Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Zviditelněný den nerovnosti - a kdo se ozve ??

Details

Created: Monday, 08 March 2021 17:26

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2046

Návrat MDŽ dnes probíraly nejen komerční stanice horem dolem, ale i třeba ČRo. A i když přiznal, že se jedná o zprofanovaný svátek, přimlouval se za jeho omilostnění. 

Prý sice tento svátek v minulosti komunisté těžce zprofanovali (ani nevím, že by před nimi - alespoň u nás - existoval a někdo že by ho před nimi slavil...), takže mnozí chápou, proč ho mnozí mají dodnes plné zuby (přiznávám - patřil jsem a patřím mezi ně), ale jeho původní význam by prý neměl být přehlížen a zapomenut. 

Zbývá dovysvětlit, co to je "jeho původní význam", když u nás nikdo nic původnějšího než komunistické pitky vyhlášených spiťarů a čůz, k čemuž tento "svátek" dával výjimečnou příležitost, nezažil a nepamatuje. 

Prý to má být výraz úcty k ženám a vyjádření uznání jejich rovnosti. 

Pokud vím, svátek vznikl na připomínku postřílených protestujících amerických švadlen v předminulém století - tedy klasická sociální stávka, jakých svět prvotního kapitalismu zažil stovky. To, že do nich začali policajti střílet, je sice smutné, ale nebylo to tehdy zas tak výjimečné - stačil trochu zbrklejší velitel, co se chtěl mocným zavděčit (a kolik takových - i dnes, samozřejmě - je, že ?!) - a neštěstí bylo hotové, přičemž ale počet postřílených mužských protestujících by docela jistě toto utrpení převýšil. 

Dokonce bych řekl : Naopak !! To, že do nich (do švadlen) začali policajti střílet, ač to byly ženy - jim vlastně prokázali první projev emancipace a rovnosti : Stříleli do nich stejně jako do stejně protestujících mužských stávkujících. 

Není to naopak pro feministky důvod k oslavě - a nostalgické vzpomínce první emancipované demonstrace žen ? 

Právní věda nezná - a tvrdě odsuzuje - princip kolektivní viny.

Nám, Čechům, to bylo mnohokrát otloukáno o hlavu, především v souvislosti se sudetskými Němci a jejich vyhnáním z našeho pohraničí - ačkoliv každý, kdo tu dobu zažil, věděl, že ty, co byli proti Hitlerovi, bys spočítal na prstech jedné ruky, zatímco s ním nadšeně šli všichni ostatní (kdo by o tom zapochyboval, nechť se laskavě podívá na výsledky voleb v předmnichovské republice - zejména v krajích a okresech osídlených tehdy ještě převážně německým obyvatelstvem). 

Jestliže právo odmítá princip kolektivní viny, mělo by stejně vehementně odmítat i princip kolektivní preference, resp. kolektivní glorifikace. A každý, kdo se hlásí k rovnosti občanů, jak před zákonem, tak hlavně v běžném životě, měl by se proti němu hlasitě ozvat. 

Letitá propaganda pak skutečně vytváří dojem, jakoby všechny ženy byly svaté, bez jediné chybičky, pracovité a pilné včeličky - zatímco chlapi jsou povaleči, válící se buďto na kanapi, nebo před televizí u fotbalu, anebo na stole v hospodě. 

Bezesporu takoví chlapi dozajista jsou - ale rozhodně ne všichni, a rozhodně to není pravidlem. A pokud z toho někdo pravidlo udělal, tak se jen můžete ptát, kdo a proč. 

Jestli náhodou nejsou v pozadí ty "pilné včeličky", které ve skutečnosti až tak pilné zase nejsou - a tudíž na ně zbyli tihle trubci, resp. si nikoho lepšího než fotbalové chuligány a pivní povaleče nedokázaly za celý život najít. 

Pravdou ovšem je, že takto nestydatá feministická propaganda, vtloukaná do hlav už po celá desetiletí (občas doporučuji mrknout na starší - třeba z 80. či 70. let - české hry a filmy, už tam je jednoznačně model ženy, takřka světice, naprostým pravidlem, zatímco muž je obvykle otrapa, který si těchto obětí neváží, případně je ani nepozoruje a ponechá-li se mu jeho život v jeho vlastní režii, končí u flámů s děvkami na ubytovně (když se za 30 let ekonomicky aktivního života dál nedostal) - dosáhla svého, a nezkušení mladí kluci jsou skutečně naivní jak májová koťátka, pokud jde o ženy a vztahy k nim, přičemž - pravda, zatížen možná svou současnou praxí - pravou tvář mnohých žen poznáte teprve u rozvodového či opatrovnického soudu, kde se ke vzteklé a hrabivé manželce ještě obvykle připojí ještě hrabivější advokátka a přihlouple feministicky zaběhaná soudkyně. 

Mladí muži by namísto denně spolykaných propagandistických blábolů o trpitelkách a světicích v sukních měli povinně občas zajít na rozvodová či opatrovnická jednání (konečně, od toho jsou soudy veřejně přístupné - aby se veřejnost mohla poučit...), aby viděli, s kým mají mnohdy tu čest a jaké jsou v realitě ženské představy o rovnosti. 

Ostatně, obnovené MDŽ je toho názorným příkladem : Který z feministických spolků, jindy hlasitě protestujících při sebemenší, často i jen domnělé, diskriminaci žen, nahlas protestuje, že je projevem krajní nerovnosti, jestliže se oslavuje jen jedno pohlaví (byť jen jeden den v roce) - a druhé zatracuje, shazuje a dehonestuje - už tím, že žádný svůj den k oslavám nemá ? 

 Když už jsme u těch oslav ženství - nutno dodat, že právě MDŽ, propagující emancipaci a rovnost, ženství jednoznačně potlačuje a shazuje - jako jakousi nevhodnou přítěž, naloženou na bedra trpitelek nespravedlivou přírodou. 

Současně každý, kdo oslavuje ženu jenom proto, že je to žena, hází všechny s ženským pohlavím do jednoho pytle - aniž by se zeptal na souhlas. 

Pokud vím, vzdělanější a inteligentnější ženy MDŽ a jeho buranské oslavy přímo urážely - a ani se jim nedivím. 

Mě kdyby někdo slavil jenom proto, že jsem muž - stejně jako kdejaký fotbalový chuligán, bezdomovec či alkoholik - tak by mě to výslovně uráželo rovněž. 

I ty vzdělanější ženy se právem ptají : A to na nás není nic zajímavějšího než to, že jsme ženy - stejně jako kdejaká prostitutka na E 55 ?? 

Pokud někdo - právem - připomene, že MDŽ je komunisty zprofanovaný svátek, má pravdu - a nemá pravdu ten, kdo říká, že bychom na to měli zapomenout. 

Proč ? 

Pro srovnání : I němečtí nacisté slavili řadu svátků "pracujících", často i velmi kultivovaným způsobem - a všechny tyto svátky a oslavy byly povinně zapomenuty, právě jenom proto, že je zavedli nacisté. 

Pokud někdo chce říci, že MDŽ má sloužit jako připomínka toho, že dnes ženy za rovné uznáváme - tak si dovolím namítnout : Ženy nečelí žádné nerovnosti v žádné z oblastí společenského života. Jejich rovnost je dávno samozřejmostí, oslav a připomínek netřeba. 

Nerovnosti naopak čelí mnozí muži. A příkladů poskytují tyto stránky stovky. 

Ženám je to obvykle jedno, nebo se tím ještě baví. 

A ty že máme slavit ? Ať už jakýmkoliv způsobem ? 

Osobně doporučuji : Chcete-li své matce, snoubence, partnerce, sestře, manželce udělat upřímnou radost - kupte jí kytičku. 

A to kdykoliv - kromě jediného dne v roce : 8. března. 

Máte na to celé 364 zbývající dny roku. V roce přestupném dokonce celých 365 dnů. 

A pokud se někdo honosí a chce honosit principy občanské rovnosti a rovnosti pohlaví, bez kterých je demokracie nemyslitelná, měl by návrat MDŽ a jeho oslav hlasitě odsoudit. A neměl by se toho bát. 

Tzv. konzervativní politici pak především - a v první řadě. 

_______________________

_______________________

____________________

____________________

A KDO JE NEPŘÍTELEM  ???

Ptají se naši rakouští kolegové : 

“Frauenkampftag”: Wer ist der Feind? 

Für Ideologien kennzeichnend ist der Ersatz von Sachargumenten durch möglichst simple Wiederholungen und Rituale. Daher hat sich jede Ideologie auf Feiertage gestürzt und versucht, diese zu vereinnahmen und mit ihren eigenen, einseitigen und entscheidend verkürzten Glaubenssätzen von “Wahrheit” zu besetzen.

Jede Ideologie der Geschichte ist genau daran gescheitert, dass sie objektive Betrachtungen bekämpft und durch ihre einfachen Schlagworte ersetzt hat, dass sie bewusst polarisierend Vorurteile geschaffen und entscheidende Teile der Realität ausblendet hat. All diese Anstrengungen sind wahrlich ein Kampf: Ein Kampf gegen ausgewogene Betrachtungen, ein Kampf gegen Vorurteilsfreiheit und Aufgeschlossenheit gegenüber anderen Sichtweisen.  

Die Wortwahl und die Gangart jeder Ideologie ist zunehmend schärfer geworden, je mehr sich ihr Scheitern entblößt hat und je stärker ihre Unglaubwürdigkeit offensichtlich geworden ist. 

Betrachten wir aus diesem Winkel, was Ideologen der Parteien zum 8. März von sich geben: 

“Frauenkampftag” sei heute, darf durchaus aggressiv von der Grünen auf Sozialen Medien und in Mailings verstanden werden, während die SPÖ ebenso auf wütende Bildbotschaften setzt: “Uns reicht´s” blickt ein zorniges Frauengesicht ins Bild. 

Dem Betrachter bleibt stirnrunzelnd die Frage: Wer ist denn der Feind dieser Kämpferinnen? Seit Jahrzehnten ernten wir darüber nur vielsagendes Schweigen. 

Die Männerpartei warnt vor der Sprache und zunehmenden Feindseligkeit, doch richtet sie ihren Blick auf die Inhalte, welche an diesem 8. März den Menschen in Österreich schmackhaft gemacht werden sollen: 

Die SPÖ erkennt die Notlage vieler Arbeitsloser: Jedoch wohl nur, wenn diese weiblich sind. Sie fordert, keine objektiven Maßgaben für die Verteilung der AMS-Gelder vorauszusetzen, im Gegenteil: Sie fordert, dass an Frauen überproportional AMS-Mittel vergeben werden. Die Methode, um Männern gleiche Chancen und Mittel vorzuenthalten, ist bekannt: Nur dort, wo Frauen von einer 50%-Regelung profitieren würden, wird sie gefordert, woanders tunlichst nicht. Deutlich weniger Frauen als Männer sind arbeitslos. Somit bedeutet die SPÖ-Forderung, 50% der Totalsumme aller Schulungsmittel für Frauen zu reservieren, eine klare Bevorzugung an AMS-Mitteln pro Frau. Das bedeutet wiederum: Männern werden Mittel vorenthalten, welche einer Frau hingegen in Übermaß zuzusprechen sind. Diese Forderung ist skandalös, wenn nach objektiven Maßstäben von Gleichbehandlung gemessen wird, statt nach feministischen. Umso bizarrer ist der Umstand: Diese Forderung der SPÖ-Frauen ist schon längst erfüllt, in täglicher Realität im AMS: Etwas mehr als 50% der Mittel für Schulungen sind krampfhaft an die Minderheit der Arbeitslosen, ausschließlich an Frauen, auszuschütten, so berichten AMS-Quellen. Diesen Skandal hat die SPÖ in der Regierung offenbar bereits geschaffen, und sie will ihn allen Ernstes ein zweites mal an dieselbe Klientel verkaufen. 

Die Einseitigkeit, mit welcher die SPÖ unverhohlen durch verdreht dargestellte Tatsachen unter der Etikette “50%” letztlich massive Nachteile pro Kopf für hilfsbedürftige Männer fordert, ist bezeichnend für die Haltung der Parteien, die vorgeben, das Volk zu vertreten, und zugleich kühl gegen große Teile des Volkes arbeiten, wie sich dies nur in beispielhaft in Kürze darstellen lässt: 

Während Grün sich mit mühselig herausgekramten “Errungenschaften” wie der errungenen “Tamponsteuer-Senkung” brüstet, sind sich alle Parteien letztlich darin einig im Gedanken, dass es der Gleichbehandlung entsprechen solle, in Krisenzeiten wie der jetzigen nicht nur die dienstverpflichteten Männer in aller Selbstverständlichkeit unterbezahlte Pflichtdienste ohne jede Wahlfreiheit oder Mitbestimmung verrichten zu lassen, sondern deren Dienst ebenso nach Belieben zu verlängern, wie dies im Frühjahr 2020 den Jungmännern Österreich trocken und unverfroren zur Kenntnis gebracht wurde. 

______________________

______________________

_______________________

_______________________