Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Když začne stát daňově podnikat...

Details

Created: Monday, 19 September 2022 18:45

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 600

... Aneb : Proč máme drahou elektriku - a nikdy levnější nebude... Staník, drsnej maník nám to vysvětlí na příkladech. A s Ukrajinou to vůbec nemá co dělat... 

 Když začne stát daňově podnikat.

Stát podnikat nemá, především pak ne stát, který je republikou. Stát, ať už podniká v jakémkoli oboru, si dříve či později začne upravovat podnikatelské prostředí legislativou tak, aby měl oproti nestátní konkurenci výhody.

Samozřejmě, že to nebude ochoten přiznat a důvod bude prezentován jako ochrana životního prostředí, ochrana sociální, záchrana před všepožírajícím kapitálem a jiné výmluvy. To, jak velkou porci si stát z podnikatelského prostředí přivlastní, pak záleží na tom, jak dalece zvládne oblbnout občany, popřípadě jak moc je zastraší. Skončit to může až naprostým zestátněním výrobních prostředků, s čímž máme své zkušenosti.

Stát má žít z daní, a to z daní nepřímých, jako je daň ze zisku. Obce si mohou třeba přilepšit daní z nemovitostí, nebo nějakou daní ze psů, kterou nám zde zavedl soudruh Adolf.

Zde bych se drobátko pozastavil a upozornil na náš specielní daňový model, naroubovaný na model komunistický.

Za centralizovaného řízení se veškeré vybrané daně posílaly do pokladny státu a zůstalo to tak dodnes. Soudruzi nejspravedlivější pak peníze rozdělovali a přidělovali nižším územním jednotkám bez jakékoli kontroly občana, obce, okresu nebo kraje. Tak je to samozřejmě v postbolševistánu dodnes.

V normální společnosti to funguje tak, že daně jsou vybírány nejnižšími úřady, u nás by to mohly být i nadále okresní financové. Ti by je nepřeposílali do žádného rozdělovacího centra, ale rozdělili je rovnou, podle zákonem daného procentuelního klíče a odeslali každé územní jednotce její podíl. To bychom ale poslancům a senátorům neumožnili porcování medvěda a přece bychom jim nechtěli brát takovou hezkou kratochvíli.

Jak je právě z uvedené psí, Adolfovy válečné daně vidět, každý další soudruh, který následuje, se s jakoukoli zavedenou daní jen těžko loučí. Každá taková jednou zavedená daň dává papalášům možnost čerpat a také přijmout další úředníky, kteří budou vykonávat, kontrolovat, regulovat a všemožně upevňovat moc státní věrchušky, ať už je to vláda strany jedné, nebo ať už se u vlády střídá stran povícero. Přes rvačky o koryta se na urvání další kačky občanovi domluví vždy.

Stačí se podívat třeba na polistopadový vývoj DPH na potravinách.

Nejprve byla zavedena ve výši 5%. To ale dlouho nevydrželo, a tak poslanci, co tak myslí na naše dobro, 2 procenta přidali. 7% ale také nebylo ono, a tak nám zavedli procent 9. Nakonec už poslance přestalo pomalé přidávání bavit, a tak to na potravinách šoupli rovnou na 15% DPH.

To není jen naše specializace. Když se podíváme k západním sousedům, tak při slučování Německa byla jejich mervertštojr na spotřební věci 15%. Pamatuju si, jak němečtí soudruzi namluvili voličům, že je těm východním spolkovým republikám potřeba pomoci a zvednout daň. Jen o jedno procentíčko a maximálně tak na rok. Hned jak se transformace NDR podaří, daň sníží na původní výši. Transformace zřejmě stále probíhá a je usilovnější, protože daň mají dnes už 19%.

A takhle je to s každou daní, které se soudruzi zmocní. Čas od času s velkou slávou nějakou daň zruší, nebo upraví, ovšem nepozorovaně u toho zavedou jinou.

Stát tak daňově podniká dvěma způsoby.

Zaváděním daní nepřímých, které ho nutí, pokud chce vyšší výběr, vytvořit podmínky na tvorbu zisku. Což je výhodné pro občany i podnikatelské aktivity těch, kteří byznys tvoří, snad jen s výjimkou oblastí, kde stát sám podniká. Tam se naopak snaží legislativním způsobem zamezit přístupu konkurence, která by ukusovala zisk státu z tržeb.

Příklad, na kterém si to můžeme ukázat, je třeba tento. Žijete někde na vsi, jste vlastníkem kusu pozemku a rozhodnete se ho zalesnit. Mohli byste dostat nápad zajít do lesa a nasbírat si šišky a žaludy a vypěstovat si vlastní sadbu. Ale to se nesmí. Dokonce ani v tom případě, že byste sbírali v lese vlastním! Pěkně si koukejte koupit sadbu od státních lesů. Však si na to můžete vyběhat dotaci.

Druhý způsob je vynález přímé daně, kterou ještě na některém zboží státní aparátčík znásobuje druhou i třetí, čímž daní daně. Tyto daně zatěžují nadměrně spotřebitele. Lépe se však státu vybírají a přinášejí mimořádné příjmy, především v době, kdy zboží nadstandardně zdražuje. Stát má proto tendenci u přímých daní zakazovat zboží levné, nebo tomuto zboží vytváří legislativní překážky při jeho cestě za zákazníkem.

Typickým příkladem tohoto omezování podnikání je unijní zákaz klasických žárovek.

Přece byste nechtěli prodávat žárovku za deset korun, které zdaníte jen dvěma korunami, když můžete poručit prodávat ekologickou žárovku plnou rtuti za tři stovky, s mnohonásobnou daňovou výtěžností šedesáti korun. Ekologie je zde, tak jako vždy, jen vějička pro blbečky.

Zákazníkovi se tak klasická žárovka nejprve zakazovala, později prodejci obešli zákaz možností prodávat žárovky jako tepelné koule. Dnes vidíme podobné hrátky s elektřinou a plynem.

Systémový rozdíl, v tomto dvojím přímém a nepřímém daňovém zatěžování, je nebetyčný.

Když už jsem nakousl tu elektřinu, tak se na ni pojďme podívat.

Ještě dříve než se dostane elektřina k našim hodinám, je zdaněna emisní povolenkou. Nikde se nedozvíte, kolik to vlastně dělá a když posloucháte politiky, zjistíte, že vědí stejné kulové jako my. Jejich odhady se pohybují od 5-ti do 20-ti %. Hledal jsem na netu nějaký pěkný graf, nebo koláč, zobrazující daňové zatížení, ale asi hledám špatně.

Pokud se podíváte na vlastní spotřebu. První je daň spotřební. Ta zdaní nejen spotřebovanou energii, ale i emisní povolenky, a tak platíme ještě daň z daně – první.

Pak přičteme procenta daně z přidané hodnoty. Ta se vypočítává z celkové ceny. Zaplatíme DPH z elektřiny. DPH ze spotřební daně. DPH z emisní povolenky a také DPH ze spotřební daně na emisní povolence, tedy daň z daně z daně. A ještě přidáme ekologickou daň na obnovitelné zdroje, aby se měli dobře také ti, kdož jsou napojeni zlatou žílou státních dotací.

Ještě se někdo diví, že státní úředník chce energii co nejdražší?

Navíc celá energetika pomalu ale jistě opouští tržní prostředí a přechází do rukou státu.

A v této situaci slyšíme neustále hlasy po zestátnění a státní regulaci. Politici tuto žádost s radostí vyslyší, protože jakmile mohou urvat další část pravomocí a dělat, že pro občana něco dělají, tak to je smysl jejich života.

Já mám ale pocit, že akciová společnost, ve které má stát většinu akcií, tak nějak už státní je a společnost se řídí rozhodnutím valné hromady, kterou v tomto případě ovládá stát.

Jaký je rozdíl mezi delegovaným zástupcem státu ve valné hromadě akciové společnosti, i přes existenci malých akcionářů a delegovaným zástupcem státu v závodní radě státního podniku, mi drobátko uniká.

A malí akcionáři ať šoupou nohama. Mohou své akcie, tak jak je dobrovolně koupili, také dobrovolně prodat a nakoupit třeba akcie čínských developerských společností. Tam si budou jistě s úspěchem stěžovat na způsob hospodaření.

Vláda a aparátčíci se na malé akcionáře úspěšně vymlouvají, protože vysoká cena energie se rovná vysoký daňový odvod v přímých daních.

Žádné snižování cen se konat nebude. To je přece lepší dát pár miliard chudákům na dávkách a almužnách a zbytek si utratit hezky sami. Takže každý důvod, který udrží vysoké ceny, je jim dobrý. To také vidíme na výšce zavedených regulací, které tak vlastně žádnou regulací nejsou.

Co se týká oné regulace cen, jsem měl zase za to, že tu již řadu let funguje, no spíš působí, Energetický regulační úřad, který má slovo regulační přímo v názvu.

Ale jeden státní regulační úřad na energetiku je zřejmě málo, a tak je třeba, aby energetiku reguloval ještě předseda vlády, ministr vnitra, ministr spravedlnosti, možná i ministr průmyslu a samozřejmě je nutné to celé ještě společně, celoevropsky přeregulovat.

Hlavně se nevracet k tržnímu prostředí, to by bylo zpátečnické.

Je zajímavé, co lidí si myslí, že stát je takový hodný strejda, který nemá na starost nic jiného, než blaho každého jednoho soudruha, kterýžto s naprostou oddaností vkládá svůj život do rukou státního aparátčíka. Přál bych takovým lidem brzké vystřízlivění, no ale blahoslavení chudí duchem.

Stát podnikat neumí a z dlouhé historie se o tom můžeme poučit. Stát jsou jen a pouze státní úředníci, ať už volení nebo dosazení a jejich jedinou touhou je jistota neměnnosti. Pokud by tito jedinci byli ochotni denně podstupovat rizika a bojovat o existenci v konkurenčním, podnikatelském prostředí, nic jim v tom nebrání. Proto vkládat podnikatelské aktivity do rukou těchto aparátčíků je naprosté šílenství. Výsledek státního vlastnictví výrobních prostředků jsme měli možnost sledovat čtyři desetiletí před listopadem. A zase se vracíme k tomu, že ceny bude určovat státní byrokrat.

Směr je dán, jak u nás, tak v celé unii. Kritické hlasy a reformní snahy jsou umlčovány a dnes už i kriminalizovány a přichcíplá kobyla bude čím dál více kopat. A daňové podnikání státu bude narůstat, protože péče o blaho lidu je prvotní zájem každého zvoleného soudruha.

Stanik, drsnej manik 

_____________________

_____________________

___________________________

___________________________