VÝVOJ. Ví …. voj ?!!

Details: Created: Wednesday, 16 September 2015 19:23; Written by Tom; Hits: 1836

O dovolené máme obvykle čas i na to, k čemu se jinak běžně nedostaneme. Třeba na začtení se do knížky, kterou jsme si sice koupili, ale nedostali se k jejímu přečtení, ač nás už titulem zaujala.

Začetl jsem se i já.

Do historické knížky o odkazu a duchovním dědictví husitství u nás.

A nejen že jsem si skvěle početl, ale narazil jsem i na něco, co mě jednak překvapilo, jednak udivilo, jednak to už blízce – ba bezprostředně – souvisí s obsahem našich stránek i činností našeho sdružení.

Mistr Jan Rokycana … Znáte ? Neznáte ? Asi jste většinou slyšeli, ale nevíte přesně, co a jak byl, že … ?

Tak se na něj chvilku podívejme.

Husitský kněz a kazatel, který to svou oblíbeností, zásadovostí a něčím, co bychom dnes nazvali velmi rozumná politická prozíravost, dotáhnul až na ZVOLENÉHO českého biskupa, což sice odporovalo církevnímu postupu katolické církve, nikoliv však vůli velké většiny obyvatel Českého království.

Jen pro představu : Mistr Rokycana musel prokazovat vysoké diplomatické umění, smířlivost a prozíravost, to opravdu denně – neboť jsa sám husitou, v převážně husitské zemi, snažil se o smír s římskou kurií, tedy římskou církví.

To vůbec nebylo jednoduché, neboť po skončení husitských válek a vyčerpání celé země vleklým válečným konfliktem, byť vítězným, si Řím představoval respektování ústupků, jež byl v minulosti nucen husitským Čechům učinit tak, že ti na ně prostě zapomenou – beztak byly vynuceny na Římu pod nátlakem – a pokorně a poslušně se vrátí do lůna (katolické) církve. Prostě – husitství – i všechny české výdobytky – zmizí, Češi na ně zapomenou – a Řím je milostivě – a bez dalších trestů – přijme zpět jako pokorné ovečky.

To ovšem byla představa pro drtivou většinu Čechů zcela nepřijatelná – a nahrávala druhému extrému, se kterým musel Rokycana bojovat – totiž radikálnímu křídlu husitů, které ho považovalo za papežence už jen proto, že chtěl s Římem vůbec vyjednávat.

Proč tak dlouhý historický úvod …

Proto, aby bylo každému zřejmé, v jak obtížné situaci Rokycana prakticky po celou většinu svého života byl a žil a že to, že byl i přesto opakovaně VOLEN na českém sněmu českým biskupem – bez vědomí a souhlasu Říma, jenž byl dodatečně, leč marně – žádán o jeho potvrzení – je výsledkem jeho neobyčejné inteligence, vzdělanosti, takto a citu a odhadu pro osoby i situaci.

A teď – dále : Co patřilo do pravomocí tohoto sněmem zvoleného biskupa :

a) ustanovovat správu kostelů své strany (tedy kostelů podobojí)

b) SOUDNÍ PRAVOMOC NAD DUCHOVENSTVEM – a to, pozor, i duchovenstvem katolickým, které s tím ve své většině souhlasilo (!!!!)

A TEĎ – teď přijde teprve to hlavní :

c) ROZHODOVAT SPORY V ZÁLEŽITOSTECH MANŽELSKÝCH , neboť ty tehdy totiž spadaly do práva církevního, nikoliv světského.

Tak – a to by stačilo coby rozsáhlý, byť nezbytný, historický úvod.

Tedy : Rozhodování sporů ve věcech manželských měl v pravomoci a na pořadu dne JEDINÝ ČLOVĚK V CELÉM KRÁLOVSTVÍ, takový, který požíval tak všeobecné důvěry a důstojnosti, že dokonce i jeho političtí odpůrci a protivníci ho uznávali jako svého spravedlivého soudce …

Člověk, který osobně, celá léta, vedl jednání přímo s papežem a papež neváhal – a nepovažoval za nedůstojno – s ním tato jednání přímo vést – a nechtěl je tedy svěřit komukoliv jinému…

O čem nám to vypovídá ??!!

Jednak jistě o tom, jak málo těchto sporů asi bylo, když je – vedle své denní agendy – mohl zvládnout jediný člověk, byť, řečeno jazykem starých kronik – "nad jiné znamenitý…" – ale také o tom, jaké výjimečné postavení manželství ve společnosti požívalo, když o jeho rozpadu či řešení jeho krizí mohla rozhodovat v církevní hierarchii až prakticky nejvyšší osoba v království …

A teď to, prosím, srovnejme, s průměrnou – opatrovnickou – soudkyní okresního soudu, kam přijdou rozvadění (a rozvádění) rodiče, případně manželé – a začne se jednat o rozvodu, potažmo svěření péče o společné děti …

Kam jsme to za … kolik to je ? … jo, zhruba 600 let … dopracovali …???

Každý sadař ví, že strom, ponechaný bez péče, bez kultivace, zplaní. Někdy i rovnou zahyne. Třeba letos suchem.

A proto, aby šel VÝVOJ kupředu – alespoň v jeho sadu – musí se denně snažit, aby k tomu nedošlo. Zalévat, prostřihávat, okopávat, chránit proti škůdcům …

Když to nedělá – už do roka spláče nad výsledkem.

Natož pak za 600 let, že ?

A proto : Je každý VÝVOJ nutně pozitivní, směřující kupředu ?

Podívejme se na (naše) školství.

Ještě za první republiky každý maturant se obstojně domluvil po celé Evropě několika jazyky, znal literaturu zemí, jejichž jazyky hovořil, měl ucelené technické vzdělání – o humanitním ani nemluvě… A dnes ?

Vystačí si opravdu jenom s IT znalostmi a vyhledáváním na internetu ?

Nepřipomíná potom tak trochu jenom součástku, zapadající sice do systému, ale samu o sobě zcela nepoužitelnou ?

A proto : Ví … vůbec … voj … kam směřuje jeho vývoj ?

A víme to i my ?

A je to to, co opravdu chceme ?