Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Když promluví někdo z nich ...

Details

Created: Wednesday, 26 March 2025 04:52

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1088

... to se pak dozvíme věci. Tedy ty, o nichž každý, kdo tím prošel, dávno věděl, jen pro mainstream je to šok jako hrom. 

Asi jako když promluvil soudce Elischer, dnes stíhaný jako obžalovaný. 

A popsal, že současná justice vlastně nemá s nezávislou justicí nic společného. Nejde o nezávislé soudy, natož státní zastupitelství. Jde o systém státního teroru, jenž objektivní pravda nezajímá. 

Nezajímá je zjišťovat, jak co skutečně bylo, co kdo spáchal nebo nespáchal. 

Je to systém nastavený na automatické odsuzování každého, kdo se mu dostane do soukolí, bez ohledu na skutkovou podstatu. 

Nejlepší je bezesporu část, kde Elischer mluví o tom, že setká-li se soud se skutečnou obhajobou, je z toho krajně vedle - a najednou neví, co má dělat. 

Už proto, že evidentní sračky, hozené na soud státním zastupitelstvím, obvykle žádné důkazy neobsahují, protože se prostě žádné neprováděly. 

Soudce by tenhle státně zastupitelstvký hnůj měl správně vrátit zpátky do přípravného řízení (které je zhola nefunkční), jen málokterý ale k tomu najde odvahu. 

A tak se odsuzují všichni, co se do soukolí zapletli, nebo je tam někdo cíleně dostal - a co se odsoudit mlčky nechají. 

Presumpce neviny stojí sice v zákoně, v praxi je to ovšem pojem naprosto neznámý, soudy jsou nastaveny na automatické potlačování veškerých práv obviněných, kteří se od začátku považují za vinné - a pokud nejsou, mají zatraceně co dělat, aby to prokázali. 

S prokazováním viny se nikdo neobtěžuje, ta se automaticky předpokládá. 

Kdo ji nechce sám připustit, je zatvrzelý a nepolepšitelný kverulant. Takoví dostávají nejtěžší tresty, obvykle bez možnosti dřívějšího propuštění. 

S nezávislou justicí to nemá co dělat, stejně jako s důstojnými soudci. 

Ti jsou jen bezcenná a nevýznamná kolečka systému, a pokud nejsou, chce to velkou dávku osobní statečnosti. Tu má ale jen nepatrné procento z nich. 

Z toho pak i nepřímo plyne, že "práce", kterou vykonávají, není prací soudců, ale běžných úředníčků, bezmyšlenkovitě kopírujíích i ty největší nesmysly bez ladu a skladu, pořád dokola. Za to pak berou nehorázné platy. Tedy - vlastně ne za práci soudce, ale za loyalitu a mlčení. Typicky totalitní justice, kterou presentovaly všechny totalitní režimy. 

Tato přiznání pak nejlépe staví mainstream, tradičně presentující justici jako dokonalý vzor nestrannosti a nezávislosti, do role naivních, ba přitroublých hlupáčků, kteří nejsou schopni vidět ani nejviditelnější skutečnosti. 

Všude jinde by takováhle přiznání vedla k okamžitému odchodu ministra (ne)spravedlnosti a pádu vlády. 

A u nás ?? 

_________________________

_________________________

 Článek, resp. reportáž, je zde : 

https://www.info.cz/podcasty/dimun/dimun-elischer

https://www.facebook.com/albert.zirovnicky/posts/pfbid02doprgjGv8TBhvq9H7WPAMwvz5XPTQrnt1ReabtS8CCVV9SHe6o24qFJvdRXNfAvFl

Podcast Petra Dimuna, 13. března 2025, rozhovor se stíhaným soudcem Vrchního soudu v Praze
JUDr. Ivanem Elischerem.

www.info.cz/…her

Závěr rozhovoru od 36 minuty do konce, zkráceno o tzv. „verbální smog“:
E: „Byl jsem součástí toho systému, že to vlastně funguje tak, že (aniž) byste si to, jako soudce
uvědomoval, ale funguje to tak. Když dostanete na stůl nějakou věc, v zásadě nejdřív rozhodujete tak,
jak obžalovanému nevyhovět, nic mu nepovolit, atd. A teď, když se na to dívám úplně obráceně, si říkám, jestli by nebylo lepší zvolit obrácený postup, nebo podívat se na to zcela racionálně, jestli tam náhodou nejsou nějaké důvody, které by naopak mohly vést k tomu, té žádosti, nebo nějaké stížnosti, vyhovět. Ten postup je vždycky obrácený, nevyhovět, zamítnout, nevěřit, atd. Možná, že bych se na některé kauzy mohl dívat i jinak, ale zase, za každým rozhodnutím si stojím, které jsem udělal. Ten pohled je takový. Obžalovanému se nevěří, jeho manželce či partnerce se také nevěří, nevěří se
nikomu, a děláte všechno proto, abyste vše mohl zamítnout, nepovolit atd. TO JE PROSTĚ MENTALITA SOUDCŮ, jak jsem pochopil. Byl jsem její součástí, takže není to nic, čím by se člověk asi
mohl chlubit, ale TO PROSTĚ DOSTANETE POD KŮŽI. Každý vám říká: "Proč bys ho pouštěl z vazby? Proč bys mu umožnil, aby něco …?". Pak vlastně hledáte důvody, abyste ... Přesně, to, co popisuje Ústavní soud, že soudce se nemůže stát nejlepším pomocníkem obžaloby, tak to občas ty soudy bývají. Ale nikdy jsem nebyl ten, který by pokládal obžalobu za důkaz. To zase, to tedy ne, jako. Ale i takoví soudci jsou, jen překlopí tu obžalobu do rozsudku, dají tam nějaké tresty a spoléhají na to, že to prostě projde."
D: „Kacířská otázka, co by se stalo, kdybyste neměl ty zkušenosti jako trestní soudce a nedokázal
byste se tak účinně hájit?"
E: „No, stalo by se asi to, že bych už byl dávno odsouzený. Mé odsouzení by prošlo celým tím
justičním systémem, a já už bych byl možná i z kriminálu venku."
D: „Čím si to vysvětlujete?"
E: „To si vysvětluju hlavně tím, že by nikdo nehledal žádné důkazy v můj prospěch. Ty musím já
přinášet a musím tedy ten soud navádět, jak má hodnotit důkazy. A jenom moje zkušenost, kterou
mám, mě pomohla k tomu, že ten soud se skutečně těmi mými argumenty zcela vážně a seriózně
zabývá. Kdybych se hájil tak jak to dělají mnozí: "Já jsem to neudělal, zkuste mi to dokázat.", tak už
bych dávno skutečně seděl. JE TO TAK. KDYBYCH BYL, jak se říká: „OBYČEJNÝ OBŽALOVANÝ" (v
uvozovkách), jakých je 99 %, tak BY SE NIKDO MOU VĚCÍ NEZABÝVAL. Hm, bohužel."
D: „Co PRESUMPCE NEVINY? Funguje v České republice?"
E: „Presumpce neviny? NE, NEFUNGUJE. Skutečně nefunguje. Když řeknu na svůj případ, tak u mě je
to úplně typické, u mě FUNGUJE naopak PRESUMPCE VINY. Musím to být já, kdo se hájí, kdo předkládá důkazy o své nevině. Není to tak, že by je předkládal někdo jiný. TO JE prostě ZÁLEŽITOST
SYSTÉMOVÁ. Státní zástupci, třebaže to mají za povinnost, obstarávat se stejnou pečlivostí důkazy ve prospěch i v neprospěch, tak nečiní.“
D: „Nestalo s tak ani ve Vašem případě?"
E: „Ne. To znamená, že oni neobstarávají důkazy ve prospěch obžalovaných. Jenom v neprospěch.
Takže, když se taková věc dostane k soudu, SOUD PAK NENÍ PŘIPRAVEN NA JAKOUKOLIV OBHAJOBU. To je typicky můj případ. Já jsem se začal hájit až před soudem. A ten soud vůbec
nevěděl, co si má počít s mojí obhajobou. Protože státní zástupce ho na to nepřipravil, žádný důkaz,
který jsem po něm chtěl, neobstaral. Všechno zamítal. Pak ten soud se dostává do takové slepé
uličky. Neví, co tím. Neví, jak se má s tou obhajobou vypořádat. … Takhle to funguje většinou. Většina
státních zástupců důkazy ve prospěch neobstarává. To je velká chyba. A SOUDCI NEMAJÍ OSOBNÍ
ODVAHU, ABY TY VĚCI VRACELI ZPÁTKY, AŤ TY DŮKAZY OBSTARAJÍ."
D: „Osobní odvahu? Proč si myslíte? Vždyť jsou to ústavní činitelé?"
E: „K tomu, abyste vrátil obžalobu zpátky státnímu zástupci, už musíte mít pořádný kus osobní
odvahy. Platí taková praxe, že „dobře, když tam ty důkazy nejsou, nechť si je soud opatří sám". K
tomu však musíte mít odvahu, jít proti té zažité praxi. A skutečně tam nasázet ty argumenty, pro
které potřebujete ty důkazy ve prospěch, protože se nabízejí, nebo že obžalovaný je tvrdí, nebo něco
takového. I v mém případě se ukázalo, že presumpce neviny neplatí. Byl jsem to já, kdo se musel hájit.

PROKAZUJI SVOJI NEVINU.“

_______________________

_______________________

____________________

____________________