Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Napsali jsme - Zprávu

Details

Created: Tuesday, 29 November 2022 19:59

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1659

O tom, co jsme viděli u konkursů na nové soudkyně - jež dnes, na KS v Praze,  končily. 

A o tom, co je potřeba s tím dělat... 

Pan                                                                                                          Pan

JUDr. Pavel Blažek,                                  JUDr. Ljubomír Drápal,

ministr spravedlnosti ČR                                                                             předseda KS v Praze

                     ZPRÁVA  o PRŮBĚHU KONKURSŮ  na KS v Praze,

                                                a jejich nedostatcích

 Průběhu konkursů na místa nových soudců v působnosti KS v Praze jsme se zúčastnili ve dnech 23. a 29.11. 2022.

Viděli jsme celkem 4 kandidátky.

Dvě 23.11. (viz dopis předsedovi soudu, s vědomím ministru spravedlnosti, s připomínkami a výhradami ze dne 24.11.) a další dvě dne 29.11.

Výhrady k průběhu ze dne 23.11. jsme specifikovali výše uvedeným dopisem, ke dni 29.11. byla odstraněna jediná z uvedených závad - a sice kandidátky byly na úvod již pojmenovány a představeny krátkou profesní referencí.

Ostatní připomínky zůstávají nadále v platnosti - tedy ohledně vyvěšení programu jednání toho dne před místností, uvedení oborů a profesí jednotlivých zkoušejících a také, samozřejmě, veřejnosti porad komise, která ani nadále není zachovávána, a to bez uvedení důvodu.

Jestliže je členem komise soudce Nejvyšší soudu, dalo by se právem očekávat, že si umí svá rozhodnutí zdůvodnit a podložit - a to i jinak, než že si to jen přeje. A neumí-li, pak že od přání - podpořeného jen hrozbou násilí - upustí.

Právo, které se má opírat o platný právní řád, institut přání soudce nezná, zato zná veřejnost průběhu konkursů - a to bez jakékoliv výjimky nebo části konkursu.

                                                                       II.

Jedna jediná kandidátka - ze čtyř zkoušených - zabrousila do témat opatrovnictví, a to patrně jen proto, že sama řekla, že na opatrovnickém odboru pracovala.

Ostatní 3 kandidátky nebyly stran opatrovnictví zkoušeny vůbec, zcela zjevně hlavně proto, že sami členové komise o opatrovnictví slyšeli jen z dálky a mají o něm jen velmi mlhavé představy, jak bylo i vidět v průběhu zkoušení právě té jediné (viz první adeptka zrána, dne 29.11., Mgr. Šeflová).

Zatímco civilní právo bylo zkoušeno nejen otázkami, ale i na modelových situacích, dobře propracovaných a ilustrativních, o opatrovnictví nelze zcela jistě totéž říci, ke škodě celkové úrovně pohovoru.

Členové komise zřejmě slyšeli  o tom, že se s dětmi vedou pohovory (resp. mohou vést) a že by měly být vedeny v neformálním prostředí, co je ale výsledkem takového pohovoru a jak by se měl podle něj soudce zařídit, resp. ho umět interpretovat, se už nikdo ani nezeptal (natož abychom slyšeli věcně správnou odpověď).

Přitom kandidátka sama narazila na jednu vcelku zajímavou situaci, když byla tázána na střídavou péči - a odpověděla, že jak kdy, někdy je to dobře, někdy ne (s čímž lze jedině souhlasit) - a dále, že měli dítě, které prohlásilo, že než střídavou péči, to raději do dětského domova.

Právě tohle byla a je modelová situace, která měla být dopodrobna komisí rozvinuta a které by se erudovaná komise zcela jistě chytila jako vítaného příkladu zkoušky praxí, pokud by k tomu ovšem byla připravena - neboť taková odpověď dítěte je nestandardní a mnohé signalizuje.

Žádné zdravé dítě totiž nepůjde raději do dětského domova nežli ke svým rodičům, byť střídavě ke každému z nich - a pokud takto odpovídá, zkušený odborník by měl vědět, že se něco děje a že něco není v pořádku - a měl by bádat po tom, co to je. I tato kandidátka měla být dotázána, co v ní taková odpověď vyvolala a jak ji na soudě řešili, a pokud nijak, je to odpověď zcela nedostatečná.

Pro informaci doplňujeme, že původcem takové nestandardní situace je patrně jeden z rodičů, kde se buďto dítě cítí výrazně hůře než u druhého, anebo jeden z rodičů dítě proti druhému rodiči, případně proti střídavé péči jako institutu, manipuluje a zpracovává - a zkušený odborník by to měl ihned poznat. Včetně toho, kdo tím manipulujícím rodičem je.

Není-li jím, nemá opatrovnictví soudit, ani do něj jinak zasahovat.

                                                                       III.

Konkursy, vedené na KS v Praze, podle našeho soudu prokázaly nepřipravenost a nevzdělanost stran opatrovnictví jak u kandidátek (ty raději ani nebyly dotazovány, pokud o tom samy nezačaly), tak i u komise samotné.

Je ostatně symbolické, že s činností takto sestavené komise (a nyní vzácně nemáme na mysli osobu předsedkyně komise, pí Švehlové, ale to, že stran opatrovnictví nebyl žádný odborník ustanoven, ač většina soudců touto praxí skoro jistě projde) byl vůbec vysloven souhlas a mohla takto pracovat, když proti oborům, jež v komisi zastoupeny byly, nelze mít zásadních námitek a byly zkoušeny na dostatečné úrovni.  

Nedostatečné vzdělání v opatrovnictví je sice nedostatkem konkursů hlavním, ale nikoliv jediným.

Lze mít výhrady i k - podle našeho názoru - nedostatečné praxi všech adeptek, kdy odpovědi, jako „Kdybych byla postavena na civilní (trestní) úsek, který jsem nikdy předtím nedělala, snažila bych se ho rychle doučit…“ jsou zcela nepřijatelné.

To jsou odpovědi stážistek, praktikantek,  ne hotových soudkyň.

V souvislosti s tím máme za to, že kromě věkové hranice (jíž máme v současnosti za nedostatečnou), je třeba stanovit i spodní hranici povinné absolvované praxe, dost možná i v rozdělení na jednotlivé úseky justice, tedy advokacii, státní zastupitelství a soudní koncipientství, a to na dobu nejméně pěti let - a ne několika měsíců, jak jsme často slyšeli.

Další zásadní problém spatřujeme v nevyváženosti uchazečů podle pohlaví, kdy dívky převažovaly z nějakých 85%. Za situace, kdy už dnes je v justici většina žen, je to situace zcela disproporcionální a alarmující, což bude mít (a už dnes má) velmi negativní dopad na řadu oborů práva, především spojeného s rodinou (opatrovnictví, trestné činy v rodině), kdy pohled ženský a mužský bývá obvykle dosti odlišný a rozhodují-li na všech stupních skoro výhradně ženy, budou mít nutně muži oprávněný pocit diskriminace, který se projevuje už dnes  mnoha nejrůznějšími způsoby, vcelku již obecně známými. Jak v trestním právu, tak především v rodinném.

                                                                       IV.

ZÁVĚREM  potvrzujeme náš dřívější úsudek o NEDOSTATEČNOSTI  takto prováděných konkursů a výběru osob na funkce soudců.

Nejzávažnějším nedostatkem je bezesporu ABSENCE VZDĚLÁNÍ (i praxe) V OPATROVNICTVÍ, a to praxe úspěšné, k něčemu positivnímu vedoucí a schopné se nějakými uchopitelnými výsledky prokázat.

Konkursy tak potvrdily naše letitá podezření, že soudci o opatrovnictví nic neví a nikdy se ho ani neučili, což - bohužel - trvá podnes, včetně nové generace nastupujících soudců.

(Jediná adeptka, hovořící o opatrovnictví, mluvila např. o rodinné terapii, se kterou prý má dobré zkušenosti - škoda, že ji nenechala komise rozvinout, jaké - protože naše zkušenosti takové nejsou a často vidíme, že různé terapie jsou jen živitelem různých neziskových organizací, zjevně bez praktického dopadu a výsledku, který - kupodivu - ani nikdo neočekává).

Přehlížení a podceňování tohoto - zásadního -  oboru - viz složení samotné komise.

Skutečnost, že do praxe odcházejí v jednom z právních oborů zcela nevzdělaní soudci, považujeme za natolik zásadní, že je nutno trvat na zastavení průběhu takto koncipovaných konkursů, včetně okamžité reakce směrem k právnickému vzdělávání s tím, že fakulty produkují absolventy nedostatečně připravené, jimž chybí zcela znalosti  jednoho z oborů - a trvat na okamžité nápravě, doučení a dozkoušení. Anebo uzavření dané fakulty.

Je to totéž, jakoby matfyz produkoval absolventy bez znalosti odmocnin, technika inženýry bez znalosti deskriptivy, medicína absolventy bez znalosti interny, atd…

Skutečnost, že současná justice věnuje daleko hlubší péči a vědomosti zločincům, nežli dětem, o jejichž osudech má - často doživotně - rozhodovat, je alarmující, ostudná a nehodná civilizovaného národa.

Opatrovnictví je v současnosti oblastí, kde česká justice (a následně pak Česká republika) zcela zaostaly za ostatním světem, o Evropě ani nemluvě - a zdá se, že nikomu ze zodpovědných osob to vůbec nevadí. Mimo jiné i proto, že se jim daří držet se zcela mimo kontrolu veřejnosti.

Justice si především musí uvědomit zcela základní postuláty - tedy zejména skutečnost, že tady není sama pro sebe a pro své pohodlné živobytí - ale pro občany a řešení jejich problémů, jakožto státem placená a organizovaná služba.

A že pokud jde o opatrovnictví, je zodpovědná za výchovu a morálku příští generace.

                                                                                              Ing. Jiří Fiala

                                                                                                 za o.s. K 213

____________

______________________

______________________

___________________________

___________________________