Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Z šesti let za pokus o vraždu novorozence je nakonec přestupek

novinky.cz/.../...

Opatrovnický spor ji stál povýšení.

lidovky.cz/.../...


__________

K tomu dodávám, že lidi související s výkonem spravedlnosti, u nichž se zjistí snaha upírat práva druhým nebo nerespektovat platné zákony, nemají ve státní službě vůbec co pohledávat.

Stejně tak ten dement Vávra, kterému to vůbec nevadilo a klidně ji na jmenování navrhnul, ačkoliv to věděl.

Že je to její soukromá věc ?

Asi jako bych řekl : Že jsem zavraždil pět lidí a spáchal dvacet loupežných přepadení - je moje soukromá věc, a teď chci místo ministra spravedlnosti.

Vávra - čistá chátra.

Vážený pane inženýre

K tématu justice si dovolím napsat Vám tento můj názor.

Česká Justice je zatížena předlistopadovou úlohou, a skutečností, že se dosud nevypořádala ani s poválečným fungováním, ani s úlohou, kterou plnila v rámci socialistického zřízení. Ta nespočívala v hledání a nalézání spravedlnosti, nýbrž - a to hlavně - k potírání režimních oponentů, případně soudruhů, kteří nehráli do not hlavním stranickým frakcím v té době držícím moc. Česká justice funguje na modelovém uspořádání z doby Rakouska Uherska. To o něčem vypovídá.

Vidím jako chybu, že se v roce 1989 nevypořádala společnost se soudci, administrativními pracovníky a příslušníky ozbrojených sborů, kteří byli spjati s Komunistickou stranou Československa, případně s těmi kdo tak vehementně a neotřesitelně horovali pro udržení socialistického uspořádání naší země za každou cenu, a to i za cenu lidských životů. Vnímám jako nespravedlnost a plivnutí do tváře všem odvážným demonstrantům z r. 1989, že takovým osobám bylo umožněno a v některých případech je umožněno dosud zastávat svoje posty, přestože lze mít důvodně za to, že někteří z nich docílili svých funkcí pouze oddaností socialistickému režimu.

Skvrnou na veřejné prezentaci nezávislé a téměř nadobčansky čisté justici je proces jmenování nových soudců, kteří jsou nominováni právě osobami z řad soudců stávajících.

Také průběh výběru a jmenování ústavních soudců hovoří za vše, když jedním z hlavních kritérií byl jejich názor na regulační poplatky ve zdravotnictví.

Kapitolou samou pro sebe jsou pak finance pro justici, pro její fungování a pro vyplácení platů, nulová odpovědnost, téměř beztrestnost, to vše pod rouškou nezávislosti soudců a jejího zachování. Přitom platy soudců jako takové respektive jejich růst provázelo v minulosti mnoho zvláštních jednání a dohod. Je otázkou, zda platy soudců rostly tak jak měly, a je stejně důležitou otázkou, z jakého důvodu není vůle provést revizi navyšování platů soudců v minulosti.

Stávající zavedený systém fungování justice znemožňuje konfrontovat justici potažmo adresně soudce, případně úředníky soudů s jejich postupy, přešlapy, případně chybnými rozhodnutími, což vyvolává v nejednom z nich dojem absolutní nedotknutelnosti, a to se následně promítá ve vystupování a chování soudních osob coby skupiny vůči různým účastníkům řízení.

Relativní nedotknutelnost dotyčných soudních osob spočívající v nemožnosti dovolat se vůči nim spravedlivého a slušného zacházení jim skýtá prostor pro potírání jakéhokoliv vzdoru ať již oprávněného nebo neoprávněného, kdy potírání vzdoru nejednou znamenalo pro oponenty stávajícího politického zřízení, případně pro oponenty procesní nedůvodné věznění, za které se nejenom že nikdo odpovídajícím způsobem neomluvil, ale naopak oběti takové zvůle byly dehonestované a jsou někdy i pronásledované represivními složkami.

Předsedové soudu jsou ve stávajícím justičním uspořádání podle mého názoru permanentně ve středu zájmu, když na jednu stranu jako předsedové soudu vedou manažersky soudy a měli by dohlížet na jejich řádné fungování, přitom jsou zároveň kolegy jednotlivých soudců a jsou příslušníky stavu soudcovského, což znamená v současné době, že jsou vázáni jakousi sounáležitosti jdoucí ruku v ruce s hrozbou falešné solidarity, která zakládá v nejednom případě různým způsobem klientelistické a uzavřené vztahy, které však deformují zdravost moci soudní.

V tomto ohledu je pak kapitolou samou pro sebe fungování administrativního aparátu soudů, u kterého falešná solidarita a pocit jakési stavovské soudržnosti má za cíl nechuť případně neschopnost vypořádat se s nekvalitně pracujícími úředníky případně excesů, kterých se někteří z nich dopouštějí.

Justiční stráž působí dojmem ozbrojeného sboru fungujícího v rámci justice, který se tak nějak utrhnul ze řetězu, a který působí nikoliv jako bezpečnostní prvek v rámci soudních budov, ale jako prostředek pro zastrašování oponentů a prostředek demonstrace ozbrojené síly vůči neozbrojeným a mnohdy fyzicky o poznání slabším návštěvníkům soudů.

Mám za to, že je přítomnost ozbrojené justiční stráže v prostorách soudů extrémní a neodůvodněná.

Zásadním a prokorupčním problémem současné justice je také to, že je v rámci moci soudní zakotvena nezávislost spočívající ve volném hodnocení důkazů, a zároveň také v hodnocení smyslu podání učiněného k soudu. To v praxi znamená maximálně prokorupční prvek ve vztahu k takzvanému volnému hodnocení důkazů v rámci civilního nebo trestního řízení. To vše nevyjímaje prvek proklientelistický, spočívající v možnosti zamést jakoukoliv žalobu či stížnost podanou proti soudcům nebo soudním osobám pod koberec. Když totiž někdo podá žalobu proti soudu, kterou se domáhá, aby soud splnil něco, co ze zákona splnit má, tak soudce posoudí takovou žalobu jako stížnost, stížnost následně vyhodnotí jako nedůvodnou, a bez možnosti bránit se proti takovému vyřízení jí smete soudní systém ze stolu. Když všichni drží pospolu - jak se říká -kapři si rybník nevypustí. S tím je potom spojeno posílení klientelismu jdoucí ruku v ruce s možností profesní korupce založené na povyšování jednotlivých soudců v rámci soudní soustavy, jejich doporučení na vyšší post jako "odměnu" za jejich loajalitu, která je maskována právě nezávislým výkonem moci soudní - rozhodovací.

Systém justiční je v současné době tak říkajíc zabetonovaný, kontrolní mechanismy existují, ale zdá se, že jsou používané pouze ve vztahu k nepohodlným soudcům. Jediným řešením tak zůstává zásadní reforma justice.

J.K.

______________

"Vidím jako chybu, že se v roce 1989 nevypořádala společnost se soudci, administrativními pracovníky a příslušníky ozbrojených sborů, kteří byli spjati s Komunistickou stranou Československa..."

To byla zcela zásadní, patrně úmyslná, chyba, na kterou budeme tvrdě doplácet celé příští generace. Zcela to zamezilo zformování právního státu novými soudci z jiných společenských vrstev než těch, spjatých s předchozím režimem a jeho bezskrupulozním, prospěchářským a požitkářským myšlením a způsobem života...

Tomu se říká dekomunizace justice - a za fakt, že nikdy neproběhla, budou draze platit ještě naši vnukové.

"Jediným řešením tak zůstává zásadní reforma justice."

Dodejme, že především personální. Protože starého psa žádným novým kouskům nenaučíš a pokud staří psi vychovali stejně svá nenadějná štěnata, je potřeba vzít vzorky ze zcela jiných chovů, jestliže se tento výrazně neosvědčil.

A ještě bych se na závěr zastal justice Rakouska - Uherska. Obávám se totiž, že jeho justice měla daleko blíže k demokratické justici první republiky nežli k totalitním zrůdám, především komunistickým. Proto ani nebylo třeba žádné zvláštní očisty po vzniku republiky, protože Rakousko prostě bylo demokratickým státem, včetně soudních porot, rozhodujuících často přímo proti tomu, co by si mocní přáli.

A tak to má samozřejmě být.