Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

S poděkováním a úctou

Details

Created: Friday, 20 November 2020 16:47

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1935

jsme se dnes rozloučili s Lubošem Paterou, nestorem boje za rovná rodičovská práva a spravedlivou a lidskou justici. V obřadní síni na Olšanech. 

Na dveřích obřadní síně byla informace o tom, že obřadu se může účastnit nanejvýš 10 osob, na poslední chvíli vláda rozhodla, že se počet mění na patnáct, což přítomné samozřejmě potěšilo - dovnitř pak mohli vejít všichni, kteří na pohřeb přišli. 

Smuteční obřad se skládal ze smutečního projevu a následně promítaných fotografií z Lubošova života, podmalovaných tklivými tóny Smetanovy Vltavy. Všichni mohli zavzpomínat na Luboše takového, jakého znali - usměvavého, klidného, vyrovnaného, plného energie, neúnavného organizátora. 

I když snímky byly vyříznuty skoro vždy jen na obraz Luboše, mnozí z návštěvníků se tušili někde v pozadí nebo vedle něj, když se těch akcí účastnili rovněž a mohli na ně nyní zavzpomínat. 

Kromě Lubošovy pozůstalé partnerky a jejích dětí a ještě asi dvou osob z jeho příbuzenstva se obřadu zúčastnili ti, kteří Luboše dobře znali z denního života a z časté spolupráce. 

Rodina si nepřála zveřejňovat termín pohřbu, měli se o něm dozvědět jen jeho nejbližší známí. 

To respektovali všichni - až na jednu zjevně nezvanou osobu, jistého Šinágla, jíž jsou zásady slušnosti i v tak vážné chvíli naprosto cizí.  

Ten - patrně z našich stránek - zkopíroval parte, odkud zjistil, která pohřební služba obřad pořádá - a začal si hrát na nezvaného organizátora, neboť zjevně usoudil, že Luboš Patera by mohl být výhodným obchodním artiklem pro zvýšení návštěvnosti jeho upadajících stránek. 

Obřad narušoval nejen svou zjevně nezvanou přítomností, ale i pořizováním videozáznamu, pobíháním a fotografováním, což za situace komorního rodinného rozloučení svědčí jen o stupni neomalenosti tohoto obecně známého primitivního hulváta. 

Vyhodit ho z obřadní síně by znamenalo narušit pietu všem ostatním, proto tam byl strpěn - totální a všeobecná ignorance mu pak byla odměnou. Nevím, jestli mu to stálo za to - pro mě by taková situace byla ledovou sprchou, na kterou bych dosmrti nezapomněl. On  ale je na ni zvyklý, tak mu to dávno přestalo vadit. 

Přesto, prosíme, neposkytujte podporu tomuto prodejnému agentovi, jenž zjevně mele z posledního, tím, že byste jím pořízenou reportáž, a to přes evidentní nesouhlas pozůstalých, kterou narušoval důstojnost obřadu i památku Luboše, sledovali. 

Dopřejte mu téhož, co zvaní návštěvníci obřadu : Totální ignorance a izolace. Jako sprostému slovu. 

Sváteční dojem z Lubošovy piety jsme si přesto nenechali zkazit - a většina odcházela pohnuta k slzám nad ztrátou vzácného člověka, jehož současná oficiální společnost zjevně nedokáže docenit. 

Podle mého názoru tam vedle věnců od rodiny a jednotlivých květin od jednotlivých návštěvníků chyběl velký věnec od ministryně spravedlnosti a tentýž od předsedkyně Městského soudu v Praze, protože za to, že jejich soudci vůbec něco o opatrovnictví alespoň vzdáleně tuší, vděčí skoro výhradně právě zesnulému. 

Naše sdružení se s Lubošem rozloučilo velkou smuteční kyticí s nápisem, který můžete číst v titulku tohoto článku. 

Ještě jednou - Luboši, děkujeme. Tvůj plamen bude bezesporu dál hořet, svítit a hřát do další budoucnosti a snad jednou ozáří i cestu nových a slušnějších mravů rozvedených rodičů a výchovy jejich dětí, prostou vzteku, nenávisti, závisti a naschválů, soustředěnou jen na dobrou a šťastnou budoucnost společných dětí, ze kterých ve vzájemné zášti nikdy nemohou plnohodnotní občané vyrůst.  

___________________

___________________

 Smuteční kytice, věnovaná naším sdružením : 

_______________________

_______________________