Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

„První, co dítě potřebuje k životu, když pomineme jídlo, je bazální jistota zázemí. Z toho důvodu mi nepřijde ideální ani střídavá péče,“ vysvětluje dětská psycholožka Jitka Jeklová.

Zdroj: zpravy.idnes.cz/.../...

čím by se pak živila, že?

Přepracovaná paní psycholožka z článku a její odpověď na dotazy. Střídavá výchova ne, ale jinak nemám čas:

Vážená paní Jeklová,

zaznamenal jsem Vaše vyjádření pro článek novinářky Ivany Karáskové z MF Dnes ve věci mého syna Mirka Jadlovského. Článek vyšel včera a bohužel jsem v něm našel jenom část informace, která případ z Vašeho pohledu osvětluje, a to že z důvodu bazální jistoty Vám nepřijde ideální střídavá péče a že unášením dětí rodiče upřednostňují své zájmy. Celé Vaše vyjádření přikládám níže. Nevím, zdali jste se k problému mého syna nevyjadřovala šířeji a třeba z důvodu nedostatku místa Vaše vyjádření nebylo zkráceno. Také mi není jasné, zdali s Vámi paní Karásková problém konzultovala v celém jeho kontextu, zdali jste věděla o pořadí únosů a osvobození syna, o chování obou rodičů v těchto období, a zejména mi chybí z úst odbornice závěr k synově budoucnosti. Rád bych znal Váš ucelený názor a proto bych Vám chtěl položit několik otázek.

3) Je podle Vás při posuzování rodičovské války důležité, kdo s únosy začal? Lze akceptovat, že druhý rodič se potom pouze brání, když mu státní instituce nijak nepomáhají a únos prvního rodiče tolerují?

4) Když odmítáte střídavku, bohužel ve Vašem vyjádření v novinách chybělo, jak jinak situaci řešit. Jaký výchovný model byste pro mého syna Mirka doporučila za situace, kdy matka ho třikrát unesla, pokaždé s bráněním v jakémkoliv kontaktu, potřetí dokonce s nelegálním zatykačem a já jako otec jsem manželce nabízel střídavou péči, případně otcovskou výchovu s úpravou styku pro matku? Neměl by syn být svěřen tomu rodiči, který uznává roli druhého rodiče?

Budu Vám moc vděčný za odpovědi, které mi pomohou v řešení současné situace.

S pozdravem Tomáš Jadlovský, otec Mirka Jadlovského

Ve střídavé péči jsme vychovali syna. Je to nejlepší řešení ze špatných, protože po rozvodu nebo rozchodu už žádná jiná pro dítě nejsou. Jsem bytostně přesvěčen, že "odborní" dinosauři, ke kterým podle mého názoru JJ patří, dětem nesmírně škodí. Ačkoliv JJ tvrdí, že jde o její "soukromý" názor, nepochybuji, že ho prosazuje i ve své praxi. Bylo by nesmírně zajímavé projít si dětstvím těchto "odbornic(ků)". Pane Jadlovský, od těchto "časově a pracovně" vytížených odborníc(ků) seriozní odpověď nečekejte, kromě obecných nicneříjících plků a výmluv ("vaše situace rozhodně není jednoduchá...držím palce, přeji vše dobré), nelze totiž vysvětlit nebo obhájit neobhajitelné. Kdysi podobní "odborníci" s "dlouholetou praxí" (kteří si nevšimli, že čas a pravdu nelze zastavit) psali, že ženy nemohou dělat učitelky, že Slunce se točí kolem Země atp. Zkuste se ještě jen z legrace zeptat paní JJ: kolik dětí doporučila ve své "praxi" do péče otce, do střídavé péče a do péče matky.

Po rozvodu rodičů byla J. svěřena do výchovy matky, jež však v prosinci 2007 zemřela. Dítě bylo následně umístěno do Klokánku. Soud umístění bezprostředně poté schválil a v roce 2009 dítě svěřil Klokánku do péče. Stěžovatel po propuštění z výkonu trestu dceru pravidelně navštěvoval. Neúspěšně však žádal o možnost trávit s ní prázdniny, jelikož o věci odmítal rozhodnout Klokánek i soud, na který se stěžovatel obrátil. Později, v roce 2011, začala J. odmítat stěžovatelovy návštěvy. Soudy řešily, zda stěžovateli styk s dcerou zakázat. V současné době probíhá řízení o svěření dítěte do pěstounské péče, třebaže stěžovatel nadále usiluje o styk s dcerou.

Poté však byly státní orgány povinny přijmout veškerá možná opatření k zachování rodinných vazeb mezi stěžovateli. Evropský soud si především povšiml, že české orgány nerozhodly o žádostech stěžovatele o dočasném propuštění dítěte z Klokánku ani o jeho návrzích na úpravu styku s J., nepřistoupily ani ke komplexnímu posouzení její situace. Úprava vztahu nezletilé s otcem dosud nebyla předmětem konečného rozhodnutí. Selhání soudů, které v konečném důsledku znemožnilo obnovení rodinných vazeb, tak vyústilo v porušení práva stěžovatelů na rodinný život.

Evropský soud přiznal stěžovatelům 1 000 eur jako náhradu nákladů v řízení před ním.