VideoarchivDvojí Češi
- Details
- Created: Friday, 23 September 2016 15:43
- Written by Ing. Jiří Fiala
- Hits: 2407
Jako každá osoba má dvojí tvář - ony svářející se vlky - tak ji má i národ.
U českého národa je to zvláště viditelný markant. Jsou historicky dvojí Češi : Jedni nedorostlí slouhové a malí zlodějíčci, hrbící se před každou autoritou, často i jen zdánlivou, udávající se navzájem, závidící si i kytku na zahradě, bez vlastní hrdosti a ambicí. To jsou ti, co prohráli na Bílé hoře, co se nepostavili komunistům v únoru 48, co mlčeli k následným politickým procesům a perzekucím, nebo se na nich ještě i rádi - za mrzký peníz - podíleli.
A pak jsou ti druzí. Jsou k vidění velmi vzácně. Zato pouhé oka mžiknutí, zachycující tento stav, vydrželo celá desetiletí, ba staletí - jako naděje. Že je - a může být - i jiná tvář národa.
Neruda to napsal výstižně : Jen jednou šel tou zemí národ - lev, jen jednou tu zněl jeho řev. A přesto - podnes : Co kde dýše, choulí se v své skrýši -
a s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši !!!
A co se stalo jednou - může se - ač to tak nevypadá - zopakovat.
Ten národ - lev, který měl Neruda na mysli, byly husitské Čechy, před nimiž se chvěla celá Evropa, marně vysílající jednu křížovou výpravu za druhou, aby pokořily tento malý a zdánlivě snadno ujařmitelný národ. Nepodařilo se to, člověk, bojující s přesvědčením za právo a spravedlnost má totiž obrovskou, nezměřitelnou sílu.
Uplynulo celých 500 let, 500 let vyplněných převážně lokajskou poslušností a přihrbeným přikyvováním.
Až pak jednou ... znovu ... byť jen na týden...
Ano, před 78 lety tudy šel znovu národ - lev, přesvědčený, že může, ba musí uhájit svou vzácně nabytou svobodu - a že může - tak, jako tenkrát - porazit i mnohem silnějšího nepřítele. Řekněme rovnou - historického nepřítele. Celé kulturní dějiny se snažícího - tu více, tu méně důrazně - přisvojit si a včlenit do své říše ten malý, odbojný, slovanský národ, zbavit ho jeho jazyka a jako způsob přežití mu nabídnout maximálně cosi jako kulturní a jazykovou kuriozitu - něco na způsob Polabských Slovanů.
Jenže - se to nepovedlo, a to ani po 400 letech včlenění do habsburské říše, preferující jednoznačně německé obyvatelstvo Čech a Moravy a jeho jazyk.
U Čechů tyto snahy, předem přidělené druhořadé místo ve vlastní zemi, vyvolávaly jen pocity ponížení, vzdoru - na dlouhou dobu marného.
A hromadily vztek.
Ten pak došel svého vrcholu, když Češi - po 20-ti letech samostatnosti - se museli znovu obávat o její ztrátu, a tedy i toho, že zase budou občany druhé kategorie ve své vlasti - a to ještě netušili, co mělo přijít.
Poprvé v novodobé historii však dostali šanci hájit svou svobodu a samostatnost se zbraní v ruce, nutno dodat, že se zbraní moderní a technicky vyspělou, v dobře organizované a vyzbrojené armádě, která měla šanci nepříteli kvalifikovaně vzdorovat a rozhodně fungovala jako dostatečný odstrašující faktor.
S nadšením a obrovským odhodláním se proto generace našich dědů zbraní chopila, když provokace ozbrojených bojůvek německé menšiny v českém pohraničí nabyly masových rozměrů a přerostly v otevřený protistátní puč s cílem pohraničí odtrhnout a připojit k cizímu státu, kam nikdy nepatřilo - tedy k hitlerovské třetí říši.
Nebylo vinou našich dědů, že jim byla zbraň vyražena z ruky zradou našich spojenců, kteří si mnohdy dodnes jen ztěží dokáží najít Čechy na mapě, natož aby o nich něco bližšího věděli.
Ale i tak, přes tragickou bilanci, můžeme říci, že to nebylo zbytečné.
To gesto vydrželo jako vztyčený prst dodnes : Ano, umíme. Ano, chceme. Ano, můžeme se bránit a dokážeme zemi ubránit, když víme, že stojí za stát, který v ní je, bojovat a ten se k nám chová slušně a s úctou - jako ke svým občanům.
Před 78 lety byla vyhlášena mobilizace.
Její ozvěny je - zejména v českém pohraničí - dodnes slyšet. A je to tak dobře ... 
Malý pěchotní srub, alias řopík (ze zkratky ŘOP - ředitelství opevňovacích prací). Nejčastější a nejtypičtější pevnůstka čs. pohraničního opevnění, dodnes v terénu běžně viditelná, zejména v pohraničí. Jsou jich stále stovky - nezničitelná památka na to, že jsme se chtěli bránit - a byli na obranu i slušně připraveni.
Mobilisační vyhláška.
_________________
Psali jsme již kdysi ... neobyčejně úspěšný článek, převzatý mnohými médii...
Mobilizace, jakou svět nezažil :
http://k213.cz/JOOMLA/oldweb/
_________________
_________________
_________________
Comments
Čecháčkové srovnejte si konečně páteř, a přestaňte skuhrat, že Vás v roce 1938 zradili spojenci.
Diletantismem vlastních rádoby elit si to Československo prohrálo samo!
Němci taky neskuhrají, že prohráli 2. světovou válku, protože je například zradili Italové ke konci války.
Ostatně vlastním diletantismem Československo nebylo v září 1938 na válku materiálně připraveno, ačkoliv již od roku 1925, kdy Německo dosáhlo svým ministrem zahraničí Strasemannem dohod o status quo svých západních hranic, bylo jasné, že Francie se kvůli Československu vojensky angažovat nebude. Přitom tak mělo Československo více než 10 let se připravit na obranu. A Benešovo řečnění ve Společnosti národů mělo tehdy stejný nulový význam jako nyní Zemanovy řeči v OSN proti islamistům!
Malost se totiž pozná i neschopností přiznat vlastní chyby a poučit se z nich.
Ovšem pro Čecháčky je snazší házet vinu na druhé, což je ostatně pro ně typické v běžném životě, kdy jsou ještě tak drzí, že z vlastních minel viní ty, kteří jim je vytýkají!
Mnohé o tom řečeno v historických souvislostech i v následujícím článku:
ceskenarodnilisty.cz/.../....
PR