Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Nejvyšší soud za 1. republiky (a jeho president)

Details

Created: Saturday, 26 July 2014 00:00

Written by LN + V.Drchal + red.K 213

Hits: 766

O soužití Čechů a Němců v českých zemích - a zejména v období 1. republiky - výmluvně svědčí následující afér(k)a z let 1926 - 1928, která přerostla v útoky a vzájemná napadání na stranách tisku českého i německého.

Svědčí názorně také o tehdejší justici, o tehdejších politických poměrech a kultuře, o tom, nakolik byli - především sudetští - Němci v Československu diskriminováni nebo nebyli, nakolik se mohli účastnit jeho veřejného a politického života.

Svědčí také o kulturní, profesní a morální úrovni tehdejších soudců a jejich postupech.

Protože se nám text novinového článku nepodařilo přenést na naše stránky natolik dostatečně kvalitně, aby byl každému snadno čitelný, celkový rámec dramatu asi přepíšeme z původního článku v Lidových novinách.

_

BANALITA

Vše začalo neúspěchem spediční společnosti Adolf Blum + Popper z Hamburku v banálním obchodním sporu u Krajského soudu v Litoměřicích. Firma se s prohrou nesmířila a obrátila se na Nejvyšší soud v Brně. Ten ale její dovolání v březnu 1926 odmítl z prostého důvodu - bylo napsáno v němčině.

Ministerstvo spravedlnosti (řízené německým křesťanským sociálem Robertem Mayr-Hartingem) v červenci následujícího roku (tedy 1927) rozhodlo, že Nejvyšší soud chyboval a věcí se má zabývat znovu.

Nejvyšší soud ovšem v květnu 1928 prohlásil, že věc je skončena a znovu se jí zabývat nebude.

Německý tisk vybízel ministerstvo, aby vzpurný soud zkrotilo, český varoval před zásahem do "soudcovské neodvislosti".

Popelka napsal v září do Právníka článek "Nejvyšší soud a snaha o rozšíření výsady jazykových menšin na cizince" a vysvětloval v něm, proč se na soud v němčině mohou obracet jen českoslovenští občané německé národnosti, a nikoliv Němci z Říše či z Rakouska.

Článek Popelka zakončil slavnou parlamentní replikou kancléře Bismarcka: "Takové osočování nedosahuje výše mého opovržení". 

...

Oba německé spolky (Jednota německých advokátů v Teplicích a Svaz německých advokátů v Praze) podaly na Popelku žalobu, když president Nejvyššího soudu se podle nich hned na sedmi místech textu dopustil přečinu proti bezpečnosti cti - což podle prvorepublikových zákonů byla trestní, nikoliv civilní záležitost.

_____________

_____________

_____________

_____________

Předmět sporu je tedy jasný - dovolání podané v němčině československému Nejvyššímu soudu v Brně německou firmou (tedy firmou z Říše) a jeho odmítnutí právě z tohoto důvodu - a následný - řekněme - jazykový - konflikt, který se z právní, justiční a advokátní obce přelil už do široké veřejnosti.

_____________

A teď naše postřehy, poznámky k věci - a komentář.

Asi sotva by si některý Čech v r. 1926 dovolil podat dovolání Nejvyššímu soudu v Německu v češtině. Prostě by ho to ani nenapadlo. Překlad by považoval za naprostou samozřejmost, stejně jako zastoupení tamním advokátem.

Asi sotva můžeme hovořit o "diskriminaci" českých Němců, jestliže ti se mohli obracet na domácí - tedy tuzemskou - justici ve své rodné řeči - a ta byla povinna se jejich podáními zabývat - tedy buďto německy umět, nebo mít zajištěný překlad. 

Asi sotva bychom mohli hovořit o diskriminované menšině, jestliže v r. 1926 měla své univerzity, své právníky, jejich vlastní spolky (všimněme si, že němečtí právníci nebyli členy českých právnických organizací, ač v Čechách či na Moravě žili), svoje noviny - a dokonce - jak se nyní dovídáme - i ministra spravedlnosti, tedy pro výkon poslání a funkce státu vysloveně klíčového resortu.

Na druhé straně - znalost němčiny na straně Čechů byla tehdy prakticky všeobecná, už proto, že ještě před 10-ti lety byly úřady skoro výhradně německé, už proto, že němčina byla prvním cizím jazykem všech českých dětí, který se povinně vyučoval už od nejnižších tříd základní školy - a ve dvojjazyčné zemi bychom to považovali za samozřejmé - už proto, že v zemi (myšleny historické země Českého království) žila celá třetina Němců a chtěli-li se obchodníci, řemeslníci, dělníci ve smíšených oblastech domluvit - nechat zaměstnat, prodat svoje zboží, apod. - a stát, chtěl-li řídit státní správu na převážně německých územích - byla bilingualita každodenní samozřejmostí, minimálně školami prošlé české části obyvatelstva.

Jak vidno, ne tak u obyvatelstva německého, které sice považovalo za samozřejmé, že Češi mluví i německy, ale už ne za tak samozřejmé, že by Němci měli mluvit také česky, a to minimálně tehdy, obracejí-li se na státní úřady nebo - nota bene - chtějí-li vstoupit do státní služby - tedy k policii, armádě, poště, dráze, apod.

A nyní - k věci samé.

Jestliže státní úřady byly zařízeny na přijímání podání v němčině - už proto, že kterýkoliv z českých Němců se na ně mohl - a měl právo - kdykoliv v tomto jazyce obrátit - mohlo by připadat jako přehnaný naschvál, jestliže čs. Nejvyšší soud odmítnul dovolání jenom proto, že bylo podáno v němčině.

Na druhé straně - Popelka měl jistě pravdu, že tato výsada je určena pouze čs. občanům, a nikoliv cizincům.

Přemýšlím, jak bych se na jeho místě zachoval já sám, kdybych na něm byl - a připadá mi, že jeho postup byl přehnaně tvrdý, minimálně bez předchozího upozornění.

Tedy že měl na to dovolatele minimálně upozornit, že jeho podání nesplňuje všechny náležitosti (= není sepsáno v úředním jazyce státu) a že pokud na něm dovolatel trvá, tak nechť ho laskavě přeloží do češtiny, anebo - což se domnívám, že bylo rovněž možné - mu nabídnout, že to může udělat i soud, ovšem nikoliv zadarmo - protože dovolatel není čs. rezidentem - a že mu to tedy vyúčtuje, budťo nějakým jednotným paušálem za překlad, anebo přeúčtováním úředního překladu - a dokud ho dovolatel nezaplatí, nebude se jeho dovoláním zabývat.

Rázné odmítnutí dovolání v obchodní věci pouze z důvodu jazykové nedostatečnosti mi připadá jako poplatné době, ve které bylo učiněno - době, kdy obnovený samostatný stát s úřední češtinou trval teprve směšných 8 let (ani ne) - a Češi byli tudíž na užívání svého jazyka tam, kde užít být měl, obzvláště citliví.

Což tímto aktem také dávali - bohužel - najevo.

Jako vždy - mnoho věcí je otázkou taktu a přístupu.

Možná by se NS zachoval jinak, kdyby dovolání - byť sepsané v němčině - bylo uvozeno větou, že se dovolatel omlouvá za svou jazykovou nedostatečnost a že pokud by to činilo potíže, je připraven dodat i českou verzi, pokud by na ní soud trval.

Je to asi takový rozdíl, jako když k vám přijde Němec a začne na vás automaticky mluvit německy s tím, že jste povinni mu rozumět, anebo když zdvořile pozdraví a slušně se zeptá, zda hovoříte německy nebo nějak jinak, třeba anglicky, aby se s vámi mohl domluvit, když se chce na něco zeptat.

A na ZÁVĚR  ještě jedna moje osobní zkušenost a vzpomínka na podobné téma.

Když jsem - už v 1. polovině 90. let, tedy 70 let po popisovaných událostech - pracoval v obchodním oddělení významné skandinávské firmy (s pobočkou v Praze) a před brněnským veletrhem si nás předcházela celá řada obchodních a marketinkových společností, ucházejíc se o naši přizeň - dostával jsem od nich četné pozvánky na různé akce s tím související - tedy např. navštivte náš stánek, zúčastněte se rautu, na který jste zván, apod.

Zaráželo mě, jaký - ještě tehdy - byl rozdíl mezi Brnem a Prahou v tom smyslu, že v Praze byla angličtina dávno naprosto samozřejmou a automaticky předpokládnou součástí obchodního jednání - v Brně nikoliv. Tam tuto roli zastávala němčina a domluvit se s někým na dobré úrovni v angličtině byl docela problém.

Mí švédští či norští kolegové tím byli docela překvapeni (ostatně, stejně jako já sám, ač jsem se v Brně narodil a nedaleko vyrůstal - jenže, to jsem, pravda, potřeboval k životu pouze češtinu, takže tohle mi nějak nedocházelo), ba zaskočeni - a občas i rozladěni.

Protože často nemohli beze mne udělat krok - anebo si pracně museli shánět tlumočníka.

Svědčilo to samozřejmě o naprosté provincionalitě Brna jako takového, kde většina lidí, ač se zahraničnímu obchodu údajně profesionálně věnovala, nedokázala dohlédnout dál než do Vídně. Tedy přímo za humna.

Rozladění šéfů se obvykle rychle přenese na jejich podřízené, mě to navíc vysloveně uráželo. Tedy pohled na své nevzdělané - a jinak velmi podbízivé -  krajany, vydávající se za téměř světoobčany.

A pak se mi stalo, že jedna z výše zmíněných firem mi poslala pozvánku - osobně na mě adresovanou - a ta byla celá v němčině.

Ne že bych jí nerozuměl - ale na druhou stranu jsem připsal, že aby si dva Češi psali německy, to snad nebylo nutné ani za Protektorátu - poslal ji zpátky, a s danou firmou už jsem nikdy žádné kontakty neobnovil.

Asi to měl na mysli pan doktor Popelka, když v r. 1926 vrátil dovolateli jeho dovolání v němčině a když  se následně úspěšně postavil spolku německých advokátů a obhájil svou pravdu před soudem.

A pak - proč se justice 1. republiky těšila celkové vážnosti a úctě, stejně jako brněnská právnická vysoká škola, proslulá tehdy - a to v nejlepším slova smyslu - po celé civilizované Evropě.

___________________________

A ještě DOVĚTEK: Laskavý čtenář by si jistě mohl všimnout - a právem se ptát - proč je článek ze 7. listopadu 2011 - a proč o něm píšeme až nyní.

Inu proto, že čtyři dny před tímto datem mě - jiný, a přec týž - Nejvyšší soud propustil z věznění v Novém Sedle, kam mě tehdy bezdůvodně (alespoň z pohledu práva - nikoliv z pohledu osob, které se na tom podílely) zavřeli - samí Češi.

Od té doby ležely noviny nepovšimnuty mezi neroztříděnými věcmi z vězení, na které prostě nebyl čas. Až do včerejšího dne.

V národnosti, ani v jazyku ten problém asi nebude.

___________________________

___________________________