Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

SZR - stále Terra Intacta

Details

Category: Reportáže

Published: Sunday, 18 June 2023 18:40

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 627

Bez patřičného vzdělání se justice sotva posune kdy dál. 

Když se někdo nenaučí sčítat a odčítat, těžko čekat, že sám od sebe najednou bude umět násobit a dělit. 

Soudy, přestože to mají běžně řešit a denně se s tím setkávají, zjevně stále neví, co to je SZR a co ne - a pokud je, jak se má léčit. Bodejť by to věděly, když se to nikde neučí - především pak na právech ne - a v současnosti je to z těch oficiálních ani nemá kdo naučit - protože to obvykle sami neznají. Myslím psychology. 

K napsání těchto řádek mě samozřejmě inspiruje jak dnešní Den otců, protože těch se to především týká, tak také níže uvedený příspěvek : 

V ústavu dítě cestu k otci nenajde, míní soud - Novinky

A tak se v této problematice pořád plácají, jak naivní prvňáčci - a působí, tu větší, tu menší škody... 

Samozřejmě, bez správné diagnozy nelze napsat ani správnou medikaci, to dá rozum. Organismu to pak spíš uškodí než prospěje - a hlavně : Diskredituje to celou tuto diagnostiku i s popisem léčby - tak, aby se tomu soudy i nadále co nejvíce vyhýbaly. 

Přitom, pokud se o SZR skutečně jedná, jiné léčby není, za tím si stojím a ověřila to mnohaletá a mnohačetná zahraniční praxe (u nás mi to připadá jako u křováků - je až neuvěřitelné, s jakým stupněm programové ignorace se může jistý jev setkat - je to totéž, jakoby zdejší doktoři prohlásili, že žádný zánět slepého střeva neexistuje - a tudíž, pokud ho někdo má, buďto simuluje, anebo je to něco jiného, co se rozežene  - nejspíš aspirínem. 

Asi si dovedete představit, jaké procento obětí na životech by taková "léčba" přinesla. 

Přesto, v přeneseném, ale nikoliv vzdáleném slova smyslu, se to u nás běžně děje - jenom s tím rozdílem, že neumírá tělo, ale duše. A to dlouhodobě, někdy definitivně. 

Výše popsaný případ je rozhodně zajímavý rasantním postupem prvostupňového soudu. Byl by bezesporu na místě, pokud by se o SZR skutečně jednalo. 

Případ neznáme, tak se k němu nemůžeme podrobně vyjadřovat. 

Ale pro jistotu zopakujeme základní postuláty : 

SZR - tedy syndrom zavrženého rodiče (nikoliv dítěte, a nikoliv zavržení, jak občas Neználci komolí) je NIČÍM NEPODLOŽENÁ, NEODŮVODNĚNÁ NENÁVIST K JEDNOMU Z RODIČŮ, vyvolaná dlouhodobým poštváním jinou osobou - obvykle druhým rodičem, ale může to být i někdo jiný, třeba pěstoun, vychovatel, prarodič - prostě ten, kdo má k dítěti přístup - a, samozřejmě, nesmírně nenávidí předmět poštvání, obvykle kvůli nějakým domnělým, a možná i skutečným křivdám. 

Ty křivdy ale nebyly spáchány na dítěti, byly-li spáchány vůbec. 

Tzn. že objekt poštvání sám nic neutrpěl a pravděpodobně k němu má zavržená osoba kladný, nebo i vysoce kladný vztah. 

Podle čeho můžete SZR vcelku bezpečně poznat ?? 

Samozřejmě nenávist vůči jednomu z rodičů je bod č. 1. Ale sama o sobě rozhodně nestačí. Musí k ní být splněny i další podmínky - především to musí být nenávist BEZDŮVODNÁ .

To už zkušený psycholog - a nejen ten - pozná, když se zeptá, co vlastně ten zlosyn (vzácněji zlodcera) dítěti provedli - že to dítě neumí nijak specifikovat, a udává důvody buďto zcela vágní, nebo zástupné (ublížil mamince, apod.). 

A druhou berličkou, podle které to vcelku spolehlivě poznáme, je to, že residentní rodič - tedy ten programující, štvoucí - skoro vždy ten, který má dítě v péči - SOUSTAVNĚ MAŘÍ STYK DÍTĚTE S DRUHÝM RODIČEM, brání mu za všech okolností, pod nejrůznějšími výmluvami, obvykle že by to dítěti ublížilo, nebo ho přímo ohrozilo. 

Tedy : A to je TŘETÍ BERLIČKA -  SZR vzniká VŽDY  v izolaci od rodiče, proti němuž náboj nenávisti směřuje. 

Velmi vzácně lze bezdůvodně poštvat dítě (obvykle jen menší) proti milujícímu rodiči, pokud je ten s dítětem v pravidelném kontaktu. 

No - a pokud jsou tyhle podmínky současně splněny - tedy máme tu nenávist, je ostře vyhraněná, bezdůvodná (dítě neumí nijak popsat, čím se vlastně proti němu zavržený rodič provinil), zaměřená proti jednomu z rodičů, jenž se ničím neprovinil a má dítě opravdu rád a ještě to dítě nemůže vídat, natož vychovávat - pak si můžeme být skoro jisti, že je to SZR - a že je potřeba s ním rázně a rychle zatočit, má-li duše dítěte ve zdraví přežít. 

Pak je na místě odebrání dítěte, jeho umístění do neutrálního prostředí - a postupné navazování kontaktů se zavrženým rodičem, to ovšem předpokládá tomu přátelské prostředí. Tedy prostředí znalé problematiky, nikoliv takové, které bude dítě litovat, co to na něm ten zatracený soud spáchal, když ho sebral mamince a ještě ho k ní nechce pustit. 

Je to tvrdé, ale je to tak. A je to hlavně nutné. 

Ovšem, pokud se o SZR nejedná - pak je to totéž, jakoby někdo indikoval zánět slepého střeva, on to ale nebyl - a pacientovi rozřezali břicho úplně zbytečně a ještě mu tam zanesli infekci. 

A pak tvrdili, jak špatná léčba to byla nasazena. 

Jak říkám - tenhle případ neznáme, nám se nikdo neozval. Ani rodič A, ani rodič B. 

Na první pohled to ale působí dojmem, že se soud až nějak podezřele otce zastává a jde mu na ruku, což obvykle nebývá pravidlem a nestává se jen tak. 

A že to tudíž ani SZR nemusel být. Byl-li, pak byla léčba provedena zjevně nevhodně a nedotažena do konce. 

Takže - tak. 

To samozřejmě ničeho nemění ani na správnosti popsané teorie (ověřené mnohačetnou praxí), ani na tom, že soudy jsou u nás amatéři a Neználci především v této oblasti a ani na tom, že popsaný postup soudu je až podezřele vstřícný, a - zdá se - bez konkrétních důvodů. 

________________________

________________________

__________________________

__________________________

• Prev
• Next