Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Argumenty dovolání se nabízely samy

Details

Created: Thursday, 25 September 2014 00:00

Written by Ing. Jiří Fiala+redakce

Hits: 1085

_________

Nejvyššímu soudu ČR v Brně

prostřednictvím OS v Kladně

K č.j. 5 T 52/2013

DOVOLÁNÍ obžalovaného 

proti usnesení KS v Praze č.j. 9 To 77/2014 ze dne 23.7. 2014  

ŽÁDOST O POSKYTNUTÍ ODKLADU NÁSTUPU TRESTU a odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení

Prostřednictvím svým, i své právní zástupkyně, Mgr. Jany Šubrtové, podávám tímto proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2014 č.j. 9 To 77/2014 (spis vedený OS v Kladně č.j. 5 T 52/2013) DOVOLÁNÍ s návrhem na zrušení tohoto usnesení a odklad jeho vykonatelnosti.

Současně, vzhledem k výroku o trestu, který zněl na 5 měsíců nepodmíněně (za trestný čin pohrdání soudem), přičemž s ohledem na předchozí analogická řízení lze mít důvodně za to, že by trest byl vykonán dříve než by NS o dovolání rozhodl, a to by tak pozbylo praktického významu.

Z tohoto důvodu žádám tímto Nejvyšší soud o poskytnutí odkladu případného nástupu trestu do doby, než toto řádně podané dovolání bude Nejvyšším soudem posouzeno a o něm rozhodnuto.

I.

Jako obžalovaný namítám, že byla porušena celá řada zásad trestního řádu, a to do té míry, že napadené usnesení, ale i prvostupňový rozsudek představují zjevný exces, vymykající se jak zákonné úpravě, tak ustálené judikatuře, tak i dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci trestného činu pohrdání soudem učiněných, a to ve věci téhož obžalovaného.

Je třeba zmínit, že Nejvyšší soud již podvakráte řešil případy dovolání téhož obžalovaného, a to ve věci téhož trestného činu – tedy pohrdání soudem – v obou případech rozsudky zrušil (v 1. případě usnesením NS ČR č.j. 7 Tdo 315/2009 ze dne 17.12. 2009, v 2. případě 6 Tdo 1096/2011 ze dne 3. listopadu 2011 a zavázal soudy podřízené závazným právním výkladem (zde především první zmíněné usnesení), jak mají na trestný čin pohrdání soudem nahlížet a kdy se ho lze jedině dopustit.

K ilustraci úrovně věc vyřizující soudkyně Krajského soudu v Praze Mgr. Maříkové výmluvně patří, že o těchto výkladech nevěděla u odvolacího jednání vůbec nic a byla nesmírně překvapena už samotnou skutečností, že by o tom něco vědět – jakožto soudkyně odvolacího soudu, které už jednou NS stejnou věc za podobných okolností zrušil – měla.

Pokud jde o druhé zmíněné usnesení NS – z 3. 11. 2011 – pak nápadnost okolností, za kterých byl vydán předchozí (zrušený) rozsudek KS, je až zarážející:

V obou případech věc „čistě náhodou“ a samozřejmě „ryze zákonně“ dostala k vyřizování soudkyně KS Maříková, sdružením K 213 zbavená funkce soudkyně již k  9. dubnu 2009, tedy před pěti lety, přičemž její (jakákoliv) rozhodnutí učiněná po tomto datu jen dokreslují, nakolik důvodné a oprávněné toto rozhodnutí občanského sdružení bylo.

V případě z roku 2011 to bylo počtvrté, kdy „ryze náhodně“ dostala případ obžalovaného předsedy K 213 k „vyřizování“ soudkyně Maříková, v případě tomto, tedy z r. 2014, popáté. Popáté za sebou – což prostý statistický počet pravděpodobnosti zcela vylučuje a není od věci připomenout na tomto místě, že např. výběr firem pro veřejné zakázky, pokud se jen 2x po sobě dostal na tutéž firmu, byl důvodem ke zrušení celé veřejné soutěže a podání trestního oznámení na pořadatele pro podvod a pletichy při zadávání veřejné zakázky.

V obou případech bylo jednání o odvolání nařízeno tak rychle, aby se na ně nebylo možno připravit (ve zjevném kontrastu k běžným lhůtám pro odvolací jednání), v prvním případě byla alespoň dodržena – byť těsně – zákonná lhůta – ve druhém případě se už ani s tím „soudkyně“ neobtěžovala, neboť hrůza z veřejného projednávání věci za přítomnosti veřejnosti či médií byla a je u této soudkyně – právem – nepopsatelná. Ve druhém – tedy tomto – případě – tak soud zcela upřel obžalovanému právo nejen na obhajobu, ale i na jeho osobní účast u odvolacího jednání, dobře si vědom toho, že obžalovaný je po operaci a nemůže se k soudu dostavit, což dal soudu včas (na rozdíl od soudu samého) na vědomí.

Tvrzení soudkyně, že obžalovaný nedoložil potvrzení o neschopnosti se odvolacího jednání zúčastnit, je zcela účelové a zavádějící, protože i kdyby ho obžalovaný doložil (a obžalovaný jasně sdělil mailem soudu, proč ho dokládat nebude a ani nemůže), soudkyně by stejně tvrdila, že mu nevěří, „protože ho obžalovanému vystavili jeho známí“ – a proto ji obžalovaný už předem odkázal na soudní znalce, které soud od toho má (za situace, kdy je zjevně nad síly věc vyřizující soudkyně pochopit tak složitou a náročnou věc, jako je operace oka po vážném úrazu).

Lze tedy mít za to, že soud dobře o vážném stavu obžalovaného věděl, a schválně a právě proto věc tzv. „projednal“ v nepřítomnosti obžalovaného, protože se obžalovaného – a zejména pak přítomné veřejnosti a s ní spojené medializace věci – bál jako čert kříže, jako ostatně kdykoliv předtím.

Zjevný naschvál odvolacího soudu vynikne obzvláště při srovnání se všemi ostatními jednáními, která byla na předmětnou dobu po operaci nařízena, většinou ve věcech, kde obžalovaný vystupuje jako pověřenec odborového sdružení, a tedy zástupce přímých účastníků řízení, a jeho práva účastníka jsou tedy pouze zprostředkovaná – a přesto byla všechna jednání – za těchže okolností, těchže podmínek a se stejnou omluvou – automaticky odročena. Za všechny snad příklad z OS P-6 č.j. 39 P 44/98, kde bylo jednání odročeno z 30.7. (tedy ještě o týden později než nařízené odvolací jednání na KS v Praze) na 21.8. (a následně pak ještě až na 16.10.).

Dovolatel svým oznámením ze dne 21. 7. dal jasně soudu na vědomí, v jakém je stavu – a také, dokdy ten stav bude trvat a kdy je možno jednání nařídit – což soud neudělal jenom z jediného důvodu: Že chtěl obžalovanému právo účasti na jednání prokazatelně upřít. A to již podruhé ze dvou posledních případů, které měl projednat ( i v r. 2011 se obžalovaný řádně a včas omluvil a požádal o odročení – tehdy se jednalo o kolizi s jiným, dříve nařízeným jednáním – odvolací soud (ve stejném obsazení) to ani tehdy nezajímalo, věc klidně – a schválně – projednal bez obžalovaného, což byl také jeden z důvodů, proč následně NS rozsudek zrušil – pro porušení ústavního práva na spravedlivý proces a osobní účasti obžalovaného při jednání).

Ostatně, i o projednání věci samé v odvolacím jednání lze mít důvodné pochybnosti, neboť:

Napadené usnesení vůbec nezmiňuje ostatní členy senátu, a lze se tak domnívat, že senát vůbec nezasedl a že se tedy jednalo o osobní, soukromou a individuální mstu soudkyně Maříkové poté, co její dvě kolegyně se odmítly jednání účastnit a zprofanovat tak svoje jména.

Pokud tomu tak je – jako že tomu vše nasvědčuje – pak je vydané usnesení KS neplatné od samého počátku už z podstaty věci. A zakládá podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osobou.

Obžalovaný tedy namítá upření práva na spravedlivý proces, neboť mu byla účelově znemožněna účast na odvolacím jednání, na které navíc ani nebyl řádně a včas předvolán (!).

Tzv. „vyrozumění o veřejném zasedání“ bylo obžalovanému vhozeno do schránky – tedy bez nutnosti podepsat jeho převzetí – v době, kdy se nacházel v nemocnici a o jednání se tak dozvěděl – čistě náhodou – těsně před jednáním, v  pátek 18. 7. – kdy do odvolacího jednání zbývaly 2 pracovní dny (!) – tedy pondělí a úterý – což zcela vylučuje, aby byla obžalovanému poskytnuta zákonná lhůta na přípravu (které ostatně – pro praktické vážné omezení zraku – stejně nebyl schopen, stejně jako cesty k soudu a účasti na odvolacím jednání – což soud dobře věděl).

Stejně závažná procesní pochybení vykazovalo i jednání před soudem 1. stupně v Kladně, kde obžalovanému bylo upřeno právo posledního slova – na čemž nic nemění diletantské úvahy soudkyně Maříkové o tom, k čemu poslední slovo je, neboť jí jistě nepřísluší „výklady“, k čemu jaká část trestního řádu je, jí přísluší – stejně jako soudkyni Hauptmanové v Kladně – je striktně dodržovat.

Ostatně, obžalovaný považuje za výraz absolutní nezpůsobilosti soudkyně Maříkové vést odvolací jednání už ze samotné skutečnosti, že dostala k odvolání případ, kde bylo hrubě porušeno procesní právo obžalovaného (neudělením posledního slova), takže její jedinou, automatickou a samozřejmou povinností bylo rozsudek zrušit – pro vážná procesní pochybení (a to i bez neřízení jednání) – a buďto věc vrátit k novém projednání s tím, že si soudkyně Hauptmanová nutně doplní znalosti trestního řádu, anebo obžalovaného rovnou zprostit obžaloby.

Nikoliv diletantsky mudrovat o tom, k čemu je nebo není poslední slovo, tedy nezadatelné právo obžalovaného v každém civilizovaném trestním právu vyjádřit se k případu – a zdaleka ne jen, jak tvrdí Maříková „pokusit se ovlivnit soud ve svůj prospěch“, neboť obžalovaný dobře věděl, že soud je dávno a předem rozhodnut a srozuměn s tím, jaký rozsudek má vynést, takže ovlivňovat nebylo na soudu co, zato na veřejném mínění – a pro ně zejména existuje ustanovení o veřejnosti soudního jednání, zvláště pak trestního – zcela jistě ano.

_________

II.

Obžalovaný dále vytýká jak odvolacímu, tak i prvostupňovému jednání a přijatým rozsudkům (usnesení), že se – v obou případech - jednalo o zjevný exces, vymykající se jak zákonné úpravě, tak i ustálené judikatuře, což bylo obžalovaným mnohačetně doloženo.

Především je nutno zde zmínit dva rozsudky, vynesené v dřívější době dvěma různými soudy (OS v Kutné Hoře – č.j. 14 T 2/2010 a OS v Mladé Boleslavi), pojednávající o zcela analogických výrocích obžalovaného v podobných situacích, tedy před soudem (zde zejména OS v Mladé Boleslavi č.j. 2 T 20/2014 z 29. dubna 2014). Oba rozsudky (případně usnesení) byly zprošťující a konstatovaly, že podobnými výroky nelze spáchat trestný čin pohrdání soudem, a protože se nejedná o trestný čin, byly oba případy postoupeny Městskému úřadu s tím, aby bylo posouzeno, zda se obžalovaný nedopustil přestupku.

Obžalovaný zde zdůrazňuje, že základním principem právního státu je princip právní jistoty a předvídatelnosti práva – a jestliže je 2x za podobné výroky na adresu soudce (důvodné a doložené, proč je použil) zproštěn obžaloby, nemůže být potřetí za stejnou skutkovou podstatu odsouzen k nepodmíněnému mnohaměsíčnímu trestu! To zcela vybočuje z obou zmíněných principů a dokládá pouze důvodnost námitek obžalovaného o podjatosti soudu – zde tedy odvolacího senátu 9 To Ks v Praze - od samého počátku (a nedůvodnosti zamítání těchto námitek zjevně podjatými soudci Vrchního soudu v Praze, kteří měli na obžalovaného nemenší vztek v přímé souvislosti s dvojím kárným řízením proti soudci Láznovi, jež vzala počátek v případu zde obžalovaného a který nejen že našel na vrchním soudě veškeré zastání a podporu, ale ještě ho tamní soudce Zelenka – údajně o své dovolené – dokonce obhajoval, a to za použití zcela lživých tvrzení (jako např. že na soudce nebyly dříve stížnosti, apod.).

Ostatně, pokud jde o soudce Láznu, obžalovaný správně namítal, že syn soudkyně Maříkové (dnes na OS Praha 3) se sám z věci obžalovaného vyloučil pro podjatost (ač obžalovaného osobně nikdy neviděl nebo s ním neměl žádné jednání), neboť prý má přátelské vztahy k soudci Láznovi – zatímco jeho matka na KS, která byla popáté po sobě „nezávislou, zákonnou a nestrannou soudkyní“ se podjatou necítila – načež vzniknul tento – zde napadaný – zjevný paskvil a exces, nemající ani v současné justiční praxi srovnání a obdoby.

Srovnáme-li 3 poslední kauzy „pohrdání soudem“ – předchozí dvě ukončené úspěšným dovoláním dovolatele pod č.j. 7 Tdo 315/2009 ze dne 17.12. 2009 (blokáda Městského soudu v Praze v dubnu 2008), resp. případ souzený Koudelkou v r. 2010 v Kladně, (ukončený zprošťujícím usnesení KS v Praze), z něhož pramení i případ zde posuzovaný – pak je zde zjevný a patrný podstatný rozdíl: Zatímco v předchozích dvou kauzách alespoň předcházela trestnímu stíhání nějaká akce ze strany obžalovaného, kterou buďto organizoval nebo sám provedl, pak v tomto případu je to prokazatelně první věc, kdy státní aparát – bez zjevné příčiny, a tedy i konkrétního jednání obžalovaného – na téhož zaútočil zcela bezdůvodně, navíc s velkým časovým odstupem, což lze přičíst výhradně narůstajícímu vzteku soudců vůči obžalovanému, jehož úspěchy právě na poli justice jsou již zcela nepřehlédnutelné a jehož vliv už nejen na vlastní sdružení, ale i okolní společnost, narůstá den ze dne.

Za zmínku rovněž rozhodně stojí „úvahy“ pisatelky usnesení o „přiměřenosti“ trestu vzhledem k „osobě odvolatele“ – čímž měla zřejmě na mysli, že u vyšších soudních instancí prohrála zatím každý spor, který kdy s odvolatelem měla, že „pachatel“ má za sebou tři úspěšná dovolání a 8 zprošťujících rozsudků a jeden rozsudek mezinárodní, pochopitelně rovněž v jeho prospěch, zatímco ve prospěch pisatelky usnesení se nevyslovují ani členky jejího vlastního senátu.

Považovat za přiměřený trest 5-ti měsíčního věznění za ústní dotaz na soudce, který by v každé jiné situaci nestačil ani na zahájení přestupkového řízení, ba ani na pokutu, může jedině osoba pominutá na smyslech.

III.

Pokud jde o srovnání a obdobu – a tedy doklad, že se jedná o zjevný exces – pak obžalovaný doložil do spisu, že za urážky soudu u OS v Domažlicích, kterých se dopustili tam souzení Cikáni, nebylo prokazatelně ani vzneseno obvinění, natož aby byl kterýkoliv z nich odsouzen za pohrdání soudem, a lze tedy namítnout, že soudkyně Maříková – kromě zjevně extrémistické minulosti, vzhledem k jejímu členství v KSČ – má i stejně extrémistickou současnost – tedy vydávání rozsudků s rasistickým podtextem, kdy se zjevně snaží z rasových důvodů škodit bílé většině českého obyvatelstva, jako pravá a nefalšovaná vlastizrádkyně.

V této souvislosti na ni také obžalovaný podal – dodnes nevyšetřené – trestní oznámení pro trestný čin vlastizrady, kterého se jako ústavní činitelka jednoznačně dopustila tím, že soustavně demontuje stávající ústavní pořádek a řád, a to zejména upíráním práva na spravedlivý proces a uplatnění vlastní obhajoby těm občanům, kteří se dostanou před soud a mají to štěstí, že jejich kauzy „zákonně, nestranně a objektivně“ vyřizuje ona.

Obžalovaný – a dovolatel – dále namítá zcela nesprávné právní posouzení věci, neboť v předmětném usnesení je sice popsáno vcelku věrohodně chování a vyjadřování obžalovaného, které mělo tvořit podstatu obžaloby, ale už nikoliv okolnosti – a to zcela zásadní okolnosti – za jakých k tomuto chování došlo.

A tedy: Že soudce Koudelka v Kladně uvrhnul obžalovaného do zjevně nedůvodné vazby, která byla po 69 dnech – bez sebemenší změny okolností - zrušena. Za tuto vazbu bylo obžalovanému vyplaceno ze strany MSp odškodné – Koudelka tedy prokazatelně způsobil státu škodu (o obžalovaném ani nemluvě).

Dotaz na soudce, zda je psychicky v pořádku, případně zda se právě nezbláznil, pokud obžalovanému tvrdí, že ho dává do vazby za nepřebírání si pošty – kterou mu nikdy neodeslal – JE zcela na místě, odůvodnitelný a pochopitelný pro každého, kdo je schopen logicky myslit.

Pokud jde o vyjadřování obžalovaného u hlavního líčení v Kladně, dne 23. dubna 2010 (tedy před čtyřmi a půl roky!!), pak je třeba si uvědomit – opět základní principy trestního řádu (se kterým, jak prokázala i soudkyně Hauptmanová, mají kladenští soudci zásadní problémy) – tedy že „obžalovaný se může hájit jak chce“ – a jakékoliv zásahy do způsobu obhajoby je nutno posuzovat jako útoky na trestní řád sám a tedy zpochybnění práva na spravedlivý proces.

Za způsob obhajoby nelze nikoho kriminalizovat, a už vůbec ne za situace, kdy to nebyl obžalovaný, ale soudní systém sám, kdo na druhou stranu bezdůvodně zaútočil, o čemž výmluvně svědčí závěrečné zprošťující usnesení přijaté ze strany KS právě ve věci, kterou projednával Koudelka v Kladně.

Tedy: Koudelka sám a o své vůli zjevně bezdůvodně zaútočil na obžalovaného, a to se zneužitím celého státního aparátu, který má k dispozici, držel ho bezdůvodně ve vazbě a křivě ho odsoudil k půlročnímu nepodmíněnému trestu (to je asi v Kladně nějaká standardní sazba – viz zde napadaný rozsudek) – a když se ho obžalovaný zeptal, jestli se nezbláznil, tak má za to být – po 4 letech (!!) – odsouzen znovu?! Namísto omluvy a hlubokého pokání, které by bylo na místě jak Koudelky samotného, tak Hauptmanové, neznající po 30-ti letech praxe základy trestního řádu, tak samozřejmě především Maříkové, která křivé rozsudky na objednávku z pozice soudkyně odvolacího soudu organizuje ve velkém (viz procento jí zrušených rozsudků ze strany NS, a to i u ostatních obžalovaných).

Nutno si dále uvědomit, že zde nebyly naplněny ani základní symptomy trestného činu – jakéhokoliv – neboť:

Koudelka – jakožto trestní soudce – podal trestní oznámení po roce a půl poté, co se událost stala. Tedy – rok a půl mu to nevadilo, necítil se uražen ani on sám, ani soudní stolice, kterou měl reprezentovat – a po roce a půl se mu to „rozleželo v hlavě“, načež běžel podat trestní oznámení – pro verbální vyjadřování obžalovaného!! Už jenom tenhle fakt sám svědčí o značné psychopatii, v civilu nevídané, stejně jako je nevídaná skutečnost, že by občan běžel na radnici s tím, že mu někdo před rokem a půl vynadal a dožadoval se potrestání dotyčného. Obžalovaný má za to, že v takovém případě by to byl především městský úřad sám, kdo by měl vážné pochybnosti o duševním zdraví oznamovatele – a podle toho by také přistupoval k jeho podáním.

Spáchání trestného činu vylučuje již sám popis skutku, jak ho uvedla i sama Maříková v předmětném usnesení – tedy že Koudelka při hlavním líčení v Kladně pohrozil obžalovanému vyvedením z jednací síně (a ne tedy pokutou nebo upozorněním, že by se mohl obžalovaný dopustit trestného činu). Takové upozornění ale skutková podstata trestného činu nezbytně vyžaduje, i kdyby jinak všechny ostatní okolnosti neexistovaly.

Dovolatel tedy ze všech výše uvedených důvodů proto navrhuje dovolacímu senátu Nejvyššího soudu, aby napadené usnesení odvolacího soudu – a to usnesení KS v Praze ze dne 23.7. t.r. č.j. 9 To 77/2014 – zrušil a věc nařídil vrátit až do přípravného řízení s konstatováním, že posuzovaný skutek není trestným činem, a tedy i se závazným pokynem trestní stíhání nude celebs zastavit.

Současně dovolatel apeluje na dovolací senát, aby – protože tu pravomoc jistě má – navrhnul soudkyni KS v Praze Mgr. Boženě Maříkové kárné řízení s návrhem na zbavení funkce soudce, neboť je zjevné, že nejenže dělá soudcovskému stavu nesmírnou ostudu svou směšnou kvalifikací a mizivou inteligencí, kdy si není schopna ani přečíst usnesení dovolacího soudu, jež se jí bezprostředně týká – a které ruší prakticky každý rozsudek této soudkyně, jenž kdy k dovolacímu soudu doputoval, nejenže působí státu nemalé škody, plynoucí z náhrad za její rozsudky, ale ještě zjevně úmyslně a účelově zneužívá pravomocí, které nikdy neměla dostat, k pronásledování jí nepohodlných osob, zejména pak těch s demokratickým smýšlením, bílou pletí a antikomunistickými postoji.

Ing. Jiří Fiala

obžalovaný a dovolatel

_________

_________