Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

STÁT PRO OTCE NEUDĚLAL VŮBEC NIC,

Details

Created: Tuesday, 15 September 2015 07:31

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2548

říká – zdálo by se, že vzácně upřímně – ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová, a to v souvislosti se zavedením rodičovské dovolené pro otce po narození dítěte. 

V projektu, který navrhoval už ministr Nečas ještě v době, kdy byl ministrem práce a sociálních věcí, se za deset let nehlo prstem, jak nám paní ministryně vzácně upřímně potvrzuje. 

Dost možná proto, že se nenašel dostatek otců, kteří by vstup do MPSV, případně Úřadu vlády zablokovali, aby ministři věděli, co je pro ně právě teď prioritou. 

A pak že naše blokády z r. 2008 neměly opodstatnění, byly zbytečné, nadbytečné, apod. 

Marksová to říká rovnou : Bez nich nikdo nikdy nehne prstem. 

Ale abychom paní ministryni přeci jen trochu poopravili – není totiž tak úplně pravda, že by stát neudělal pro otce vůbec nic, ba dokonce nutno připustit, že toho učinil tolik, že by jiné státy zůstaly v němém údivu zírat : 

Tak třeba jimi napěchoval kriminály tak, že i značně kontroverzní prezident Klaus pochopil, že si s přeplněnými věznicemi česká justice nikdy sama neporadí – resp. že si poradit ani nechce, protože jí tenhle stav neobyčejně vyhovuje – a proto jich alespoň část svou amnestií v r. 2013 propustil. 

Divím se, že tuto záslužnou činnost – tedy napěchování kriminálů otci za údajné neplacení výživného – paní ministryni nikdo v současnosti nepřipomněl – uděláme to tedy – jako obvykle – my sami. 

No – a tím jsme se dostali k dalšímu z bodů, které pí ministryně zmínila – a totiž "zálohovému výživnému", které prý vláda tak dlouho neschvaluje. 

Paní ministryni je třeba nejprve připomenout, že veškerá opatření na "vymáhání výživného", "ulehčení samoživitelkám" a podobné populistické nesmysly nejsou žádným prorodinným, ale výrazně protirodinným opatřením, protože podporují rozpad rodin jako takový a přirozenou dělbu práce mezi mužem a ženou v nich – ke které tradičně patřila i finanční závislost na otci, živiteli rodiny – a současně tedy i zodpovědnost otce za uživení rodiny a všech jejích členů. 

Do té doby, než tuto odvěkou přirozenost začaly přihlouplé feministiky – právě jako pí Marksová – narušovat, do té doby rodina fungovala i v Čechách vcelku bez problémů a každý v ní věděl, kde je jeho místo. 

A zatraceně by si rozmyslel toto místo opustit, už proto, že by mu  - mimo jiného – hrozilo jak vyloučení ze společnosti, tak také existenční bída. Od toho rodina odvěky věkův sloužila – mj. – také, aby jí totiž společnými silami čelila. 

Dokud pí Marksová, její ministerstvo a v jejich závěsu většina komunisty zpracované společnosti nepřestanou chápat výživné jako alfu a omegu rodinné politiky, dotud žádná prorodinná politika ve skutečnosti fungovat nikdy nezačne – protože placení výživného nemá s tradiční – a tím i funkční – rodinou co dělat. 

Tam, kde se platí výživné (ať už jakkoliv), tam už rodina nefunguje a sotva kdy fungovat začne – to by si dámy z MPSV i z MSp a justice měly uvědomit především. 

Stanovisko našeho sdružení je v tomto směru konstantně neměnné – a i při této příležitosti stojí za to je zopakovat : 

Dítě ke svému zdárnému rozvoji žádné výživné nepotřebuje – často naopak. 

I ve velmi nuzných podmínkách – které ovšem dnes nikomu nehrozí, pokud peníze z různých sociálních dávek neprošustruje – vyrostly velmi zdravé a úspěšné děti, resp. příští generace. 

A jestli té současné, nastupující či dorůstající generaci něco skutečně chybí nebo je něčím skutečně negativně poznamenána, pak to rozhodně není ani materiální nedostatek, ani neplacení výživného povinným rodičem. To je třeba si uvědomit a denně VŠEM  zaangažovaným zdůrazňovat. 

To obojí jsou zcela okrajové problémy nebo záležitosti – a tak je potřeba se na ně také dívat v programu vlády, natož pak ministerstva, které má zdravou rodinu ve své kompetenci. 

Co dítě ale zcela jistě potřebuje, to jsou oba rodiče a jejich osobní péče a příklad. 

Nemá-li cokoliv z toho, pak skutečně poznamenáno je – a to často na celý život – bez ohledu na to, jestli mu bylo nebo nebylo vypláceno výživné a v jaké výši. 

Rodiče jsou povinní – a to jak ze zákona, tak především morálně – své děti OSOBNĚ  vychovávat – a teprve nejsou-li toho schopni nebo nejeví-li o to zájem, nastupuje péče státu, resp. třetích osob – a TĚM  pak lze případně posílat či vyplácet výživné. 

V životě společnosti by se ovšem problém výživného měl omezit právě na takovou procentuální důležitost, kolik je procentuálně těch, kteří nejsou schopni se o své děti sami postarat. 

Pokud je však současná praxe taková, že STÁT SÁM  brání aktivně nemalé části rodičů se o své děti OSOBNĚ  starat, pak ať zapomene na výživné a jeho vymáhání – a hlavně z toho přestane dělat prioritu vládní politiky. 

Dokud jí výživné bude, je to odrazem jedině toho, nakolik je tato společnost nemocná, morálně zvrácená a postavená hlavou dolů. 

V takové společnosti se ovšem zdravé rodině bude jen stěží dařit a bude i nadále čím dál větší výjimkou …