Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

O populismu – neb podbízení se

Details

Created: Monday, 07 September 2015 19:31

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2243

Není lacinějšího – a škodlivějšího triku, a to prakticky ve všech oblastech lidského života a činění, nežli podbízení se.

V politice se mu říká populismus.

V podstatě znamená spoléhání se na ne zrovna nejzářnější stránky lidské povahy – tedy povrchnost a pomíjivou líbivost. Po procitnutí z opojení populismem si pak dotyční obvykle rvou všechny vlasy (pokud jim ještě nějaké zbyly).

Pro názornost vezmeme 3 příklady :

Příklad první : Okamura a uprchlíci

Podíváme-li se na následující video, můžeme už z prvních vět detekovat populismus a strašení přílivem uprchlíků toho nejhrubšího zrna – postavený na těch nejodvrácenějších stránkách lidské povahy : Xenofobii, pramenící z neznalosti a neinformovanosti a obecném strachu ze všeho neznámého. https://www.youtube.com/watch?v=2fh4ILkg7Ns

Já si sice nemyslím, že bychom z přílivu nelegálních migrantů převážně ze středního Východu měli nadšením plesat a jásat na náměstích, ale asi v duchu toho, jak se k tomu postavila německá vláda, byť je za to svými občany masově kritizována : Je to výzva a problém, kterému musíme čelit a musíme se s ním lidsky a věcně vypořádat. A to Německo čelí tomuto problému bezesporu v daleko drastičtější podobě nežli kdykoliv čelit bude třeba Česká republika.

Nelze nevidět, že lidský proud řeky uprchlíků byl vyvolán zoufalou situací v jejich zemích, rozvrácených občanskými válkami, kde už se prostě nedá žít bez denního strachu o holý život a bylo tedy jen otázkou času, kdy se tato vlna uprchlíků, živořících dosud hlavně v utečeneckých táborech v neuvěřitelné bídě a bez perspektivy, přelije přes hranice regionu směrem tam, kde většina z nich očekává naději na snesitelnější život.

Budiž to pro Evropu ponaučením, že se má o situaci ubohých zajímat pokud možno dříve, než jí tato přeroste přes hlavu a snažit se ji řešit na místech, kde k tomu dochází – přičemž nejlepší prevencí občanských válek a lokálních konfliktů je zvyšování vzdělanosti, a tím i životní úrovně v zemích, kterých se to týká především.

Hladové lze snadno zfanatizovat a pokud je někdo i vyzbrojí, pak je válka otázkou jen krátkého času. A protože nemají co ztratit, jsou to obvykle války vlekoucí se, dlouhodobé, bez konce. Do vzájemného vybití se.

To, co předvádí v daném videu pan Okamura, je hnus už na první pohled. Skutečný rasismus a rasová nenávist srovnatelná akorát tak s Hitlerovým fanatickým pleněním všeho židovského (a nejen židovského – i slovanského a dalších "méněcenných" národů) a je potřeba nahlas říci tomuto pánovi, že mu přejeme, aby se nikdy nemusel dožadovat útočiště v cizí zemí, natož aby se tam pak potkal s takovými neurvalými, ba primitivními hňupy, jakými ráčí být on sám.

Otcům, kteří ho – s naivními a falešnými nadějemi - podporovali v kampani, mohu vzkázat jediné : Už tehdy jsem jim říkal, že si nevidí na špičku vlastního nosu – a teď se za něj mohou jedině tak chytit.

Populismus – příklad 2 :

A tím je Česká národní banka a její programová devalvační politika proti koruně. Mohli bychom ji – trochu volněji – nazvat válkou ČNB proti vlastní měně, přičemž jejím skutečným posláním je pravý opak.

Miroslav Singer už na první pohled příliš oduševněle nevypadá – to, co předvádí v monetární politice, je právě a jedině – populismem nejhrubšího zrna. Přičemž připomeňme, že populismus je typický právě tím, že přináší rychlý a krátkodobý efekt – právě proto, aby se za něj později o to dráž zaplatilo.

Krátkodobým efektem je podpora vývozu – rovněž krátkodobá, a tím i možný růst ekonomiky. Stejně krátkodobý.

A teď – to hlavní : Za jakou cenu ?

Za cenu tzv. konkurenční vaty, dobře známé už z časů zahraničního obchodu za bolševika, který naprosto nedostatečnou konkurenceschopnost domácího průmyslu kompenzoval právě zdevalvovanou korunou, a aby statistiky v zahraničních měnách nevycházely pak našim podnikům tak zoufale, používal pro přepočet cizích měn tzv. koeficient VRCV, tedy vnitřní reprodukční cenové vyrovnání. Tím se zpětně přepočítávaly koruny na cizí měnu tak, aby vůbec měla nějaký odraz v ekonomické realitě.

Za co pak vděčíme této – dodnes uplatňované – konkurenční vatě ? Tak třeba za to, že naše technologie hluboce zaostaly – a dále zaostávají – za světovými trendy a výdobytky, za to, že každý schopný a perspektivní výzkumník či vědátor raději odejde provádět své výzkumy do ciziny, kde dojde daleko rychlejšího a vyššího ocenění a lepšího ohodnocení a uplatnění.

Konkurenční vata nenutí šéfy našich podniků ostře se poprat s tvrdou konkurencí, dokázat technickou vyspělostí, že právě jejich výrobky jsou lepší než ty ostatní – proč bychom to dělali, díky podhodnocené koruně – jsou přece pořád nejlevnější …

Což jenom dále degraduje a v konečném důsledku degeneruje práci našich výzkumníků, konstruktérů, ale i dělníků a pracovníků obchodu a marketinku.

V konečném důsledku to vede k zoufalému zaostávání celé ekonomiky, k jejímu přesunu právě do sféry montoven a skladišť, jak to máme denně na očích, stačí projet kteroukoliv z našich dálnic a rozhlédnout se kolem.

Tedy – opět : Krátkodobý a pomíjivý efekt je vydáván za zásadní úspěch, který se naopak ztrácí v nedohlednu.

No, a protože předchozí dva příklady mohly být zejména pro naše čtenářky (a těch jsou, podle statistik z adminu našich stránek, dvě třetiny z celkového počtu čtenářů) poněkud odtažité, přejdeme ještě k názornému příkladu č. 3 – a ten jim zajisté bude nad slunce jasnější.

Příklad populismu č. 3 – a tím je ženské fintění.

Předpokládejme, že skoro každá žena chce – v pozitivním slova smyslu – zaujmout své okolí, zejména pak jeho mužskou část.

A konstatujme, že v současně tvrdé konkurenci k tomu nemalá část těchto snažebnic nemá dostatečný potenciál, alias předpoklady.

Tedy : Nemá je pokud jde o skutečné hodnoty osobnosti.

Jenže – ty přeci nejsou na první pohled vidět, že ?

A kolik procent chlapů je zoufale povrchních, hloupých, naivních, snadno opitelných pouhým rohlíkem – častěji spíše rtěnkou a punčoškami ?

A tak docházíme k výsledku, že kdyby převážná většina mužů hledala v ženách skutečné lidské kvality, a ne co je vidět pod minisukněmi – tak by právě ta nemalá část ženského osazenstva, která v tom prvním nemá co nabídnout (a zoufale to dohání tím druhým) zůstala trvale nesezdatelná, nezadatelná, neseznamitelná.

Což by se jim zatraceně nelíbilo a nevyhovovalo. Už proto, že by je neměl kdo živit a musely by se do značné míry živit samy včetně jistě těžko stravitelné skutečnosti, že by mohly zapomenout na doživotní vydírání movitých, leč naivních chlapů výživným.

No – ale právě proto, že dobře 80% chlapů takto naivně přitroublých je, tak na tyhle finty s fintěním snadno naletí – a pak se nestačí divit. A obvykle si pak po zbytek života lámou hlavu, jak dotyčnou setřást ze svého účtu i svého života.

Lámou – obvykle však marně.

Namísto aby se hned zkraje zamysleli nad tím, čím je dotyčná vlastně zaujala a jestli není lepší v důkladném výběru pokračovat nežli sebrat s povděkem první housku na krámě – a pak si to celý život vyčítat.

Neboť krátkodobý a hodně pomíjivý efekt (že zjistili obecně známou a tisíckrát popsanou skutečnost , co je pod minisukněmi) prokouknou obvykle až ve chvíli, kdy už je zatraceně pozdě – a ten se pak z krátkodobého stane dlouhodobým. Ba trvalým.

Ba často i doživotní noční můrou.