VideoarchivTisková zpráva ze semináře k SZR
- Details
- Created: Sunday, 29 April 2012 00:00
- Written by redakce K 213
- Hits: 631
Sdružení, zúčastněná na semináři (K 213, Unie otců a Občané za svá práva v Praze), považují za nutné vydat tiskovou zprávu k uskutečněnému semináři dne 25.4. spolu se stručným obsahem hlavních příspěvků, aby nedocházelo k jejich dezinterpretaci, jak už se v některých médiích stalo.
Seminář byl zorganizován při příležitosti Dne boje proti syndromu zavrženého rodiče, který je připomínán celosvětově, poprvé v r. 2008 - a už tehdy se této připomínky účastnila i Česká republika, právě prostřednictvím sdružení K 213. V této tradici bylo pokračováno i letos.
Na semináři vystoupili: PhDr. Václav Mertin, psycholog z Univerzity Karlovy v Praze. Jeho přednáška se týkala zejména rovné role obou rodičů při výchově dětí, nenahraditelnosti a nezastupitelnosti těchto rolí a také skutečnosti, že tendeční a řádně nezdůvodněné posudky jeho kolegů - soudních znalců, jsou stále běžným jevem, stejně jako nikoliv nestranná soudní praxe a způsoby aplikace těchto posudků či celého důkazního řízení. Autor má za to, že se tak děje ze setrvačnosti a pohodlnosti zainteresovaných osob, neb rozumný či rozumový důvod pro takový postup soudů žádný není. Pokud jde o syndrom zavrženého rodiče a dotaz, zda lze někdy navázat na to pozitivní, co mezi dětmi a rodičem byllo dříve, pan doktor odpověděl, že nikoliv, že pokud ke znovuobnovení vztahů dojde, pak ty začínají zase od nuly, a to ještě v onom lepším případě, kdy se je vůbec navázat podařilo.
Další příspěvek přednesl Ing. Jiří Fiala, předseda K 213, který hovořil zejména o státních orgánech a jejich zodpovědnosti za vznik a rozvoj syndromu zavrženého rodiče, popřípadě možnstech, které mají, aby mu předešly. Konstatoval, že v současnosti chybí nejen koncepce státní rodinné politiky, ale zejména pak její verze pro rozvedené rodiny (které, i když se tomu někdo může divit, stále zůstávají rodinami). Chybí tedy především definice cílů a prostředků jak těchto cílů dosáhnout. Sdružení K 213 takovouto definici cílů nabízí, a sice v tom symslu, že cílem rodinné politiky v rozvedených rodinách (rozpadlých partnerských vztazích) by mělo být uchování obou rodičů nezletilým dětem do 18 let jejich věku a rovného vztahu dítěte k oběma jeho rodičům, pokud ti o to stojí a mají o výchovu dítěte zájem. Pokud jde o prostředky, jak toho dosáhnout, pak zdůraznil především rychlost a efektivitu takových opatření, neboť ta v současnosti - pokud vůbec přijdou - přicházejí pozdě a bez žádoucího výchovného účinku. V další části přednášky zdůraznil především naprosto nedostatečnou vzdělanost všech zúčastněných na této problematice, a to především u pracovníků státních orgánů, které se SZR přicházejí do styku - tedy OSPOD, soudů, policie, ale také škol, které mají rovněž velmi rozáshlé možnosti, kterak ovlivnit vznik a rozvoj SZR - buďto mu předejít a efektivně mu zabránit, popřípadě podat včasné podněty ostatním státním orgánům, anebo naopak se angažovat na straně těch, kteří SZR u dítěte vytvořili.
Pokud jde o navrhované legislativní změny, sdružení K 213 považuje od svého vzniku za zásadní a podstatné, aby byl vyňat přežilý komunistický paragraf o trestnosti neplacení výživného, dnes vyměřovaného ze zcela fiktivních příjmů povinných osob, což nemá obdoby v žádné jiné evropské zemi, stejně jako stav, aby věznice plnili právě platby neschopní otcové, kteří počet vězňů už tvoří z jedné třetiny, což má přímý dopad na přeplněnost věznic a dopady na zatíženost státního rozpočtu.
Ve vystoupení Ing. Aleše Hodiny, dalšího přednášejícího, převažovala polemika s argumenty proti střídavé péči jakožto efektivní pojistce proti vzniku a rozvoji SZR s tím, že jediný dosud známý případ, kde SZR přesto vzniknul a začal se rozvíjet, byl případ dcery herečky Ivany Jirešové a novináře Ondřeje Hoppnera, a to jen do té doby, dokud matka, která syndrom vytvářela, nebyla pohnána před trestní soud, kde ač nebyla odsouzena, k odstrašení od jejích praktik to stačilo. Přednáška dále zmiňovala Cochemský model německého soudce Jürgena Rudolpha a jeho zkušenosti stejně jako aktuální zkušenost z Kanady, kde dva manželé vytvořili úspěšné reintegrační centrum, které s úspěchem nabízí svoje služby a pomáhá postiženým dětem překonat nejtěžší odbobí, kdy jsou odňaty z programujícího prostředí a musí se připravit na přechod k druhému rodiči. Mezi argumenty, na přednášce uváděnými, byla i velmi zajímavá statistická čísla ohledně výrazně zhoršené psychické výbavy dětí, vyrostlých ve výhradní péči jednoho rodiče, nejen oproti dětem z nerozvrácených rodin, ale zejména oproti dětem, které vyrostly ve střídavé péči a které se v rozhodujících ohledech zcela vyrovnají svým vrstevníkům, jejichž rodiče rozvodem neprošli.
Poslední příspěvek přednesl Ing. Karel Berka, předseda sdružení Občané za svá práva, který uváděl velmi zajímavé údaje o současné státní protipopulační politice vlády, která vede k vymírání obyvatesltva a imigraci kulturně odlišných a problematických cizinců do ČR.
Předseda sdružení, Ing. Karel Berka, zmínil další zásadní problémy, které se týkají populační politiky v České republice.
V roce 2011 připadlo na jednu ženu z hlediska porodnosti 1,29 dítěte, to je nejméně od třicetileté války, to znamená, že vymíráme. Přístup státu, že dovezeme emigranty z rozvojových zemí, je zcela pochybený. Jednak se zvyšuje zločinnost, a dále se nám vnucuje cizí kultura, která nemá s naší křesťanskou civilizací nic společného.
Konflikty v rodinách, které vychovávají děti, stát řeší ve prospěch rozvodového průmyslu (advokáti, psychologové, psychiatři, policie, státní zastupitelství, soudci a tzv. soudní znalci). Namísto toho, aby mediace byla jako první krok ke sblížení otce a matky ke společné výchově dětí, snaží se rozvodový průmysl postavit otce a matku proti sobě.
Jako typický příklad uvádíme příjmy jednoho psychologa, který podle vlastní prezentace za poslední dobu vypracoval přes 600 „znaleckých posudků“, a to v průměru 3 posudky měsíčně. Za znalecký posudek se platí nejméně 20 000 Kč. V tomto případě tento psycholog má měsíční příjem 60 000 Kč, k tomu má ale vlastní klinickou praxi, poradenství atd. Znamená to, že za 600 posudků obdržel navíc ke svým běžným příjmům přes 12.000.000 Kč.
K tomu přistupují odměny advokátům, které několikanásobně ještě překračují odměny znalců. Tento rozvodový průmysl nikdy nepřipustí, aby se vytvářelo v České republice prostředí na podporu populace a zdárné výchovy dětí ve zdravých, nerozpadlých rodinách.
S tím plně souvisí i stávající systém stanovení výživného, který se v naprosté většině týká otců. Matkám jsou totiž po rozvodu svěřeny děti ve více jak v 90% případů.
Před rokem 1989 fungovala při rozvodu u soudu jasná pravidla. Výživné se určilo otci podle přesných tabulek z čistého platu. Většinou matce zůstaly děti a byt, a otec si vzal auto a odjel si shánět nové ubytování. Při výchově dětí otec a matka spolupracovali. Také naprostá většina dětí z rozvedených manželství byla řádně vychována.
Situace ve výchově dětí rozvedenými rodiči se dramaticky změnila po roce 1990. Výživné stanovuje soudce pouze na základě vlastní - ničím nevázané a nikým nekotrolované - úvahy. Za základ pro výpočet výživného se nebere skutečný čistý příjem, ale „virtuální realita“. Např.: kdyby (nezaměstnaný) otec chtěl pracovat, mohl by si ve svém oboru vydělat tolik a tolik. A z této virtuální částky se stanoví výše (většinou zcela nereálná a nesplatitelná) výživného.
Takže otec se v první fázi nejprve stane předmětem exekuce, a v dalším kroku je zavřen do „vězení pro dlužníky“. To bylo zrušeno v Anglii již v 19. století, ale v „demokratické“ České republice tvoří až třetinu všech odsouzených otcové, kteří neměli na zaplacení výživného, stanoveného podle volné úvahy soudce.
Typickým příkladem soudcovské nezávislosti na zákonech, ale i na základních ekonomických principech, je příklad otce, u kterého si soudkyně v Praze 10 „spletla“ výnosy, uvedené v jeho daňovém přiznání, se ziskem. Zatímco výnosy činily 20.000 Kč měsíčně, skutečný příjem otce (tedy zisk z činnosti) byl 7.000 Kč měsíčně. Soudkyně ale stanovila výši výživného z částky 20.000 Kč. Nebohý otec je proto již nyní v exekučním řízení a na nejlepší cestě jit do vězení pro dlužníky. Odvolací soud tento ekonomický zločin potvrdil a na oprávněnou stížnost otce odpověděl, že nesmí přezkoumávat obsah soudního rozhodnutí (i když je ekonomicky nesmyslný).
Další závažnou skutečností je, že podle Ústavy má občan volební právo od 18 let. Když má občan volební právo, musí se také samostatně živit, a nikoli parazitovat na svých rodičích a nechat se od nich vydržovat pod záminkou „přípravy na budoucí povolání“. Ve skutečně demokratických zemích, např. v USA, kde je demokratický systém již více jak 225 let, je vyživovací povinnost rodičů pouze do 16 let dítěte. Potom je to již dávka dobrovolná. Pokud chce student studovat na vysoké škole, nechť se snaží vylepšit si svojí finanční situaci získáním prospěchového stipendia. V České republice, namísto toho, aby studenti se snažili vynikajícím studiem získat prospěchové stipendium, tak zažalují otce o zvýšení výživného. A když otec na zvýšení výživného nemá, tak skončí ve vězení. Navíc, podle oficiálního výkladu v nejserioznějších novinách, Mladé frontě DNES, není stanovena horní věková hranice dítěte, po kterou mu musí otec platit výživné. Takže pokud bude dítě „studovat“ na různých školách a připravovat se na budoucí povolání, tak mu musí otec platit výživné až do důchodu. Rozuměj dobře: Do důchodu dítěte, nikoliv svého.
Proto navrhujeme, aby se výživné v České republice platilo do doby zletilosti, to je do 18 let věku dítěte. Nad 18 let plnoletého občana bude výživné dávkou dobrovolnou, odvislou od vůle rodičů. To znamená, chovej se k rodičům dobře, a rodiče Ti jistě rádi přispějí na Tvé studium. A v prvé řadě získej prospěchové stipendium. Takto totiž studovali nejpřednější osobnosti našeho národa, jako pan Hlávka, zakladatel Hlávkovy nadace, tak pan Zítek, architekt Národního divadla. Kdybyste ve své době řekli panu Hlávkovi nebo panu Zítkovi, aby žalovali u soudu svoje otce, že jim posílá málo peněz na studia, byli byste od nich považováni za blázny. Ale taková je bohužel současná právní úprava.
Ještě je třeba se zmínit o (většině) případů, kdy z manželství s dětmi odejde manželka, tj. matka dětí. V naprosté většině mají matky několikaletý náskok v rozvodových jednáních. Muži – otcové jsou při začátku rozvodů naprostí analfabeti, pokud se týká legislativy a soudní praxe. Teprve po rozsudku, a mnohdy až po odvolacím rozsudku zjistí, jak byli vlastně podvedeni.
Vrcholem státního útoku na otce je potom manuál pro učitele „Škola a děti vystavené domácímu násilí“ kde je již v úvodu na str. 5 uvedeno: „Bohužel v rodinách, kde k násilí dochází, jsou děti svědky násilí v 95 procentech případů, fyzicky na ně útočí 40-60% násilných otců“. Ve skutečnosti na děti neútočí vlastní otcové, ale zejména při sexuálním zneužití dětí v rodině se jedná o nevlastní otce. Nejprve matka odežene otce svých vlastních dětí, a pak souhlasí i s násilím nevlastního otce na svém dítěti – viz přiložený článek „OTČÍM Z KLADNA SI Z OSMILETÉHO CHLAPCE UDĚLAL OTROKA NA STAVBĚ, PŮJDE DO VĚZENÍ“. Nejotřesnější je to, že otec mučil dítě se souhlasem matky. Ale v manuálu pro učitele je otčím=otec, namísto toho, aby bylo výslovně uvedeno, že se jedná o nevlastního otce. Je nutno ještě uvést, že tuto příručku pro učitele, nenávistnou k vlastním otcům dítěte, vydala ROSA, centrum pro týrané a osamělé ženy v rámci projektu prevence kriminality za podpory Magistrátu hl.m. Prahy.
Právě na základě takovýchto názorů a publikací, vydávaných za peníze daňových poplatníků, potom soudy vydávají svoje rozsudky.
ZÁVĚR:
Je nutno od základů změnit současnou protipopulační politiku českého státu. Příkladem může být daňová asignace, při které by děti měly možnost ze svého pojištění dávat až 100% na důchod svým rodičům. Tím by jednak měly dívky a ženy vlastní zájem na tom, mít děti. Dále by se odstranila vrcholná nemravnost, že děti matek, které mají malé důchody (protože vychovávaly děti), tak tyto děti živí v důchodu cizí ženy, které vůbec děti neměly, ale přitom mají v současnosti daleko vyšší důchody než matky. Bezdětné ženy si přece mohou dávat svoje vysoké příjmy do soukromých penzijních fondů a nikoli zneužívat mezigenerační solidaritu ve státním penzijním pojištění.
Dále vrcholní státní úředníci dali hlavu do písku, přesně jako pštrosové, před faktem, že 45% prostitutek (tj.skoro polovina) tvoří matky – samoživitelky (viz přiložený článek MATKY V NOUZI ČASTO SAHAJÍ K PROSTITUCI). Některé z důvodů, proč jim otcové nemohou mnohdy platit výživné, jsme uvedli výše. Ale nikoho nezajímá, jaký je citový život dětí, u nichž v bytě se střídají partneři jejich maminek jak na běžícím pásu. CO Z TAKOVÝCH DĚTÍ ASI VYROSTE – DOMNÍVÁTE SE, ŽE Z NICH BUDOU VZORNÍ OTCOVÉ RODIN ČI MANŽELKY VĚRNÉ MANŽELOVI NA CELÝ ŽIVOT?
______________________________________
______________________________________
Přílohy:
Příklady výchovy dítěte samotnou matkou:
Matky často sahají k prostituci:
file:///C:/Users/Fiala/AppData/Local/Temp/SZR%20Matky%20v%20nouzi%20%C4%8Dasto%20sahaj%C3%AD%20k%20prostituci%20-%20Dom%C3%A1c%C3%AD%20-%20%C4%8CT24%20-%20%C4%8Cesk%C3%A1%20televize.htm
Praha - Podle statistiky organizace Rozkoš bez rizika až 45 procent žen, které se živí prostitucí, tak činí z toho důvodu, aby uživily sebe a své děti. Část z žen přiznává, že se prodávají i kvůli tomu, že jim otcové neplatí výživné. Navíc v regionech, kde je pro matku samoživitelku problém najít zaměstnání, je prostituce ve finále jediný způsob, jak sehnat práci. A když své děti neuživí, poputují do dětského domova. Téma otevřel Český rozhlas.
____________________________________________