Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Uměle vytvořené pochybnosti byly rozmělněny

Details

Created: Friday, 16 May 2014 00:00

Written by Jiří Fiala+redakce

Hits: 1188

Obraz otcovské velkorysosti a zodpovědnosti nabídlo řešení jednoho z opatrovnických sporů před chrudimským soudem, který - jako jeden z mála - skončil (alespoň prozatím) šťastným koncem a spravedlivým rozsudkem ve skutečném zájmu dětí.

Často se mě lidé ptají na moje zkušenosti ze soudů, ale i životní - pokud bych mohl jednu z nich specifikovat, pak by asi zněla tak, že nedostateční lidé odpadnou (většinou) ze života sami, že se s nimi ani nemusíte silou rozcházet.

Tenhle případ to potvrzoval, včetně toho, že rodinu obvykle (skoro vždy) rozbije ten horší z obou partnerů. 

Snažil jsem se vyhýbat všemu negativnímu stran matky u soudu - neb tomu situace odpovídala a vyhrotit konflikt není žádné umění, umění ho je pak řešit, anebo se vyhrocení včas a v zájmu všech účastníků vyhnout - zdá se, že se to povedlo, budu se o totéž snažit i zde, při popisu toho, co tam probíhalo, neb je jistě i v zájmu mnohých jiných, aby se o tom něco dozvěděli - a přitom nenarušili křehký status quo, který byl výhradní péčí otce nastolen. A to dokonce za stavu, kdy se všechny strany - tedy i matka a OSPOD - vzdaly na místě odvolání, takže rozsudek po doručení účastníkům neprodleně nabyde právní moci.

Jak už řečeno, odpadne obvykle ten méně vyzrálý, ten méně zdatný z obou rodičů.

I tady konflikt vyvolala matka, když svého manžela křivě obvinila z domácího násilí - na což naše, feministickou justicí a propagandou zpracované orgány - vždy rády slyší.

Nebylo pro ni problémem dosáhnout jeho vykázání z bytu (nutno dodat, že jeho bytu), což bylo katastrofou zejména pro děti - dva kluky - protože oba tíhli přirozeně daleko více k tátovi, ten teď nesměl domů - a s matkou být nechtěli.

Neuměla se o ně postarat, nevypěstovala si k nim vztah (a jejich k sobě už vůbec ne), nevěnovala se ani domácnosti, ani kariéře, na všechno si našla omluvu, byla neustále vyčerpaná a unavená (neznámo čím), když podle dostupných svědectví v žádném zaměstnání nevydržela a doma se nevěnovala ani dětem, ani úklidu či vaření či jiným domácím pracem, ale televizi, vínu a kamarádkám. Což byla i výchova její matky, která to zřejmě považovala za normální, když její manžel to po desetiletí mlčky snášel.

Otec dnes vzpomíná: "Ještě že jsem policajtům řekl, že přece ani matka neuvedla, že bych napadl děti - protože jinak už psali, že mám zákaz se přiblížit i k nim. Co by ty pak dělaly, to ani nechci domýšlet. Policajt, co psal usnesení o vykázání z bytu, se prý vzácně zamyslel, a pak povídá - No jo, to je pravda, o dětech neříkala nic - a tak napsal, že se nesmím přiblížit jenom k ní."

Nastala tak na čas kuriozní situace, kdy otec s dětmi vlastně neměli kde bydlet, neboť z otcova bytu byl otec vykázán - tam žila matka - a za ní děti sice mohly, leč nechtěly. A tak pobývaly u příbuzných.

Kupodivu (a zde mě napadá, jak i tyto stránky mají svůj hluboký smysl a zpětně zjišťovanou účinnost) pardubický krajský soud vykázání z bytu nepotvrdil, ani neprodloužil - a tak se - po nesmyslné prodlevě - mohl otec zase vrátit domů.

Začalo opatrovnické řízení, vzhledem k tomu, že děti nechtěly u matky ani pobývat, ale i vzhledem k jiným okolnostem byly zpracovány znalecké posudky.

Ty dělaly znalkyně MUDr. Eva Čápová a PhDr. Věra Tomášová, přičemž bych je charakterizoval asi tak, že zatímco pí Tomášová vcelku věrohodně popsala osobnosti účastníků, zejména matky (a nic dobrého tam pro ni nevyznívalo - snad jen krátká citace na ukázku: "... chce rozhodovat a žít pouze podle svých potřeb.... myšlení je egocentrické... má výraznou tendenci k manipulaci s druhými lidmi... volní vlastnosti (spolehlivost, zodpovědnost, pečlivost) nejsou rozvinuty...",

tak pí Čápová dělala vše pro to, aby tento vcelku jasný a podložený názor rozmělnila a neutralizovala - k čemuž použila vcelku naivní námitky, že "otec vypěstoval u dětí syndrom zavrženého rodiče".

Tomu, kdo o tomto syndromu něco ví, je jasné na první pohled, že: a) pí Čápová toho o syndromu moc neví, či spíše nic - a používá ho jako vítanou záminku, když už nemůže jevy nijak pro ni přijatelně vysvětlit

b) SZR vzniká tam, kde dítě žije odloučeně od jednoho z rodičů, a žili-li až dosud oba kluci s oběma rodiči, je vznik a rozvoj SZR fakticky vyloučen prostě z definice věci.

A měli-li pak oba kluci k matce ne zrovna příznivý vztah, pak asi ve světle výše uvedených jejích vlastností lze snadno pochopit i proč.

Přesto jsem zmínku o výskytu SZR ve znaleckém posudku považoval při převzetí případu za vážnou, neboť pokud by se na soudech našel někdo, kdo by chtěl v budoucnu postupovat proti otci - a těch se vždycky najde dost, stačí, aby matka neměla z čeho žít, požádala si znovu o děti a nějaká feministka hledala přijatelný důvod, proč jí děti tentokráte svěřit (a že jsme toho už viděli!) - měl by cestu touto zcela diletantskou poznámkou dokořán otevřenu.

Pak jsem se v mezičase dozvěděl, že za pí znalkyní Čápovou posílá otce třeba až liberecký soud - a jistě se můžeme ptát, proč, zvláště za stavu, kdy místní, liberečtí znalci (alespoň někteří) odmítli vystavovat posudky na přání tamních feministických soudkyň - tak ty se jim pomstily tím, že jim žádné posudky nezadávají a raději posílají rodiče za znalkyní z Liberce do Pardubic, kde je výsledek předem zaručen.

V Chrudimi, shodou okolností, s mým převzetím případu převzala věc i jiná soudkyně, vrátivší se z MD - a dlužno dodat, že udělala vše pro to, aby nevalnou a pochroumanou pověst chrudimského soudu napravila.

Vzhledem ke zmínce v posudku o SZR vypěstovaném otcem jsem chtěl trvat na výslechu obou znalkyň, neboť tohle byl nebezpečný nesmysl, který by do budoucna mohl napáchat nesmírné a velmi nespravedlivé škody.

Naštěstí, nebylo to nutné.

Vývoj situace se sice měnil ze dne - zejména s ohledem na rychle se měnící stanoviska matky, která jednou chtěla uzavřít dohodu, pak ji zase nechtěla, pak zase chtěla jinou - a tu už uzavřenou chtěla honem měnit - to hlavně podle toho, jak zavolala své matce a ta ji napružila, že "si nechala všechno líbit" a že jí "ukradli děti" a že jen ať se ozve, apod.

Bylo mi jasné, že povede-li soud k vyhrocení konfliktu, dlouho se to potáhne a půjde to k tíži především obou dětí.

Zde je bezesporu nenahraditelná role soudu (a proto byl také vytvořen a státem placen), protože já sice - jako zástupce jedné ze stran - mohu vykládat, co chci a mohu dosáhnout i toho, že si budou všichni myslet, že je to pravda a že to odpovídá jak skutečnosti, tak i odhadům budoucího vývoje - ale poslední slovo a formální moc má v rukou samozřejmě soud - a je-li rozumný, dokáže ji i rozumně používat.

A tady to soudkyně Brigita Košinová skutečně dokázala.

Především dala matce jasně na srozuměnou, že dohoda je především v jejím zájmu, že to, co otec nabízí a co dosud hodlal poskytnout nebo přehlédnout, je velmi přijatelná nabídka a jestliže ji matka zmaří, bude tedy rozhodovat soud sám z moci úřední - a pak to pro matku může znamenat ztrátu mnoha výhod, na které si již zvykla, které jí umožňovaly podílet se na výchově a stejně tak i slušně vyžít s neruinujícím výživným, které odpovídá jejím možnostem.

Nutno doplnit, že otec zcela zapomněl na jakoukoliv pomstu (třeba za to vykázání a zinscenování domácího násilí), že i matka potvrzovala, že jí vychází všestranně vstříc a předává jí kluky, kdy si řekne nebo kdy se jí to hodí.

Nutno dodat, že otec výživné po matce ani nechtěl, natož pak zpětně - a při pohledu na tento stav, a konečně i závěrečně schválenou dohodu rodičů, jsem si naplno uvědomil, že se dá soudit i slušně a v zájmu dětí - a ne uměle vyvolávat a hrotit konflikty rodičů, kde to vůbec není třeba.

Na návrh otce tedy soud upustil od zpětné výměry výživného matce za dobu, kdy děti žily již jen s otcem (tedy zhruba za rok a půl!), neupustil však již od stanovení výživného matce (které otec ani nepožadoval, a když, tak v symbolické výši) a vyšel ze zprávy posledního zaměstnavatele, jež pro matku nevyznívala nijak dobře a jen potvrzovala závěry a charakteristiky znaleckého posudku znalkyně Věry Tomášové  - že sice matka skončila u nich pracovní poměr dohodou, ale že kdyby ji nebyla podepsala, skončilo by to rychlou výpovědí ze strany zaměstnavatele, a to pro neplnění pracovních povinností, nedostatečnou pracovní morálku a opakovaně vytýkané závady v práci.

Výživné tedy nakonec bylo stanoveno na 700,- Kč pro mladšího a 800,- Kč pro staršího syna (dohromady 1.500,- Kč, matka sama navrhovala asi necelou polovinu, že by platila dobrovolně), a to až od právní moci rozsudku (což tedy, jak již uvedeno, po doručení všem účastníkům).

A teď - malý soukromý odhad, jak by stejný případ dopadnul, kdyby ho soudila některá z osvědčených psychopatek, např. Tondrová, (kdysi) z Prahy 9:

Zmínku o SZR, vypěstovaného otcem, by proti němu okamžitě použila - a v tu ránu by byl nejhorším grázlem pod sluncem, který děti smí vidět maximálně někde v nějakém centru pod dohledem jiných psychopatek, jako např. Uváčikové, Spoustové a spol.

Výživné by mu stanovila na 5 tisíc na každého (to je přece dneska běžné, ne, to jistě každý musí pochopit!) a to 3 roky zpětně, protože přece - to zákon umožňuje. A to i za situace, kdy by to nikdo nežádal (matka by se ovšem jistě ráda nechala přesvědčit, zvláště když ji z každého zaměstnání po několika týdnech vyhodí).

Za 3 roky zpětně, po 10 tisících měsíčně - to máme, bratru, 10 x 12 x 3 = 360 tisíc + běžné výživné - ale hleďme, darebák už dluží bezmála půl milionu (!) - takže na něj rovnou podáme trestní oznámení - a kluci, kteří bez něj hynuli steskem i strachem, ho už neuvidí.

Aspoň nebude konkurovat problematické matce, ze které honem musíme udělat týranou chudinku bez prostředků, nástrojů na to máme dost.

Asi takový rozsudek by mohl otec ve stejné, leč převrácené situaci očekávat ještě donedávna.

Komu ta posledně popsaná alternativa připadá jako zločin, ten si ještě uchoval zdravý úsudek a smysl pro spravedlnost.

U nás tak vzácné.

K charakteristice matky zde jistě patřilo, že ač u soudu vše sama a dobrovolně odsouhlasila (při reálném vědomí, že mohla dopadnout - pokud by soud rozhodoval podle znaleckých posudků - daleko hůř), už ve dveřích na odchodu se rozbrečela, že  s tím nesouhlasí, a že jsme jí ukradli děti (za stavu, kdy je může vidět, kdy chce a sama potvrdila, že se ještě ani jednou nestalo, že by jí otec nevyšel vstříc při jejich předávání). 

Bylo to po dlouhé době zase vzácně jednou, kdy jsem odcházel s pocitem, že spravedlnost byla vykonána - a že se tak stalo nejen podle práva, ale i slušně a přiměřeným a přijatelným způsobem, neboť - jak známo - každá práce se dá dělat různě a když dva dělají totéž, nemusí to být vůbec totéž.

A pokud se mě někdo ptá, jaký byl můj bezprostřední pocit při odchodu ze soudu - nota bene chrudimského - tak to nebyla ani radost z vítězství (ostatně, hlavními vítězi dnes byli oba kluci, kteří už teď mají úřední papír na to, že mohou v klidu dál žít se svým tátou - a mámu vidět, kdykoliv si o to požádá nebo kdykoliv si to budou oni přát), ani nějaké zadostiučinění - ale vzpomínka na Janu, kterou jsem ani nestačil poznat, vlastně až v kapli sv. Kříže, v rakvi - a to ještě po překonání tamních policajtů a zejména soukromé ochranky, jež nás tam tehdy nechtěla pustit.

Došlo mi, že její smrt nebyla zbytečná a že by z toho snad dnes měla radost právě ona.

Ostatně, již příští víkend by měla svátek i narozeniny - a v Chrudimi si ji opět připomeneme.

V historii K 213 to u soudu byla druhá výhradní péče otce, které se nám podařilo dosáhnout.

I původně zastupující právní zástupce měl o tomto výsledku velké pochybnosti a otce připravoval na maximálně střídavou péči jako maximum možného při současných "možnostech" justice. 

Možnosti jsme posunuli o kousek dále.

V zájmu dětí (a to tentokráte doslova), a ne v zájmu feministicko-justičních mafií, které si z osudu dětí udělaly velmi výnosný a nikdy nekončící byznys.

_____________________

Táta se svým šťastným synem.

Naše justice takových pohledů nabízí jako šafránu.

_____________________