Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Norská princezna - a Hus : Lidé potřebují vzory

Details

Created: Tuesday, 06 July 2021 06:27

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1480

Jak důležité jsou pro lidi vzory a symboly, a to tím více, čím jsou časy horší, ukazuje mj. i seriál o norské královské rodině za 2. světové války. Aneb: Husovské zamyšlení - s nehusovskými osobami. 

_________________

 9. dubna 1940 přepadli Němci Dánsko a Norsko. Zatímco malé, sousední Dánsko obsadili bez boje, to kapitulovalo, Norsko se vzdát nehodlalo a přispěl k tomu především rozhodný postoj norské královské rodiny. Při německém útoku tak norský král spoléhal na odjezd do vzdálenějších severních oblastí země, odkud chtěl vést a řídit boj, a samozřejmě na pomoc spojenců, tedy především Britů. Jenže ti měli spoustu starostí už o měsíc později sami na západní frontě, kde prohrávali na celé čáře a když opustili Francii, rozhodli se opustit i Norsko. Osud země se tak zdál zpečetěn. 

 Přesto se ani královská rodina, ani norská armáda nevzdávaly. Bylo jasné, že v Norsku zůstat nemohou, protože by padli do zajetí, přemýšleli tedy o evakuaci do Anglie. Mimochodem, anglická královská rodina - byli jejich příbuzní. Asi stejně, jako švédský král. 

Do Švédska odjela norská korunní princezna s dětmi, švédský král byl její strýc. Domnívali se, že do bezpečí. Netušili, jak podivné postoje švédský král zaujme. Řekněme rovnou, pronacistické. 

Možná i pod vlivem toho, že Němci vyhrávali, kam přišli, mělo z nich malé Švédsko zjevně strach - a král se jim snažil zalíbit. Dokonce vyhrožoval abdikací, když parlament odmítnul povolit průchod německých vojsk do Norska. 

Jeho servilita vůči Německu šla tak daleko, že odmítal poskytnout azyl své neteři s dětmi, prý by to Němce provokovalo. A chtěl po ní, aby se vrátili do okupovaného Norska. Což znamenalo jediné - padnout do rukou Němců, a to na milost a nemilost, tedy spíše nemilost - a nástroj vydírání vůči norskému králi, a celému odboji, který už mezitím šťastně odplul do Londýna. Bez snachy, na kterou marně čekal v severním Norsku, když jí švédský král odmítnul poskytnout letadlo na přepravu za svým manželem.

Jak už to tak bývá, když selžou příbuzní, pomohou cizí lidé. 

V tomto případě americký president. Roosevelt. 

Rozhodl o vyslání americké lodi do severního Finska, která má nalodit norskou princeznu i s dětmi a odvézt ji do bezpečí, do Ameriky.  A to přitom i Amerika trpěla sice ne strachem z Hitlera, ale silnými izolacionistickými tendencemi neplést se do války v Evropě. A Roosevelt byl, samozřejmě, zodpovědný svým voličům. 

Z právního pohledu mne zaujaly úvahy jak norské královské rodiny, tak i švédského krále o tom, že královská rodina nesmí opustit zemi, jinak by monarchie zanikla. Podle mého jasný nesmysl, protože pokud zanikne jinak než dobrovolně a se souhlasem parlamentu, tedy cizí intervencí, jedná se zjevně o nulitní, tedy silou vynucený právní akt bez jakéhokoliv dalšího významu a závaznosti. 

Asi stejně jako když Hácha argumentoval Hitlerovi, že nemá pravomoci podepsat souhlas se zřízením Protektorátu a právně rozpustit Československou republiku, protože k tomu je nezbytný souhlas parlamentu. 

Jakoby se někdy nějaký dobyvatel zajímal o souhlas parlamentu - země, která z jeho pohledu právě přestává existovat. 

Domyšleny tyto úvahy v norských podmínkách - vzhledem k nepatrné velikosti národa, i jeho armády, a konečně i území, které by měla uhájit, by fakticky každá cizí intervence znamenala právní konec norského království - což je evidentní nesmysl. 

Stejně jako v případě Dánska, Belgie, Holandska, či dalších malých zemí, včetně, samozřejmě, Československa : Ne každý má výhodu nekonečných ruských stepí za sebou, takže může ustupovat tisíce kilometrů, a pořád mu ještě dost zbývá na to, aby mohl znovu zorganizovat obranu. 

V takovýchto podmínkách - malých zemí - bych považoval za samozřejmé, že boj pokračuje tam, kde je to možné, v nejbližší spojenecké zemi, tedy v zahraničí - a vláda pořád nepadla, stát nekapituloval, boj, i státní suverenita, pokračují. Jen se přizpůsobily okolnostem. 

Konečně, právě historie těchto malých zemí za poslední světové války to jednoznačně dokumentují. Proto dost dobře nechápu, co za právní problémy to švédský, ale i norský král řešili... 

A současně si myslím, že i většina národa snadno pochopí takové rozhodnutí, a nevidí v tom zbabělý útěk před nepřítelem. Jen přijetí možného - a pokračování v boji. 

A přesně tohle ukázala evakuace norské princezny na americkou loď v severním Finsku - kam připlouvala celá řada norských rybářů. 

Přes varování, že by měla zůstat nepoznána, aby Němci nevěděli, na které lodi se plaví, plula na člunu s odkrytou tváří, takže ji norské posádky okolních člunů poznávaly. 

A - kupodivu -  neplivaly na ni, jako na zbabělou emigrantku, prchající před nepřítelem - ale s hrdostí stály v pozoru - a zpívaly hymnu. 

Měly ji - a zcela správně - za nepokořený symbol své vlastní státnosti. 

Asi v Norsku neměli svého Heydricha, aby si je koupil za přídavky k potravinovým lístkům -  anebo to na ně neplatilo ??!!

A pak že svoboda, nebo státní suverenita jsou abstraktní pojmy, které lidem nic neříkají - hlavně, když jim dá vláda nažrat. 

Asi to neplatí na všechny stejně. 

Napadla mě kacířská myšlenka - kolik Čechů by asi hrdě stanulo, zpívajíc státní hymnu, naplněni národní hrdostí, kdyby kolem nich projížděl slovenský estébák v roli premiéra nebo hradní ožrala, agent ruských tajných služeb ? 

Lidé, právě vzhledem ke své nedokonalosti, potřebují symboly. Potřebují vzory. 

V oblasti světské je to král, panovník, vládce. 

V oblasti duchovní pak vzory čistoty a pravdy. Aspoň aby věděli, k čemu se mají blížit, oč mají usilovat - když už sami takoví nejsou. 

Ostatně, vzory jsou přece od toho, aby byly pro běžné smrtelníky nedostižné, jinak by přestaly býti vzory. 

Oč smutnější je přítomná realita, o to více je cítit potřebu upínat se ke skutečným vzorům. A tady jeden tedy rozhodně máme, a to dokonce takový, že nám ho může závidět celá Evropa : Mistr Jan Hus. 

Osobně se domnívám, že pro náš národ by byl velkým a zasloužilým, i kdyby ho v Kostnici neupálili. A to už vzhledem k jeho literární činnosti, úpravám češtiny, i jeho kázáním. A mravoučným naučením (Slyš, dcerko - by se možná hodilo, převedeno do současnosti, více než v době vzniku).

To, že ho ale v Kostnici upálili - a že se stal mučedníkem pro celou reformaci - to z něj činí formát minimálně celoevropský a celokřesťanský. 

Pro nás, Čechy, pak symbol důstojné hrdosti - nejen na to, že neustoupil, a nechal se raději upálit, ale hlavně proto - že o dobrých 100 let předběhl reformaci německou, ze které odvozují svůj prazáklad i všechna protestantská, nekatolická vyznání, jež položila základ prosperity celé nekatolické Evropy - tedy především Anglie, Holandska a severských zemí - a odvozeno, také nových amerických osad, potažmo dnešních USA. 

Těm všem ukázal cestu - náš Hus. A také v tom, že ne v síle žvance, ale v síle a čistotě myšlenky spočívá nezlomná síla historického vývoje - a - neporazitelnost. 

A pak že nemůžeme být v něčem světoví. Můžeme. A to velmi. 

V době, kdy v Německu reformace teprve nabírala dech, u nás jsme již měli stoletou tradici, zobrazenou ve spisech, v učení na pražské univerzitě - a hlavně, odraženou v prosperitě tehdejší společnosti. Přičemž o tom, že 16. století bylo zlatým věkem českých zemí, tonoucích v blahobytu a intelektuální vyspělosti, srovnatelné jedině o 400 let později až s naší první republikou, nelze historicky pochybovat. 

Teprve bělohorská porážka a následné tragické události tento evropsky unikátní vývoj přervaly - a už se naplno nikdy nevrátil. Jeho roli právě přezvaly nové protestantské země, tedy především Holandsko, Anglie a Švédsko. 

To my jsme mohli být na jejich místě, pokud by k Bílé hoře nebylo došlo. 

Proto se sklánějme před Husem. Přičemž jeho neústupnost bych tady viděl k obdivu až v druhé řadě. V té první - je vyzvednutí českého národa na evropskou špičku, byť za cenu dlouhých a zničujících husitských válek. 

Konečně, když je vezmu z dnešního pohledu - přinesly nám jedině respekt a uznání ostatní Evropy. A to i v oblasti vojenské, kde dnes hrajeme poslední housle. 

Uznání a respekt, od té doby již, bohužel, nikdy neopakované. 

____________________

____________________

Cesta za oceán: Zborcený trůn — Česká televize (ceskatelevize.cz)

_____________________

_____________________