Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Táto, mám Tě moc rád, stýská se mi – a dlouho jsem Tě neviděl !!

Ani postavení soudce nikoho nezbavuje odpovědnosti za to, co dělá. A v každé chvíli by to měl umět logicky vysvětlit.

Když jsem – kdysi – dělal obchodního manažera ve velkých skandinávských firmách, říkali – a zdůrazňovali - mi jednoduchou zásadu : Máš volnou ruku – dokud budeš schopen logicky vysvětlit, co děláš ...

Při styku s českou justicí si tuto jednoduchou a všude akceptovatelnou zásadu často připomenu – protože tady častěji neplatí než platí. A škoda, že ji soudcům někdo chytřejší denně nepřipomíná...

Byli jsme se dnes podívat na jednom jednání na soudě pro Prahu 2, na pražských Vinohradech – a to ve věci proměny podmínky u jednoho z vězňů, v současné době ve výkonu trestu. Pro upřesnění nutno dodat – že ve "výkonu trestu" donedávna na témže pokoji, na kterém jsem s ním skoro dva měsíce spal, bydlil a žil, dělíc nás jen úzká ulička.

Myslím, že právě tahle zkušenost, kterou soudkyně neměla (a mít nemohla) jí dnes velmi chyběla, resp. přispěla k rozhodnutí, které se zdálo být logickým výhradně jen na první pohled : Dotyčný měl jednu dřívější podmínku – a protože tu porušil, byla mu proměněna na nepodmíněný trest. Zdánlivě jasné jako facka.

Kdyby to ovšem tak jasné a jednoduché bylo, nepotřebovali bychom soudce, stačil by počítač s poměrně jednoduchým programem.

Hádám, že soudci tam doposud – namísto počítačů – sedí ne proto, aby brali nehorázné platy, ale proto, aby zohledňovali všechny – a zejména ty lidské – okolnosti případu, které by počítač zohlednil jen ztěží.

Dotyčný je cizincem, u nás ale žije už dobře – teď nevím, jestli deset, nebo dokonce patnáct – let, má tu družku a dítě, které sice měla ta jeho družka ještě předtím, než se poznali, není tedy jeho otcem, ale ten skutečný otec s vysokou pravděpodobností za nic nestojí, protože se k dítěti nehlásí a nejeví o něj žádný zájem – takže se kluk – naprosto logicky – upnul k novému partnerovi matky, jehož považuje za svého tátu.

Protože jsem – jak již zmíněno – žil s dotyčným skoro dva měsíce na jednom pokoji, dobře vím nejen jaký je on, ale také jaký vztah k němu ten kluk má – že se v něm vidí a že mu píše do věznice překrásné dopisy, jejichž obsah mnohým jiným otcům – kteří o své děti – byť i třeba jen dočasně – přišli (třeba jako já), zní jako neuvěřitelně rajská hudba : Táto, chybíš mi, hrozně se mi stýská, mám Tě moc rád – a kdy Tě zase uvidím ?!! A proč tady tak dlouho nejsi ?

Nutno doplnit, že dotyčný cizinec je vězněn – a to výhradně – za samé "mařenky" – tedy za "maření úředního rozhodnutí", kdy ho někde chytli bez povolení k pobytu, případně už se zákazem pobytu (protože předtím neměl povolení) – a neodcestoval, jak podle soudů měl – anebo i odcestoval, resp. byl deportován – ale zase se vrátil zpátky. K ženě a dítěti, jež si tak velmi oblíbil.

Doma, ve své zemi – kterou je Bulharsko – už vlastně žádnou rodinu nemá, za těch 15 let je doma tady. Až na to, že ho státní orgány ustavičně vykazují. Neboť nemá občanství. A dávno už ani žádné platné povolení k pobytu. A on se pořád dokola vrací ...

Ke klukovi, co mu píše dopisy, jak ho má moc rád a jak mu chybí ... Aby taky ne !!

Každého asi napadne : Nedostává se tady něco do rozporu s lidskou přirozeností ? Spojovat rodiny se – pokud vím – dařilo i za komunistické diktatury, která jinak přes hranice zásadně nikoho nepouštěla, natož pak žít s cizincem – či v zapovězené cizině.

Dnes jsme ale v EU – a Bulharsko taky. Přesto se tohle – dál – děje ...

Dotyčný měl původně jít domů (z Kynšperku) 19. srpna. Paní soudkyně mu ale – roční – podmínku proměnila a k trestu přidala. Přesně podle návrhu státní zástupkyně. Ač toho bezmocného kluka, který zase viděl – na celých pět minut (!!!) – tátu alespoň u soudu, měla jasně před očima.

Asi i jí samotné to připadlo poněkud drsné – zase další rok trčet v base – tak prohodila, že si dotyčný může po půlce požádat o propuštění.

Zapomněla asi dodat (a možná to ani sama neví), že v Kynšperku na půlky zásadně nikoho nepouští, a když, tak jenom toho, kdo má na advokáta (a můžeme se ptát, proč asi, že ... ??!)

Když jednání skončilo, upozornil jsem ji, že potrestala hlavně toho malého kloučka. Ten zas bude další rok bez táty, bude těžko vykládat svým spolužákům, kde teď táta je a proč s ním nebruslí na ledě nebo nehraje fotbal.

Bylo vidět, že jí samotné to není moc příjemné, ale neříkala nic.

V průběhu jednání své rozhodnutí zdůvodňovala tím, že úřední listiny nejsou cárem papíru, kterým je možno si něco vytřít (tak nějak zněl smysl, slova už přesně nevím).

Jistě – úřední papíry nejsou cáry papíru. Na druhé straně, i úřední papíry by měly vyjadřovat a odrážet vůli každého státu, každé společnosti po svobodném a všestranném rozvoji občanů i návštěvníků země – a nedostávat se do rozporu s lidskou přirozeností.

Přemýšlím, co z toho asi kdo bude mít, že dotyčný se bude další rok válet po posteli, hrát karty a koukat na televizi (nic jiného se v Kynšperku z 95% nedělá a ani dělat nedá) – a klouček bude sám další rok čutat do míče a ptát se – sám sebe – Táto, kde jsi ? A kdy už konečně přijdeš ? A proč tu tak dlouho nejseš ?!!

Český daňový poplatník z toho bude mít jen to, že bude rok sponzorovat jak pobyt dotyčného cizince v české base – a platy soudců, kteří zjevně mají zájem ho tam udržet co nejdéle a naplnit kriminály až po okraj. Protože pak jsou důležití a nepostradatelní. A nejen oni – ale i všichni policajti, vězeňská služba, justiční stráž a všichni, co z toho žijí.

Soudkyně nám pak – asi pro uklidnění vlastního svědomí – sdělila, že prý "neměla jinou možnost".

S tím si tedy dovolím polemizovat – protože vždycky JE jiná možnost. Třeba proměna druhu trestu, když už nechtěla podmínku jen tak pominout a učinit povinnosti zadost. Například na veřejně prospěšné práce – což je jediné, co tady má jakýs takýs smysl.

Pokud vím, dotyčný je docela šikovný zedník – tak bych mu ukázal nějakou třeba starou a zanedbanou školu (nebo kostel, faru, zámek, cokoliv) – a řekl mu : Za rok přijdeme znova – a ta škola bude celá spravená. A běda, jak ne !! Materiál a jídlo Ti dáme, resp. přivezeme, práci dodáš Ty – a bude to práce první třídy, jinak ji budeš dělat znovu !! A můžeš si toho kloučka vzít k ruce.

A když uděláš, co jsme ti uložili, jsi po roce volný – a můžeš jít zedničit - už za peníze - kam se Ti zlíbí.

Tak bych to viděl já.

Justice to vidí jinak.

Tak, že se otčím bude dál nuceně válet na vězeňské posteli, mastit karty a čučet na televizi – a kluk sám dál bude vyrůstat bez táty – a český daňový poplatník to všechno zaplatí. Včetně, samozřejmě, platů soudců. To ovšem především a v první řadě ...

Koupil jsem si před soudním jednáním takový polštářek – vypadal jako bílý chlupatý pes. Měli ho naproti soudu. Docela hezký, líbil se mi – a přemýšlel, kterému dítěti ho kdy dám.

Po soudě bylo jasno :

"Líbí se Ti ?" - ptám se kluka.

Vděčně po polštářku sáhnul a cele se k němu přivinul.

K tátovi nemůže. Toho zase odvedli ti v modrých uniformách.

"Tak si ho vem!!"

A vyšli jsme před soud. Jeho máma brečela, nebyla schopná slova.

Kluk se bude k polštářku – namísto k tátovi – tulit až do konce příštího srpna.

A my všichni můžeme – nejen – po tuto dobu přemýšlet nad smyslem existence justice, která takto pracuje ...

 

 

 

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.