Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Když Masaryk "dal střílet do dělníků..."

Details

Created: Saturday, 12 December 2020 10:14

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1555

Tak jen v praxi prosadil právní stát a dal jasně všem na srozuměnou, že zákony platí pro všechny, a hlavně pro ty, co si myslí, že je mohou libovolně ohýbat a překrucovat. 

Tento týden - a to ve středu, 9. prosince - uplynulo jedno vcelku důležité výročí - bohužel, bez většího povšimnutí veřejnosti, a samozřejmě, i estébáky řízených sdělovacích prostředků. 

Výročí o to důležitější, že je to výročí právě 100-leté - a že je spojeno s prosazením právního státu u nás, tedy něčeho, co tu dneska zatraceně chybí - a co vybudovat, nebude vůbec jednoduché, když se s tím ještě ani nezačalo. A k tomu, aby se to vůbec kdy podařilo, potřebujete celou nově vychovanou generaci lidí, kteří se nepoženou za mamonem, ale bude pro ně mnohem důležitější, co tu po nich vzpomínky hodného zůstane. 

Naše generace, vyrostlá za normalizace, si dobře pamatuje povinně učené bláboly o tom, jak "Masaryk dal střílet do dělníků", což byl oficiálně masově šířený propagandistický blábol, s jediným cílem - pomluvit a očernit první republiku a jejího hlavního představitele, který se, na rozdíl od tehdy (za normalizace) vládnoucích mocných, těšil široké lásce a úctě obyvatel, samozřejmě především těch české národnosti, ale i velké většiny ostatních. A to nejen doma, respektovanou osobností byl i v zahraničí. Což bylo něco, o čem si tehdejší servilní Brežněvovy nuly mohly jen nechat zdát.

O to víc ho samozřejmě nenáviděly. 

Boj o Lidový dům, neboť o něm je tu výhradně dnes řeč, bylo téma, které měli komunisté obzvláště rádi - protože na něm, na základě překroucených nebo zamlčených skutečností - mohli - a taky to rádi dělali - demonstrovat "krutost buržoasní republiky", která měla pro dělníky jen nezaměstnanost a střelbu do davu. 

Oč tehdy šlo ? 

V podstatě o rozkol v sociální demokracii, kde nemalé posice, ve společnosti vyhladovělé světovou válkou, měli noví bolševici, kteří měli za to, že reformovat demokracii s tržním hospodářstvím podle jejich představ nelze - a že je proto nutné bezodkladně provést  světovou revoluci proletariátu, která nastolí kýženou sociální spravedlnost. 

Jak ta spravedlnost vypadala, když byla o 30 let později skutečně u nás pod patronací Stalina nastolena, víme dodnes a jdou z toho dodnes vlny mrazu po zádech, když se  - i po 70-ti letech - díváte na to, co bylo tehdy možné - likvidace celých společenských vrstev, často už zcela neodčinitelná - masové popravy, střelba na hranicích, a to - samozřejmě - i do dělníků, kteří raději chtěli žít a pracovat někde jinde, kde se dá beze strachu každý den vstávat...

Dodnes jsme se z této "spravedlnosti" nevzpamatovali - a poznamenala celý svět mnohem více než Hitlerovo řádění a jeho rasistické teorie nadřazenosti. 

Ale vraťme se do roku 1920. 

Rozpolcená sociální demokracie měla tehdy své poslance, svůj Lidový dům - a tam také tiskárnu, jež tehdy tiskla Právo lidu. 

Komunisté chtěli tohle všechno převzít jako svůj majetek a dál používat sami - v čemž jim zabránily vlastnické vztahy, neboť jim ani tiskárna, ani Lidový dům oficiálně nepatřily. Nepatřily ani sociální demokracii, neboť ta, jako politická strana, nesměla mít žádný majetek. 

Patřily sociálně demokratickému právníkovi a poslanci, dr. Antonínu Němcovi, který podal k soudu žalobu proti bolševikům o rušení řádné držby - tedy že je omezován ve svých vlastnických právech k domu i tiskárně, když tam bez jeho pozvání a souhlasu hlídkují bolševiky svolané dělnické milice. 

Soud mu dal samozřejmě zapravdu. 

Problém nastal - s výkonem rozsudku. 

V tomto směru mi tehdejší situace značně připomíná mnohá dnešní opatrovnická řízení, kdy právo je jasně na straně otce, leč feministická justice se bojí právo vykonávat - nebo ho prostě vykonávat nechce - takže nastává příkrý rozpor a kontrast mezi právem psaným a právem praktikovaným, skutečným. 

Za první republiky nenastal, i když s výkonem tohoto konkrétního rozsudku problém byl. Bylo totiž jasné, že dobrovolně nejspíš vykonán nebude - a mladý stát se musel rozhodnout, nakolik chce používat sílu při obnově práva a pořádku. 

A právě tady je jasně vidět, jak je strašně důležité, aby stát vedli lidé s vysokým mravním a morální kreditem - protože jen ti se nemusejí bát  vykonat  nebo rozhodnout i věci značně nepopulární, minimálně pro část obyvatel. 

A ještě něco se tady projevilo - jiná, strašně důležitá vlastnost politika - totiž předvídavost. Schopnost hledět do budoucnosti. 

Představte si, že by na Hradě a v parlamentu tehdy seděl buďto opilec nebo ukňouraný estébácký populista - a měli rozhodnout o tak zásadní věci, jako je použití síly k obnově práva a pořádku. 

Masaryk se tohoto rozhodnutí - jako jeden z mála - nebál. Věděl, že mají-li zákony platit, musí platit pro všechny stejně a musí být vynutitelné. 

Nebál si ani toho, že se proti němu - byť i třeba jen dočasně - obrátí veřejně mínění, které ostatně bývá - jak osika ve větru. Kam kdo zafouká, tam směřuje. 

Masaryk měl všechny důležité vlastnosti úspěšného politika : Předvídavost, rozhodnost, opřenou o morální sílu a mravní čistotu, vědomí zodpovědnosti vůči společenskému chaosu - a především : Vědomí toho, co to jsou bolševici a co by nastalo, kdyby jim i u nás nechal volnou ruku. Ostatně, z Ruska je dobře znal. Ne nadarmo tam osobně několikrát byl, když se snažil vymanit naše legie z této občanskou válkou rozvrácené země - tak, aby se do ní pokud možno nemusely zapojit na žádné ze stran. 

A ještě jednu vlastnost Masaryk měl - a v minulosti opakovaně prokázal : Nebát se zůstat sám, se svým názorem, je-li přesvědčen o jeho správnosti. 

Tedy vlastnost, o které si současní populisté mohou nechat jedině zdát - a která dělá osobnost osobností a státníka státníkem. 

Soudu vzkázal, že výkon rozhodnutí je věcí státní cti a spolehlivosti, načež do Lidového domu bylo vysláno zhruba 500 četníků, kteří odpor dělnických milicí rychle zlomili a obnovili pořádek. 

Pokud někdo nadává na malost a zbabělost českého národa, pak patří bezesporu k jeho světlejším stránkám, že se tehdy k tomuto pokusu o bolševickou revoluci u nás nepřipojil (ač všude jinde zmítala poválečnou Evropu) - a bolševici, když zjistili, že je nikdo, ba ani jejich soudruzi, nepodpoří, tak se zase stáhli - a vykřikovali nadále už jen v parlamentu, ve svých plátcích a na případných prvomájových mítincích - kde snili o své "zemi zaslíbené". 

Masaryk, který dozajista dobře věděl, jak to v Rusku vypadá, se musel nutně jen lehce usmívat. 

Jemu vděčíme za to, že první republika proběhla tak, jak proběhla - a že dodnes máme na co, resp. na těch 20 úspěšných let - vzpomínat. Jak historicky kratičký okamžik to byl, to vidíme z dnešního pohledu velice dobře. 

Stejně jako hrůzy, kterých nás tehdy jeho rozhodný zásah uchránil - a nebýt stalinského vlivu po Němci prohrané válce, který se rozšířil i do střední Evropy - tak by nás dost možná uchránil natrvalo. 

Před bludy a vražedným sněním na okraj společnosti vyvržených, právem neúspěšných lidí, kteří se neuměli prosadit jinak než násilným okrádáním a deptáním těch úspěšnějších. 

______________________

______________________

 Symbolické - když média připomněla 80. a 90. výročí - ale sté nikoliv. 

 Rozkol sociální demokracie vešel do dějin jako „boj o Lidový dům“ — ČT24 — Česká televize (ceskatelevize.cz)

Boj o Lidový dům | ČeskéNoviny.cz (ceskenoviny.cz)

_________________________

_________________________