Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Čl. 23 LZPS a jeho aplikace

Details

Created: Monday, 14 April 2014 00:00

Written by Jiří Fiala+redakce

Hits: 2195

rozhodně nepředvídají jen stav cizí intervence či okupace (jak se snažil dovodit jeden ze soudců na Praze 2, když měl tento problém řešit) to řeší jiné - válečné a mezinárodní - právo, které zakotvuje právo na odpor proti okupantům s využitím všech - a samozřejmě i ozbrojených - prostředků, neboť zastavit jedoucí tanky cárem papíru či dobrým slovem se zatím nikomu ještě nepodařilo (naposledy to zkusili studenti v Číně - a víme všichni, jak dopadli).

Z toho lze logicky dovodit, že čl. 23 LZPS má na mysli úplně jinou - a to mírovou - situaci, kdy se najdou jednotlivci i skupiny - samozřejmě občané téže země (a většinou i téže národnosti a rasy), kterým se stávající - pořád ještě demokratický - ústavní pořádek nehodí a v rámci usurpace výhod pro svoje vlastní lidi (příslušející k nim profesně, politicky, zájmově nebo jinak) začnou postupně (obvykle ne najednou, protože to by narazili okamžitě) demontovat a v praxi odstraňovat ústavní záruky svobod a práv ostatních občanů.

Tím jsou pak jednoznačně naplněny podmínky pro legitimní právo na odpor všech ostatních, zejména těch, kteří jsou touto usurpací bezprostředně postiženi - za nečinného přihlížení těch, kteří mají jejich práva garantovat a hájit.

__________________

Tak alespoň lze v kontextu ostatních zákonů, listin na ochranu lidských práv, práva mezinárodního a válečného, jednoznačně pochopit smysl existence čl. 23 LZPS - a proto tvrdit, že tento stav je myšlen pouze na zahraniční intervenci, je zcela nepřípustným zúžením jeho smyslu, neodpovídajícím ani jeho znění, ani oblasti práva, pro niž je Listina základních práv a svobod vytvořena a garantována.

Práva osob v okupovaných zemích, válečných zajatců, příslušníků hnutí odporu či odboje, řeší jiné předpisy z jiných oblastí práva, zatímco LZPS má na mysli jednoznačně (dosud ještě) mírový stav v relativně (dosud ještě) pokojné zemi s legitimní vládou, vzešlou (byť i relativně svobodných a nezmanipulovaných) z voleb.

_________________

Připomeňme si znění tohoto zásadního ustanovení, chránícího základní svobody a práva každého občana před usurpátory:

"Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by
odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený
Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných
prostředků jsou znemožněny."

Článek 23    Listiny

________________

Formulace Proti každému znamená právě to, co znamená - kdyby se jednalo (výhradně jen ) o vojáky okupační armády, proti kterým je tento odpor přípustný, asi by to tam bylo uvedeno.

Všimněme si, prosím, že článek 23 hovoří o účinném použití zákonných prostředků, a nespokojuje se tedy se stavem jejich ryze formální existence, která v praxi je k ničemu a nikomu nic nezaručuje, resp. nefunguje, ba často představuje jen výsměch těm, kteří se na tyto prostředky odvolávají nebo se domáhají jejich ochrany.

________________

Na všechny tyto niance jsem narazil a nutně si na ně vzpomněl zejména při zformulování námitky podjatosti soudkyně, kterou jsme  - a to právě před 5 lety - zbavili funkce -

http://k213.cz/start.php?act=read&art=1421, což ona i soud, kterého se to týká, odmítají vzít na vědomí a ještě mají tu drzost terorizovat veřejnost pořád dokola se stupňující se tendencí.

Neboť před vyřešením námitky podjatosti je třeba si vyřešit otázku: Je tato paní vůbec soudkyní, nebo není?

Naše sdružení ji funkce zbavilo - a to zákonem předvídaným způsobem (jak se ona sama pořád ujišťovala) - tedy rozhodnutím sdružení občanů, žádné opravné prostředky proti tomuto rozhodnutí použity nebyly, ač byly v poučení taxativně vyjmenovány, lhůty marně - a dávno -  proběhly, paní soudkyně svým dalším postupem dala tomuto rozhodnutí plně zapravdu, vedení soudu rovněž.

Posuďte dále sami:

_______________________

možno posoudit, co se od té doby změnilo a nakolik měl pravdu obžalovaný a nakolik soud sám, resp. soudkyně Mgr. Božena Maříková.

Usnesení bylo vydáno v analogické věci (pohrdání soudem a útoku na veřejného činitele), souzené u OS v Kolíně pod č.j. 1 T 24/2010 a bylo v něm namítáno:

¨      Že senát neměl vůbec odvolací jednání nařizovat, neboť byly splněny podmínky pro zrušení rozsudku i bez nařízení odvolacího jednání vzhledem ke zfalšování hlavního líčení soudcem Krumlem, které se vůbec nekonalo – nutno dodat, že rozsudek následně zrušil NS v Brně (usnesení NS v Brně č.j. 6 Tdo 1096/2011 ze dne 3.11. 2011, založeno již při jednání dne 9.4.) a konstatoval totéž – že nebyly splněny základní procesní povinnosti soudu, tedy nebyl obeslán právník v plné moci obžalovaného, ač ten musel být povinně zastoupen – a tudíž že nemá smysl rozsudek dále přezkoumávat a je nutno jej zrušit. Dlužno dodat, že rozsudek, na jehož základě si obžalovaný bezdůvodně odseděl 5 měsíců ve věznici Nové Sedlo, který má nyní stát odškodnit. Rozsudek, jehož neplatnost namítal obžalovaný již při odvolacím jednání – což vysoce profesionální soud soudkyně Maříkové jaksi přehlédnul a zopakoval to až Nejvyšší soud.

Nyní jsme o tři roky dále – a opět stojíme u odvolacího jednání, kde se opět má řešit „pohrdání soudem“, má ho řešit stejná soudkyně, a to za okolností, které zcela vylučují spáchání trestného činu (při jednání, které má být posuzováno, byl napadenou osobou zjevně obžalovaný, trestní stíhání bylo zastaveno, přesto obžalovaný strávil 69 dnů bezdůvodně ve vazbě) a jednání před soudem prvního stupně vykazuje úplně stejné znaky nekvalifikované primitivní pomsty stejně primitivních – v jejich vlastním podání ovšem „vysoce profesionálních“ – soudců v Kladně, tedy např. neudělení obžalovanému posledního slova, což je nezhojitelnou vadou řízení, pro které samotné musí být rozsudek zrušen a věc buďto vrácena soudu 1. stupně k odstranění této vady, nebo trestní stíhání zastaveno – a to pochopitelně i bez nařízení odvolacího jednání, neboť to na těchto skutečnostech nemůže nic změnit.

¨      Že se na něj soudci domluvili a že na obžalovaného mají vztek – co se na tomhle údaji změnilo, či mohlo změnit, za naprosto identické, po třech letech pravidelně opakované situace? Snad jen to, že už se ani domlouvat nepotřebují, protože jejich vztek přerostl ve velmi důvodné obavy o ztrátu funkce, následné trestní stíhání pro mnohačetná zneužití pravomocí, které jim dlouho beztrestně procházelo, a následně i vysokou náhradu zaviněných škod, případně vysoké nepodmíněné tresty.

O čem tak asi může svědčit, že po 3 letech se opakuje naprosto tatáž situace bez sebemenší změny?

Jedině o tom, že je to skutečně až obžalovaný, který je schopen posoudit chování soudců, jeho právní dosah, jejich „kvalifikaci“ i předpoklady jejich nápravy či vůbec schopnosti opravit předchozí nedostatky a chyby, protože všechny ostatní kontrolní mechanismy – jak ze strany jejich nadřízených, tak ze strany MSp zcela pozbyly funkce, tím i smyslu, a jsou jen významově bezcennými trafikami pro ty, kteří je dneska zastávají.

Námitka profesní nezpůsobilosti – již z výše uvedeného je patrné, že soudkyně Maříková nemá základní předpoklady nápravy svých zhola nedostatečných znalostí a dále, že se o takovou nápravu ani nesnaží, neboť ji k tomu nic nenutí a nikdo to po ní nevyžaduje.

K ilustrování její „vysoké profesionality“, když přeskočíme výše uvedené, postačí konstatování z odvolacího jednání, že „námitku vrchního soudu si má obžalovaný uplatnit tam (tedy u Vrchního soudu) a že to s věcí nijak nesouvisí“ za stavu, kdy se projednává usnesení VS o její nepodjatosti a vysoké profesionalitě a kdy i běžnému účastníkovi řízení je jasné, že námitka podjatosti se vznáší tam, kde jednání probíhá a zakládá se do spisu, kterého se týká, jinak je sama zmatečná, nepřezkoumatelná a nesmyslná.

K její „vysoké profesionalitě“ má zřejmě patřit i to, že ani neví o existenci Usnesení NS ČR ze dne 17.12. 2009, č.j. 7 Tdo 315/2009, natož aby se s ním seznámila, ač toto usnesení – vydané mimochodem ve věci stejného obžalovaného (a vzácně nerušící její rozsudek, nýbrž rozsudek KS v ČB ve věci blokády Městského soudu v Praze z důvodu nerespektování závazného rozhodnutí ESLP opět ve věci téhož obžalovaného) - přesně popisuje skutkovou podstatu trestného činu „pohrdání soudem“ a kdy ji může obžalovaný naplnit – a kdy se naopak o tento trestný čin rozhodně nemůže jednat.

Neznalost tohoto usnesení za situace, kdy soudkyně má soudit téhož obžalovaného za stejný trestný čin, přičemž její předchozí rozsudky byly zrušeny právě ze strany NS, a tuhle neznalost si dovolí presentovat za situace, kdy musí vědět a dobře ví, že na tento případ obžalovaného je upřena pozornost nemalé části veřejnosti, především té zabývající se justičními otázkami, že bude zcela jistě zveřejněn a podrobně popsán a rozebírán a že bude-li obžalovaný odsouzen (jak to zjevně měla a má v úmyslu), půjde spis znovu k témuž NS, který své názory již jasně popsal a specifikoval a je jimi vázán nejen on, ale i všechny odvolací senáty v celé zemi, už nutno označit – při nevědomosti – za hloupost a lajdáctví neuvěřitelných, ba neopakovatelných rozměrů, při úmyslu pak jednoznačně za pokročilou přípravu k novému spáchání dalšího trestného činu, jehož se soudkyně Maříková dopustila – dosud beztrestně – v minulosti již opakovaně a mnohačetně.

K profesní nezpůsobilosti jistě patří i skutečnost, že soudkyně vůbec nařídí odvolací jednání ve věci, kde v 1. stupni nedostal obžalovaný poslední slovo a hlavně, kde rozsudek je zjevným a doložitelným excesem (viz dopis OSZ v Domažlicích ze dne 27.2. 2014, potvrzující, že jiným pachatelům jiné barvy pleti za tentýž – ba mnohem horší – skutek stejné povahy obvinění nebylo sděleno vůbec, natož aby se dostali před soud).

Zjevné excesy je možno zrušit nadřízeným soudem automaticky, i bez nařízení jednání, což by také nepodjatý, erudovaný a nestranný soudce bezesporu neprodleně učinil.

Námitka podjatosti, kterou si sama vznesla soudkyně Maříková k VS, cíleně zamlčovala zcela zásadní údaje, svědčící pro její podjatost jak ve věci, tak k osobě obžalovaného, a tyto údaje soudkyně nedoplnila ani po výslovné výzvě, zda je to všechno, z čeho by bylo možno usuzovat na její podjatost.

Sama o sobě tato skutečnost svědčí o promyšlené přípravě k recidivě trestného činu zločinného spolčení a zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se dotyčná soudkyně již mnohokráte dopustila, což lze doložit již jen z kauz tohoto konkrétního obžalovaného – a je důvod se domnívat, že tak činí běžně i u všech ostatních kauz, neboť nepotrestané spáchání trestného činu vede k častému předpokladu pachatele, že mu to projde i příště, a tedy ke snadné recidivě. Mgr. Božena Maříková je tedy nebezpečnou recidivistkou, pohrdající platnými zákony, platným právním řádem a pro ni závaznými rozhodnutí nadřízených soudních orgánů, především judikáty Nejvyššího soudu, přičemž na skutečnosti nic nemění, že za svoji předchozí trestnou činnost nebyla dosud odsouzena – to není její zásluha (a už vůbec ne důkaz o nevině), to je vadou justice jako takové a zodpovědných orgánů, které mají dozor nad výkonem spravedlnosti v popisu práce, stejně jako dohled nad justičními osobami).

Soudkyně Maříková zejména zatajila 2 zásadní skutečnosti, mající vliv na její nestrannost a objektivitu, které jsou nové a nebyly dosud (až do jednání dne 9.4.) uváděny:

• O podjatosti z důvodu vztahu k obžalovanému svědčí výmluvně skutečnost, že její syn (jehož existenci ani nechtěla potvrdit), Mgr. Radek Mařík, je soudcem OS P-3, předtím byl dokonce trestním místopředsedou na OS P-10, a to v době, kdy zde byl souzen rovněž tento konkrétní obžalovaný za velmi podivných okolností soudcem Láznou, jenž v důsledku svého masového zneužívání pravomocí stanul 2x před kárným senátem, s návrhem na zbavení funkce soudce a s konstatováním, že pokud by se týchž skutků dopustil bez taláru, dostal by za ně skoro jistě 10-12 let nepodmíněně. Soudce Mgr. Radek Mařík se vyloučil sám svým usnesením č.j. 25 T 45/2013 ze dne 5. září 2013 (založeno při odvolacím jednání). Dotaz soudkyně Maříkové, jak se to týká jí, jestliže soudce Mařík je její syn a ona má soudit téhož obžalovaného, souvisí pak s vizitkou její namítané profesní nezpůsobilosti ve věci.

O podjatosti soudkyně a snaze o pomstu za zrušený Koudelkův rozsudek z r. 2010 a povinnost uhradit obžalovanému náhradu – byť symbolickou – za vazbu z jara 2010 pak svědčí i samo nařízení jednání na 9.4., tedy výroční den zatčení obžalovaného, kdy byl v Nymburce, cestou na vlak, zatčen na Koudelkův příkaz a následně pak 69 dnů bezdůvodně vězněn. Nařízení jednání na právě toto datum nutně dokresluje promyšlenou přípravu na další recidivu trestného činu zneužití pravomoci úřední osobou, neboť smyslem celého jednání bylo v tento den demonstrovat přesilu nad obžalovaným, když už po právní a faktické stránce soud zcela selhal (a proto ani nepotřeboval znát závazné usnesení NS, řešící tuto problematiku).

• O podjatosti z důvodu vztahu k věci pak výmluvně svědčí skutečnost, že předchozí odsouzení ve zcela analogické věci u OS v Kolíně č.j. 1 T 24/2010 nejen že neskončilo pravomocným odsouzením obžalovaného, ač si tento odseděl bezdůvodně 5 měsíců ve vězení, ale že v současnosti probíhá i řízení o náhradu škody, zatím pouze nemateriální újmy, vyčíslené na 5 milionů Kč, jež je projednáváno u OS Pro Prahu 2 pod č.j. 15 C 43/2013 - a soudkyni Maříkové reálně hrozí, že by minimálně část těchto nákladů na odškodnění byla povinna státu (MSp) uhradit. Má tedy maximální osobní zájem na novém odsouzení tohoto konkrétního obžalovaného, aby jednak nemusela nic platit, jednak aby si dodatečně legalizovala své předchozí, zrušené rozsudky, či alespoň část škody z nich plynoucí).

Jestliže by tohle nebyly „bez dalšího důležité důvody, jež má na mysli ustanovení § 25 tr.ř.“ (viz „vysoce profesionální“ usnesení VS v Praze ze dne 13.3. 2014) – tak co už by jimi pak mělo být?!

NEPLATNOST MANDÁTU SOUDCE, resp. nelegitimita soudu za současného obsazení senátu 9 To.

Soudkyně Mgr. Božena Maříková byla zbavena funkce soudce dne 14.4. 2009, tedy již před 5-ti lety, a to rozhodnutím o.s. K 213 s odvoláním se na čl. 23 LZPS, kde se jasně stanoví, že „Občané mají právo se postavit na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod …., jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“.

O platnosti Listiny zákl. práv a svobod na území ČR pochybnosti nejsou, rozpor v chápání mezi pracovníky justice, kteří se touto problematikou až dosud zabývali, a chápáním stavu ze strany sdružení K 213 nastává tak pouze ve výkladu toho, zda tato mimořádná situace nastala, anebo nikoliv.

První, kdo se k této problematice z řad soudců vyslovil, byl soudce JUDr. Jiří Říha, a to při projednávání věci č.j. 3 T 125/2008 u OS P-2 (věc blokády senátu Městského soudu v Praze s odkazem na toto ustanovení a odůvodněním, že se senát neřídil pro něj závazným rozhodnutím ESLP, vydaným ve stejné věci – č.j. 26 141/03 ze dne 18.7. 2006) a ten tvrdil, že tyto podmínky nenastaly a že mohou nastat při výjimečné situaci, např. za nepřátelské okupace cizí armádou.

Jenže podmínka okupace cizí armádou není v LZPS nikde uvedena a právo na odpor proti okupantům pramení ze všech mezinárodních smluv a resolucí, v této věci vydaných, včetně práva válečného, ustanovení o válečných zajatcích, apod., lze tedy mít odůvodněně za to, že LZPS nemá na mysli cizí vojenskou okupaci, ale znemožnění efektivní činnosti státních orgánů i bez cizí invaze, tedy občany téhož státu – např. z důvodu puče proti stávajícímu ústavnímu pořádku. Tento puč nemusí být ozbrojený, to nikde není napsáno, a skupina občanů o něj usilující se použití zbraní jistě ráda vyhne, může-li dosáhnout téhož cíle (demontáže ústavních svobod a práv) neozbrojenými prostředky. Ale opět – nikoliv výslovně.

Druhým případem hodnocení užití tohoto ustanovení LZPS je poměrně rozsáhlá dedikace této tématice v Usnesení NS ČR č.j. 6 Tdo 1096/2011 ze dne 3.11. 2011, kterým byl týž obžalovaný propuštěn – po 5-ti měsících výkonu trestu a předchozí 3a půl měsíční vazbě – na svobodu a rozsudek (mimochodem ve 2.stupni téže soudkyně Maříkové) zrušen pro základní procesní vady.

Zajímavé je toto pojednání už proto, že ač senát NS je toho názoru, že zasahovat do věci samé (tedy zfalšování hlavního líčení před kolínským soudem, které se vůbec nekonalo) nebude a že mu to dokonce ani nepřísluší! (ač se jedná o podstatu věci a dopustí-li se soudce tak rozsáhlého podvodu, že si zcela vymyslí průběh hlavního líčení, je očekávatelnou povinností nadřízených soudů, že nejen že „rozsudek“ takto vytvořený zruší, ale také že na takto fungujícího soudce rovnou podají trestní oznámení pro rozsáhlé zneužití pravomocí se zvláště závažnými následky, kterými bezesporu je odsouzení obžalovaného bez dokazování a vůbec proběhnutí hlavního líčení), tak do věci správního práva (a posuzování platnosti listin či rozhodnutí) klidně zasahuje, ač to mu nepřísluší zcela jistě, neboť touto problematikou je pověřen výhradně správní soud, v tomto případě NSS v Brně, kam se dodnes nikdo neobrátil, ani o vysvětlení nežádal, resp. ho nikdo nikdy v této věci nedostal.

Tehdejší senát NS rovněž vyslovil názor, že občanské sdružení soudce zbavit funkce nemůže – ovšem aniž opět zdůvodnil, proč by nemohlo, když podle LZPS to mohou učinit občané obecně, natož pak organizovaní v řádném občanském sdružení, jež je výrazem činnosti (a vůle) občanské společnosti, pokud ovšem jsou splněny podmínky nefunkčnosti účinného použití zákonných prostředků. A o to tedy běží spor jedině a výhradně. Jsou splněny – anebo ne?

A pokud ano, tak kdy – a jak se to pozná?!

Vedení o. s. K 213 má za to, že tento stav nastal – a nikdo ničím nevyvrátil, že nikoliv – přičemž k jeho prokázání uvádí zejména:

• Soudkyni 2x po sobě ve věci stejného obžalovaného zruší její nejvýše nadřízený soud 2 odvolací rozsudky, načež soudkyně ani neprojde žádným školením, jež by mělo za účel doplnit její vzdělání a vyvarovat ji dalších stejných chyb, nemluvě o tom, že by vůči ní byly vyvozeny sebemenší důsledky za škody, které způsobila jak obžalovanému, tak na pověsti justice samotné, soudkyně se prokazatelně ani neseznámí s obsahem těchto usnesení – protože ji k tomu nic a nikdo nenutí, natož aby se z nich poučila – a vedení soudu má ještě tu neskutečnou drzost vydávat ji za „vysoce profesionální“ odbornici, což se asi pozná podle toho, že ani neví, kde a jak má obžalovaný uplatnit námitku podjatosti nadřízeného soudu nebo že zamlčí zásadní okolnosti své podjatosti nebo že ani nepozná zmatečnost usnesení, které si nechá sama na nadřízeném soudě vystavit a které nesedí ani číslem jednacím, ani jménem soudce, ani důvodem poškození chráněného zájmu, který má být souzen.

• Závazný rozsudek téhož obžalovaného, vydaný v r. 2006 ESLP ve Štrasburku, nebyl dodnes vykonán, přičemž prakticky všechny trestní kauzy tohoto obžalovaného pramení z této skutečnosti – tedy že se domáhal jeho vykonání.

• Ve věci téhož obžalovaného bylo vydáno vcelku již 8 zprošťujících rozsudků či usnesení, o předchozích zastaveních trestních stíhání, která před soud nedoputovala, ani nemluvě. Tyto kauzy byly odškodněny státem jen zčásti nebo vůbec ne, často směšnými almužnami, přičemž každé přiznání odškodného, resp. každý další zprošťující rozsudek byl jen signálem pro pracovníky SZ (státního zastupitelství) a soudů (justice) k dalšímu vystupňování teroru – a rozjetí dalších, stejně smyšlených kauz – za což je nikdo netrestá, nikdo na viníky nepřenáší odpovědnost, ba je za to nikdo ani nekárá, takže ti jsou stále drzejší a drzejší (viz příklad soudkyně Maříkové zrovna, která má tu drzost se prohlašovat za „zákonnou soudkyni“, jestliže popáté jí bylo „zákonným způsobem přiděleno“ odvolání téhož obžalovaného, což je asi taková pravděpodobnost, jako jít si vsadit sportku a 5x po sobě vyhrát první cenu).

• Jestliže ani předsedkyně Nejvyššího soudu není s to zbavit justici zjevného psychopata, masově terorizujícího veřejnost pro své potěšení (případně potěšení svých zadavatelů ze strany vedení MS v Praze) – což je kárným senátem vydáváno za „přípustné omyly“, které prý nejsou žádným proviněním, pak se – dle názoru o.s. K 213 - jedná přesně o naplnění ustanovení, že „účinné použití zákonných prostředků je znemožněno“, přičemž důraz je kladen na to, že nejen že je možno tyto prostředky použít – což se zde stalo – ale že také musí být efektivní, což právě kauzy kárně řešeného Lázny (dle vlastního prohlášení: Kamaráda syna soudkyně Maříkové) jednoznačně prokázaly.

Jestliže od zbavení soudkyně Maříkové (a také Barešové) uplynulo přesně 5 let – a výsledkem je, že obě dál klidně terorizují veřejnost a nikdo z toho žádnou odpovědnost nevyvozuje – pak je to přesně stav, který má na mysli čl. 23 LZPS – a nikdo ničím nevyvrátil, a sotva kdy vyvrátí, že nikoliv.

Skutečnost, že o.s. K 213 použilo tohoto institutu na KS v Praze právě jen u těchto dvou soudkyň znamená, že ani sdružení K 213 tohoto výjimečného institutu nezneužívá a že se k němu uchyluje opravdu až jen v krajních případech, které prostě řešeny být musí a všechny předchozí zákonem předvídané prostředky selhaly.

Nahlédneme-li do právě 5 let starého rozhodnutí o zbavení těchto dvou soudkyň funkcí (obě mimochodem s komunistickou minulostí), pak snadno zjistíme, že už sám další vývoj dal této argumentaci plně zapravdu:

V r. 2009 bylo rozhodnuto o zbavení těchto soudkyň funkce proto, že nevyvodily pražádné důsledky ze skutečnosti, že soudce Nápravník v Nymburce prokazatelně zfalšoval stěžejní důkazy, aby mohl (téhož) obžalovaného odsoudit – tehdy za údajné zanedbání vyživovací povinnosti.

Když ze zbavení soudkyň funkce nebyly ze strany vedení soudu nebo MSP vyvozeny žádné dopady a ty byly ponechány v činnosti, aniž by byly vůbec použity opravné prostředky, aby dál pobíraly nehorázné platy za krytí a legalizaci masové trestné činnosti své i jiných soudců, při další kauze – a to byla ona kolínská, č.j. 1 T 24/2010 – šel soudce Kruml už mnohem dál než nymburský soudce Nápravník, a namísto falšování jednotlivých důkazů už si rovnou vymyslel celé hlavní líčení, včetně jeho konání samotného, neboť to vůbec neproběhlo.

Stupňující se agresivita zločinu a jeho automatická recidiva ze strany soudců je tak markantní na první pohled a lze konstatovat, že soudci se v tomto případě chovají jako každý jiný zločinec, není-li rychle potrestán, neboť nabývají dojmu, že je jim vše dovoleno.

To všechno měli na mysli tvůrci ustanovení čl. 23 LZPS – a proto se o.s. K  213 i obžalovaný samotný na toto ustanovení odvolávají zcela právem, což nebylo argumentačně nijak vyvráceno, ale dokonce ani zpochybněno.

Soudkyně Mgr. Božena Maříková tedy byla před pěti lety, dne 14. dubna 2009, zbavena funkce soudkyně s odvoláním se na čl. 23 LZPS zcela právem a následující vývoj to jedině potvrdil.

Pokud by se bylo vedení soudu a MSp řídily týmž rozhodnutím, mohly předejít vzniku dalších obrovských škod, a to jak na pověsti justice, tak i způsobených konkrétním obžalovaným v důsledku následných nezákonných rozhodnutí, vydaných touto soudkyní – což všechno použití tohoto institutu občanským sdružením legitimizuje a opodstatňuje.

II. Pokud jde o námitku podjatosti soudců VS v Praze, pak je namítána vůči všem soudců trestního úseku soudu, a to vzhledem k jejich podřízenosti místopředsedovi soudu JUDr. Vladimíru Vočkovi, Ph.D., vzhledem ke skutečnosti, že ten podával na zde obžalovaného trestní oznámení pro pomluvu, údajně vůči soudci Pavlu Zelenkovi, a dále pro skutečnost, že tento tvrdil, že soudce vrchního soudu o dovolené lhát může, protože to je jeho soukromá věc – a lze tedy důvodně předpokládat, že ke stejné morálce vede i celý trestní úsek VS v Praze.

Výslovně je namítána podjatost soudců Pavla Zelenky a Martina Zelenky, kteří již v minulosti obžalovanému se snažili programově škodit, a to oba dva. Pavel Zelenka pak, coby obhájce kárně stíhaného Lázny, založil svou obhajobu prakticky na pomluvách obžalovaného a útocích nejen vůči němu, ale i vůči sdružení, které obžalovaný vede a ztělesňuje – a to přesto, že se nikdy předtím neviděli, ani spolu neměli žádný předchozí konflikt. Jestliže se takto chová soudce VS za situace, kdy obžalovaný může mnohačetně doložit, že nejen že vyhrál svůj spor u mezinárodního soudu – zde ESLP ve Štrasburku – ale že byl mnohokrát bezdůvodně justicí – a právě takovými lidmi – pronásledován, pak tím soudce vrchního soudu deklaruje, že on plně souhlasí s bezdůvodným pronásledováním lidí, kteří se mu nějak nelíbí či zastávají odlišné politické postoje, neboť je jistě na místě se ptát, kde se jeho nenávist vůči člověku, kterého nikdy neviděl a neměl s ním konflikt a ani ho nezná, vzala.

„Profesionalita“ soudců VS je pak výmluvně vidět z posledního předmětného usnesení VS v této věci, jež bylo presentováno při jednání dne 9.4. na KS v Praze.

Soudu Nejvyššímu proto obžalovaný navrhuje, aby

• Vyloučili všechny soudce trestního úseku VS v Praze pro podjatost a profesní a morální nezpůsobilost rozhodovat kauzy tohoto obžalovaného, soudce Vladimíra Vočku, Martina Zelenku a Pavla Zelenku pak i pro osobní podjatost vůči obžalovanému - a zdůraznili povinnost soudců, kteří budou případ řešit, seznámit se a respektovat usnesení NS ze dne 17. prosince 2009

• Přidělili věc k dalšímu rozhodování VS v Olomouci

Nově ustanovenému soudu vrchnímu potom navrhuji, aby

• Vyloučil soudkyni Maříkovou i celý senát 9 To KS v Praze z projednávání kauz tohoto konkrétního obžalovaného a nový senát zavázal závazným pokynem ke zrušení rozsudku soudu 1. stupně a zastavení trestního stíhání, neboť popsaný skutek, zvláště pak za okolností, za nichž se stal, zcela vylučuje spáchání trestného činu pohrdání soudem, jakož i jiného trestného činu, když obžalovaný má samozřejmě právo na svou obhajobu, kterou může vést způsobem, jaký uzná za vhodné a vzhledem ke skutečnosti, že byl osobou bezdůvodně napadenou státním orgánem, zde soudem v Kladně, pak má právo i na přiměřený způsob odporu proti mnohačetnému a stále se opakujícímu bezdůvodnému trestnímu stíhání, přičemž dotaz na soudce, zda se nezbláznil, případně konstatování, že soud je v rukou psychopata za situace, kdy mu soud tvrdí, že ho dá do vazby, protože si nepřebírá poštu, kterou mu nikdy neodeslal, rozhodně nelze považovat za překročení těchto mezí.

Současně obžalovaný tímto napravuje předchozí chyby senátů jak odvolacích, tak dovolacích, a podává tímto do spisu (jenž činí nedílnou součástí) toto       T R E S T N Í   O Z N Á M E N Í

na soudkyni Mgr. Boženu Maříkovou, a to pro mnohačetné zneužití pravomoci úřední osoby a rozsáhlé zločinné spolčení jak ke zmanipulování přidělení spisu (tedy zákonného soudce) , tak pro pohrdání pro ni závazným právním názorem Nejvyššího soudu, obsaženým zejména v usnesení č.j. 7 Tdo 315/2009 ze dne 17. prosince 2009, se kterým se prokazatelně ani neseznámila, tak i pro organizování a krytí trestné činnosti jiných soudců podřízených soudů, především pak soudce Mgr. Jiřího Krumla z Kolína, který zcela zfalšoval hlavní líčení ve věci 1 T 24/2010 a Mgr. Jiřího Nápravníka z Nymburka, který si prokazatelně vymyslel důkazy, na jejichž základě tohoto konkrétního obžalovaného odsoudil pro údajné zanedbání vyživovací povinnosti - viz č.j. 4 T 5 /2007 OS v Nymburce (což zrušil NS svým usnesením č.j. 8 Tdo 1416/2008 ze dne 10. prosince 2008).

Ing. Jiří Fiala

obžalovaný

Příl.: -    Usnesení NS ČR č.j. 8 Tdo 1416/2008 ze dne 10.12. 2008 (založeno při odvolacím jednání)

-         Usnesení NS ČR č.j. 7 Tdo 315/2009 ze dne 17.12. 2009 (založeno při odvolacím jednání)

-         Usnesení NS ČR č.j. 6 Tdo 1096/2011 ze dne 3.11. 2011 (založeno při odvolacím jednání)

-         Usnesení 9 To 616/2010 ze dne 2. února 2011 (založeno při odvolacím jednání)

-         Usnesení 25 T 45/2013 OS P-3 ze dne 5.9. 2013 (založeno při odvolacím jednání)

-         Usnesení NS ČR 25 Nd 30/2014 ze dne 6.2. 2014 (založeno při odvolacím jednání)

-         Rozhodnutí o zbavení funkce soudce ze dne 14.4. 2009 - Mgr. Božena Maříková (přiloženo)

-        Rozhodnutí o zbavení funkce soudce ze dne 14.4. 2009 – JUDr. Zdeňka Barešová (přiloženo)

-        Dopis OSZ v Domažlicích ze dne 27.2. 2014 č.j. SIN 2/2014-5

-         Statistický přehled stíhání trestného činu pohrdání soudem u jednotlivých soudů včetně

rozsudků a přehledu za tento skutek vězněných osob + přepis komentáře ke statistickému

přehledu, dokládající, že k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za obdobných okolností

nebyl za posledních 5 let odsouzen vůbec nikdo v celém státě a také jej v současnosti nikdo

ve věznici nevykonává (5 listů) - (přiloženo)

V Praze, dne 14. dubna 2014

_______________________

Pro názornou ilustraci připojujeme i dnes již přes 3 roky staré usnesení, vydané Maříkovou, prakticky v identické věci, aby si čtenář mohl udělat názornou představu, o kolik se za ty tři roky (!) situace na KS "vyřešila", kam se asi tak Maříková (a spol.) "posunula" a k čemu tedy vedlo ono " účinné užití zákonem předvídaných prostředků nápravy". 

A rozhodněte nepřehlédněte, jak si madam fandí (a přitom i v tomto usnesení lže jako když - Rudé právo - tiskne)!

Prý byla po r. 1989 "zvolena parlamentem" - což je samozřejmě lež jako věž, kde zbožné přání bylo otcem myšlenky.

Především bychom měli připomenout, že záležitosti obnovy mandátu soudců tehdy neřešil Parlament (tedy Poslanecká sněmovna, Senát ještě vůbec neexistoval), ale po komunistech převzatá a komunisty také najmenovaná Česká národní rada, jejíž složení tomu i odpovídalo.

Bezesporu je nutno připomenout, že společnost, tehdy paralyzovaná havlistickými bláboly o "nepostradatelnosti" komunistických soudců, šířených hlavně jimi samotnými a pacifistickými bludy o "sametové revoluci" v duchu hesla "Nebuďme jako oni" - aby pak oni, až se znovu proberou, mohli s námi o to razantněji zamést - řešila jiné, důležitější problémy - odchod okupantů, malou (a pak i velkou) privatizaci, restituce (tehdy ještě v naději, že budou samozřejmě spravedlivé), rozjetí ekonomiky ( o kterém většina věřila, že se podaří a rychle dožene vyspělé ekonomiky) - o justici toho národ věděl málo, soudce - bohužel - nikdo neměl snahu řešit -  a hlavně - znovu - na chvíli - uvěřil svým politikům, že to dělají dobře a poctivě a mají ty nejlepší úmysly (o to krutější pak bylo pochopitelně vystřízlivění a zjištění skutečného stavu, děsivějšího než za okupanty vnucené komunistické totality).

Pokud jde o jmenování, resp. znovupotvrzení soudců ve funkcích - byli - tehdy ČNR -  potvrzeni prakticky všichni, kdo sami neodešli, včetně těch, kteří se prokazatelně podíleli na pronásledování opozice za doby předlistopadové totality (a národ k tomu mlčel - aby ne, když je tam potvrdil ten, který o nich měl vědět - jako "pronásledovaný disident"  nejvíc), ti nejhorší s verbálním komentářem, že se justice sama pročistí a že se jedná "jen" o "přechodnou dobu" - jako bychom už tady neměli tehdy dostatek zkušeností s "dočasností" sovětských okupantů.

S takovou poznámkou byl např. "potvrzen" předchozí předseda OS P-9 Alexander Rudý s tím, že by jeho "odchod ohrozil provoz soudu" - ach, ta nepostradatelnost grázlů, jinde zcela nevídaná  - a stav, který tam pak po léta trval, byl výmluvným důkazem, nakolik "to bylo dobře".

"Přechodná doba" u Maříkové trvá dodnes, totéž u Krumla v Kolíně, kde ho - po několika letech "v ústraní" - tedy samozřejmě na opatrovnickém oddělení - vrátili zpátky "do hry", prý na žádost všech soudců v Kolíně, neboť ti se za něho "zaručili" - asi že už se "polepšil".

Nakolik se tento estébák "polepšil", názorně předvedl právě pod "dozorem" Maříkové - viz přiložené usnesení - kde si pro jistotu hlavní líčení, když nevěděl, co s ním, celé vymyslel, včetně obžaloby samotné - což by mu tedy za komančů rozhodně neprošlo, za havlistických "polepšených" zločinců ve stylu "nebuďme jako oni" mu to prošlo - a prochází dodnes - bez sebemenších potíží.

Není náhodou tohle všechno důkaz o naprosté neúčinnosti standardně předvídaných prostředků nápravy demokratické justice - a tedy naplnění podmínek pro použití čl. 23 LZPS?!

_______________________

_______________________

_______________________