otázky, co se to s muži a otci dnes děje a popsala i několik výše načrtnutých příběhů. Mohutná odezva mužů - otců poškozených rozvodem a následnými tahanicemi o děti mě přiměla k tomu, abych popsala i jejich příběh. Takže vznikla kniha Příběhy mužů. Ta ke mně vrhla další zoufalé tatínky, většinou solidní muže středního věku. Radíme se, pomáhám jim coby psycholog – amatér, shromažďuju jejich zkušenosti.

 

Říkají mi Matka otců

Sama jsem vdaná čtyřicet let, můj příběh, až na dávnou zkušenost z dětství, to tedy není. Ale velmi s těmi muži soucítím. I s jejich rodiči, kteří přicházejí často o kontakt s milovanými vnoučaty, neboť mstivá matka rozšíří povinnou nenávist i na ně. Vím, že je v tom do jisté míry pochopitelná snaha, aby děti přestaly mít rády biologického otce, a o to víc se přimkly k matčině příteli – novému tatínkovi. Ale to přece vůbec není nutné! Pokud bude nový partner kvalitní a laskavý člověk, děti budou mít rády oba muže. Lásky a příchylnosti není nikdy dost a člověk, dítě především, s nímž se laskavě zachází, ji pak rozdává jak slunce světlo.

Když je něčeho patologického ve společnosti příliš, kvalitní demokratický stát se snaží o nápravu prostřednictvím zákonů a nastavením pravidel, která snižují šance parazitů, šikany a zlovolné manipulace. Jsou země, v nichž je kultura rozvádějících se partnerů mnohem vyšší, snad proto, že mezilidské vztahy jsou tam dlouhodobě kultivované, ale jistě i proto, že státní a jim nápomocné instituce se chovají rozumně, vstřícně, klidně, citlivě, netěží účelově z vleklých soudních sporů. Přiznejme si to, rozvodová řízení a hlavně s nimi spojené spory o děti jsou pro soudnictví a jeho externisty (soudní znalce atd.) zlatý důl.

Proč soud, který rozvádějící stojí tolik peněz, pro ně udělá tak málo?

Proč společnost soucítí s matkami, i s těmi, které intrikují, lžou a ubližují dětem i bývalému partnerovi?

Proč společnost kašle na tiše trpící zavržené otce?

_________________________

 

 

 

 

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.