Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

V červnu roku 2009 si poblíže Kirovohradu na Ukrajině vyjel do lesa na lov pan poslanec Viktor Lozinskij s okresním prokurátorem a náčelníkem policie. Pronásledovala je však smůla, protože nenarazili na žádnou zvěř, a tak si krátili jízdu popíjením kvalitního alkoholu. Pak jim náhle na lesní cestě vadil v jízdě nějaký otrhanec, uskočil až na poslední chvíli, hrozil jim pěstí a nadával. Spravedlivě rozhořčení potentáti si takovou potupu nenechali líbit a vyřídili si to s ním na místě. Třikrát jej postřelili z brokovnice, pak mu kopanci zlámali devět žeber a rozbili hlavu.

Když je přešel největší vztek a trochu vystřízlivěli, poradili se, co dál. Náčelník milice zavolal své podřízené a jako správný šéf jim nadiktoval vyšetřovací verzi: vedení okresu bylo v lese napadeno kriminálníkem, možná teroristou, který na ně nejprve střílel z revolveru, a oni se bránili střelbou z brokovnic. Přesto se dostal až k nim, napadl je nožem, ale jim se ho nakonec po hrdinném vypětí podařilo zneškodnit. Výsledek policejního vyšetřování předali televizi a novinám, pan poslanec se stal hrdinou a ministr vnitra Lucenko (shodou okolností ze stejné politické strany Blok Julie Tymošenko) Viktora Lozinského vyznamenal za likvidaci nebezpečného teroristy.

Mezitím zoufalá matka zabitého, kterým byl neškodný místní podivín Olijnyk, obíhala kdekoho, aby se dovolala spravedlnosti. Ujal se jí jeden statečný novinář a začal zjišťovat pravdu. Policejní verzi odmítali hájit i slušnější policisté, neoficiálně mu prozradili, jak se to nejspíše stalo. Redaktor vyzbrojen fakty popírajícími Lozinského tvrzení přišel za poslancem do jeho kanceláře a začal mu zdvořile pokládat otázky. Vyznamenaný hrdina vybuchl: „Co si to dovoluješ? Víš, kdo já jsem? Všechna orná půda v okrese je moje! Lesy jsou moje! Soudce je můj, prokurátor taky a náčelník policie je také můj! A co jsi ty? Obyčejné hovado. Tak vypadni!“

Novinář vypadl i s nahraným svérázným projevem majitele celého okresu a nějak se mu podařilo s celým případem dostat až do Domu s chimérami, sídla prezidenta Juščenka. Protože Lozinskij patřil do strany Julie Tymošenko, se kterou prezident neměl dobré vztahy, nařídil Generální prokuratuře celou záležitost prošetřit, takže již za dva nebo tři roky poté byl provinilý poslanec zatčen a odsouzen. Média začala celou záležitost zkoumat z více pohledů a výsledky jejich analýzy jsou alarmující. I pro nás.

Původně byl Lozinskij nepříliš významným podnikatelem v okresním městě. V roce 2007 si za pět milionů dolarů (oficiálně určených na náklady kampaně) koupil volitelné místo na kandidátce BJUT (Blok Julie Tymošenko). A za necelé dva roky si doma vybudoval výše uvedené panství. Při svém výčtu toho, co mu patří, se zapomněl zmínit o firmách ve městě, které nepřátelsky převzal (včetně těch se zahraničním kapitálem). Původně poslanci v regionech záviseli na dotacích z centra, pak ale přišli na to, že ten Kyjev vlastně nepotřebují, že si doma všechno zařídí sami. A tak jsou tam leckde poměry raného středověku jak vymalované.

Ukrajinský příklad nám ukazuje, že k přechodu od naší postdemokracie k některému z rozvíjejících se typů neofeudalismu musíme učinit následující kroky:

_

1) zrušit rovnost občanů – naše umělecká elita nám již předvedla, jak na to

_

2) demontovat sociální stát – za posledních vlád se to docela daří

_

3) přivést míru korupce na úroveň, která paralyzuje ekonomiku

_

4) zvýšit politickou nestabilitu tak, aby vedla ke zhroucení státního aparátu

_

5) zdražit základní životní potřeby (vodu, teplo, elektřinu, nájmy, potraviny a zdravotní péči) tak, aby je většina obyvatel nemohla platit

_

6) podporovat v maximální míře obousměrnou pracovní migraci (bezprávnou pracovní sílu do ČR, schopné a vzpurné naopak ven)

_

Pak ten feudalismus (nebo společnost Třetího světa) vybudujeme opravdu rychle, protože rozdíl mezi námi a Ukrajinou je jen jedno funkční období podobné vlády, jakou máme dnes. A páni ve svých terénních automobilech budou moci občas honit i poddané, nejen zvěř.

Pokud se nám ta perspektiva nelíbí, tak se musíme inspirovat jinými vzory než je Východní Evropa. Islandská cesta výměny politických elit a jejich potrestání je velmi inspirativní. Ona rýsující se bezprávná většina na ulici bude muset tak jako tak. Zatím máme na výběr: buď tam půjdeme teď jako demonstranti, svrhneme vládu a přepíšeme ústavu, nebo se tam za pár let jako bezdomovci vydáme umřít.

_

__________________________

 

 

Lokaj líbá ruku feudálnímu pánovi. Minulost?

___________________________

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.