Brněnská dvojčata

Přesně po měsíci od tragické smrti Jany Komárkové, která se rozhodla ukončit svůj život, jenž byl pro ni peklem na zemi, sebevraždou, jsme na místě jejích posledních chvil zapálili svíčky a informovali okolní veřejnost o tom,  co se tam vlastně stalo.

Sledujte původní reportáž K 213 z místa činu.

Když jedete z Brna na Svitavy, ještě před tím, než dojedete na spodní část městského okruhu, projedete mimoúrovňovou křižovatkou, která se nachází v brněnské čtvrti Královo Pole.  Pokud se podíváte pozorně, a nejen na značky na silnici, uvidíte po pravé straně dvě vyšší budovy.

Pokud touž oblastí projíždíte tramvají, anebo autem, ovšem nikoliv po okruhu, ale po hlavní ulici z centra města - v těchto místech nesoucí název Palackého třída - pak před koncem přirozené zástavby, po pravé sraně, mírně pod úrovní silnice, uvidíte tyto dva domy ještě lépe.

Jsou stejně vysoké, podobné si jako vejce vejci, liší se jen barvou fasády. Prostě - dvojčata.

Na tom okrovo-oranžovém ukončila svůj život skokem z 12. patra sotva dvacetiletá Jana Komárková. Stalo se tak v pondělí 18. ledna, zhruba o 3/4 na čtyři odpoledne.

Přesně po měsíci, aniž bychom to na toto datum nějak plánovali, jsme se spolu s otcem na toto místo vrátili, abychom se přesvědčili na vlastní oči - jak je vždy naším zvykem - jaké byly poslední chvíle jeho nešťastné dcery Jany. 


http://k213.files.wordpress.com/2010/02/posl11.jpg

Pohled na jedno z brněnských dvojčat. To, které je vidět z okolí lépe. Právě to si Jana vybrala pro svůj úmysl skončit se životem, který byl pro ni utrpením.

Především jsme však chtěli vidět policejní spis, který o Janině smrti vede místní policie v Malátově ulici a tam jsme také zašli nejdříve. 

Po dlouhé době jsem k práci policie neměl žádné připomínky, alespoň pokud jde o toto setkání, probíhalo slušně a korektně, vyšetřovatel si byl vědom otcovy bolesti stejně jako jeho práv coby pozůstalého a nehodlal je nijak zpochybňovat.

Stručně nám popsal, co se stalo a kdy se to stalo, pak nám ukázal spis, a dokonce nenastal problém ani tehdy, kdy bych ho logicky očekával - totiž když jsem mu řekl, že si hodláme spis ofotografovat. Bez řečí nám to umožnil s tím, že je to právem poškozeného a pozůstalého otce.

Slušně jsme se rozloučili a odešli.

Po prohlídce spisu jsme měli oba slzy v očích a nechtěli jsme se příliš zdržovat, krom toho jsme chtěli navštívit místa posledních Janiných chvil a měli jsme v Brně vůbec ještě další věci k vyřizování.

Když jsme opouštěli místní policejní oddělení v Malátově ulici, napadlo mě jediné - "zapomněli je poštvat !" Rozdíl v jednání místní policie a všech státních i městských orgánů v Chrudimi byl naprosto markantní.

Pokud by se mě někdo ptal na můj hlavní dojem z policejního spisu, tak bych asi řekl, že to nebylo tak strašné, jak jsem čekal - tedy nejen jednání policie, vůči kterému nebylo lze mít výhrad, ale ani fotky ze spisu z místa činu, tedy fotografie mrtvé Jany po doskoku - čekal jsem to daleko horší, že třeba ani nebude k poznání, ale vypadala docela normálně, jen z úst a z nosu jí tekla krev.

I když se později začaly vynořovat některé další otazníky kolem Janina úmrtí (třeba proč byla ve zkouškovém období vůbec na kolejích v Brně), přece jen základní konstrukce se zdála být poměrně jasná :

Jana přijela v pondělí, 18. ledna do Brna. Měla mít schůzku u psychologa (zatím nevíme, u kterého), tam už ale nedorazila. Když to zjistila matka, začala ji hledat a začala jí volat na mobil. Dcera neodpovídala, proto matka oznámila místní městské policii, že pohřešuje dceru.

Ta v té době přišla k jednomu z dvojčat - v úřední řeči "výškové budově na Palackého třídě č. 166) - počkala, až někdo půjde a otevře jí vstupní dveře dole, pak vyjela do 12. patra výtahem.




http://k213.files.wordpress.com/2010/02/posl2.jpg

Na místě Janina dopadu jsme přesně měsíc po smutné události zapálili svíčky. Přímo na místě byla  i jedna zhasnutá. Zapálili jsme ji taky.


Chodba domu je osvětlena prosvětlujícími luxfery, tedy průsvitnými dlaždicemi, po okrajích těchto luxferů jsou boční výklopná okénka - malá a úzká, o kterých by nikdo nepředpokládal, že se jimi může protáhnout člověk. Natož pak člověk dospělý. Jenže Jana byla drobná a hubená. I tak ale zůstává nad jejím akrobatickým výkonem rozum stát, protože protáhnout se úzkou škvírou na namrzlou římsu a nespadnout už při tomto pokusu, je slušným akrobatickým výkonem, kterému se ani nechce věřit.

Policie nicméně o tomto způsobu dostání se na vnější stranu okna neměla žádné pochybnosti, a tak to taky zapsala. My je sice máme, ale ani nás nenapadá jiné vysvětlení, jak se na vnější římsu okna dostat. 

Jana si za tímto akrobatickým úkonem svlékla bundu, která zůstala na chodbě, a zula si i boty. Když tedy prolezla ven, stála na římse v ponožkách a ve svetříku - na mrazu a ve velké výšce.

Jak dlouho tam stála, těžko říci.

Jisto je, že svědkyně z protějšího domu, která si jí po chvíli všimla, ji nejprve pozorovala, dlouho nevěděla, co si má myslet, až posléze se rozběhla dolů. Cestou potkala svou sousedku, shodou okolností lékařku záchranné služby, a ta hned věděla, kolik uhodilo, a zavolala záchranku.

Než však záchranka dojela , což bylo asi ve čtyři hodiny odpoledne, Jana skočila.

Doktorka byla u ní jako první, ale pomoci jí už nemohla. Nenahmatala puls, později se potvrdilo, že její zranění po pádu z velké výšky nebyla skutečně slučitelná se životem, a tak Jana asi zemřela bezprostředně po dopadu.

http://k213.files.wordpress.com/2010/02/posl3.jpg

Hořící svíčka ve sněhu už jen připomíná tragický - a hlavně zbytečný -  konec jednoho mladého života.

Policie následně vyslýchala její spolužačky a spolubydlící z nedalekých Mánesových kolejí - dozvěděla se jen tolik, že toho dne Janu nikdo z nich neviděl, že to byla zakřiknutá a plachá dívka, že těžko navazovala kontakty s lidmi, že byla uzavřená.

Typické projevy a chování týraného, anebo psychicky strádajícího člověka, který nemá s lidmi dobré zkušenosti.

Myslím, že naprosto výmluvná je věta její spolubydlící na kolejích, která do policejního protokolu vypověděla, že s Janou mluvila naposledy v pátek, před víkendem, že jí Jana říkala, že si chce přivézt na kolej nějakého pískomila (znlaci zvířat asi budou vědět, oč jde, tuším, že to bude něco jako křeček, nebo tak něco) a ptala se jí, jestli jí to nebude vadit, že už tam pro něj měla nachystánu klec a - a teď se podržte - že to byla první delší věta, kterou od Jany vůbec za celou dobu slyšela. 

Jestliže si uvědomíme, že vysokoškolský semestr začíná v říjnu, že tedy s tou spolubydlící musela bydlet už dobře tři měsíce, denně ji vídat, tak to opravdu nesvědčí o velké výřečnosti, jestliže po třech měsících pronese první delší větu, a to ještě ohledně zvířátka, které si chce přivézt na kolej (asi jako náhražku za chybějící porozumění blízkých osob).


Poslední možná fotografie z Janina nešťastného života - těsně před skokem. Výsledek "péče  státních orgánů o nejlepší zájem dítěte" - dítě po 15- ti letech takovéto "péče" opatrovnické mafie raději skáče z okna.

http://k213.files.wordpress.com/2010/02/posl4.jpg

Fotografii Jany těsně před pádem pořídila paní ze sousedního domu - jak se však Janička na toto místo dostala, nikdo ze sousedů neviděl...

Z policejní stanice v Malátově ulici jsme se vydali na místo posledních Janiných okamžiků života. Bylo pozdě odpoledne, chvíli po třetí - aniž bychom to zamýšleli, blížila se hodina i den prvního měsíčního výročí Janina tragického činu.

Dvojčata - tedy obě výškové budovy - nám padla do očí ihned a řekl bych, že pokud bych se chtěl zabít skokem z výšky, asi bych si také vybral právě tento dům. Byl k tomu prostě předurčený.

Když jsme dorazili na místo, chvíli jsme dumali, ze které strany domu se to vlastně mohlo stát a kde Jana vlastně ležela, ale po chvíli jsme na to přišli sami. Už podle těch luxferů.

A když jsme na tom místě, dole, pod řadou bočních oken, chtěli zapálit svíčky, našli jsme tam i jednu nedohořelou, a starou, zvadlou kytici.

Možná od matky, napadlo nás. Ale možná i od někoho jiného, třeba kamarádek.

Svíčku jsme zapálili - tedy i tu uhaslou, nedohořelou, ať už ji tam dal kdokoliv - a chvíli pietně postáli s pohledem do té ukrutné výšky. Nic příjemného to určitě nebylo a nemohlo být.

Všimli si nás dva kluci, asi tak kolem deseti let, a plaše se přišli podívat, co tam děláme. Vysvětlil jsem jim, že se tady právě před měsícem zabila jedna dvacetiletá slečna, protože nesměla za svým tátou a že jí tady zapalujeme svíčky. Jejich tváře zvážněly a kluci slíbili, že kdyby svíčky zhasly, že je půjdou znovu zapálit.


http://k213.files.wordpress.com/2010/02/posl5.jpg

Podle policie se Jana měla prosoukat právě tímto okénkem (foto je z policejního spisu) ... Všimněte si, že v okamžiku pádu Jany bylo pootevřeno naprosto stejně, jako to vidíme nyní na fotografii.

Poté jsme se vydali k protějšímu domu, kde jsme chtěli najít tu paní, co Janu viděla naposledy. Protože jsme neznali jméno - i když bylo ve spisu, ale ten zase ještě ve foťáku - nevypadalo to zpočátku moc nadějně, ale když jsme zúžili výběr na okna, ze kterých mohlo být Janu dobře vidět, už to bylo snazší, krom toho lidi z  domu, když zjistili, co jsme zač a proč jsme přišli, nám ochotně pomáhali.

A tak jsme se k té paní docela i rychle dostali. Byli to starší manželé, zjevně inteligentní a slušní lidé, kteří samozřejmě - jako ostatně celé okolí - dosud vůbec netušili, co se tam vlastně stalo, kdo to byl a proč skočil z té výšky.

Samozřejmě, že je to velmi zajímalo.

Pozvali nás dál, ukázali jsme jim články na K 213 o Janě a jejím pohřbu - a paní si najednou vzpomněla : "Já vám musím něco říct. Něco, co jsem zatím nikomu neřekla. Víte - já jsem si ji totiž vyfotila !! " No to jsme úplně zkoprněli.

Jenže když jsme začali projíždět paměťovou kartu z foťáku, tu fotku ne a ne najít.

"Víte, já jsem se té fotky tak trochu bála, a tak jestli jsem ji nakonec nesmazala "... uvažovala ta paní.

Ale - posloužila nám aspoň svými vzpomínkami :

"Já nevím, jak se tam dostala a jak dlouho tam byla, ale když jsem si jí všimla, tak už tam chvilku musela být. Myslela jsem si nejprve, že to tam někdo opravuje to okno, už jednou tady natírali dům zvenku, to nám do okna visely nohy, a tak jsem si řekla, že by to byla zajímavá fotka, tak jsem si je vyfotila. No - a teď mě to napadlo taky.

Jenže, pak jsem si všimla, že ta osoba není nijak jištěná. A pak mi to došlo. Rozběhla jsem se k výtahu, tam jsem potkala naši sousedku, tu doktorku ze záchranky, tak jsem jí to řekla - no, a ta už neváhala ani chvilku, a volala záchranku. Jenže, než jsme dojely dolů, tak ta holka skočila. Vlastně - my jsme ani nevěděli, jestli je to holka, mysleli jsme si, že je to muž.

No, a s tím skokem - ona se tak pořád jako ohlížela dolů,  a zase se pak vrátila k římse, asi se pořád nemohla rozhodnout, jestli to má udělat, anebo ne. Moc se jí do toho asi nechtělo."

Tolik vyprávění očité svědkyně.

Podle dalších svědků z policejního protokolu se Jana neodrazila, nepadala na záda, ale volně po nohách dolů, asi jakoby jí to uklouzlo a ona se už nedokázala udržet na úzké, namrzlé římse.

Jenže, i kdyby si to nakonec rozmyslela, cesty zpátky prostě nebylo. Alespoň ne bez cizí pomoci. Protože pokud bylo prosoukání se škvírou ve větracím okně směrem ven akrobatickým výkonem, směrem dovnitř, z úzké, namrzlé římsy, to prostě bylo zhola nemožné. Musela by tam jedině vydržet až do příjezdu hasičů, kteří by ji sundali po žebříku - nebo i skokem do plachty.

Ovšem z 12. patra ? Asi těžko !

Když jsme odcházeli směrem na tramvaj, ozvalo se naráz volání z okna : "Našli jsme tu fotku !!"

Rádi jsme se vrátili. A - opravdu !! Fotografie poslední chvilky, kdy kdo Janu Komárkovou mohl spatřit živou. Na římse výškového domu v Brně - Králově Poli, pří výpadovce na Svitavy.

___________________________

Vraceli jsme se z Brna a snažili se dotvořit příběh nešťastné Jany.

Měla ráda tátu, od mala dávala najevo, že mnohem radši nežli mámu, která s ní neuměla komunikovat, sama říkala, že na učení se s ní "nemá nervy" a Jana o ní mluvila jako o čarodějnici, stejně jako o své babičce z máminy strany, tedy matce matky. Od 12-ti let se pak s tátou nesměla už stýkat vůbec, ač mu ještě ze škol v přírodě - a vůbec kdykoliv, kdy se ocitla mimo mámin dozor - psala dlouhé dopisy a SMSky. Pak podlehla přesvědčování okolí, že táta je něco špatného, že už jenom potkat ho, natož se s ním bavit je něco jako trestný čin. Za který také neujde trestu.

Jana prý neměla buňky na techniku, přesto ji necitlivá matka dala nejprve na stavební průmyslovku, potom i na VUT v Brně - pochopitelně bez vědomí a souhlasu otce, který nikoho - jak se u nás stalo špatným zvykem - nezajímal.

Vzpomněl jsem si, jakou zátěží pro mě byl první podzim v Praze, když jsem přišel na vysokou školu. Poprvé na dlouho mimo domov, bez přátel a známých, v cizím, a většinou ne moc vlídném prostředí. Vzpomínám si, jak mi bývalo smutno a teskno, jak jsem někdy cestou ze školy, která stála (a dosud stojí) za hlavním nádražím, málem neudržel slzy při pohledu na vlaky, které odjížděly k nám ...

A to jsem měl milující rodiče, další příbuzné, přátele doma. A pomalu i nové v Praze, protože s navazováním kontaktů, zejména pokud šlo o lidi stejně nebo podobně založené, jsem nemíval problémy.

Pro Janu to musel být naprostý šok. Neměla se komu svěřit, mámu zřejmě považovala za něco jako dozorkyni ve vězení, kterým se jí její nehostinný domov stal a kde ji v podstatě drželi v izolaci nejen od táty, ale také od jejích vrstevníků (což se konečně dalo dobře vidět i na pohřbu). Proto se bála lidí a neuměla s nimi mluvit.

Pokud k tomu přistoupila samota cizího města, a navíc ještě škola, na kterou dost možná neměla talent, muselo to být peklo na zemi. Peklo, z něhož si sama nedokázala najít cestu ven.

Ostatně, jen velmi silný člověk by se dokázal vzepřít celému svému okolí. A k síle Jana nikdy vedená nebyla - naopak : K poslušnosti a bázlivosti.

Možná by ji šlo ještě zachránit, ale spoň by se to mohlo - a mělo - zkusit - ale takový pokus by vyžadoval totální změnu životního stylu : Tedy například odejít od matky za tátou, a na čas i přerušit - nebo úplně ukončit - školu, která jí nevyhovovala. Vždyť přece mohla být dobrá v jiném oboru - jen to zkusit !! Zdá se ale - bohužel - že tím se nikdo z jejího okolí nemínil zabývat.

A otec k ní nesměl, a pak, když už - aspoň úředně - směla ona za ním - nenašla tu sílu a odvahu obnovit násilně přervané kontakty, i když její táta na to samozřejmě celou tu dobu čekal.

Pokud jsme tedy o Janě hned zpočátku napsali, že je obětí opatrovnické mafie v Chrudimi, měli jsme naprosto pravdu.

Přímou zodpovědnost za její zpackaný život nese jak současný předseda Okresního soudu v Chrudimi - JUDr. Esser,   který její případ osobně vyřizoval - a měl zlomyslnou radost z toho, jak maří vztah dcery k otci, který ho štval ustavičnými urgencemi a stížnostmi, jak by ostatně učinil asi každý milující otec poté, co se nemůže podílet na výchově vlastního dítěte a z celého rodičovství mu zbyla jenom trapná a směšná "vyživovací povinnost". Především jeho povinností totiž bylo nařídit změnu výchovy, která v tomto případě jednoznačně odpovídala - od samého počátku - zájmům dítěte.

Stejnou zodpovědnost pak má bezcenný soudní znalec Lášek, který nepozná ani to, co jinak pozná laik na první pohled - totiž kde je dítěti lépe a s kým chce raději žít, no a pak pochopitelně odvolací senát Krajského soudu v Pardubicích, který toto svinstvo celá léta posvěcoval, o fašistkách z OSPOD při Městském úřadu v Chrudimi ani nemluvě.

Proto taky na nás všichni měli takový vztek, když jsme se v Chrudimi objevili a začali se o případ Jany Komárkové zajímat. Měli tuny másla na hlavách, a ty je začaly nepříjemně tížit.

Proto takový rozdíl mezi jednáním úřadů v Brně a v Chrudimi.

Cestou domů jsme se shodli ještě na jedné věci - i když psychopatická rodina matky se i na pohřbu Jany projevila jako praví psychopaté, kteří brání otci se i rozloučit s dcerou, i když ji její táta, kterého měla tak ráda, nesměl ani naposledy vidět - a co je horšího - že jim v této zvrácené činnosti pomáhaly i státní orgány, které mají správně chránit řádné občany, a ne psychopaty - přesto, poté, co jsme viděli a slyšeli v Brně, jsme dospěli k závěru, že Janu už vyzvedávat nebudeme.

Po dnešku víme, jak zemřela, matka ji navíc identifikovala, takže to asi bude skutečně ona, koho do rodinné hrobky pochovali - a za těchto okolností rozkopat hrobku a vytahovat mrtvou Janu - ne že bychom to nedokázali, ale nepřipadá nám to v současnosti jako dostatečně zdůvodněné.

I když ten jejich pohřeb bylo jedno velké svinstvo, vypovídající především o jejich rodině - a opravdu vůbec nic dobrého - nebudeme se snižovat ke stejným, nedůstojným naschválům, jaké dělali oni.

Prostě dnes už cítíme, že máme na víc a že jsme mnohem dál, než abychom rušili byť i posmrtný klid nebohé Jany kvůli její pochybné matce.
__________________________

Až pojedete z Brna na Svitavy, možná uvidíte po pravé straně dva vysoké činžáky. Vy, co víte, co se tam stalo, zpomalte a zamyslete se.

Nad všemi oběťmi opatrovnického systému. Který je v současnosti v takovém stavu, že jeho okamžité zrušení by způsobilo méně škod a problémů nežli jeho další pokračování v nezměněné formě.

Věnujte tichou vzpomínku i nešťastné Janě Komárkové. Právě tam totiž vyhasnul její mladý život.

A úplně zbytečně.
________________________________


Velice smutný, jenže pravdivý článek.
A ukazuje se, že i u policie - a možná i soudů - jsou lidé, kteří chápou.
Škoda, že stojí až na konci tragického příběhu.

Jen díky, nebo také díky K 213, ať si myslí kdo co chce, dnes moje 12 letá dcera je na víkend u mě.
Již to není tak veselé dítě, než byla do dne, kdy byl tatínek v práci, přijel náklaďák s lidmi, které ani neznala a převezl její postýlku, hračky a věci pryč z jejího domova, kde bydlela s tátou a maminkou od narození. Nechápala proč najednou, maminka rozhodla, že tatínka už nemůže mít ráda.

Dnes je sice na víkend "na návštěvě u táty", ale mamince se to nelíbí - to dcera ví.
Dokonce ví, že u soudu leží papír, který tam maminka dala - " návrh na zákaz styku s otcem" !!!!!!!!
Musí se přeci podle toho chovat, jinak by se maminka zlobila v neděli !

Prosím Boha, dobré lidi, osvícené a rozumné soudy - dítě potřebuje oporu, lásku a péči, výchovu a vzor obou rodičů.
Jedině poté z nich mohou vyrůst šťastní lidé, vyrovnané osobnosti.

Bude to ještě dlouhá cesta, než lidé pochopí, co chtěla Jana říci.


Jirka Bastl, Třebíč
______________________________

Ona asi fakt nechtěla umřít. Určitě ne, ale měla asi pocit , že si to všichni z úřadů přejou. Tak podlehal jejim tlakům až uklouzla na ledu, protože už bylo těžké bojovat. Ta její matka měla jistě oprávněné výčitky , že tak pohotově zavolala městskou. Kdyby věděla, že je s její péči plně spokojená a že je v bezpečí , tak by spíš počkala až dcera zavolá sama. Matka si byla určitě plně vědoma, že dceru zatlačila na tenký led. :-(
_____________________________

Já jsem z toho příběhu Jany úplně špatnej, navíc začal přesně, když jí bylo jako Veronice a je to stejné patologické schéma.
Navíc ta moje psychopatka - Vy jako profík jste jí dobře odhadnul - začala další kolo obrovského svinstva, mám toho všeho plný brejle, každopádně to nevzdám - mám dobré učitele :-)
_____________________________

Jirko, jsem otřesen.Napsals to tak živě, že jsem to prožil. Rozeslal jsem to na brněnské soudy, MSp. atd.. Mira
____________________________

Jejda,

tak o tom,že vám takhle stoupla čtenost díky chrudimákům, jsem ještě zmínku nenašla-dočítám postupně,jakmile mi jde v pohodě net....
To mám radost!
Mimochodem-ted táta od Jany působí velice sympaticky,upřímně....A JÁ nechápu,NECHÁPU,kdo mu (a jí ) takhle mohl zničit život-a hlavně nechápu PROČ  B.
____________________________


JANU DORAZIL VÍKEND U MATKY - názor čtenáře :

Jestliže Jana v pátek chtěla na kolej přivézt zvířátko a zajišťovala pro něj klec, tak to moc na sebevraždu nevypadá - to by spíš sháněla někoho, kdo by se o zvířátko postaral. Pak odjede na víkend k mámě, a v pondělí skáče z okna - tak o čem to svědčí ?!! Namísto aby si u mámy odpočala, jak to jinak bývá pravidlem, tak ji tam dorazili natolik, že v pondělí skáče radši z okna. J.Št.
_____________________________

Proto ji taky ukrývali na pohřbu, proto vám soud nechtěl vydat žádná předběžná opatření, proto ji taky tajně a rychle pochovali - jako zločinci, co zahlazují stopy. Zatím běhají po svobodě. Uděláte s tím něco ? Chrudimák
_____________________________

Snažíme se ve dne v noci. J.
_____________________________
Jiří, právě jsem se vrátil, jezdil jsem po vesnicích v okolí a šířil.
V Nabočanech mají z ostudy kabát už dávno. Stránky K 213 tam sledují. Chtěl jsem to vylepit na výlohu výčepu a paní mne zarazila.
Ukázal jsem jí o co jde a nabídla mi, že to dá dovnitř aby to nikdo nestrhl.
Bývalou tchýní tam nemůže nikdo ani cítit, s každým něco má. Dal jsem jí několik letáků, že to budou známí šířit v Pardubicích.
Byl jsem u bratrance tchýně v Kočím. Dám mu flešku, má spoustu fotografií. Byl to tam samý policajt.
Slyšel i polisty soukromé ochranky, jak řekli, že je to v prdeli, co budeme dělat, když otevřeli dveře kostela a my jsme tam vnikli.
J.K.
_____________________________
K článku „Brněnská dvojčata„ ze dne 19.02.10

Jen těžko se čtou tyto řádky, každý si představuje své vlastní dítě a to, že by mohlo dopadnout obdobně…

Mám za to, že by rozhodně měla být uveřejněna i identita zločinců a lidských zrůd z odvolacího senátu Krajského soudu v Pardubicích, který toto svinstvo celá léta posvěcoval, a který měl možnost (a povinnost) takové zvěrstvo nedopustit.

Ing. PEDOVIČ
_______________________________