Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Spravedlivé rozhořčení...

Details

Created: Friday, 22 May 2020 20:28

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1882

Aneb : Zásada potencionality v praxi... 

 Právo obvykle bývalo exaktní vědou, která pracuje s fakty. Co není spolehlivě prokázáno, neexistuje. Tak to alespoň platilo od dob Římanů.

Teprve komunisté vnesli do práva prvky, původně pocházející z věštíren a z dílen okultních mágů, a to přesto, že sami mágy i věštírny pronásledovali... Teď už vím, že to byl ryzí výraz konkurenčního boje... 

Současní čeští postkomunisté tyto prvky nejen převzali, ale dále bohatě rozvinuli. A dnes je tak můžete najít jak v právu trestním, tak v občanském, a zejména rodinném. 

Proč to komunisté potřebovali ? No, protože právo se přece přes noc, s vítězstvím komunismu, stalo z nástroje ochrany společnosti před kriminalitou nástrojem třídního boje - a v něm, podle staré jezuitské zásady, že účel světí prostředky, bylo všechno povoleno. 

Jak například "prokázat", že čin proti státu (rozumí se proti komunistické vládě) byl spáchán z "čiré nenávisti k socialistickému společenskému zřízení" - za což bylo automaticky minimálně 5 let navíc, ne-li rovnou provaz. 

A protože soudce nikdo nevyměnil, myslí tímto způsobem dodnes. 

Myslím, že naprostým světovým unikátem, na kterou by se měli jezdit podívat četní právní odborníci z celého světa, je tzv. zásada potencionality při určování výživného v praxi. 

Můžete se s ní setkat výhradně u našich soudů - a cizincům by při tomto typu soudních jednání vypadávaly oči z důlků a padaly bezděčně nejen brady. 

Člověk by řekl, že se u opatrovnických sporů jedná hlavně o dítě a o to, aby se mělo dobře. 

To je ovšem jen líbivě nalakovaný vývěsní štít - asi jako nad koncentráky bylo ono známé : "Arbeit macht Frei..." A pod ním se dějí neuvěřitelné kejkle. 

Díky tomu, že u nás - za 30 let postbolševické justice (!!!) se nenašel nikdo, kdo by stanovil pro soudy závazné tabulky výpočtu výživného, tedy toho, co dítě v daném věku skutečně potřebuje a co je možno z přijmu rodiče vůbec uhradit, stalo se určování výživného jednoduchým nástrojem pomsty, nebo i společenské likvidace těch, kteří jsou z nějakého důvodu buď v nemilosti, anebo jim jen daný soud (případně skupina soudů) chce prostě zatopit. Někdy i bez společenské objednávky. 

Je to tentýž princip, jako když se v 50. letech určovaly nepohodlným sedlákům, kteří sveřepě odmítali pochopit, že jejich lepší zítřky jsou výhradně v JZD, dávky a odvody, jež na první pohled nemohli nikdy splnit - takže se dostávali do skluzu s plněním, což byl tehdy trestný čin. Sabotáže přídělového systému, nebo národního hospodářství. A za to pak mohli pohodlně zavřít každého na libovolný počet let, obvykle do té doby, než bylo ve vesnici ustanoveno družstvo. 

Zásada potencionality, při určování výživného, je věštěním z koule - stejně jako při propouštění vězňů na PP (tedy podmíněné propuštění, kdy se věští pravděpodobnost jejich recidivy a tzv. začlenění do společnosti), přičemž je zřejmé, že fakta zde nehrají prakticky žádnou roli, vše záleží jen na libovůli - a často zvůli - soudce. Že to mj. otevírá obrovský prostor pro korupci, o tom netřeba diskutovat. 

Příklad : Otec, jemuž má být výživné vyměřeno, vydělává 30 tisíc a žije si vcelku poklidným životem. Soudkyně ale usoudí, že to je pro živení dětí málo, a že se musí tzv. "více snažit" - a vyměří mu výživné z dvojnásobného platu, s tím, že kdyby se snažil, tak se svým vzděláním by jistě takového platu mohl dosáhnout. 

Jinými slovy : Otec je - podle soudu - takový debil, že dobrovolně přichází o dalších 30 tisíc měsíčně jenom proto, aby nemusel platit o 5 tisíc vyšší výživné. 

A to je ještě velmi mírný příklad. 

Na absurditě tento proces začíná rychle nabývat, pokud zaměstnání otce je už záležitostí čistě teoretickou, obvykle poté, co prošel martyriem trestního stíhání, často uměle vykonstruovaného, ať už pro výživné, nebo pro "domácí násilí" či jinou zavrženíhodnou aktivitu, o které má ta - stále většina - veřejnosti, která touto praxí nikdy neprošla - odsuzující představu na první pohled - do té doby, než to někdo z příbuzných pozná na vlastní kůži - a pak se obvykle nestačí divit... 

Takové lidi totiž už sotva kdo zaměstná, a zvláště, pokud mají VŠ titul a byli zvyklí na přiměřené zaměstnání - a také tomu přiměřený plat. 

Trestní stíhání je obvykle z této společnosti totiž vyloučí jednou pro vždy, takže nadále už mohou - pokud vůbec - pracovat obvykle jen v pomocných profesích, samozřejmě bez využití své původní kvalifikace. 

To ovšem opatrovnický soud povinně nezajímá. 

Za účelem "potencionality" soudkyně obvykle přinese k jednání řadu sjetin, vyžádaných z MPSV, kde se píše o tom, kolik v průměru bere jaký odborník vddaném kraji v dané profesi - tedy např. IT specialista. 

A už to jede... Od 50 tisíc nahoru... A, samozřejmě, fůra volných míst... 

Dovolil jsem si v takovém případě upozornit soud, že ty jeho sjetiny jsou věcně bezcennými papíry, vhodnými akorát pro tapetáž spíže, protože otec ve svém původním povolání už nikdy pracovat nebude, alespoň jako zaměstnanec ne, natož na nějaké vedoucí pozici, o které zjištěné platy referují, protože s řadou  exekucí na krku ( všechny z titulu výživného) a s trestním stíháním (z téhož důvodu) v zátylku ho prostě nikdo nezaměstná - a že pokud by o tom měl soud pochybnosti, tak že navrhuji, ať si sama soudkyně vybere z těch svých sjetin deset míst, a otec je oběhne - a pak si může - jako představitelka soudu - zaslat úřední dotaz, proč ho kde na kterém místě nepřijali ( o tom, že by ho někde přijali, nelze vůbec uvažovat). 

Soudkyně o tom asi pochybnosti neměla, protože na navrhovaný důkaz nepřistoupila, asi správně tušíc, jak by dopadl. 

Načež vyskočil právní zástupce matky a začal něco vykládat o tom, že je nesmysl, aby byl někdo diskriminován jenom proto, že má záznam v rejstříku - a že na to chodí kontroly z úřadu práce a jsou za to velké pokuty. 

Otázal jsem se ho - i soudu - odkud tyto - jistě zajímavé - informace bere, protože povinnost někoho zaměstnat skončila se socialismem, od té doby žádný nárok na práci není, a tedy ani povinnost někoho zaměstnávat, a byť by si to firmy nedávaly do podmínek nástupu na místo, označených v inzerátu, v praxi nikdy neopomenou si trestní rejstřík, a často i rejstřík exekucí vyžádat - a - není-li čistý - dál už je obvykle nic nezajímá, a uchazeč u nich skončil. Následně mu sdělí, že dali přednost někomu jinému ( i když často ani nikoho jiného nemají) - což nelze nijak zkontrolovat, natož pokutovat, a tak, jak existuje svoboda výběru zaměstnání a zaměstnavatele, tak také existuje svoboda výběru uchazečů bez povinnosti jakkoliv svoje rozhodnutí zdůvodňovat. Prostě : Dali jsme přednost někomu jinému. A - basta. Přes to vlak nejede. 

Konečně, u tohoto konkrétního otce konstatoval změnu jeho pracovní kvalifikace, a to trvalou, i odvolací soud, takže stěží argumentovat tím, že kdysi zastával vedoucí pozice v IT firmách (a bral následně kolem sta tisíc měsíčně). 

Načež povstala matka, asi popuzena tím, jak byl usazen její advokát, i vývojem situace celkem, a prohlásila, že ona to už 10 let (= 10 let od rozvodu) táhne sama a že z výživného, co jí otec platí, rozhodně nemůže děti uživit. 

Zeptal jsem se jí na její exotické dovolené, které předtím v dokazování nemohla zapřít - tedy např. celá rodina, i s novým druhem, v Malajsii, apod. , odhadem 100 tisíc měsíčně každým rokem - a to matku vytočilo do ruda. Co prý je mi do toho !! A dokonce začala křičet a bouchat do stolu před sebou. 

Tak jsem ji ubezpečil, že je, pokud zastupuji otce jejích dětí, který žije už dlouhodobě z almužen a dávek, nebo minimálních platů a prokazatelně bere zhruba 10x méně než ona, o jejím druhovi, se kterým žije ve společné domácnosti, ani nemluvě. 

Otec do toho přinesl soudu usnesení o nové exekuci na jeho dům a o nuceném prodeji tohoto domu, což značně pohnulo i s (mladou a slušně vypadající) soudkyní, která se matky optala, jestli by se přeci jen nechtěla s otcem dohodnout na snížení výživného... 

Jenže matka, jak byla v ráži - a spravedlivém rozhorlení - tak to by rozhodně nechtěla... 

Prokázano přitom jednoznačně bylo, že zatímco otec živoří v hluboké bídě, po všech těch exekucích, trestních stíháních a pronásledování, tak jeho dětem u matky nejen nic nechybí, ale žijí vysoko nad jeho úrovní, o exotických dovolených ani nemluvě. Nestrádají, nic jim nechybí - což se o otci dnes rozhodně nedá říci... 

Nutno ještě dodat, že u iniciace všech trestních stíhání a křivých obvinění stála buďto tato matka jeho dětí, nebo ta druhá, případně obě společně po vzájemné dohodě, a v nečekané shodě... 

Přesto měla matka pocit, že má právo se "hluboce spravedlivě rozhořčit" - a ve výronu vzteku jí nedokázala zabránit ani nezkušená soudkyně. Ani na něj přiměřeně reagovat. 

Napadlo mě : Škoda, že u toho nebyl někdo ze staré školy. Tak třeba - starý pan Věk. 

Myslím si, že kdyby tuhle "rodinnou morálku" viděl, hnal by nejen tuhle matku, ale celou tu opatrovnickou pakáž tak svinským krokem, že by se nezastavila ani ve stáji, kam beztak svou mravností většina z nich patří. 

Asi by takovéto matce řekl : Ty mrcho, když sis rozbila rodinu a křivě obvinila otce svých dětí, tak se teď nediv, že ti nepošle ani korunu. A buď zatraceně ráda, že si ještě stále žiješ, jak si žiješ. 

Napadlo mě, že za téhle situace, kdy rodiče a děti mají právo na stejnou životní úroveň a kdy jedna z dcer už zletilá je, a druhá do roka bude - by naopak otec mohl požadovat po dcerách, i bývalé manželce, aby mu dorovnaly ze svého životní úroveň na průměr, kterému se - zatím - těší ony. 

Otázkou je, jak dlouho. 

____________________

____________________

http://www.k213.cz/JOOMLA/3247-soudci-na-to-nemaji-zaludek-my-ho-mit-mame

____________________

____________________