Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Nábřeží - bůhvíproč - po Svobodovi ?

Details

Created: Sunday, 26 July 2020 07:57

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1769

Komentátor ČT Jakub Železný neuváženě vypustil pochybnost o oprávněnosti názvu Nábřeží Ludvíka Svobody, načež se strhla hysterie útoků proti němu a ČT. 

Podívejme se, nakolik oprávněných... 

 Události komentáře ČT, 15.7. 2020 - čas 16.20 : 

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/220411000370715/

Jakub Železný zde diskutuje s ministrem dopravy Karlem Havlíčkem o stavu železnic - a naráží na umístění ministerstva dopravy na Nábřeží Ludvíka Svobody, především pak vypustí výraz "Nábřeží, které se bůhvíproč jmenuje po komunistickém presidentu Svobodovi". 

Načež se spustí hysterie - jak já říkám, hlavně prorusky orientovaných serverů a jedinců - kteří by ho za to nejraději usmažili v pekle a argumentují především tím, že president Svoboda byl hrdinou 2. světové války, který aktivně bojoval a přivedl čs. jednotku, jak se říká, z Buzuluku až do Prahy. A proto se po něm jmenuje i to nábřeží. 

Když jsem se zamyslel nad problémem, řekl bych, že by obě strany měly notně přibrzdit.

Někdy jsou podobné vzkazy vysílány mně - a proto vím, kdy jsou na místě, a kdy ne. 

Především televiznímu komentátorovi vůbec nepřísluší, navíc ve zpravodajském pořadu, ještě navíc se zcela jinou problematikou,  hodnotit, jak se které nábřeží jmenuje a po kom. Dokonce bych řekl, že se sám dopouští hrubé dezinterpretace, když Svobodu označuje za "komunistického" presidenta. 

Svoboda byl president maximálně za éry komunismu, nebo, chcete-li, tehdy se říkalo socialismu - ale sám komunistou ? To by se dalo úspěšně zpochybňovat. 

Dlouho jím nebyl vůbec, ostatně, statut důstojníka, resp. byť jen státního zaměstnance, za první republiky, to - velmi správně - vylučoval. Vojáci museli být nestraníci, měli být oddáni republice jako celku, a ne nějaké straně - a to taky Svoboda beze zbytku byl. 

Proto také po okupaci Čech a Moravy odešel do Polska, kde začal formovat zahraniční jednotku. Osobně bych v tom neviděl ani tak výraz statečnosti, jako spíše věrnost přísaze a oddanost republice. Přesně tak, jak byli vychováváni na vojenské akademii v Hranicích. 

Této jednotce se stalo to, že než se stačila dostat na Střední Východ nebo do Francie - padla do rukou Sovětům. Dalo by se říci : Byla zajata Sovětskou armádou, okupující východní část Polska. 

O tom jste se třeba za bolševického výkladu dějin 2. světové války nedozvěděli obvykle vůbec nic. Ani to, co se pak stalo s jejími členy, kteří byli převážně internováni v sovětských gulazích. Na rozdíl od Poláků, aspoň nebyli masově postříleni v Katyni. 

Řekl bych, že to Svobodovy sympatie ke komunistům rozhodně neposílilo, ba naopak. Držel si od nich zdravý odstup, a to i později, když měl být jmenován - a byl - velitelem vznikající čs. jednotky v SSSR - a zejména Gottwaldovým vedením na něj byl vyvíjen v tomto směru nemalý nátlak. 

Svoboda vcelku odolával a - coby nadstranický velitel - poměrně úspěšně manévroval mezi přáními a instrukcemi londýnské exilové vlády a komunistickým vedením v Moskvě, jež mělo představy zcela opačné, a to především pokud jde o poválečné uspořádání nejen našeho státu, ale i střední Evropy.  

A pak přišel - ZLOM. Vojenská operace, která - řekl bych - nadosmrti Ludvíka Svobodu poznamenala a možná i změnila. Ten zlom se jmenoval - DUKLA.  

Na Slovensku vypuklo povstání, jehož hlavním cílem bylo připravit přechod postupující Rudé armádě přes Karpaty - a uspíšit tak osvobození Slovenska. 

Jenže - Němci zasáhli, rozhodně a rychle. Slovenské divize, se kterými se počítalo, že obsadí rozhodné strategické body, a především průsmyky přes Karpaty, byly rychle odzbrojeny. Do bojů už nezasáhly a Rudé armádě nijak nepomohly. 

Svoboda přesto dostal úkol - probít se urychleně na Slovensko. Úkol, ze strategického pohledu, v podstatě zbytečný, zejména poté, co povstání uvízlo na stále ještě mohutné síle německé armády a stáhlo se do hor, bez většího významu pro další vojenské operace. 

Pokud se podíváte na mapu, ani nemusíte být příliš zdatným vojenským stratégem, abyste pochopili, že probíjet se přes dobře opevněné Karpaty, když jste mohli dál postupovat rovinatým Polskem, a na Slovensko dojít ze stejně rovinatého Maďarska, byl v podstatě nesmysl. Politicky motivovaná akce bez vojenského významu. 

Svoboda, jako pečlivý a poslušný voják, úkol splnil. Čs. jednotka při něm prakticky vykrvácela, ztráty byly naprosto neúměrné získanému výsledku. 

Ztráty, na které byli zvyklí Rusové - ale ne Svoboda, důstojník evropské armády, vychovaný v duchu první republiky. 

Svoboda dobře věděl, že to nebylo hrdinství, ale v podstatě hloupost. Asi jako útočit pěstí na tank není statečnost, ale hloupost. 

Zvláště po potlačení slovenského povstání, kdy bylo už časově jedno, kdy osvobozující jednotky na Slovensko dorazí.

Svoboda ale viděl ty hromady mrtvých, ba, co víc, věděl, že ZA NĚ NESE PŘÍMOU ODPOVĚDNOST. 

To, za co ho po zbytek života slavili a udělovali mu vyznamenání, bylo pro něj vlastně nevýslovným utrpením a neustále dokola oživovaným traumatem.  Stejně, jako u Churchilla trauma z Galipoli, jež mu svazovalo ruce po celou druhou světovou válku, a zejména při přípravě operace Overlord, v jejíž úspěch nevěřil. 

Pro Svobodu to bylo traumatem, jak už jsem napsal, který ho poznamenal na celý zbytek života a na všechny další krizové situace, do kterých se dostal - a že jich tedy ještě bylo. 

Ta nejbližší nastala hned v únoru 1948. Samozřejmě, při komunistickém puči.

Svoboda byl tehdy ministrem národní obrany. Mimochodem, nestranickým - ne komunistickým. Velitelem, zodpovědným za to, jak se zachová armáda. Zodpovědným za to, že uposlechne všech rozkazů svého nejvyššího velitele, tedy presidenta republiky. 

Nevím, nakolik Beneš zkoumal možnost použití síly při řešení této ústavní krize, i o něm dobře víme, že rozhodně nebyl zastáncem silových řešení - tedy poslat proti komunistickým milicím, z právního pohledu ozbrojené organizované bandě bez sebemenší legitimity, pravidelnou armádu - a rozprášit je. Jistě by to tehdejší armáda dokázala, pokud by k tomu dostala rozkaz. 

Otázkou by bylo - co by následovalo potom. 

Nezapomeňme, že Gottwald byl legitimně zvoleným předsedou legální vlády a že sympatie nemalé části obyvatelstva byly na jejich straně. Pokud by k takové krvavé lázni došlo, těžko se to v demokratickém státě vysvětluje a zdůvodňuje. Co by se ale stalo zcela určitě - politicky by takový zásah mohl obrátit poměr sil tak, že by sympatie ke komunistům ještě narostly. 

Beneš patrně sondoval u Svobody, jak se on, coby ministr obrany, staví k této možnosti - a Svoboda tehdy jasně řekl, že nepřipadá v úvahu. 

Chápu, že při vzpomínce na hromady mrtvol od Dukly - se bál i jen pomyslet na to, že by stejné hromady mrtvol viděl i v pražských ulicích - a už podruhé za ně nesl osobní odpovědnost. 

Přesto - z pohledu jeho statutu tehdy - to byla - zrada. Jeho povinností bylo Benešovi ohlásit, že armáda je připravena udržet pořádek v zemi a za tím účelem i poslechnout každý rozkaz, který od politického vedení - a svého nejvyššího velitele -  dostane. 

Pravděpodobně by ho stejně nedostala, ale Beneš by aspoň věděl, že se o armádu může opřít - a ne že je to další pátá kolona komunistů v zádech. Což tehdy ještě nebyla. 

Další otázkou, se Svobodou už nesouvisející, je to, že v tehdejší mezinárodní situaci, kdy nás Stalin už zjevně považoval za součást svého bloku, by takový zásah ani nebyl možný - anebo by vyvolal okamžitou mezinárodní reakci především SSSR. 

Komunisté se za to Svobodovi odvděčili po svém  - už za tři roky seděl ve vazbě na Ruzyni a z dalšího chystaného procesu s "velezrádci" ho asi ochránila jen souhra náhod. A možná také to, že byl přeci jen hrdinou Sovětského svazu. A ty popravovat - by se fakt asi těžko komukoliv vysvětlovalo. I tehdy.

Z tohoto pohledu byl naopak tehdejší president Gottwald ve srovnání se Svobodou jen beztvarou, zbabělou, syfilitickou břečkou a figurkou v rukou Stalina. 

Svoboda byl z Ruzyně sice propuštěn a nebyl souzen - ale, asi správně, usoudil, že vysoká politika nesvědčí jeho zdraví - a že na komunistickém nebi stejně září jiné hvězdy, na které on, jako prvorepublikový důstojník a legionář, beztak nedosáhne - a odešel do ústraní, vrátil se do rodného kraje - a dělal tam účetního na Vysočině v jednom JZD. 

Možná mne za to budou někteří kamenovat, ale když se tak nad tím zamyslím - tak právě TOHLE BYLA JEHO PŘIROZENÁ ŽIVOTNÍ ROLE, ve které se našel. 

Poctivý úředník, plnicí svědomitě zadané úkoly. 

A to dělal celý život, ať už jako důstojník - tedy vojenský úředník - anebo později, kdy - jako politik a vůdce národa - měl a mohl dělat mnohem víc. 

A to platí právě a především pro rok 1968. 

Ten znamenal jeho obrovský - a asi už nikým nečekaný - come back. Come back, jaký se může stát jedině v komunistické totalitě. 

Najednou se všem hodilo z jeho života něco. 

Komunistům - že byl hrdina SSSR  a že za války přivedl jednotku z Buzuluku až do Prahy. O mrtvých na Dukle už nebylo řeči, ty přece postříleli Němci... 

Nekomunistům - že to byl legionář a prvorepublikový důstojník, dokonce i politický vězeň z 50. let. 

A to byla kvalifikace, která doslova a do písmene - národ spojovala. Všechny jeho složky. Včetně té, že odmítnul použit síly proti 20 let starému komunistickému  puči. 

Tato kvalifikace ho raketově vystřelila z provinčního úředníka - do nejvyšší funkce státu. Ze dne na den byl hrdinou dne, i své doby. 

Bohužel, už jen ryze symbolickým. A to nejen kvůli již tehdy pokročilému věku. 

Ani jeho hrdinné zásluhy z druhé světové války, ba ani titul hrdiny SSSR, nezabránily  Brežněvovým jestřábům, především Grečkovi, poslat do Prahy půlmilionovou okupační armádu, která měla přivést Čechy k rozumu a ukázat jim, kam jedině správně patří. 

Nutno dodat, že ani kalkuly o tom, že Rusáci budou respektovat Svobodovu osobu, nebyly zcela mimo mísu - a sovětské vedení opravdu z celé tehdejší čs. representace uznávalo jedině Svobodu jako svého - dnes bychom řekli  - speaking partnera. 

Svobodu si nedovolili ani přepadnout - na rozdíl od Dubčekova ÚV KSČ, které právě tehdy sídlilo na dnešním nábřeží Ludvíka Svobody v budově, která dnes patří právě Havlíčkovu ministerstvu dopravy - a už jenom proto se to nábřeží SPRÁVNĚ JMENUJE. 

Tedy i kdyby jenom proto, že tam ráno, 21. srpna, dorazily - kromě sovětských parašutistů - také davy Pražanů jednoznačně provolávajících dvě jména : Svoboda, Dubček. A také proto, že tam za provolávání těchto dvou jmen padli i první padlí. Výhradně na straně bezbranných Pražanů. 

Svobodu si Sověti nedovolili nejen přepadnout, ale od samého počátku okupace mu okupanti prokazovali nemalý respekt. 

Hradní stráž nebyla odzbrojena, ani uvězněna v kasárnách, mohla i nadále vykonávat svou funkci při stráži u hradních bran, ovšem jen tak, že když se střídaly stráže, musel vycouvat hlídkující tank - a zase zajel zpátky. 

Díky tomu, že Svobodu jako presidenta nezatkli, byl vlastně jediným z politiků, který mohl s okupanty vůbec nějak jednat a stát a národ representovat. 

To udělal, a to se vší ctí. 

Odmítnul bavit se s ruskými generály, lokálními veliteli okupační armády - a požadoval přímý kontakt s Brežněvem, a ten také dostal. 

Brežněva přesvědčil o tom, že naše dosavadní vláda je legální vládou, kterou nutno respektovat, a ne s nimi jednat jako se zločinci, a že nemá-li dojít k chaosu a rozvratu, který bezesporu hrozí každou hodinu vypuknout a kterou ani okupační armády nebudou zvládat, MUSÍ S NIMI USEDNOUT ZA JEDNACÍ STŮL A NA NĚČEM SE DOMLUVIT.  

Brežněv, i při své aroganci, nakonec uznal, že má Svoboda pravdu. Nemálo k tomu přispěl i vnitřní vývoj v zemi, která se naprosto jednotně postavila proti okupaci - což opravdu ani Brežněv nečekal a pochopil, že jím nadekretovaná vláda vlastizrádců nemá vůbec žádnou šanci cokoliv vyřešit, ba ani se ujmout své funkce. 

Brežněv tedy, ač krajně nerad, svolil, že k jednání v Moskvě, kam se Svoboda neprodleně odebral, čímž Brežněvovi vytrhnul obrovský trn z paty,  připustí i předtím zatčené a v internaci držené představitele ÚV KSČ a vlády, s Dubčekem v čele. 

A tady - podruhé - zafungoval onen Dukelský syndrom, ono trauma, které si s sebou Svoboda po zbytek života nesl : Představa hromad mrtvol, které se stávaly velmi reálnou předpovědí toho, co nastane, když se nedohodnou. Hromad mrtvol opět v pražských ulicích a opět za situace, kdy by za ně nesl - jako president republiky - osobní odpovědnost. 

Svoboda naléhal, že se kapitulační dokument, zvaný "moskevská ujednání", nebo "moskevský protokol" musí podepsat stůj co stůj, protože jiná varianta prostě pro nás neexistuje. 

Z dnešního pohledu - asi ano, asi to byla jediná možnost, která stejně jen pozdržela vývoj na 20 let, ale ne navždy. 

Druhou variantou opravdu byla - maďarská varianta, se zničeným hlavním městem a desetitisíci padlých, kterým by už život nikdo nevrátil. Ani za dvacet let ne. 

A - dál ? 

Dál - dělal Svoboda to, čím ho označil Jakub Železný - komunistického presidenta. Zbytečně tak jen na závěr života potřísnil svůj jinak vcelku slušný šat. 

Ještě jednu zmínku Svobodovi nutno věnovat, a to v souvislosti s politickými procesy - a především s první justiční vraždou komunistické justice, totiž popravou generála Heliodora Píky. 

Svoboda ho dobře znal, dobře znal i jeho mravní a morální kvality - a velice si ho vážil. Od samého počátku dobře věděl, že proces proti němu je vykonstruovaný - a pokusil se i protestovat. Když ale viděl, že by mohl ohrozit i sebe nebo svou rodinu - tak se zase stáhnul. Píkovi pak pomohl až posmrtně, při jeho rehabilitaci, v r. 1968, kdy jednoznačně, jako svědek u soudu, vystoupil v jeho prospěch. 

ZÁVĚREM  Jakubovi Železnému nutno vysvětlit, že nábřeží generála Ludvíka Svobody - se tak nejmenuje bůhví proč. Jmenuje se tak proto, že Ludvík Svoboda byl významným vojákem, politikem a státníkem, který několikrát sehrál v českých dějinách 20. století zásadní roli a měl zásadní význam. 

Od prostého legionáře, přes důstojníka armády 1. republiky, po NEKOMUNISTICKÉHO  ministra obrany v první poválečné, svobodně zvolené vládě. 

Právě na jeho osobě lze dokumentovat paradoxnost celého čs. vývoje ve 20. století, kdy byl i politickým vězněm, a to téhož režimu, za který je dnes skandalizován. 

Takže pokud Železný říká, že byl "komunistickým presidentem", je to jen hrubé zkreslení a zjednodušení - protože přesvědčeným komunistou on nikdy nebyl, ale současně si také dovolím tvrdit, že nikdy nebyl ani - hrdinou. 

Tedy člověkem, který se hrdinským postojem pokusí zvrátit vývoj situace na stranu ve prospěch svého národa. 

Pojmenovávat po něm dnes nově náměstí či ulice, si myslím, že neunese ten pádný důvod. 

Ovšem měnit název nábřeží již daného, nota bene za situace, kdy na něm stojí bývalý barák strany - a dnes ministerstvo dopravy, před kterým právě při provolávání jeho jména padali mrtví, zastřelení sovětskými okupanty, by bylo hrubou urážkou nejen Svobody, ale také těch mrtvých, kteří za něj padli. 

Svoboda se zapsal do moderních čs. dějin tak nepřehlédnutelným způsobem, že zjednodušovat jeho život zkratkou "komunistický president" je holým nesmyslem a hrubou dezinterpretací. 

Současně ale důvodem tohoto pojmenování rozhodně nemůže být jen to, že byl "válečným hrdinou" od Dukly. Jemu samotnému se dělalo špatně, když se o Dukle někdo jen zmínil - a - hlavně : Máme mnoho jiných válečných hrdinů - a nábřeží se po nich kupodivu nejmenují - a těmtýž lidem to nevadí. 

Napadá mě třeba Alois Liška, velitel čs. obrněné brigády, která na západní frontě bojovala o Dunkerque. 

Kdybych měl Svobodovi napsat nekrolog, nebo spíš epitaf na hrob, asi bych tam napsal : Síla až naposled.

A to vzdor tomu, že to byl představitel a representant výhradně silových složek státu, nikoliv třeba filosof v úřadě presidenta.

____________________

_____________________