Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Koncertníci - aneb Basa tvrdí muziku

Details

Created: Wednesday, 30 November 2022 22:11

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1810

Nedávno jsem si zašel na koncert. Do Rudolfína...

V novinách jsem četl, jak skvělý je to prý koncert a jak dokonalí umělci v něm vystupují. Světově proslulí. 

Lístků bylo kupodivu dost, takže jsem frontu stát nemusel, ba ani je dlouho dopředu zamlouvat. 

Nastal ten kýžený večer. 

Vzal jsem si důstojný tmavý oblek - a vyrazil. 

Už u vchodu mě poněkud zarazila ozbrojená stráž, soukromá ochranka. No - nic, říkám si. Lidi jsou různí, může se sem vetřít nějaký chuligán, tak proto asi tady jsou. 

Sednul jsem si do třetí řady. Abych dobře slyšel. 

Brzy jsem toho ale začal litovat. Koncert sice začal - a bylo i dobře slyšet, ale právě proto mi to začalo být hodně líto. 

Byl totiž - vzdor slibům v novinách a v televizi - strašný. 

Hudebníci hrát moc neuměli, teprve se to učili, a moc jim to nešlo. Vrzání a kvílení připomínalo spíše nářek mučence, nataženého na skřipec, nežli hudbu.  Původně prý někteří z nich chtěli raději dělat automechaniky, ale tam je nevzali, jiní zase dentisty (tam se totiž pracuje se stříbrem a když se trhají zuby, tak se u toho hodně křičí, což jim dělalo dobře) - ale se stejným výsledkem - a tak šli hrát do filharmonie. 

Bylo to - hrozné. Děsivé, odstrašující... 

Asi jako když kočka skáče po klavíru a pes mu zezadu trhá struny. 

Dal jsem mírně najevo svou nelibost. S tím, že se cítím podveden, protože noviny slibovaly něco jiného. 

Tu ke mně přiskočil jeden z té ochranky - už jsem pochopil, proč tam je - a sdělil mi, že jestli se to bude opakovat, budu nejen vyveden, ale také obviněn z pohrdání dirigentem. 

A za to už jsou dva roky. 

Než jsem údivem nestačil zavřít  ústa, už mě táhli k východu. 

Nebyl jsem sám. Podobně nadšených, netleskajících diváků bylo více. 

U východu mě pořádně nakopli, neb si prý neumím vážit skutečného umění a sdělili mi, ať už se tam raději neukazuji, protože by to mohlo být posouzeno jako maření společenského zážitku. 

Ještě doma jsem se probíral z toho šoku, měl jsem dosud za to, že hudebníci byli Češi vždycky dobří, že se na ně jezdila dívat celá Evropa. 

To jezdí pořád - jenže mi nedošlo, že nyní už z úplně jiného důvodu. 

Jako na odstrašující příklad. 

Vrtalo mi doma hlavou, jak mohli hudebníci takhle zpustnout, zhola ztratit nejen sebekontrolu a soudnost, ale také jakoukoliv vnější kontrolu, jakákoliv smysluplná měřítka. 

A tak mě napadlo, že se půjdu podívat na závěrečné zkoušky na konzervatoři. 

Jsou oficiálně veřejné, jen léta na ně nikdo nechodí. Jak jsem se později dozvěděl, tak hlavně proto, aby nepřišli návštěvníci o sluch. Někteří i o zrak. 

Když jsem přisel na závěrečné zkoušky, zkoušející překvapením spolkli žvýkačku, jíž si dosud vypomáhali zastřít nechuť vidět kohokoliv jiného než sebe sama. 

Absolvující žáci - to opravdu nebylo pro citlivější uši. 

Ale porotě stačilo, když aspoň věděli, že housle jsou strunný nástroj a kolik mají strun - hrát už na ně nemuseli, to se nezkoušelo, jako zhola nadbytečné. 

Vstal jsem a namítnul, že takoví absolventi nemohou hrát ani na poutích, natož v koncertních síních. 

Byl jsem okřiknut, abych si nechal své proslulé extrémistické názory - s tím, že pokud by se někdo odvážil natolik, že by nebyl s produkcí žáků v síních spokojen, pak musí vědět, že právě basa tvrdí muziku - a ta je vždy po ruce. 

A už mě někam táhli, s rukama spoutanýma za zády. Jako nepřítele kultury. 

Šok. Bum. Bác - v tom jsem se probudil. 

Naštěstí to byl opravdu jenom sen. 

V koncertních síních je to zatím opravdu jen zlý sen. 

Ale - zajděte si na nejbližší soud... 

_____________________________

_____________________________

___________________________________

___________________________________