Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Tragické dopady bezotcovství - shrnuto (a ne od nás)

Details

Created: Monday, 21 April 2014 00:00

Written by redakce K 213

Hits: 1496

My to sice všichni dobře víme a známe, a kdo chce, tan to ví s námi, protože se zajímá a sleduje život kolem nás,ale přesto rozhodně neškodí si tyto skutečnosti připomenout - a pro ty, co je nehodlají vidět, je zdůraznit.

Obrázek dnešní české společnosti, která začíná přerůstat přes hlavu i jejím mafiánským tvůrcům, je toho smutným dokladem.

Krade a podvádí se ve velkém - a to tak, že narazit na slušného člověka, který by sám o sobě nepodvedl, nekradl a nepřivlastňoval si výhody, které mu nepatří, ač by k tomu měl příležitost a také téměř zaručenou beztrestnost, alespoň tu státní, je naprostou a už velmi vzácnou výjimkou - tak vzácnou, že je každý překvapen, když se mu to stane.

Nejhorší dopady mají samozřejmě tyto mafiánské způsoby a zásady na rodinu a její morálku.

Odvěké a staletími osvědčené zásady byly vytěsněny jako nepohodlné "staromilství" a přežitky minulosti, aby nebyly prakticky ničím nahrazeny - přičemž je ani nahradit nelze. Jako nelze nahradit chléb nebo vodu.

Protože stát řídili a řídí mafiáni, pro něž jediné, co má smysl, jsou peníze, mohlo být připuštěno, aby se u rozvodů přestalo zjišťovat, kdo je zavinil a tato zjištění zohledňovat při dělbě majetku a svěření péče o děti - takže je vychovávají často ti (spíše ty), kteří (které) se jako svou hlavní výchovnou kvalitou mohou pyšnit třemi předchozími rozvrácenými manželstvími a dětmi po všech polepšovnách a pasťácích v republice - což je ještě vydáváno za vzor mateřství.

Vydáváno - kým?

Onou trestnou rotou, která byla "vybudována" z opatrovnického soudnictví jako úložiště nepotřebných nebo nepoužitelných soudců, i když i to je přehnané označení, neboť který soudce už je u nás nepoužielný, že?

I ten, který se umí alespoň podepsat, bude - předsedou soudu, soudcovskou unií - vydáván za "vysoce erudovaného profesionála", ač každý doklad, který opustí jeho kancelář, svědčí o opaku.

A Soudcovská unie, jejíž předseda prohlašuje, že čím víc ho stát platí, tím víc ho vlastně okrádá, zase prohlašována stát vedoucím ožralou za další "vzor erudice a odbornosti", kterou ovšem v praxi nikdo nikdy neviděl.

Zapomínají tihle mafiáni, že peníze nebudou tam, kde není poctivost, kultivovanost a vzdělanost - a především jistota, že než je ten, kdo si je vydělal, utratí, tak že mu je 2x - až 3x někdo jiný, kdo by si jinde nvydělal nikdy nic, neukradne.

Čili že už brzy nebude - a mnohde už ani není - co krást.

Takže jsme - sice okruhem - ale zcela jistě - dospěli tam, kam předlistopadoví komunisté - že máme jen bídu, navíc ještě nerovnoměrně rozdělenou.

Ale - dosti úvodem. Neboť - jak řečeno - kdo chce, ten ví, kdo nechce, tomu žádné sebedelší úvody nepomohou.

Přinášíme odkaz na jednu studii o vlivu bezotcovství na děti - sumarizující, co - jak uvedeno - všichni víme.

Pochází z USA, přeložíme jen úvod, kdo chce a umí, nechť čte dál, ostatní nechť se sami zajímají.

http://www.ancpr.com/effects_of_fatherlessness_on_chi.htm

Studie zdůrazňuje, že absence vlastního (fungujícího) otce v rodině má ještě tvrdší dopad na dcery nežli na syny, neboť ty pak vůbec nepoznají, že může s mužem existovat i jiný než jen sexuální vztah, což má - spolu s absencí citové bezpečnosti a zázemí -  přímý dopad na jejich předčasná otěhotnění, nezralou sexualitu a neschopnost vést vlastní rodinný život. 

_____________________________

Děti samy popísují ztrátu otce jako primární negativní aspekt rozvodu. Teprve nyní většina společnosti začíná rozeznávat to, co děti dobře věděly a popisovaly už dávno (aniž jim kdo věnoval pozornost). Absence otce je vůbec nejdestruktivnější silou působící na děti v naší společnosti (v naší rovněž - pozn.red.). Je to největší sociální problém, kterému čelíme (a teprve budeme čelit). Absence otce spolu s výhradní mateřskou péčí je primárním indikátorem nebezpečných sociálních nemocí, kterými trpí společnost.

Úpadek otcovství je hlavním momentem, který stojí za nejdůležitějšími problémy, ohrožujícími Ameriku (u nás jakbysmet): Kriminalita a juvenilní delikvence, nedospělá sexualita, resp. předčasný pohlavní život, resp. množství nemanželských dětí teenagerů, znemožnění dosažení kvalitnějšího vzdělání, deprese, zneužívání a týrání, popř. šikana mezi adolescenty, zvyšující se množství žen a dětí v chudobě.

Otcové jsou první a nejdůležitější muži v životě dívek. Dávají svým dcerám vzory chování a společenských a rodinných rolí ve vztazích muže a ženy. Angažovaní a zodpovědní otcové se věnují svým dcerám a vedou je ke společenské úspěšnosti. Chrání je, poskytují jim pocit fyzického a emočního bezpečí. Dívky, vychované řádným otcem, jsou schopnější, vzhledem ke zralejšímu dospívání, rozvinout konstruktivní heterosexuální vztah založený na důvěře a intimitě.....

Atd.

_____________________________

Možná by si to mohla pí Marksová vytisknout a vyvěsit v předsálí MPSV jako krédo své rodinné politiky, co říkáte?  A povinně rozeslat na všechny pověřené městské úřady, ať se to každá OSPODačka učí namísto večerníčku nebo četby zaručených rad "jak sbalit bohatého cizince", nebo "jak ho obrat při rozvodu" či jak zinscenovat domácí násilí a pak vydírat jeho údajného pachatele.

_____________________________

Effects of Fatherlessness on Children – Social Consequences.

"Children describe the loss of contact with a parent as the primary negative aspect of divorce." ¹ Meanwhile, society is just now beginning to recognize on a widespread basis what children have known all along--; father-absence is one of the most destructive forces to children in our society. As has been noted "[f]ather-absence is the greatest social problem we face."² Father-absence associated with divorce and sole maternal custody, is the primary predictor of a host of societal ills affecting and destroying children

"The decline of fatherhood is a major force behind many of the most disturbing problems that plague America: crime and juvenile delinquency; premature sexuality and out-of-wedlock births to teenagers; deteriorating educational achievement; depression, substance abuse, and alienation among adolescents; and the growing number of women and children in poverty…

Fathers are the first and most important men in the lives of girls. They provide role models, accustoming their daughters to male-female relationships. Engaged and responsive fathers play with their daughters and guide them into challenging activities. They protect them, providing them with a sense of physical and emotional security. Girls with adequate fathering are more able, as they grow older, to develop constructive heterosexual relationships based on trust and intimacy…

Why does living without a father pose such hazards for children? Two explanations are usually given: The children receive less supervision and protection from men mothers bring home, and they are also more emotionally deprived, which leaves them vulnerable to sexual abusers… Even a diligent absent father can’t supervise or protect his children the way a live-in father can. Nor is he likely to have the kind of relationship with his daughter that is usually needed to give her a foundation of emotional security and a model for nonsexual relationships with men… ³

Promiscuity, teen pregnancy, child sexual abuse, and ongoing difficulties in later family life are results of feminist misandry infecting society with a "father hatred" causing father-absence;

_____________________________

Nepotkáváte je? Na soudech, ve školách, na úřadech? Není to ta generace, kvůli které se vyplatí i po 15-ti letech vrátit se raději do Švýcarska, kde se nepokoušeli nahrazovat Desatero komunistickou vychytralostí, podvody, velkokrádežemi a lajdáctvím?

_____________________________

V souvislosti s těmi dcerami - je neskutečně smutné je vidět - čerstvě dospělé - u soudů, kde často poprvé potkají svého otce (aby se s ním soudily o výživné), jsa vychovány v tom, že na všechno mají nárok (samy nemuseje plnit ničeho) - a slyšet, jak se s ním odmítají i setkat (protože si to matka nepřeje a určitě by jim to neprospělo) a normálně si s ním pohovořit, aniž by dokázaly vysvětlit, proč vlastně, zatímco internet zaplňují jejich stesky na samotu, opuštěnost a životní prázdnotu.

______________________________

______________________________

VLAK DO YUMY  a vývoj chlapství

http://virtually.cz/journal/?q=zrcadlove-ja-na-ceste-do-yumy

Americká socioložka Christina Hoff Sommers nazvala naši dobu válkou proti chlapcům. Skutečně. Kam až paměť a zápisy sahají, nebyl takový tlak na likvidaci všeho mužného. Základní i střední školy systematicky vyřazují neposedné chlapce (včetně některých se skvělými studijními předpoklady), vznikají další a další brožury proti „genderovým stereotypům ve výchově“ (jde o to, že kluci už nemají dostávat klukovské podněty), vypisují se odpovídající granty a najdeme i celé vysokoškolské katedry a vědecké ústavy, které „odhalují“ vše mužské jako utlačovatelské. Občas narazíme na povzdechnutí za mizející starou mužností, ale to na tom nemůže nic změnit.

Pro ty, kdo si občas čtou o třídních konfliktech, to není překvapující. Vítězové likvidují hodnoty a instituce poražené buržoazie. Včetně té zvláštní směsi drsnosti, férovosti a ochranitelství, které vzniklo v evropských dějinách zasazením některých prvků středověkého rytířství do podnikatelské mentality 18. a 19. století. Chlapi jsou odsouzeni k zániku. Buducnost patří metrosexuálům. Hrdinou již není muž, který dokázal zvítězit v bitvě nebo vybudovat firmu, ale mládenec, který se dokáže dokonale a bezmezně přizpůsobit směrnicím a korporátním pravidlům. A který používá stejný parfém jako jeho přítelkyně.

Občas se nám ale přece jen stane, že narazíme na kousek ideologické diverze. Na hnízdo partyzánů, kteří se dosud drží starých způsobů a staré mentality. Jedním z takových ostrůvků staromilství je film Vlak do Yumy (3:10 to Yuma), kde v režii hrají Jamese Mangolda hrají Christian Bale a Russel Crowe. Remake z roku 2007 je překvapivě stejně „chlapácký“ jako jeho předloha z roku 1957.

Vlak do Yumy je film o mužích a pro muže. Poslední ženská postava mizí z obrazovky asi po čtvrthodině. Mizí z obrazovky, ale nemizí z myslí mužských hrdinů. Vždyť o ženy přece jde.
Muži mají za samozřejmé, že budou trpět a umírat proto, aby zajistili lepší budoucnost svým ženám a dětem. O takových věcech se nepřemýšlí a nenaříká se nad nimi. K tomu byli muži stvořeni. Když se naopak ukáže, že jeden z pistolníků se v minulosti zúčastnil masakru žen a dětí, dívají se na něj všichni ostatní úplně jinak. Přestal patřit mezi správné chlapy.

Film skvěle ukazuje i další rys toho, co tradičně nazýváme mužností. I chlapi, kteří se snaží jeden druhého zabít a kteří neznají slitování v boji, mohou cítit vzájemnou úctu a určitou míru solidarity, jestliže vidí, že ten na druhé straně nefňuká a že zápasí statečně. Ač o tom nemluví, akceptují, že ten na druhé straně jedná tak, jak musí. Drsný zločinec tak nakonec drží palce farmáři, kteří se ho snaží dopravit do vězení. Víc než vlastním kumpánům. Je to proto, že ví, že proti němu bojuje chlap ze stejného těsta, jako je on sám.

Film Vlak do Yumy ale ukazuje ještě jeden aspekt našeho bytí. Souvisí s otázkou, kterou si více či méně často a s větší či menší intenzitou klade každý z nás. Kdo, že to já vlastně jsem? Kdo jsem doopravdy? Jaký jsem člověk?

Jedna z odpovědí, které se táhnou sociologií už od 20.let říká, že „doopravdy jsem tím, za koho mne pokládají moji nejbližší“. V modelu, který vytvořil Georg Herbert Mead a se kterým se drobnými úpravami pracuje dodnes, vzniká identita člověka tím, že jedinec zvnitřňuje představu, kterou o něm mají jeho nejbližší. Mead používá v této souvislosti termín „významní druzí“ (important others). To jsou ti, kdo jsou pro aktéra tak důležití, že když ho začnou vidět jinak, jeho identita se může zhroutit. To je právě ten důvod, proč existují lidé, kteří jsou v pracovních vztazích tvrdí a neúprosní, a zároveň žijí ve strachu, zda obstojí před vlastní manželkou. Na manželce jim záleží tolik, že je pro ně tím nejvýznamnějším jiným. Pokud takového úspěšného manažera začne jeho vlastní manželka vidět jako nekňubu či pitomce, jeho identita se hroutí.

Pro farmáře ve Vlaku do Yumy je takhle důležitý jeho 14letý syn. Nejvíc ze všeho se bojí představy, že by jej jeho syn viděl jako ztroskotance. Jako vojáka, který nikdy nebojoval v bitvě, nešťastnou náhodou přišel o nohu a který nedokázal odvrátit bankrot svého ranče. Nedokáže žít s tím, že by jej jeho syn takto vnímal. Raději se sám pustí do boje proti třem desítkám pistolníků a umírá jako hrdina. Umírá před zraky svého syna a stává se tím člověkem, jakým chtěl být.

Vlak do Yumy není psychologicko-sociologická studie. Je to dobrodružný film. Ale je to jeden z těch filmů, které nám – mezi výstřely a klapání koňských kopyt – dávají nahlédnout, jací vlastně jsme a proč takoví jsme. Proto ho doporučuji každému. Rozhodně každému kolegovi, ale také těm kolegyním, které budou chtít porozumět svým manželům, druhům, synům, otcům, přátelům a spolupracovníkům. Do doby, než svět definitivně ovládnou metrosexuálové. Pak se možná budou točit filmy o mužích, kteří nesnesou představu, že by si o nich přítelkyně myslela, že používají nesprávný parfém.

___________________________